Don Juan se totiž jmenoval pravým jménem svým hrdina opery Mozartovy a příběh jeho hrozně dávno se udál, už někdy ve čtrnáctém století, v době vlády kastilského krále Alphonse XI. Název hry pak těžko jest přeložiti, neboť burlador jednak něco jako šprýmař znamená (od čehož pochází i známé slovo burleska), ale hlavně také svůdník či libertýn, zatímco druhou část názvu bychom přeložili jakožto "pozvání kamene" či sochy. Jerónimo pak z té knihy mi vždy odpoledně předčítal a překládal. Sám sice často nevěděl, jak ten který výraz do francouzštiny převést a moje znalost také nebyla nejlepší, ale myslím, že jsem to hlavní nicméně pochopil. Pro vyjasnění také detaily, které za důležité k pochopení považuji, zde uvedu, protože toto jest příběhu Dona Juana patrně zpracování nejstarší.

Kromě známých nám postav Doni Anny (zde Ana de Ulloa) a Dona Ottavia (zde vévoda Octavio, snoubenec Isabely, u Mozarta snoubenec Anny), Doňa Elvíra z opery zde má ale jméno Isabela a snoubenec Doni Anny jmenuje se naopak markýz de la Mota. Commedatore, otec Anny a velitel města, je tu zván Don Gonzalo de Ulloa a navíc je ve hře Juanův strýc Don Pedro de Tenorioa tam má také roli důležitou i otec Juanův, Don Diego Tenorio. Děj ten ze začátku se odehrává v Neapoli, kde je Don Pedro velvyslancem krále kastilského u dvora neapolského, a později už přenese se do Španělska, do okolí Sevilly.

Ačkoliv jména osob podobná tu jsou, děj "Burladora" je od "Dona Giovanniho" v mnoha detailech věru odlišný. Zde Don Juan svedl v Neapoli dámu u dvora jménem Doňa Isabela, jinak též snoubenku vévody Dona Octavia. Protože byl ale Don Juan z rodu šlechtického a vysokého, čehož důkazem je ouřad strýce jeho, a protože z toho ostuda mohla být vpravdě mezi-národní, rozhoduje se král kastilský, že si musí Juan Doňu Isabelu vzít. Dokonce i to mu slíbí, že ho udělá hrabětem, když si Isabelu za ženu vezme. Donu Juanovi ale zatím pomáhá k útěku strýc jeho, kterému král neapolský důvěřuje a nechá ho - pokud jsem rozuměl - do Španělska uprchnout. Tam pak tento zneužije důvěry přítele svého,markýze de la Mota a svede i jeho milenku, Doňu Annu de Ulloa. Otec Doni Anny, známý komtur z "Dona Giovanniho", však chce pomstít ztracenou počestnost dcery jeho a vyzve Dona Juana na souboj, ve kterém ale sám podlehne a zemře.

Zde už nezbývá kastilskému králi než Dona Juana potrestat. Než k však k řečenému dojde, Don Juan a jeho sluha Catalinón (u Mozarta zvaný Leporello) zabloudí ke komturově hrobce, kde je však Juan nápisem do kamene vytesaným značně podrážděn. Náhrobní ten kámen totiž praví: "Zde čeká zrádce pomsta rytířova". A tak pozve Don Juan pyšně mrtvého komtura, vlastně sochu jeho, na večeři. Co se pak stane, to už víme z opery, neboť konec je u obou stejný.

Vyjádřil jsem svoje pochybnosti o tom všem i mému příteli opatovi, kterýžto se usmál a řekl, že i on jisté pochyby má: že totiž v době Dona Juana Španělé žádného velvyslance u dvora neapolského neměli a též jim ještě nepatřila ani Sicilie či Milano, kam Don Pedro doporučoval Donu Juanovi utéci. Ty jim však patřily, podobně jako Neapol, až v době, kdy hru Tirso de Molina sepisoval, tedy roku 1630, asi tři sta let po tom. Jest patrno, že Lorenzo da Ponte ve svém librettu k opeře ze hry této silně opisoval, to už ale zase více než pět set let po tom, kdy se to vše státi mělo. I prohlásil jsem, že se už asi nikdy nedovíme, zda vůbec kdy nějaký Don Juan žil či to byl vše jen výmysl nebo pověst jakási.

Opat Jerónimo na to mi ale odpověděl, že Don Juan skutečně žil, protože svoje poslední léta prožil právě v klášteře jejich a dokonce tam prý i pohřbený býti měl. Tak alespoň se kdysi Francouzi domnívali," řekl Jerónimo s úsměvem, "když sem během okupace města Sevilly přišli a dokonce ho i exhumovat z hrobu chtěli. A nejen to: i do Francie že prý ho odvezou, kde kosti jeho s velkou poctou pohřbí, na památku pana Moliéra, divadelníka jejich, kterýž, jak jistě víte, také i hru svou o Donu Juanovi napsal."

"A odvezli ho?" zeptal jsem se více než udiveně, neb tohoto vůbec jsem netušil.
"Neodvezli, hrob byl prázdný," vysvětlil mi Jerónimo, "ale to ještě zdaleka není celá ta záhada kolem Dona Juana."

Vycítil jsem ironii v jeho slovech. "Divně, přepodivně mi tu otče mluvíte, uvážíme-li, že sám církve představitelem jste," žertoval jsem, ale to mu nikterak nevadilo.
"Církev naše není tak dogmatická, jak byste sobě myslel. Vychovala už mnohé vědce slavné a dosud musí uvnitř boj s různými dogmaty svádět, která dnes už nikterak neplatí. Mnozí slavní učenci, kteří ve vědách vynikli, původně na kněze studovali a nejen že se všichni od církve neodtrhli, ale ještě i učení její obohatili. Co byste na to pověděl, kdybych vám řekl, že už v době Galileově vědci vatikánští o tom se přesvědčili, že je země kulatá, a ještě dříve než on?" otázal se mě.

"Pak nikterak nechápu, proč ho tedy theórii jeho odvolat přinutili?" divil jsem se.
"Doba na to ještě zralá dost nebyla, šlo o důvěru lidí v církev. Prostý člověk nemohl pochopit, že se i církev svatá mýliti může."
"Snad šlo spíše o důvěru v Aristotela, po kterém to církev převzala," zasmál jsem se pro změnu já. "A tenťýž přece ani křesťan nebyl!"

"V tom pravdu máte," přitakal opat, "ale zpět k našemu Donu Juanovi. Moliérova hra jest vlastně tragikomedie a proto tak veliký dojem na nás dělá. Moliére se tu, jako i v ostatních hrách svých, snažil odsoudit pokrytectví, které všude kolem za Krále Slunce kvetlo. Byla to satira na dvojí morálku doby jeho. Vezměte například osobu Sganarella, který je kdykoliv ochoten sloužit Donu Juanovi - nebo ho i zradit, kdyby si to situace vyžádala. Nu a tu otázku, 'Kde je moje odměna?', i tu možno chápat všelijak. Skoro by se dalo vycítit, že Moliére znal nebo vytušil pravou historii nešťastného Dona Juana."

"Chcete tím naznačit, že celá hra v sobě skrývá poněkud jiný smysl? Nějaké jiné poučení?" zeptal jsem se zmaten..
"Ano, ale ještě si nejprve promluvme o třetím zpracování námětu toho, opět od Itala, ale o hodně později. Byl to slavný Carlo Goldoni, divadelník benátský. V roce 1730 sepsal hru "Don Giovanni o la punizione del dissoluto", tedy "Don Juna aneb Potrestání svůdníka". Abych pravdu řekl, není to správný překlad - dissoluto znamená někoho, kdo nedbá zákona ani mravů, prostě hříšníka proti Bohu i lidskému společenství. Ve hře této jsou sice Doňa Anna a Don Ottavio nuceně zasnoubeni, ale oba se navzájem snášejí jen s odporem. Ona sama zajisté udělala by vše, jen aby si ho vzít nemusela, obzvláště pak, když se do Juana zamilovala. Dokonce by se za něj i vdala a to ještě i po tom, když otce jejího zabil. Také Doňa Isabella (Mozartova Elvíra) není zcela nevinná: už svedená, snaží se v přestrojení získat pozornost Ottavia a získat náklonnost jeho, ač ví, že je už zasnouben. Doňa Anna si dokonce, i když mylně, o ní myslí, že už opravdu jest milenkou Ottaviovou.

Postavy ženské v této hře kupodivu jiné se jeví, než bychom od historie čekali - nejsou to oběti, ale spíše naopak, ženy samostatné, které si osud svůj samy vybírají a k jeho naplnění i intrikou spějí. A Eliza (Mozartova Zerline) zde dokonce lže, jak když tiskne," zasmál se Jerónimo.

"Na rozdíl od předešlých her, v této hře socha komtura ani z mrtvých nevstane. Don Juan dokonce, když už ví, že ztracen jest, podezírá, že potrestán bude jen pro to, co učinil ženám těm a ne komturovi samotnému. A jest to strop svatyně, kde je Juan chycen jako v pasti, kterýž ho zavalí a usmrtí. Všimněte si, příteli," dodal opat, "že už nejde o komtura, ani o sochu, ale jen, jak říká název 'o potrestání svůdníka'. Goldoni zde napsal satiru na intriky společenské a na aristokracii, tak jak to kolem sebe viděl. Ve hře také žádný vtipný sluha není, tuto úlohu zde přejímá žena, vesničanka Eliza. Don Juan si zde zachovává nejen svoji svůdnickou roli, ale i aroganci a nemorálnost vpravdě ďábelskou."

"Vidím, že každý z autorů jej zcela jinak viděl. Myslíte," zeptal jsem se, "že se jedná jen o různá zpracování umělecká, nebo že je v každé té hře i kousek pravdy skutečné?"

"Myslím, že každá doba chce svého zloducha, trochu jiného, morálce či nemorálnosti té době co nejvíce přizpůsobeného. Ovšem sama pravda, to jest kterak to skutečně bylo, ta jest zcela jiná," prohlásil opat tajemně. "Tak například už vražda komtura - to vůbec nebyla vražda a i to, co předcházelo, jinak bylo . . ."

"Da Ponte šel ještě dál," pokračoval padre, "v pojetí  jeho pak najdeme už detailní popis rozkoší lásky a svádění vůbec. Také o Da Pontovi víme, že to byl dobrodruh a Mozart sám byl také libertin a navíc svobodný zednář. Také většina jeho oper byla vlastně rázu frivolního, jak si to žádala i tehdejší Vídeň, ale na straně druhé v nich vychvaluje věrnou, stálou lásku, i když je třeba tragická, jako ta Doni Elvíry. Co ale asi nejvíc oba, libretistu i skladatele, lákalo, byla ona démonická, téměř ďábelská postava Dona Juana, spojující dohromady vášeň po svobodě veškerého druhu, i toho, který je pro normální lidi zakázán. Odtud vlastně význam slova "libertin" a proto musel být Don Juan potrestán, proto hlavně! A tento význam víceméně ironický pak dotvrzuje i Mozartova hudba - cítíme z ní jistý obdiv pro Juana, stejně jako jsme ho viděli i u Moliéra."

"Podivné, kterak kněz Da Ponte znal tolik o lásce, zvláště o té prostopášné," zasmál jsem se. "Ale teď je to opravdu už hodně zamotané - kterak jste se tedy pravdy pravé dopátral? Předpokládám totiž, že jste ji už našel, jinak byste se nezdržoval vysvětlováním tímto," nadhodil jsem, pln zvědavosti.
"Ano, na první pohled se to vše zamotané jeví. Jest ale otázkou, kolik se v tom kterém díle objevuje opravdu nového a kolik zůstává původního, z verzí starších. A kolik pravdy vůbec bylo už ve zpracování Molinově a kolik se jí, třeba nevědomly, objevilo v těch pozdějších verzích, třeba jen díky jisté intuici autorů.
Jak vlastně Molina ke svému příběhu přišel? Bylo to ze zápisů historických nebo jen tak zpracoval pověsti různé, které se kolem něho ještě v jeho době tradovaly? Nezapomeňme totiž , že hru svou divadelní napsal až tři sta let po tom, co se to stalo, lépe řečeno mělo stát . . .

"Takže něco podobného se stalo i Juanovi de Tenorio?" otázal jsem se nechápavě.
"Ale ne, to vám jen proto vyprávím, že smrt každá své vysvětlení a příčiny má. Lidé jen tak nezmizí, to jen my je někdy najít nemůžeme. Podobně ani sochy nechodí - viděl jste už někdy kráčející sochu?"
"Zajisté ne," odvětil jsem se smíchem, "ale nechápu, kterak - "
"Brzo pochopíte," přerušil mě padre, "ale nejprve vám vysvětlím záhadu tří 'Mo', jak jsem to sám nazval, totiž Moliny, Moliéra a Mozarta; tam je celé to tajemství skryto."
"To zní věru zajímavě," řekl jsem, "ale vzpomínám marně, že bych u nich cosi společného zpozoroval."
"Právě že ne, příteli, ale každý z nich přesto narazil na něco ze skutečného příběhu Juanova. Ovšem pravda, na jednom všici přece ale se shodnou - jestlipak víte, co to je?"

"Jedná se zřejmě o svedení a důvěru zmařenou," vyhrkl jsem.
"Ano a tedy zločinu největšího - zrady. To je to, co dělá z Juana divadelního tak hrozného hříšníka. Zrada je něco, co nenávidí každý z nás a také Juana de Tenorio příběh skutečný je příběh zrady, ale docela jiné, než ji autoři vylíčili, proto hlavně, že ji neznali." 

Vida mi na očích otázku, pokračoval pak dále: "Začněme nejprve u Moliny: jmenoval se vlastně Gabriel Télléz; Tirso de Molina dal sobě jen jakožto jméno jeho umělecké. Narodil se přibližně kolem roku 1583 v Madridu, ale zato datum jeho úmrtí známe přesně: bylo to v roce 1648, kdy v Evropě skončila ta hrozná válka třicetiletá. V roce 1600 vstoupil do řádu bratří Milosrdných a žil v klášteře San Antolín v Guadalajaře. Také cestoval, v roce 1615 navštívil ostrovy západoindické. Po návratu svém usadil se ale v klášteře jiném a to v Madridu. Psát začal už v roce 1620, ale už v roce 1625 byl odsouzen koncilem kastilským, že svými hrami morálku veřejnou kazí. Přesazen do Salamanky, později zase do Trujilla, kde se stává představeným kláštera místního. V roce 1635 se stal představeným kláštera v Sorii a tam také zemřel. Zde ve Španělích byl po jeho smrti na dlouho zapomenut; teprve na konci století minulého jeho hry opět na prkna divadelní přivedli Dionisio Solis a Juan Carretero.

Celkem prý napsal her čtyři sta, z nichž jen pár desítek se pouze zachovalo. Když tedy psal hru "El Burlador de Sevilla y convidado de piedra" roku 1630 či možná o něco dříve, posadil historii onu do doby vlády Alfonse XI (1311-1350), krále Castilie a Léonu, sezením v hlavním městě Seville. To ovšem bylo tři sta let před Molinou - kolik myslíte, že se mohl ze skutečné té historie ještě asi dozvěděti? Byla to doba, kdy se stále bojovalo proti Maurům - Alfons tehdy dosáhl ve věku 29 let velkého vítězství nad nimi u Salado, kde prý také poprvé zahřměly v Evropě kanóny. Sám ovšem později umírá na mor černý při obléhání Gibraltaru. Také jméno rodu Molina se už vyskytuje v této době - Maria de Molina, kastilská královna, byla babičkou Alfonse XI a když jeho otec zemřel, vychovávala svého vnuka jako regentka.

A teď si představte, že král Alfons, tento obhájce morálky - a to nejen podle Tirsa Moliny, on založil dokonce první královský rytířský řád - sám žil životem dvojím. Ač ženat s Marií Portugalskou, měl po straně ještě milenku, Doňu Leonoru de Guzmán, které mu také povila mnoho dětí nemanželských. Když ovšem zemřel, královna dala Leonoru zavřít na hradě Talaveře a později i uškrtit. Jak to dopadlo s jejími příbuznými, to vám jistě povídat ani nemusím.

Ale vraťme se k Molinovi, nakolik se mýlil. Už jsem vám například řekl, že v Juanově době neměla Kastilie u neapolského královského dvora vyslance žádného. Neapol anexována byla totiž ke Španělsku až v roce 1442. Ve hře té je i mnoho jiných věci nesprávných, což k názoru takovému vedlo, že Don Juan Tenorio je pouze postavou vymyšlenou. Samo jméno Tenorio ovšem vymyšleno není, to dodnes existuje, nejen ve Španělích, ale i jinde ve světě. Pravda ovšem je ta, že Juan de Tenorio skutečně žil a že byl opravdu šlechtic, hidalgo. Většina postav v Burladorovi je vůbec původu šlechetného, to teprve Italiáni do her svých více lidu obecného přidali. On sám ve hře Molinově hrdě říká soše komturově: "Dodržím své slovo, jsem přece Tenorio". Podle hry tedy Juan nezná zákony jiné, než ty, co si vymyslela fantazie jeho, poslouchá jen popudy své a zcela následuje choutky svoje. Není ateistou pravým, ale přesto žije mimo zákony církevní. Sleduje jen žádosti těla a veškerý smysl jeho žití je jen jeho láska frivolní a nestálá."

"Ano," namítl jsem, "ale tak by se dal popsat život mnohého mladíka dnešního, aniž by se proto do sporu se zákonem dostal."
Jerónimo se pousmál: "Zajisté, toť možná hřích náboženský, ale ne světský. A povšimněte si ještě věci jedné: srovnáme-li Molinova Juana s jiným slavným následovníkem jeho, totiž Casanovou, v jednom se ti dva liší velice nápadně: zatímco Giacomo miloval všechny ženy, které sváděl, u Juana se naopak zdá, jakoby je všechny jen nenáviděl! Dovedete si představit větší paradox?"

"Sotva," odvětil jsem a ještě jsem ironicky dodal: "Stejně jako si nedovedu představit kněze, který by četl paměti Casanovy."
Opat na mě překvapeně pohlédl, ale pochopil, že jen žertuji a pokračoval: "Ale přiznejme sobě, že i to je možné, že mu šlo jen úspěchy dobývání a pak vždy zájem další jakoby ztratil - pro to vše ale na konci hry odsouzen není. Navíc hra ta, která pojednává o cti, je zároveň snůškou pokrytectví různých. Tak například komtur Don Gonzalo d'Ulloa, velitel řádu Calatrava, o několik porážek Maurů zasloužil se a král mu po smrti jeho nejen pohřeb skvělý vystrojit nechal, ale i sochu zbudovat dal. Komtur sám s mečem v ruce Juana napadl a zabít jej chtěl, takže ten ho vlastně jen v sebeobraně pouhé usmrtil. Don Gonzalo hájí sice čest své dcery, když ho přivolají její výkřiky - ale přesto i on jí v yčítá, že právě výkřiky svými připoutala na sebe pozornost a tudíž i hanbu. A nakonec neposkytne Juanovi ani možnost rozhřešení posledního, ač ho Juan o to žádá, míním tím zpověď, která se přece i zločincům největším poskytuje.

Nemluvím už ani o oné vesničance či rybářce, které se obě jen na přislib manželství nachytat nechají a jistě o morálce nijaké příliš nepřemýšlejí. Ale ani Doňa Anna či Isabela nejsou žádné panny nevinné, neboť každá má přece milence svého, Anna La Motu a Isabella vévodu Octavia, a obě tajně večer vždy stráže své oklamou, jen aby s nimi za večera se mohly setkávat. A tak ve hře údajně stačí Juanovi, aby se jen za milence jejich převlékl a ony už se mu bez váhání samy do náruče vrhají. Také když pak poznají omyl svůj, obě opět stejně se zachovají: křičí totiž o pomoc. V prvém případě dokonce Juanovi strýc jeho, který ho zatknout má, naopak utéci pomůže. Zda opravdu Juan ženám těm ve chvíli té oprvdu násilí učinil či zda se dobrovolně povolily, to zřejmě nebylo důležité: podle španělských mravů byla čest obou žen poškozena už tím, že se o tom mezi lidmi mluvilo. Zatímco Anna se možná opravdu bránila, o Isabelle můžeme mít vážné pochyby, neboť pak prohlásí: 'Nemám se čím omluvit, ale škoda není tak velká, když je tu Octavio'."

"Tomu lze ovšem rozumět tak, že si ji Octavio za ženu vezme a případně ji i pomstí. Jenže král rozhodne, že si musí Isabellu vzít Juan, což Juan odmítne a tím Isabelle ostudu ještě větší udělá. A zde máme první podezřelý bod: skrytý motiv pomsty u Isabelly. U Anny máme navíc i pomstu za otce jejího. Octavio byl jistě také plný zlosti, když král chtěl provdat snoubenku jeho za Juana. A markýzovi la Mota prý byl dokonce předtím Juan přítelem, než se pokusil o jeho snoubenku Annu. Takže máme hned i seznam podezřelých. Jak je vidět, už i Goldoni něco tušil, když zobrazil ženské charaktery ve hře své ve světle podivném, ve světle intrikánském.

Druhá, přímá narážka na spiknutí je právě v Moliérovi: ten už přímo tam o dvou bratřích mluví, kteří se chtějí za jejich sestru Elvíru ( tedy Molinovu Isabellu) Juanovi pomstít, ale pak od toho upustí, protože jednomu z nich prý Juan život zachránil. Toť také ukázka toho, že asi Juan nebyl člověkem absolutně zlým.
Narážka třetí je pak Mozartově Donu Giovanni, kde komtur mizí neznámo kam, zatímco Juan sám je obklopen plameny pekelnými. Jest totiž zřejmé, že komtur nemůže s sebou Juana do pekel strhnout, když sám naopak v nebi pobývá. Kdo či co tedy Juana do pekel strhlo? Jak víme, za živa se do pekel nikdo nedostane," zasmál se Jerónimo.

"Ano, zdá se, socha ta právě by měla naznačovat, že šlo naopak o pomstu lidskou, ne nebeskou, jak se mnozí domnívali," přitakal jsem. "Zajisté i mě překvapilo, že ve hře všichni ti poškození pomstu svou nechali jen na soše komturově"
"Tak, tak," souhlasil opat, "Vykonavatelem trestu byla sice socha komtura, která ale sama oživnout nemohla. Pokud to tak bylo, někdo si prostě na komtura jen zahrál. Ten byl navíc v plném brnění, takže mu do tváře asi vidět příliš nebylo. A že Juan za živa do pekla nepřišel, to též je celkem jasné. Vlastně přišel, ale do pekla jiného, lidského."

"To ovšem jen vaše je hypotéza," řekl jsem s úsměvem.
"Ba ne," odvětil mi, "více než hypotéza, příteli. Ale nepřerušujte mě, jinak vám ten příběh nedopovím," pohrozil mi.
Patrně se mu nelíbil můj úsměv ironický a tak jsem rychle řekl: "Od chvíle této už zticha budu," a to hlavně proto, že o to vše ostatní přijíti jsem nechtěl.

Opat se uklidnil. "Nuže odjeli ze Španělska, Juan stále v okovech a Doňa Isabella pak k němu velice špatně se zachovala. Ve sklepení domu jejího, který v cizině zakoupila, jej ke zdi přikovat nechala a často o hladu jej držela. A když sobě uminula, i mučit jej nechala nebo i jinak se jemu mstila. Nešlo jí totiž o pomstu za zneuctění její, to svatbou napraveno bylo, ale o pomstu ze žárlivosti kruté: nemohla toho přes srdce přenésti, že svatbu s ní předtím odmítl a daleko mladší a hezčí Anně přednost dával. Takové věci žena nikdy neodpustí."

Musel jsem se poklonit Jerónimově znalosti žen, ale raději jsem to nahlas neřekl, aby snad vyprávěti nepřestal. "A co ony vesničanky ve hře se vyskytující?" nadhodil jsem.
"Jak vidíte, základ té legendy falešné, protože za 300 let mnohé se na ni vyprávěním přilepilo, Molina sice převzal, ale aby hru vylepšil, tyto ženy ostatní ještě navíc jemu vymyslel, aby zločiny Juanovy ještě znásobil. Ale století čtrnácté bylo jiné, než jak to popisuje barokní hra Molinova, násilné, ale ne tak různobarevné.
Stejně tak nešlo o žádná přestrojení, která prý Juan ke svedení dívek obou použil; to byl jen autora výmysl a navíc i nepříliš chytrý - málokterou dívku by oděv natolik předem oklamal, a pokud byla tma, ani ten oděv nebyl příliš viděn. Šlo jen o to vysvětlit, jak se Juan mohl tak blízko přiblížit, aniž by chování dívek samotných špatně posuzováno nebylo.

Vím, že co vám teď řeknu, u vás Juanově pověsti amanta slavného asi uškodí," zasmál se, "ale on Juan asi ve skutečnosti ženu žádnou ani sám nesvedl. K tomu jsou potřeba dva. Zkušená Isabella sama to musela provést, jak později přiznal. Anně se sice skutečně dvořil, ale myslel, že každá žena jako Isabella bez váhání bude k milování hned povolná. On do Anny se už totiž dávno předtím zamiloval. Jenže když pak si její - možná i nevinné - úsměvy jakožto náklonnost vysvětloval a dotěrnější byl, byl překvapen, že Anna najednou křičet počala. Nato otec její ven se vyřítil a s mečem na Juana zaútočil. Žádné tedy přestrojení, žádné svádění veliké, jen obyčejný příběh milence nemotorného," usmíval se opat.

"Dobrá, ale co ti snoubenci dívek, ti snad opravdy žili?" namítl jsem.
"Byl jen jeden, Don Octavio, který se zamiloval do isabelly a na žádst její za mrtvého komtura se přestrojil a celou tu komédii na Juana zahrál. Také podle svého se mu oplatila: vzala si Juana a Octavia nechala ve Španělích i se smutkem jeho. Manžela svého pak do sklepení zavřela a nahoře si s milencem tím či oním užívala. Když už ani to ji někdy nebavilo, nechala Juana nahoru přivést, u postele přikovat a před ním se s milenci svými těšila. Po pěti letech vyhnanství a utrpení konečně Juanovi naděje vysvitla: Isabella byla totiž zavražděna. Byl to jakýsi rytíř žárlivý, který nesnesl to, že Isabella kromě něho i několik jiných milencův měla.

Teprve po smrti její byl Juan ze sklepení propuštěn a vrátil se do Španěl, když mu král, který se dozvěděl o jeho utrpení pravdu celou, nakonec i milost udělil. Když se ale Juan dozvěděl, že jeho milovaná Anna zatím za markýza La Mota se provdala, sám do kláštera odešel, kde pod přijatým jménem žil. Ač ještě mlád, byl už ale člověk na těle i na duchu veskrze skleslý. Navíc jej to povědomí pronásledovalo, že komtura v souboji zabil, pročež se domníval, že vše to utrpení jeho jen Božím trestem bylo. Legenda falešná ho ovšem přežila a nakonec i ta sláva pochybná, ale existují paměti jeho, kde vše do detailu po pravdě vylíčil. Tam také vypsal, že nikým ospravedlňován býti nechce, ale jen v klidu umříti a zcela zapomenut býti chce."

"A ty paměti jsou kde?" zeptal jsem se prostomyslně.
"Toho vám říci nemohu," přiznal opat, "ale tolik vám stačit musí, že jen jisté osoby dokument ten vidět smějí. Ale že to vše pravda, na to vám přísahat mohu, sám jsem jej viděl. Zde v klášteře tomto také později zemřel a má tu i hrob neoznačený, jak si sám přál. Jen já ovšem vím, kde hrob jeho jest a mohu vám jej i ukázat."

"Ale jak se vlastně o tom hrobě jeho,"zvěděli oni vojáci francouzští?" nemohl jsem se nezeptat
"Patrně TO někde v papírech státních vyšmátrali, když bratr Napoleonův Josef španělským králem byl jmenován, že v klášteře nějakém blízko Sevilly Juan zemřel. Oni totiž všude jinde ho už předtím hledali a i sem přišli. Když se pak i mě zeptali, pravdu jsem jim ovšem říci musel, a sice to, že zde skutečně žil, zemřel a je tu pochován."

Podivil jsem se: "Ale v hrobě tom ho pak skutečně nalezli?"
"Ne, protože jsem jim jiný hrob ukázal," vysvětlil opat. "Ale já jim jen prstem ukázal; nic o tom, zda to hrob ten pravý je či není, jsem jim neřekl. Oni jen po hrobě se ptali a já jim teda nějaký ukázal. Toť za lež považovati přece nelze," zasmál se. "Takže si odvezli někoho jiného a sám Napoleon ho dal někde tajně pochovat. Co nevěděl ovšem bylo, že to nebyl Don Juan, ale jakýsi dnes už neznámý, kterého nikdo z nás neznal. Ostatně já c jsem i důvod svůj vlastní měl, aby v hrobě jeho pravém nekopali."

"A jaký důvod jste míti mohl?" zeptal jsem se, pořád ještě nevěda, co si o tom vše pomyslet.
"Příteli," řekl opat, "vy o mně ještě mnoho nevíte. Vy například znáte jen jméno moje přijaté, církevní. Moje světské jméno totiž jest Carlos de Tenorio."