Autor
:
©J.B.Hurych
Název : TŘI ŽIVOTY (Díl 4.)
Autor
:
©J.B.Hurych
Název
: TŘI
ŽIVOTY (Díl 4.)
Říká
se, že "člověk je tak starý, jak se cítí",
ale to není přesné. Jsou totiž tři ty životy:
kalendářní, fyzický a emocionální
- ten citový, tj. jak staří se my sami cítíme.
Jak stárneme, zjistíme, že ten třetí je pro
nás vlastně ten nejdůležitější. .
.
CO JSEM MĚL RÁD . . .
Mám to štěstí, že
moje vzpomínky jsou většinou jen ty hezké,
jako kdyby je moje podvědomí předem automaticky
cenzurovalo. Nebráním se tomu, beru to jako dar stáří.
A na některé ty vzpomínky jsem dokonce hrdý:
zažil jsem to či ono, byl jsem při tom, když se něco
stalo a někdy jsem se toho i zúčastnil . . .
Narodil jsem se 3 dny poté, co zemřel
T.G. Masaryk. Naše máma schovávala celý
život medajlón z jeho pohřbu a teprve teď si
uvědomuji, že to byl i poslední den naší
demokracie, teda té, jak ji TGM chápal. Tu jsem už ale
nezažil. . .
Jen co jsem se naučil číst,
objevil jsem libeňskou veřejnou knihovnu. Té vděčím
za to, že jsem se zamiloval do knih a tak kolem mě přelétl
čas celkem rychle. I únorový puč - ten jsem
zažil na kluzišti u Rokytky, kterému tehdy vládl
jakýsi hlídač - grobián. Chlubil se, že je
členem strany a podle toho, jak se surově choval k nám,
dětem, jsem usoudil, že ta jejich strana bude asi také
pěkná banda.
Ještě před koncem
války jsem se zapsal na katechismus, protože jsem byl duše
zvídavá. Chodil jsem tedy na hodiny náboženství
a pan farář mě přemluvil, abych se dal pokřtít.
Občas jsme ještě my kluci chodili na mši do
barokní kaple na Libeňském zámku, kde náš
farář zpíval falešně Te Deum, což jsme
pak my kluci s oblibou napodobovali. Pak už jsem se ale moc
nábožensky neprojevoval, našel jsem si jinou zábavu
. . . .
Začal jsem chodit do libeňského
Sokola a bylo to super. Měli jsme i vlastní sportovní
hřiště, kde jsme nacvičovali na Slet. V
cvičební sestavě byl i seskok s věže do
plachty, což jsem absolvoval bez problému, ale normální
závody v běhu, skoku do dálky a podobně, ty
mi moc neseděly - byl jsem jako kluk malé postavy a to je
vždycky handikap. Na slet v roce 1948 jsem byl vybrán jen jako
náhradník, ale přece jsem si zacvičil - jeden
kluk totiž před cvičením omdlel a já hned
zabral jeho místo :-).
Později nás zase čekala jiná
zábava - holky. Na ty mám ty nejhezčí
vzpomínky. Byla to moje první láska, teda moje
první zrazená láska, které mě ale
naučila, že si na ženy musím dávat pozor. Moc jsem
se ale tím poučením neřídil . . .
Měl jsem tehdy i jiné zájmy: začal
jsem chodit na kurzy Esperanta, jazyka, kterému
komunisti vůbec nefandili. To hlavní ale bylo, že jsem
mohl psát do ciziny a brzo už jsem měl dopisovatele z
Francie, Německa i Itálie (např. Robertu jsem mnohem
později dokonce navštívil v Miláně).
Fabricio z Turína mi zase sehnal pro mého známého
jednu vzácnou knihu o Turonském plátně.
Dostával jsem pohledy i z Finska, odkud mi Matti poslal fotku
ze hřbitova jejich vojáků, co bojovali proti Rusům.
Cenzoři české pošty naštěstí
neuměli ani finsky ani Esperanto :-). Na pohledech z Brazílie
jsem zase prvně uviděl "Homoli cukru" z Rio de
Janeira a jedna dívka z Angoly mi poslala misionářskou
bibli v portugalštině :-). Byli to všechno skvělí
lidé a vzpomínám na ně rád.
Přes Esperanto jsem došel - ne rovna
moc logicky - k elektronice. Chodil tam totiž do kurzu s námi
jeden student z Techniky a ten mě zapsal do jejich
radioamatérského kroužku v Husovce, kde jsme se učili
morzeovku a stavbu vysílaček. Dostávali jsme pak
QSL kartičky s potvrzením spojení z celého
světa, podle toho, jak a kam jsme se tehdy dovolali přes
naši vysílačku OK1KUR.
Přišla
matura a odešel jsem studovat - kam jinam, než na
elektrofakultu. Na jiné věci jsem pak už čas zase
neměl, teda alespoň první dva roky. Při studiu
jsme také dělali povinnou vojnu a jaká to byla
sranda, to jsem popsal v mé knize SLOUŽÍM V KLIDU.
Poslední dva roky studia jsem pracoval v ČKD
Polovodiče, nejprve ve Vysočanech, kde jsem si také
našel téma na diplomku. Konzultant - sám mladý
inženýr - mi ale odešel na vojenské cvičení
a brzy jsem zjistil, že žádného jiného stejně
neseženu; byl to tehdy příliš mladý obor.
Diplomku jsem zvládl dobře, defakto tak dobře, že z
ní kdosi kus opsal do časopisu a uvedl jen své
jméno, moje jaksi zapomněl :-). To bylo v té době
ještě neobvyklé (ne to, že se výsledky
kradly, ale bylo běžné, že diplomanti tehdy naopak
opisovali věci z časopisů do diplomek :-). A tak začal
můj život coby inženýra (viz moje kniha INŽENÝRSKÉ
HISTORKY).
Umístěnka - ano, tento druh moderního
nevolnictví - mě sice nutila odejít dělat
pračky do Romo Fulnek, ale naštěstí se na
poslední chvíli uvolnilo místo na fakultě
-tehdy ještě na Karlově náměstí -
a nastoupil jsem tam coby asistent. V zájmu praxe jsem ještě
dělal na poloviční úvazek asi rok v ČKD
Polovodiče, tentokrát už v bývalé
Janečkárně na Pankráci, kde místo
motocyklů (automatickou převodovku nám tehdy ukradli
Japonci) začali dělat germaniové, později
křemíkové diody.
Na fakultě utíkal
čas jako jelen, byvše do p...aroží střelen a
časem jsem se stal i odborným asistentem, zatímco
můj plat se ale pořád ještě nevyrovnal
platu mého bratra, toho času vazače na jeřábu.
Občas jsme na fakultě dělali i výzkum.
Pamatuji na "super-seriový" motor, kde nás
navštívil sám nestor železniční
dopravy prof. Kouba a s nadšením sledoval, jak náš
obyčejný trakční motor pro lokomotivy se jako
zázrakem mění s pomocí elektroniky na
"úplného beránka". Přitom
vzrušeně vykřikoval "teď se rozbíhá
rychle jako trolejbus" nebo naopak "teď pomalu jako
nákladní vlak".
Ještě jsem s
kolegou stačil napsat skripta z Průmyslové
elektroniky a podat si jeden patent, na který jsem už ale
nečekal. Přišlo totiž pražské jaro a pak
jedna spřátelená okupace. Těch třicet
ruských tanků dělalo pak pod okny mé
kanceláře - to už v Dejvicích - takový
rámus, že jsem se rozhodl odejít. A také jsem
šel - nejprve na výlet do Anglie. Bylo to v roce 1969,
kdy už uprchlíky tak nadšeně nebrali a tak jsem si
v Londýně na Scotland Yardu mohl zaregistrovat jen
dočasný pobyt a dostal jsem tam povolení "pracovat
či provádět bussiness" :-).
Protože
jsem ale nikoho v Anglii neznal, zavolal jsem na BBC, v tehdejším
Shepperds Bush. Čirou náhodou jsem se dovolal na šéfa
českého oddělen - byl to jeden Armén, který
kdysi dělal překladatele Churchillovi na Krymské
konferenci. Ujali se mě tam dobře, nechali mi přeložit
můj pražský diplom v Cambridgi, i s razítkem, což
mi ale pak způsobovalo potíže. Jak? No nemohl jsem sehnat
obyčejnou práci, prý jsem byl "převzdělán".
Nic mi nepomohlo, když jsem tvrdil, že jsem ale také
"podvyživen" (to už jsem měl v kapse asi jen dvě
libry :-).
Sehnal jsem si teda job "na vysoké
úrovni", umýval jsem okna ve výškových
budovách. Ve volném čase jsem prolézal
Technické muzeum, takže jsem viděl i originální
Stephensonovu lokomotivu a jindy zase Royal Museum, kde schovávají
kromě pravé Rosettské desky také jeden ze
tří exemplářů záhadné
"křišťálové" lebky. A po
čtyřech měsících běhání
na kanadskou ambasádu (prodělal jsem totiž už ten
normální, zdlouhavý proces - tehdy už nebrali
všechny) jsem konečně získal emigraci do
Kanady a usadil jsem se v Quebeku. To vše jsem už ostatně
popsal v mé knize TECHNIK ZA OCEÁNEM.
Byla to doba, kdy na západě
elektronika přebírala místo starých
technologií a věnovali se jí i různí
géniové, kteří už dnes jsou vlastně i
"klasikové". Byl to tehdy například Bob
Widlar, kterého jsem sice nikdy nepotkal, ale jehož čipy
jsem denně používal pro mé aplikace.
Byl to
elektrický inženýr, který zcela sám
navrhl - dnes už legendární - diferenciální
polovodičový zesilovač 741, tehdy základní
kámen všech elektronických návrhů,
dále regulátorový čip a super-beta
tranzistory. S ním se právě ustálilo i
slovo "čip", bez něhož je dnes už technické
lingo nemyslitelné.
Kolovaly o něm různé
historky. Bylo mu 33 let, když odešel do penze, do Mexika, kde
pak žil jen v osamělém srubu, s obouruční
dřevorubeckou sekerou na stěně. Po čtyřech
letech mu to přece jen nedalo a vrátil se k firmě
National Semiconductors, kde navrhl novou sérii
lineárních zesilovačů. Polovina všech
vyráběných čipů - přes sto různých
typů - byly všechny jeho designy. Prostě člověk
velikosti Steva Jobse nebo Billa Gatese. Jednou měl
přednášku v Paříži a mluvil tak
rychle, že nešťastný překladatel se sebral a
utekl. Bob klidně pokračoval dál. Když mu pořadatel
řekl, že musí mluvit pomaleji, vyzval ho, aby si radši
našel rychlejšího překladatele. Bob umřel
na srdeční mrtvici, když mu bylo 53 let.
V té době jsem už navrhl pro firmu
automatickou elektrickou svářečku (s odvíjeným
svářecím drátem), pro textilky detektory
přetržené příze, několik druhů
textilních pohonů a bezpečnostní systémy
s pulzní signaturou - to vše právě s
pověstnou 741-čkou, tehdy jádrem všech
zpětnovazebních a regulačních obvodů.
Později, když jsem udělal zkoušky pro
profesionální inženýrskou licenci, jsem přešel
k firmě Sperry Univac, která kdysi vyrobila první
elektronický počítač, Eniac. Byla to
americká firma s odbočkou v Montreale a tak jsem často
musel i služebně cestovat: do Anaheimu v Orange County u Los
Angeles, do Rosevillu v Minnesotě anebo do Utiky ve státě
New York.
A také na různé kurzy. Nejvíc
si pamatuju ten v Davenportu, stát Iowa. Tam jsem poznal další
elektronické nadšence a podivíny - těch
bylo v našem oboru plno. Ten vedoucí kurzu byl nejprve
námořníkem, pak si udělal průmyslovku a
nakonec dělal počítačovou logiku. Pamatuju, jak
mě tehdy u tabule proháněl s hexadecimální
logikou, jen proto, že jsem se při jeho diskuzi o pravé a
levé půlce mozku impertinentně otázal "
. . . a kam patří hemoroidy?" V logice byl mistr,
ale jeho zájmy byly všestranné: tak například
uměl hádat z tváře lidí jejich znamení
ve zvěrokruhu, ale jak to uhodl, to nevím :-).
Práce
v Univacu se mi líbila, oženil jsem se a koupili jsme si dům
na West Islandu. Po deseti letech klidu přišel zase čas,
abych se pohnul. V Quebeku totiž začali řádit
separatisté - zažili jsem tam i dobu teroristických
útoků, kdy Pierre Trudeau musel vyhlásit výjimečný
stav a přivolat armádu. Tohle vše jsem také
popsal v mé knize JE ME SOUVIENS (Vzpomínám si)
- pochopitelně je v češtině, jen ten název
patří do znaku Quebeku :-).
A tak najednou já,
který jsem za těch deset let udělal pro Quebek víc,
než mnozí jejich velkohubí separatisté, jsem měl
být jen občan druhé třídy - to byli
ti, co se tma nenarodili.
Sousední Ontario se mi zdálo
být daleko lepší a nežádali na mě
zkoušky z francouzštiny, pardon quebečtiny. No
řekněte sami: za války jsme se museli užit němčinu,
pak ruštinu, ale proč se učit francouzsky ve
svobodné zemi, navíc jazyk severoamerické
menšiny?
To mi mohli být ukradeni, jako
to srdce abbé Andrého z montrealské Oratoře
sv. Josefa, který byl později (2010) prohlášen
za svatého. Zatímco to srdce bylo později vráceno,
mě Quebek k srdci nikdy nepřirostl - já se tam pak
vrátil jen dvakrát, z toho jednou jsem dokonce jen
projížděl na mé cestě do Východní
Kanady (viz má kniha MARITIMES). Ostatně moji čeští
přátelé už odtamtud dávno emigrovali do
Ontaria :-).
Ontario nás přijalo skvěle. V
Torontě už jsem předtím byl několikrát,
i Niagáru jsem viděl (zeshora i z parníčku,
který jede až pod ni) a na Red River jsme z Montreálu
jezdívali stanovat. Dostal jsem místo v podniku Atomic
Energy Canada Limited (AECL), blízko u Toronta, který
byl státní, tehdy dokonce Royal Corporation. Tehdy se
začal nukleární průmysl mechanizovat
digitální technikou a zkušeností jsem měl
dokonce víc než bylo pro začátek potřeba.
Ovšem technika zatím pokročila, počítače
se už zaváděly nejen v laboratořích, ale i ve
výrobě. Ale učit jsem se pořád musel:
přichíázela pořád nová a
novější technologie; to už nestačily jen
čipy, zaváděla se tzv. "digitální
architektura".
Kromě modernizace elektráren
na poloostrově Bruce či v Pickeringu byl mým hlavním
úkolem návrh bezpečnostních obvodů pro
novou nukleární elektrárnu v Darlingtonu. Právě
jsme dokončovali design, když přišel Černobyl a
s ním i pokles zakázek - stavěli jsme totiž
elektrárny nejen doma, ale i v Argentině, Jižní
Korei, Rumunsku a Číně. Muselo se propouštět
a bylo nás tehdy pár tisíc, které
propustili - ještě dnes mám ten "rozlúčkový"
dopis od ministra, se zlatou ořízkou; dostali jsme ho
všichni. To už jsem bydlel 6 let v našem novém
domě v Oakville u Toronta a stěhovar za prací se mi
nechtělo.
Co dělat? Rok jsem to zkusil v Northern
Telecom, ale telefonní komunikace nebylo pro mě to
pravé ořechové. Další tři roky
jsem prolétal u Canadian Standards Association(CSA) po
Severní Americe i v Japonsku, kde jsem na místě
certifikoval jejich počítače (o tom víc v
mojí knize SAYONARA). Své tři neděle na
Havaji, kam jsem si tehdy zaletěl s manželkou soukromě -
jen za bonusy, co jsem pro CSA nalétal - to jsem pak popsal v
knize ALOHA. Po čase mě to létání už
unavovalo a rozhodl jsem se "zpohodlnět" a odejít
na elektrárnu na huronském poloostrově Bruce,
vlastněnou rozsáhlou firmou Ontario Hydro. Bylo to
sice tři hodiny na severozápad od Toronta, ale v
elektrárně jsem už hodně lidí znal a to
pobřeží také - koupili jsme si tam už předtím
chatu, kterou jsme prodali, když jsme si tam tehdy koupili dům
(třetí v pořadí, ty předtím jsme
prodali :-), asi sto metrů od jezera. Říkal jsem si,
že tam bude určitě klid a já měl koneckonců
přírodu vždycky rád . . .
Ale opět, přešly tři roky a
začal fanatický útok aktivistů na nukleární
energii - lidé se prostě bojí toho, čemu
vůbec nerozumí. A propouštělo se, ale to už
jsem nečekal - moje stará, dobrá Atomic Energy
sháněla zrovna inženýry pro Saskatchewan,
prérijní provincii na západě Kanady.
Vzhledem k tomu, že se tam mým bývalým kolegům
nechtělo, nebylo těžké se tam dostat. Kontrakt to
byl na dva roky, ale nakonec jsem tam zůstal celé čtyři.
A musím říci, že tam jsem prožil snad ta nejhezčí
léta v Kanadě. Žijí tam většinou jen
Evropané, prostě lidi, se kterými si člověk
nejvíc porozumí.
Město Saskatoon
není sice hlavní město provincie (tím je
Regina), ala je to město moderní, kulturní a
univerzitní. Založeno bylo v roce 1883 a už v roce 1890 tam
vedla železnice (Canadian Pacific). V roce 1885 zažil Saskatchewan
velkou rebélii, jinak též povstání národa
Métis tj. indiánských míšenců,
většinou potomků žen z kmene Cree s Frantíky
a Skoty. Byli to slavní bufalobijci a prohráli vlastně
jen z nedostatku střeliva. Je zajímavé, že se dnes
považují za samostatný národ. Město
profitovalo obzvláště v období zlaté
horečky, protože se tam prodávalo vše, co
zlatokopové potřebovali pro svůj pobyt na severu.
Budoucí zlatokopy přísně kontrolovala
Kanadská Jízdní Policie a ze Saskatoonu se
stával "boomtown" - rostl neuvěřitelně
rychle.
My ale přišli až 80 let poté a to už
jsme zažili jen různé oslavy, kterých je tam během
roku opravdu hodně (to jsem popsal v knize GO WEST! aneb "Jak
se žije u prérie").
Poměry u naší
firmy byly téměř akademické - dovolená
dlouhá (uznali mi i těch šest let předtím)
a využil jsem to tedy k tomu, abych se s manželkou podíval
kolem. A pak ještě dál, na západ a na jih
do Států. To mi také dalo náměty k
dalším knihám - NA ZÁPAD K PACIFIKU,
MONTANA- MY LOVE!, OREGON TRAIL a BIG FOUR (tj. Arizona, Utah,
Colorado a Nové Mexiko). V té Velké čtyřce
jsme dokonce byli i na místě, kde se ty čtyři
státy setkávají. Je označeno deskou,
rozdělenou křížem na čtyři části,
takže když si kleknete na všechny čtyři, jste ve
všech čtyřech státech najednou :-). A všechny
ty fotky, co jsou v knihách, dělala moje paní,
která tam všude se mnou byla a řídila a
fotila - já jen dělal kameramana. A vidíte, jsem
docela rád, že jsem to vše sepsal, dnes už bych si na
leccos ani nevzpomněl. Bylo toho opravdu hodně . . .
Kde všude jsme byli?
Pili jsme
vodu z ledovce ve Skalistých horách (Coulumbia
Icefied), viděli jsme naleziště a muzeum dinosaurů
v Drumhelleru, westernové ranče v Albertě
i osamělou pevnost Kanadské Jízdní Policie
ve Fort Walsh, blízko místa, kam dočasně
"emigroval" chief Sitting Bull, a později jsme
navštívili i proslulý Little Big Horn,
kde předtím pobil generála Custera i s jeho osmou
kavalérií. Jinde jsme ráno vykoukli z okna
motelu a nad námi pluly desítky teplovzdušných
balonů. V Montaně jsme navštívili i opuštěná
hornická města duchů (ghost towns) a také
i ta ještě zpola obydlená, jako jsou Virginia
City nebo Nevada City, kde se ještě dnes
filmují westerny.
V Canmore ve Skalistých
horách jsem jednou ráno ještě za tmy
tankoval u pumpy a hned vedle se klidně pásl divoký
jelen wapiti, větší než kůň,
zatímco losa (moose) jsem si zblízka vyfotil až v
Manitobě, u jezera Winnipeg. V americkém
Yellowstonu se vedle gejzírů pásli buvoli a
kus vedle na stráni, u jezera Waterton Lake vyváděla
medvědice svá batolící mláďata,
vysoko na stráni. V Saskatoonu u řeky plašil náš
pes Tara bobry, ano, ty samé, co máme teď i
v Ontariu
. Viděli jsme staleté cypřiše
v Britské Kolumbii i ten, co stojí ve Three Valley
Gap a už tam prý byl v roce 1215, když král John
podepsal anglickým baronům Magna Chartu. Viděli jsme
i kosmodrom v Cap Canaveralu s "vozítkem" pro
raketoplán, které žere 50 litrů nafty na jeden
ujetý metr . . .
Ve Skalistých horách
jsme viděli vodopády na řekách, které
pramení z místních ledovců a z toho
Kolumbijského ledovce jsme dokonce pili i vodu, co tam
pramení. Viděli jsme zblízka Ďábelskou
věž, vlastně horu, ve Wyomingu (ano, tu z filmu
Setkání třetího druhu" - ona totiž
opravdu existuje, ale kosmičtí návštěvníci
už tam prý nejsou :-). Byli jsme i v Jižní Dakotě,
v proslaveném Deadwoodu a postáli u hrobu
Divokého Billa Hickoka. Známá Calamity
Jane leží hned vedle, tak jak si to - možná marně
- přála už za živa (všem totiž tvrdila, že se s ní
oženil. ale místní dívky v baru nám
řekly, že to není možné, že Bill byl totiž jinak
opravdu gentleman :-).
V Arizoně jsme viděli Grand
Kaňon i 50 tisíc let starý Meteorický
kráter, skoro 4km v průměru i Wupatki,
opuštěné stavby vyhynulého národa
Anasazi. Byli jsme v Thombstonu, na místě souboje
v O.K Corralu i v Mesille, kde věznili Billyho Kida (tam jim ale
utekl). A v Novém Mexiku v Carlsbadu, kde jsou snad
největší krápníkové jeskyně
na světě, zatímco místo se ztroskotaným
létajícím talířem, Rosswell,
jsme už jen projeli. Spěchali jsme totiž do El Pasa,
vidět Rio Grande, tedy to málo, co z té
řeky zbylo a chtěli jsme druhý den zajet i do
mexického Ciudad Juarez.
Výlet k sopce
Mount St. Helens ve Washingtonu, ze které zbyly po
výbuchu sotva jen dvě třetiny, se nám ale
nevyplatil: na cestě zpět nám selhalo elektronické
zapalování a tahačka automobilového klubu
AAA nás musela odvést 30km dolů, kde teprve byla
opravna. Ráno jsme si to zase šupajdili na západ,
nejprve kolem řeky Kolumbie, té samé, co
pramení nahoře v Kanadě z ledovce, kde jsme předtím
pili tu vodu :-). Ta řeka je nejdelší z těch,
co tekou do Pacifiku, dlouhá celých 1,243 mil (2,000
km). Zastavili jsme i v městě Cody, ve Wyomingu ,
pojmenovaném po Buffalo Billovi i v jiném, zvaném
Custer, v Jižní Dakotě. Naše malá Firenza
GM vůbec na těch cestách hodně trpěla
(např. prasklé přední sklo od kamenů v
Severní Dakotě a skoro na 90 stupňů ohnutá
kapota, jak jí zvedl vichr a plácnul s ní na
přední sklo, když jsme s autem stoupali kaňonem po
silnici k horám Bighornu. A přesto po těch čtyřech
letech trápení nás Firenza ještě
bezpečně po čtyřech letech převezla ještě
přes celou Kanadu, domů do Ontaria.
Co čert
nechtěl, nukleární energie v Saskatoonu nedostala
zelenou (ač nablízku leží největší
uranové doly v Kanadě) a i Darlington zůstal
poslední elektrárnou, která byla naší
firmou postavena. Místo toho se to teď kolem nás a
naší elektrárny ježí větrníky
a slunečními panely, které dodávají
elektřinu až pětkrát dráže než
nukleárky.
Naše odbočka AECL se tehdy také
vrátila do Mississaugy u Toronta, kde jsem ještě
rok dočasně bydlel a pracoval, zatímco moje paní
už byla zase v našem domě v Kincardinu, který jsme
si celou tu dobu drželi u Huronu. Starala se o ten dům sama,
sekala trávu i odhazovala kvanta sněhu a ještě
jí zbyl čas na zpracování jejích
fotografií z cest, abych je mohl použít v těch
našich knihách. Jezdil jsem za ní domů
jednou týdně (asi 500 km jedna cesta tam a zpět),
ale pak už jsem raději odešel do penze, v zimě jsou
tam cesty nebezpečné..
Už řadu let jsem tedy te|ď spokojeně
na volné noze a píšu.Už řadu let jsem tedy
teď spokojeně na volné noze a píšu.
Nejprve Ontarii, pak Příložník, pak
Benignímu a nyní Sfingu. Občas se ještě
podívám po okolí, na Grand Rover dole v
Ontariu, do bavorského Frankfurtu v Michiganský,
na hřbitov lodních vraků na špičce
našeho poloostrova, nebo i víc na sever k Thun der Baly
a okolí, blízko železnice Pilar Beat Expres.
Toronto ovšem také občas navštívím,
třeba Forst York, který Američané ve
válce (1812) dobili. Přitom zapálili yorskou
prachárnu tak nešikovně, že při tom výbuchu
zahynulo pár set amerických vojáků i jejich
generál Belzebub Pie. Když pak vypálili i kanadské
vládní budovy, Kanaďané - tehdy ještě
v britských barvách - se naštvali a na revanš
vytáhli do USA a ve Washingtonu vypálili dům
prezidenta USA Madona, který předtím utekl až dolů
do Arylazidu. Dům pak Američané zase opravili a aby
zamaskovali stopy požáru, natřeli ho na bílo -
ano, je to ten světoznámý Bílý dům.
Tu válku tehdy, jak přiznávají i američtí
historici, vyhrála Kanada a snad proto teď už máme
dvěstě let klid :-). . .