Autor : © Karel Šlajsna©

Název: GAIOLA.




GAIOLA.


Doba, kterou jsem trávil v Římě ve službách papeže, nebyla příliš dlouhá, neboť osud tomu chtěl, že mu nebylo dáno trávit více dní na Petrově stolci.
Ještě než jeho tělo bylo uloženo do hrobu, již se ve městě šířily zprávy, kdože bude jeho následovníkem. Tak jak to často bývá, byl to pravý opak předešlého muže. Starý, nekompromisní a dogmatický muž se srdcem z kamene.

Nečekal jsem tedy na to, až se sejde sněm v Sixtinské kapli a začal balit své věci. Naštěstí jsem se již v mládí při neustálém cestování naučil být ve svých potřebách velmi skrovný a tak mi to netrvalo nijak dlouho a vše jsem měl připraveno.
Už jsem se pohledem loučil se svým dočasným domovem, když se ozvalo energické zaklepání na dveře. Na mé pozvání vešel muž asi padesátiletý, soudě podle dlouhých šedých vlasů, které mu splývaly až na bohatě vyšívanou brokátovou kazajku. Jiskrný pohled dával tušit bystrého ducha a štíhlá postava dosud velkou fyzickou svěžest. Představil se jako hrabě Caracollo a hned se ujal slova: „Vidím, že se chystáte odcestovat a vůbec se vám nedivím. Jakmile bude zvolen novým papežem, ten strohý stařec, Řím nebude příjemným městem. Mě to ale popravdě přijde velice vhod, neboť bych převelice uvítal, kdybyste přijal pozvání, pobýt nějaký čas pod mou střechou.“

Zarazilo mě, že se objevil právě v této chvíli. Jistě, mohla to být náhoda, ale v této nejisté době, to mohla být také léčka. Malou chviličku jsem zaváhal, hledaje vhodnou výmluvu, ale on jakoby mi četl myšlenky, ihned naléhavě pokračoval: „Potřebuji vaši pomoc. Potřebuji Vašeho bystrého ducha! Setkal jsem se záhadou, související s naším rodem. Doslechl jsem se, jak skvěle jste si vedl v tom záhadném úmrtí mnichů, a jsem si jist, že jen vy tomu dokážete přijít na kloub. Dokud jste byl vázán službou papežskému stolci, tak jsem si netroufl vás oslovit, ale jakmile k nám dorazila ta smutná zpráva o smrti našeho nejvyššího pastýře, neváhal jsem a urychleně jsem se vydal na cestu. Možná teď v duchu váháte, ale já vám na svou šlechtickou čest přísahám, že mé úmysly jsou čestné!“

Naléhavost té prosby mě téměř přesvědčila, ale přeci jen jsem se zeptal: „Mohl byste mě o té záhadě říci trochu více?“
„Jsem přesvědčen o tom, že jeden z mých příbuzných ukryl v domě, kde žil, velký poklad, ale nevím kde. Možná, někde v jeho zápiscích nebo přímo v domě samotném je nějaké vodítko, nějaká nápověda, která by umožnila to zlato najít. Studoval jsem tu knihu, kterou zanechal, snad stokrát, mnohokrát prošel i dům, ale nic jsem nenašel. Jsem naprosto bezradný, jen vy mi můžete pomoc! Dobře se vám odměním, slibuji!“

Znělo to věrohodně a tak jsem kývl: „Dobrá, pojedu s vámi. Kam pojedeme?“
„Dolů na jih. Můj dům je poblíž vesničky Bacoli. Cestou vám vše podrobně vysvětlím! O nic se již nemusíte starat. Můj kočár je pro vás připraven a sluhové se postarají o vaše zavazadla.“

Šlechtická čest a sliby mnohdy nemají větší cenu, než sliby posledního otrapy tak jsem se vymluvil, že potřebuji ještě chvíli na přípravu a sotva odešel, svlékl jsem kabátec a košili a z truhly vyndal drátěnou košili, kterou jsem dostal během své návštěvy Toleda. Byla vyrobena z jemných drátků dalmáscké oceli a ačkoliv byla velmi tenká a lehká, poskytovala svému majiteli dokonalou ochranu. Dokončil jsem oblékání právě ve chvíli, kdy se ozvalo nesmělé zaklepání. Na mé pozvání vešli dovnitř dva prostě oblečení muži a přeuctivě se klaněli. Ukázal jsem jim svůj cestovní vak a truhlu. Kočár hraběte Caracolla pravda nebyl z nejhonosnějších a ani koně nebyli žádní mladíci, ale v té době mnoho pánů honosících se zvučnými tituly, mělo méně peněz než kdejaký kupec. Sluhové uložili mou truhlu na záď našeho povozu, nasedli na kozlík a vyjeli jsme na jih.
Během této cesty mi hrabě vyprávěl svůj příběh. Zaznamenávám ho zde tak, jak jsem si ho uchoval v paměti, vynechávaje nepodstatné odbočky:

Šlechtický titul můj praděd získal za své chrabré činy během boje proti pirátům. Zároveň s titulem dostal darem domy poblíž vesnice Bacioli a nějaké pozemky. Jeden z těchto domů je na malém ostrůvku uprostřed Golfo mensile. Jsou to vlastně jen dvě skaliska, na kterých byla polorozbořená dávná svatyně jakéhosi božstva.
Ve dvanáctém století se tam přestěhoval mnišský řád johanitů. Dům postupně opravili a rozšířili. V době, kdy jsme ho dostali do vlastnictví, byl ale opět prázdný a pustý. Před několika lety se tam nastěhoval můj strýc. Muž velice samotářský a podivínský. Shromažďoval alchymistické knihy a jeho zálibou byly všelijaké chemické pokusy. Během jednoho z těchto pokusů vznikl v domě požár.

Strýc nestačil uniknout a byl vydán napospas plamenům, stejně jako většina zařízení a spisů. Jen nějakým podivným řízením osudu se zachovalo jedna kniha a jeho osobní zápisky. Nejsem nijak v těchto vědách zkušený, ale pochopil jsem z jeho řeči, že se zabýval alchymistickým laborováním a že se mu podařilo dokonat Velké dílo. Věřím, že vyrobil značné množství zlata a prima matera. Obojí posléze uložil někam na bezpečné místo, ale nenašel jsem po tom požáru ani zlato ani onu skrýš. V koutku duše však doufám, že se obojí podaří najít. Přeci nemůže jen tak zmizet!



Abych byl upřímný, s několika alchymisty jsem se v životě setkal, ale byli to buď podvodníci, nebo blouznivci, kteří tomu zcela propadli a celý život strávili v temnu laboratoře, doufajíc v úspěch. Často končili tak, že se otrávili výpary ze rtuti, s kterou s takovou oblibou pracovali. Sice jsem od různých lidí slyšel vyprávět o tom, že se podařilo uspět, ale vždy se brzo přišlo na to, že to byl jen trik. Na mou otázku, zda bych zmíněné knihy a zápisky mohl vidět, mi hrabě odpověděl, že mi je ukáže, jakmile dorazíme do jeho domu.



Po několika hodinách jízdy jsme dorazili do malého přístavu Anzio, kde na nás čekala malá bachratá koga. Ani ta nevypadala nijak nově, spíše naopak. Sotva jsme vstoupili na palubu, udeřil mě do nosu pach lihu, tlející zeleniny a ryb, který se mísil v hrůzyplnou esenci. V té chvíli jsem litoval, že jsem s cestou souhlasil.

Čtyři námořníci nastoupili do malé lodice, chopili se vesel a vytáhli loď z přístavu. Jakmile jsme byli na širém moři, kde vál slabý vánek, cesta se přeci jen stala snesitelnou, obzvlášť když jsem se usadil na přídi, kde byl vzduch čerstvý. Pluli jsme podél pobřeží dál na jih.
Přestože moře bylo téměř klidné a vlny malé, loď vydávala naříkavé zvuky, jakoby se chystala každou chvíli rozpadnout. V duchu jsem si měřil vzdálenost ke břehu a odhadoval, zda bych byl schopen tam doplavat. S blížícím se večerem loď přirazila ke břehu a zakotvila. Zůstal jsem i na noc na palubě zabalen do pláště, protože jsem si ani netroufl odhadnout hustotu vzduchu v kabině. Ostatně často jsem tak spávával pod širým nebem a tak mi to nedělalo žádné potíže.

Druhý den jsem se probudil velmi časně. Vál mírný příznivý vítr a naše loď se pomalu sunula stále blíže ke svému cíli. Zašel jsem do kabiny a z truhly jsem vyndal krásný soubor portulánových map Orenala Whita, který jsem před časem získal, ale ještě jsem neměl čas ho prostudovat. Netrvalo to dlouho a hrabě vyšel ze své kajuty a přišel ke mně na příď. Když uviděl tu vzácnou knihu, oči se mu rozšířily úžasem. Ukázalo se, že je velmi zcestovalý, protože mnohá místa zakreslená na mapě znal a dovedl o nich zajímavě vyprávět.

Samozřejmě pak došlo i na další knihy z mé sbírky a tak zbytek plavby uběhl zdánlivě velice rychle.
Konečně jsme se dostali do uzavřené Měsíční zátoky, kde opět museli námořníci usednout k veslům a napnout svaly aby loď přitáhli k molu.
Po schodech vytesaných ve skále jsme vystoupli k domu, který se tyčil nad zátokou. Procházeli jsme stroze zařízenými pokoji, až mě pak hrabě uvedl do hostinského pokoje, řekl mi, ať se zabydlím a pak se mi omluvil s tím, že se setkáme při večeři.

Ta byla velmi skrovná, a ani kniha, kterou mi hrabě přinesl k nahlédnutí, mě nijak nenadchla. Tak jako mnohé jiné, i tato obsahovala minimum textu a obsahu vévodily mnohoznačné fantastické ilustrace. Muž, který má místo hlavy napůl slunce a napůl měsíc, liška pronásledující jakéhosi mloka nebo ještěrku, akolyta stojící u zdi a ukazující hůlkou na nápis:

QUIT SURSUM
ESTETEM ETIAM DEORSUM

Na další pak byl známý had zakusující se do vlastního ocasu s nápisem: OMNIA ESSE UNUM
Tohle jsem již viděl mnohokrát a stejně tak jsem slyšel různé výklady těchto kryptografických obrázků.
Ještě větším zklamáním pro mě byla pak slíbená kniha zápisků. Ve skutečnosti totiž obsahovala pouhé tři listy, na kterých byly navíc pouze obkresleny ilustrace z předchozího svazku.
Na první byl opět akolyta, ukazující sice znovu na zeď, ale nápis chyběl.
Na dalších dvou pak byl had a tady jsem si všiml, že v těle má podivný text:

CMNUIAAOIARVNEFEERSFURUTUMESQG

Hned mi bylo jasné, že jsem tady narazil na tajemný zašifrovaný text, v kterém je nejspíš nějaké velmi důležité sdělení. Chvilku jsem váhal, zda mám hraběte na tento nápis upozornit, ale pak jsem si řekl, že by nebylo dobře vzbuzovat v něm předem plané naděje a bude lepší přijít za ním až tehdy, pokud se mi podaří najít řešení.

Zeptal jsem se ho, jestli bych si mohl obě knihy půjčit k dalšímu podrobnějšímu prozkoumání, ale on to odmítl s tím, že budu-li je potřebovat, vždy mi je opět ochotně půjčí ke studiu v jeho přítomnosti. Jeho nedůvěra byla trochu divná a výmluva, že si knih velmi cení, zněla falešně.
Počkal jsem tedy trpělivě, až na chvilku opustil jídelnu a v rychlosti jsem vyndal sešitek, který sebou nosím a nápis opsal.

Jistě teď můžete namítnout, že mé jednání nebylo zcela čestné, ale pozdější vývoj událostí dal za pravdu mé opatrnosti, které jsem v této podivné době uvykl.
Brzy po večeři jsem se omluvil s tím, že jsem po cestě unaven a ve studiu knih budu pokračovat zítra.
Potom v soukromí své ložnice jsem začal přemýšlet jak záhadný nápis vyluštit.

Zkusil jsem několik variant Césarovy šifry se záměnou písmen, ale moje úsilí nevedlo k řešení. Text byl příliš krátký na to, aby se dalo určit, jaká má být správná záměna a systém pokus- omyl, zase příliš náročný. Unaven jsem ulehl na lože, ale nedořešený problém mi nedal usnout. V polospánku se pak stalo to, co jsem již prožil mnohokrát a zná to jistě i každý z vás- našel jsem možnou cestu k řešení. Někdo tomu říká boží vnuknutí, jiní zas dech Můzy, inspirace a tak podobně.

Vzpomněl jsem si totiž na to, jak jsem před nějakým časem dlel několik dní v jednom velmi odlehlém klášteře, kde jsem si získal důvěru mnichů a ti mi ukázali, jakým velmi jednoduchým způsobem si zasílají zprávy, které jsou určeny pouze jim a nikdo nepovolaný je nemá číst.
Na hranatou hůlku navinou proužek pergamenu . Jednotlivé hrany tvoří řádky na které napíší požadovanou zprávu. Po rozvinutí pak text tvoří sled písmen nedávající žádný smysl. Přečíst ho může opět jen ten, kdo vlastní stejnou hůlku.
A tady jsem dnes viděl vše, co bylo potřeba: muže s hůlkou i hada tvořícího v podstatě proužek textu. Teď šlo jen o to, abych uhádl správný počet hran. Samozřejmě nejjednodušší by bylo vyrobit několik hůlek s odlišným počtem hran, ale to v této chvíli nepřicházelo v úvahu a tak jsem musel zvolit jiné řešení.
Ospalost byly pryč, vstal jsem, zapálil několik svící a pustil se do práce.

Prví pokus, který simuloval čtyřhrannou hůlku, nedopadl dobře:
CEAUNQFIU….. a tak dále.
Zkusil jsem tedy další pětihranou možnost a hned se mi objevila slova:

CARCEREM-AVARUS-NON EST QUI EFFUGIAT EUM

Vězněn chamtivcem, není úniku!
ANO! Mnoho alchymistů padlo do pasti, kterou si sami připravili svým vychloubáním, že umí připravit zlato, aby se pak stali vězni těch, do jejichž služeb se dali.
Jakmile prvotní uspokojení z toho, že se mi podařilo najít řešení, vyprchalo, dolehla na mne únava s mnohem větší silou. Víčka mi ztěžkla a sotva jsem se dovlekl na lůžko a ihned jsem usnul hlubokým spánkem.



Když jsem se probudil, překvapilo mě, že slunce je již vysoko nad obzorem.
V rychlosti jsem vstal a oblékl se. Jakoby na to čekali, ozvalo se decentní zaklepání a pak do mé ložnice vstoupili dva sluhové. Jeden na stolečku vezl velké alabastrové umyvadlo a džbán plný vody, zatímco druhý měl pro mě připravenou snídani ukrytou zatím pod velkou poklicí.

Při snídani jsem přemýšlel nad tím, jak postupovat dále. Rozhodně bych si netroufl v této chvíli hraběte jednoznačně odsoudit. Bude rozhodně lepší konečný soud prozatím odložit. S hrabětem jsme měli ještě večer domluveno, že dnešního dne navštívíme dům na ostrově. Pospíšil jsem si tedy a po setkání s ním jsme sešli na pobřeží, kde už na nás čekala lodice se dvěma veslaři.
Caracollo se mě hned od okamžiku, kdy jsme se setkali, dost nervózně opakovaně ptal, jestli jsem v knihách, které mi večer půjčil k nahlédnutí, našel nějaké vodítko, které by vedlo k nálezu zlata.

Když jsem mu po pravdě odpověděl, že nikoliv, tak byl zklamán, ale z tónu jeho hlasu se dalo poznat, že mi ne zcela věří.
Čím blíže jsme byli k ostrovu, tím bylo jasnější, že požár, o kterém mi hrabě vyprávěl, nebyl nijak velký a budovu nepoškodil. Většina místností byla zcela prázdná, zařízena byla jen skromná ložnice a v největší místnosti pak pracovna. Tady byly konečně vidět známky toho, že zde řádil červený kohout.
Abych pravdu řekl, nehledal jsem ani tak skrýš s ukrytým pokladem, protože jsem v ní nevěřil, ale doufal jsem spíše, že mi prohlídka domu napoví, co se tu stalo.
„Nuže nyní jste viděl vše, co bylo zapotřebí. Můžete mi tedy říci, kde je ukryto ono zlato?“

Tón jeho hlasu byl velmi podrážděný. Tehdy jsem udělal chybu, když jsem se rozhodl pro upřímnost a popravdě mu pověděl, že byl oklamán a žádná prima matera neexistuje, stejně jako zlato.
Začal křičet: „ To není pravda! To nemůže být pravda! Když strýcovo bádání trvalo příliš dlouho, pohrozil jsem mu, že ho zde budu držet jen o chlebu a vodě a následně se mi opakovaně dostalo ujištění, že vše spěje ke zdárnému konci a hotovo to bude během několika málo dní!“

Chodil přitom po místnosti sem a tam a oči mu plály hněvem. Posléze se zastavil a osopil se na mne: „ Vy! Jste prolhaný anglán! Určitě víte víc!
Jistě již víte, kde mé zlato hledat a chcete mě o něj připravit. Teď odejdete, ale pak se sem potají vrátíte. Bastarde!“

Byl už úplně nepříčetný, vytáhl z pod kabátce dýku a vrhl se na mě. Je pravda, že jsem asi měl podobný útok očekávat, ale musím se s hanbou přiznat, že jeho obvinění mě zcela zaskočilo a tak mě zastihl nepřipraveného.
Naštěstí jsem na sobě stále měl onu drátěnou košili, které mohu děkovat za to, že mi již pokolikáté zachránila život, jinak by mi ostrá dýka pronikla přímo do srdce. Takto mě jen lehce škrábla. Caricollo dýku odhodil a už se zcela šíleným výrazem se mi vrhl po krku, aby mně uškrtil, ale to už jsem byl připraven. Byl o stopu menší a navíc netrénovaný v boji a tak nebylo těžké ho přemoci.

Zavrhl jsem všechny ohledy k jeho urozenému původu, povalil jsem ho na zem, pevně stiskl a naléhavě k němu mluvil: „Nemám vám za zlé, že jste tak jako mnozí, podlehl bludu alchymie, ale obvinil jste mě z přípravy krádeže. Toho já nemám zapotřebí, jsem dost majetný, i když to na mě není patrné, protože neholduji okázalosti. Také jste se mě pokusil zabít, ale já netoužím po pomstě, budu se za vás modlit, aby vám Bůh tento těžký hřích odpustil. Teď vás pustím, sejdeme k přístavišti, vy přikážete sluhům, aby nás odvezli na pevninu, tam si vezmu své věci, jednoho vašeho koně a navždy se rozloučíme. Jestli se ještě jednou o něco pokusíte, přísahám při všem co je mi svaté, že již nebudu váhat.“

Pomalu jsem ho pustil. Vstal a úplně se proměnil. Už to nebyl ten zuřivec. Celý se jakoby scvrkl a během té malé chvíle jakoby zestárl.
„Já-já jsem se na chvilku zcela pomátl.“ koktal.
„Pak se tedy ovládněte a snažte se, ať neuděláte další chybu.“
Sotva jsme byly na pevnině, odešel Caracollo zahanbeně do svých komnat.
Já jsem si došel pro své věci S lítostí sem tu musel nechat nepodstatné, ale rozhodně jsem nehodlal pod jeho střechou zůstat ani o chvíli déle. Pak jsem zašel do stáje, vybral dobře vypadajícího hnědáka a bez rozloučení odjel.

Nikdy už jsem se nedozvěděl, co se vlastně se strýcem hraběte Caracolla stalo, ale domnívám se, že našel nějaký způsob, jak se z ostrova dostat. Jeho slib, že vyrobí vbrzku zlato, mělo jistě synovce uklidnit, aby byl čas připravit útěk. Předpokládám, že podplatil sluhy, aby ho dovezli na břeh. Pokud jde o požár, třeba předpokládal, že si hrabě bude myslet, že uhořel a onu knihu a tři obrázky úmyslně ochránil od ohně, aby dal vodítko možnému dalšímu alchymistovi.


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )