Autor : ©J.B.Hurych
Název : TA DRUHÁ HANKA




TA DRUHÁ HANKA

Ne, nejsem žádný prostopášník, rozhodně ne jako ten v písničce "HENRY THE VIII I AM" (Já jsem ten osmý Henry) , ve které Derek Lek Leckenby zpívá, že sice není ten známý král, ale je ten osmý Henry, kterého si ta žena, o které zpívá, vzala za muže - byla už sedminásobnou vdovou a byli to samí Henryové. Podobně jako v Anglii Henry, i v Čechách je ale jméno Hana velmi populární . . .


Ja ovšem nevybíral podle jména, ale podle srdce, jak se říká. Ne, nebylo těch dívek mnoho a jen dvě se jmenovaly Hana, z toho ta první byla jen taková krátká epizoda, zatímco tu druhou jsem si vzal za ženu. Manželce se o mých láskách raději nezmiňuji, ani o těch minulých ani o těch přítomných (kdyby náhodou nějaké byly, jako že nejsou :-). V manželství jsem totiž docela věrný, i když neříkám, že by u mě nebyl dostatek zájmu - a patrně i u některých žen, předpokládám.

To ovšem byla chyba; ne ta věrnost, ale to, že jsem se o nich Hance - manželce totiž pořád říkám "Hanka" - sám předtím nezmínil. Prokecl jsem se totiž v hospodě před kamarády, když se mluvilo o Brně, že tam také bydlí Hana. Zarazilo je to, myslili, že jsem se asi rozvedl nebo že se manželka ode mně odstěhovala. Musel jsem jim to teda vysvětlit a některá slepičí kloaka to musela Hance říct. Patrně se kámošové zmínili manželkám, to úplně stačí.

Za týden potom jsem přišel z práce domu a nic netuše, zběžně pozdravím "Ahoj, Hanko!", načež se mi dostalo ostré odpovědi:"Kterou tím myslíš, mě nebo tu v Brně?"
Chtěl jsem to obejít vtipem, ale marně. Přiznal jsem tedy vše, to o kamarádech, o té epizodě s Hanou i o tom, jak to skončilo, když se rodina Hany odstěhovala do Brna. To ovšem Hance nestačilo, chtěla detaily.

"Nepovídej, že to byla epizoda. Musela to být hrozně velká láska, když jsi mi to celých deset let zatajoval."
"Ale já nic nezatajoval, prostě jsem to nepovažoval za důležité," bránil jsem se, ale tím jsem jen přiléval olej do ohně. Ženy jsou totiž ve své zlosti krůty, pardon, krutý.

"A miloval jsi ji?" Moje záporná odpověď ji neuspokojila, právě naopak: "A to ti mám věřit? Jak dlouho jste spolu chodili?"
"Půl roku, " přiznal jsem.
"A miloval jsi ji?" naléhala.
"Já už nevím," přiznal jsem po pravdě, "je to moc dlouho."

To ji teprve dopálilo: "Takže ty ani nevíš, zda mě ještě miluješ, protože jsme spolu už tak dlouho?"
"Ale já tě opravdu miluju a ty to dobře víš, " hájil jsem se. Ostatně to byla pravda, i to, že to věděla.
"No já jen vím, že už si mě moc nevšímáš. Tomu ty říkáš milování?"
Mlčel jsem - viděl jsem totiž, že ji moje odpovědi neuklidňují, ale naopak.
Pokračovala: "Jo, a protože mě už nemiluješ, tak si začínaáš vzpomínat na staré lásky, že jo? A kolik jich bylo?"

To už mě naštavalo: "Já to přesně nevím, dej mi nějaký čas, já si je spočítám," odsekl jsem a šel si hrát s počítačem. Abych pravdu řekl, ten byl přátelštější: na nic se mě neptal, nic nevyčítal, dokonce ani nic ironicky nekomentoval.


Ten den už mi Hanka dala pokoj, ale nazítří to začalo znova. Dokonce si vymyslela výraz "ta druhá Hanka", čímž myslela tu v Brně. Marně jsem jí vysvětloval, že ta pro mě byla bude vždy jen "Hana", protože to přítulné oslovení "Hanka" si nechávám jen pro svou ženu. To jí moc nepřesvědčilo a tak zůstala při tom pojmenování. Jako kdyby to byla její přítelkyně . . .

Není třeba dodávat, mi "ta druhá Hanka" stala každodenní hrůzou, jako by se nastěhovala do naší domácnosti. Hanka prostě o ní chtěla vědět vše. V zoufalství mi napadlo, že s pravdou daleko nedojdu: pokud si nezačnu vymýšlet, nebudu mít pokoj. Začal jsem teda fantazírovat, jak často jsme se scházeli a ano, také jsme spolu spali, ale jen když její rodiče nebyly doma.

Tomu se Hanka zasmála: "To je přece jasné! A kdo byl její otec?"
"Jak to mám sakra vědět, o její ruku jsem ho nikdy požádat nepřišel," řekl jsem otráveně.
"A kolikrát jste spolu spali?" Opět ta otázka!
"Chceš to přesně na stovky?" bránil jsem ironicky, ale marně.
"No dobře, nemusíš mi to říkat, když nechceš. A pak v Brně, to už jste se nikdy neviděli?" narážela na to, že jsem v Brně taky vojákoval.
"Ale Hanu jsem poznal až pak, po vojně," zasmál jsem se triumfálně.

"Jen aby - ale když se tam odstěhovala, to už jsi tam za ní nejel?"
"Ne," odtušil jsem, aniž jsem si uvědomoval, že vlastně napůl lžu.
"A když jezdíš na ty veletrhy, to si už nepamatuješ?"
Měla pravdu, skoro každý rok jsem tam jezdil, ale vždy jen s kolegy od naší firmy. Vysvětli jsem jí, že jsem ani nevěděl, kde bydlí, ale to mi nevěřila, ani to, že mou věrnost dosvědčí moji kolegové.
"Hele, stará láska nerezaví a vy chlapi jste všichni stejní," odbyla toHanka hned dvěma příslovíma. Načež jsem si neodpustil otázku, zda nás všechny tak dobře zná a ona se urazila.


Ale klid trval jen do druhého dne, kdy Hanka začala znova, asi na to musela pořád myslet: "Ty ses necítil zrazenej, když se tak náhle odstěhovala?"
"Už jsem ti řekl, že to všechno její rodiče," opakoval jsem v naději, že tím to skončí. Ale to neznáte mou Hanku - a já vlastně ji pořádně neznám ani dnes.
"No dobře, ale mohli jste se scházet dál, i když třeba jen jednou za měsíc. Já alespoň bych na tom trvala," vysvětlovala.
"No jistě, prodebatovali jsme to, ale dohodli jsme se, že to nemá cenu," hrál jsem to do rohu. Nechtěl jsem jí říct, že by to tehdy narušovalo i moje studie a sama Hana o to asi také moc nestála.

"Takže tys ji vlastně nikdy neměl rád, co?" vrátila se Hanka ke svému námětu.
" No když to tak bereš, tak asi ne," couval jsem, protože jsem si už vůbec nepamatoval, jak to tehdy vlastně bylo.
"Hele, to ti akorát věřím," útočila Hanka dál.
Jak vidíte, pravda ani fantazie mi nějak nepomáhaly. Řekl jsem jen beznadějně: "Věř mi to nebo ne, mně je to jedno."
"Ale není," pokračovala. "Nejdřív jsi mi popisoval, kde všude jste se milovali a pak najednou nic?"
Začínalo mi to jít pěkně na nervy - te|ď mi bude ještě vyčítat ty moje dobře míněné lži . . .


Dlouho jsem přemýšlel, jak to ukončit. Naštěstí to za několik dní vyřešila Hanka sama; řekla mi totiž: "Podívej, Pavle, za týden začímají zase v Brně veletrhy, tak až tam budeš, tak se pěkně podíváš, kde bydlí a řekneš jí, aby tě už dál neotravovala, že ji už nemáš rád a že jsi šťastně ženatý a máš syna a dceru. A milující manželku," dodala.
Byla to pro mě rána přímo do vazu a zakymácel jsem se jako býk, když dostane ránu palicí. Nejprve jsem žadonil, že to nejde a podobně. Dovolával jsem se čerta s |ďáblem - ale ti jak známo nepomáhají, když si žena něco umine . . .

Odjel jsem tedy do Brna, ale bylo mi jasné, že Hanu vyhledat nejen nemohu, ale ani nechci. Co ale dělat? Hanku jen tak nepřesvědčím, bude chtít důkazy. Navíc jsem si uvědomil, že příjmení té druhé Hany jsem zapomněl, já ostatně zapomínám často " - a rád," jak by řekl psycholog.
A pak mě to napadlo: nemohl jsem teda říci to příjmení ani manželce - třeba nějakou Hanu najdu a bude mít nade mnou slitování - lépe řečeno dostatečný smysl pro humor, aby mi pomohla.

Kolega z Brna mi náhodou hned dvě Hany našel. Vyparádil jsem se teda,, koupil kytky a navštívil jednu i druhou. Obě se mnou projevily soucit, ale když došlo k mému návrhu zavolat Hance, zjistil jsem, že neměly ten správný smysl pro humor. Obě se vesele smály - ale nechtěly věřit, že za tím není nic jiného. Anebo znaly sebe, ženy, lépe než já. Kdepak, řekly mi obě, Hanku by tím jen víc rodráždily. Ale to prý muž nikdy nepochopí.

Ale naštěstí, jak říkala naše babička, když je bída největší, pomoc boží nejbližžší. Mně to ale určitě našeptal ďábel: prostě řeknu Hance, že zemřela a je to. Bude se jistě ptát na fakta, tak jí je dodám. Coural jsem se po brněnských hřbitovech a hledal nějakou paní Hanu a kámen s daty, která by zhruba odpovídala úmrtí v době mezi naším seznámemím a dneškem. A take datum narození by mělo vyhovovat. Nebylo to lehké, ale stálo to za to. Jedna dívka se mi zdála na to jako dělaná - vduchu jsem ji odprosil za tu šarádu a zanechal tam kytičku, kdyby se Hanka přece jen ptala i na takové detaily . . . .


Návrat do Prahy dopadl kupodivu dobře.
"Našel jsi ji?" ptala se nedočkavá Hanka. "A co říkala,".
"Nic," povídám.,
"No něco přece řekla, ne?" rozčílila se Hanka.
"Ne, nemohla, už je chudák po smrti," vysvětlil jsem smutným hlasem.

To jí ale nestačilo: "A s kým jsi tam teda mluvil?"
"Když jsem ji nikde nemohl najít, napadlo mě, že se asi vdala a změnila jméno."
"A změnila?"
"Nezměnila. Našel jsem totiž její jméno v knihovně, i datum narození a úmrtí. Napadlo mě teda prohledat brněnské hřbitovy a tam jsem ji našel, neprve v seznamu, a pak mi ukázali její hrob. Bylo tam její jméno i příjmení, Mrkvová."
"Počkej, a kdy umřela? " ptala se důsledná Hanka.

Řekl jsem jí rok, ale hned jsem si uvědomil, že to nebude sedět, protože to bylo moc blízko a Hanka řekla zcela logicky: "To ale zenřela dva roky po tom, co se tam nastěhovali. Vždyť jí bylo teprve dvacet jedna."

"No asi máš pravdu, asi se nevdala," povídám, protože souhlas vždycky na moji ženu platí. Tentokrát jsem byl ale vedle jak ta jedle. Asi jsem souhlasil moc brzo nebo co, já nemám cit pro to správné načasování.

Hanka se najednou na mě podívala a řekla vyčítavě: "Puklo jí srdce, ty neřáde! Tak je to, puklo jí srdce ze zrazené lásky."
"Z jaké zrazené lásky, proboha, vždyť se odstěhovala ona, ne já, " namítal jsem. "Chudinka, " řekla Hanka a odmlčela se, ale mně už to všechno jedno. Mám to konečně za sebou . . ..


To jsem se ale kapitálně zmýlil. Večer mě s dětma Hanka svolala do obýváku a slavnostně prohlásila: "Tak děti, brzo budpu dušičky. Letos nepojedeme k babičce, ale pojedeme do Brna. Půjdeme navštívit hrobeček Haničky Mrkvové, první lásky vašeho tatínka, a dáme jí tam kytičky. Zemřela mladá, za nešťastných okolností." A přitom se vyčítavě podívala na mě.
Nevím, kdo tehdy koukal překvapeněji, jestli děti nebo já. A Hanka pokračovala: "Přitom také navštívíme její rodiče, abychom je trochu potěšili."

"Ale ti jsou už také oba mrtvi," zaúpěl jsem, ale Hanka řekla vítězoslavně: "No tak navštívíme ještě i jejich hrobeček. A když už tam budeme, podíváme se, zda ještě žijou její sourozenci. Nesmíme to tak lehce vzdávat, to si od nás ta ubohá Hanička nezaslouží . . ."
Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )