Autor : © Karel Šlajsna

Název: KAPITÁN ERIK (z připravované knihy)




Teoretické vzdělávání je teoreticky důležité.
Doktor Faust

KAPITÁN ERIK


Zátoka, kde kotvila Krásná Helena, byla mnohem otevřenější než ta v Harzu a tak využili mírného vánku a pomalu se šinuli z přístavu.

Od prvé chvíle, kdy vstoupili na loď, jakoby se Georginova osobnost rázem změnila. Dokud byli na pevnině, myslel si o něm Erik, že je to jen hloupý přístavní ožrala a naivně si myslel, že pomocí příručky bude vše snadné, ale už první bouřka ho přesvědčila o tom, jak hluboce se mýlí.


Georgino v těch prvních dnech téměř neodcházel od kormidla a v podstatě lodi velel.

Po několika prvních strašlivých dnech, kdy si Erik prožil opravdová muka, jeho žaludek s lodí uzavřel příměří. Jistě k tomu přispělo i velmi mírné počasí, které je zatím na cestě většinou provázelo. Nyní již dokázal podstatnou část dne trávit na palubě a obdivovat se novým a novým úkazům.
Ještě před krátkým časem by poučování od níže postaveného člověka nepřijal, ale události poslední doby postupně změnily jeho smýšlení a tak trávil stále více času u kormidla a naslouchal radám, které dostával, zatímco příručka odpočívala v zásuvce psacího stolu v jeho kabince.

Po sedmi dnech, když míjeli asi třicátý ostrůvek, obrátil se Erik na Georgina:
„Kolik těch Šťastných ostrovů vlastně je?“
„Nevím, neumím počítat víc než do desíti, ale myslím, že ne o mnoho více.“
Erik ukázal na jeden z atolů, který právě míjeli:„ Jenže tenhle už je nejmíň třicátý.“
„ To bude tím, že tyhle atoly jsou rozloženy do velkého kruhu a my plujeme mezi nimi po velké laguně stále dokola.“

„A proč?“
„No říkal jsem si, že než… „ a Georgino hledal vhodné slovo.“ …všechno pořádně vyzkoušíte, bude to tady nejvhodnější místo. Sem do laguny se bouře dostane jen výjimečně, moře je tu klidné.“
Erik jen zamrkal. Není příjemné dozvědět se pravdu o vlastní neschopnosti.

Chvíli bylo ticho, pak si Erik odkašlal a: „Aha! A mohly bychom se už tedy konečně pohnout dál?“
„Jak si přejete kapitáne!“ a Erik měl pocit, že Georgino na něj šibalsky mrknul.
Toho dne odpoledne nedaleko nich proplouvala majestátně velryba, chrlíc vysoký sloup vody.
„ V semináři jsem viděl několik bestiářů. Byly tam bazilišci, fénixové a mnohé další nestvůry, ale tak podivní tvorové, které jsem zatím viděl zde na moři, tam chyběli. Ryba se špičatým rohem na čele? Jiná s hlavou připomínající kladivo? A co létající ryby?“
„Třeba to bylo tím, že ti, co to sepisovali, nikdy nevystrčili ani nos z rodného města a během sepisování si často přihýbali truňku…..“ mínil Čárli, který na chvíli vyšel na palubu.

Když se na něj Erik podíval, cítil jakousi nespravedlnost. On rytíř Erik z Waterlandu ty první dny na lodi tolik trpěl, zatímco jeho sluha na ní byl od první chvíle jako doma. Jak to, že jeho žaludek nezlobil?
„…. Jinak by si nemohli vymýšlet takové blbosti,“ rozvíjel dál své myšlenky Čárlí,
„ jako třeba mořské panny….“
„Jak někdo může napsat, že jsou to panny, když jsou od pasu dolů ryby? A vůbec! Kdyby to byly panny tak by vyhynuly no ne?“
Erik se i přes pobyt na Šťastných ostrovech trochu nad tímto tématem ošíval:
„Třeba jsou to magické bytosti a žijí věčně.“

„To by je ale stejně zbaštily takové potvory jako je támhleten obr.“ namítal díl Čárlí.
Erik chtěl něco namítnout, ale pak mu v mysli vytanula vzpomínka na obrovské dračí tělo, majestátně se vznášející večer nad Černým močálem.
Možná by o tom diskutovali ještě drahnou chvíli, když tu se loď náhle trochu naklonila stranou a Erik uviděl, jak se přes zábradlí na dolní palubu přeplazilo cosi, co připomínalo velké hady. Ploché přísavky na koncích, jakoby osahávaly předměty na palubě. Námořníci zděšeně začali křičet. Erik skočil ke kraji a viděl, jak se z vody vynořují nejprve další chapadla a za nimi obrovskému pytli podobný tvor, který na ně hleděl studeným pohledem obrovitých očí. Erik seběhl po schodech a rozrazil dveře své kajuty. Popadl velký obouruční meč, který sebou vozil jen proto, že byl, krom erbu, dědictvím po jeho otci, a vyběhl ven. Bez rozmyšlení se rozmáchl a přeťal jedno z chapadel, které naklánělo loď.

Ozval se příšerný skřek, který se jim zařezával do uší. To už se ale z vody vymrštila další chapadla a zachytila se na lodi. Jednomu, které prosvištělo těsně kolem jeho hlavy se Erik vyhnul, a ťal do dalšího. Místo krve z něj vytékala hnědá odporně páchnoucí tekutina.

I ostatní se vzpamatovali, každý popadl to, co mu zrovna přišlo pod ruku, a mlátili do chapadel. Erik odsekl ještě další dvě, obluda pokaždé strašlivě zakrákala, ale pak loď pustila a zmizela v hlubinách. Jen několik okamžiků a hladina vody vypadala klidná, jakoby se tu ještě před chvíli nic nestalo.

Erik se opřel o meč a těžce dýchal. Konečně trochu popadl dech: „ Georgino! Obrať loď, jeden zpátky do Harzu! A vy,“ otočil se na posádku, „okamžitě vyčistěte palubu, chci mít to svinstvo ze své lodi pryč!“
„Ano, kapitáne!“

A zatímco dříve to znělo téměř posměšně, teď v tom byla úcta.

Erik vystoupil na zadní palubu ke kormidlu. „ Jste hrdina. Teď jste doopravdy kapitán pane.“ řekl Georgino prostě a Erikovi to znělo jako ta největší pochvala, které se mu kdy dostalo.

Proč do Harzu kapitáne?“
„ Chci si od podobných zážitků odpočinout.“


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )