Autor : ©J.B.Hurych
Název : LA BELLE PROVINCE (QUÉBEC)





LA BELLE PROVINCE (QUÉBEC).

Oni opravdu nelžou, když nazývají Quebek "La belle Province", krásnou provincií. Pravda, jsou i hezčí, jako třeba Alberta nebo Britská Kolumbie, ale krásný je, o to nic. Je to ovšem hlavně přírodou samotnou: když například jedete z Montrealu dolů k hranicím s USA, neuvidíte cestou žádné aleje, pěstované lesy nebo hájky, zatímco hned za hranicemi, u Lake Champlain, si Američané vytvořili opravdu roztomilá zátiší ze stromů a keřů a domky mají nazdobené jako perníkové chaloupky. A nejen Anglosasové: například ve Vermontu žila v naší době rakouská rodina barona von Trapp, známá z filmu Sound of Music (scénář, vlastně jejich historii, napsala sama baronka), která tam měla farmu na pěstování koní: jsou-li tam ještě, to nevím, ta farma jim později shořela. Jeden z nich, z pozdější generace, studoval s naším Alešem. A kolem Montrealu je plno míst, kam se dá zajet, ať už jen na víkend či na dovolenou, na lyžování nebo na rybaření. V zimě je to ovšem hlavně "ice fishing", kdy se vyseká díra v ledu a v boudičce (na sanicích) pak popíjíte pivo či grog a pozorujete přitom udici. Vynalézaví rybáři dokonce mají trojnožky se semaforem, jehož rameno, přivázané k udici, se skloní, když ryba zabere.

Red River.

My ale nejraději jezdili na severozápad, k Rudé řece. Vyjedete asi třicet kilometrů po Transcanada Higway a zahnete podél řeky Ottawa, která vás normálně zavede - ano, až do hlavního města Kanady, Ottawy. Ta řeka ale není zlatonosná, jako ta naše česká Otava a zvláště na jaře je dost zlobivá. Dovede se totiž rozlít do široka a po svém vstupu do řeky sv. Vavřince, těsně před Montrealem, zalije pozemky i tam. Hrabiví podnikatelé tam blízko klidně postaví rodinné domky, aniž by ty kupující předem varovali. Situaci také nijak nepomůže to, že přehrady na Ottawě (či na jejích přítocích?) tam otevřou teprve až když už přetékají a záplavy vody se pak hrnou nemilosrdně na východ. U Montrealu je ale rameno řeky ještě zamrzlé a voda si tam najde cestu do stran. Trpívali jsme tím skoro každé jaro, než postavili čerpací stanici a potrubím čerpali vodu kolem poloostrova. To pracovalo, ale už to nebyla taková legrace, jako když přijeli vojáci a lámali led dynamitem.

Tam, kde se řeky spojují, už také začíná hranice sousední provincie a tak jsme k Rudé řece jezdívali větší část cesty Ontáriem, než jsme u Hawkesburypřejeli Ottawu, pochopitelně po mostě, a dostali se zpět do Quebeku. Pak ještě tak 30 km dál na sever, až jsme skončili u malé vodní přehrady, u které jsme si vždy nahože na útesu postavili stan. Jednou jsem tam dokonce málem chytil obrovského pstruha: ze sebevražedného nutkání  vyskočil z vody, asi tak jako Jura Jánošík, a vyskočil na onen hák - jenže tenhle pstruh se nějak minul a nebylo z toho nic. Několikrát jsme tam zažili pěknou bouři - jednou jsme tam dokonce až do rána byli vzhůru a raději hráli karty, protože naše plošina na říčním svahu se začala utrhávat; to se vždy asi tak metr široká vrstva srázu oddělila a zřítila do řeky. Sráz se k nám přibližoval, ale naštěstí se bouře k ránu utišila. Vyšel jsem ven a s hrůzou jsem zjistil, že se v noci na svahu nad námi utrhl balvan velký asi jako naše auto a skutálel se dolů, ale naštěstí se zastavil o strom, těsně nad naším autem :-). 
Blízko nás kempovala parta nějakých mladých lidí, kterým voda sebrala stany i se spacáky. To je ale tak nerozčílilo jako to, že si řeka s sebou vzala i jejich zásoby flaškového piva.

A co ještě?

Mohl bych se tu rozpovídat i o krásném a starodávném Quebec City nebo i o malém městečku St. Bruno-de-Montarville, kde jsme měli svatbu nebo třeba o panu faráři - pardon, on byl reverend - co tam umí tak krásně hrát na kytaru. O sněhové bouři, kdy - to bylo v práci - naše auta nemohla pro sníh vyjet a já musel s kamarádem jít blizardem dvě hodiny k vlakové stanici. Cestou jsem upadl a zranil se, ale naštěstí se kamarád vrátil a po delší době mě našel - nebylo totiž vidět ani na krok. I vlak pak třikrát cestou zastavil, jak nemohl prorazit závěje. Od vlakové stanice jsem pak musel jít domů pozadu: šlehání větru do obličeje bylo nesnesitelné a během několika minut mi na tváři narostla ledová maska a plnovous, za který by se nemusel stydět ani Santa Claus. Ještě na jaře pak nacházeli některé mrtvé nešťastníky pod sněhem; byla to pravděpodobně největší katastrofa, co tam lidé v tom století pamatovali.

Indiáni.

Asi mi namítnete, že jsem se ještě nezmínil o původních obyvatelích, Indiánech. V Quebeku jich totiž - na rozdíl od jiných provincií - mnoho není. A ti, co zbyli, jsou diskriminováni, stejně jako jsme byli my. Jsou to vlastně většinou Mohawkové, kmen irokézský a svůj názor jasně vyslovili separatistům při protestu proti zákonu Bill 101. Nosili tehdy plakáty s nápisy: Původní obyvatelé Quebeku jsme my, ne Francouzi!

Někteří bydlí hned na jih od města, v rezervaci zvané Caughnawaga. Jejich chief byl opravdu milý člověk, znalý několika jazyků. Ptal jsem se ho, co umí například v italštině. "Tropo caro",(tj. velmi drahé) řekl mi tedy; to zřejmě pochytil od turistů. Představil jsem mu mého otce coby náčelníka osady Praga-waga - býval totiž kdysi velký tramp - což na chiefa udělalo patřičný dojem. Za dva roky na to chief zemřel, poměrně mladý, na srdeční mrtvici.

Konec? Ne, jen nový začátek!

Naše začátky byly možná těžké a zimy kruté, ale to vše bylo víceméně "normální": byli jsme mladí a brali jsme to sportovně. Co jsme ale nemohli brát sportovně, byla prudká změna chování lidí, co přišla pak. Do tohoto období vyrovnávání starých účtů s tou druhou, "anglickou" Kanadou,jsme přišli my, exulanti, kteří za nic nemohli. Ale to jim bylo jedno. Přítel Jean-Guy, který mi pomáhal postavit plot a jehož synovi jsme byli na křtinách, se přes noc stal mým nepřítelem číslo jedna. Pracovali jsme totiž v témže oddělení u naší firmy a on mi začal dělat naschvály: memoranda psal jenom francouzsky, štval na mě druhé zaměstnance a oslovení "maudit Anglo" (prokletý Anglán) bylo to nejněžnější, co jsem od něj pak slyšel.

Zažil jsem už leccos, ale něco takového jsem přece jen nečekal. Pochopil jsem, že to  jejich hnutí není vůbec hnutí jazykové, ale politické: prostě touha po moci. Ve své snaze vzít věci ve své provincii do svých rukou viděli v nás jen své nepřátele. Naši známí pomalu mizeli z provincie; někteří ovšem ještě později než my - pořád čekali, že fanatici kolem nich dostanou rozum. Jedno ráno jsme se probudili a naši sousedi - jeden na levici, jeden na pravici - byli už dávno v Ontáriu.

Přátel ubývalo, ale potíže přibývaly. A co víc: nové zákony byly na jejich straně. Rozhodli jsme se tedy znovu "emigrovat", do Ontaria. Dům jsme prodávali půl roku - jen v naší ulici bylo tehdy čtyřicet domů na prodej a spekulanti měli svátek. Kanadské firmy se většinou stěhovaly i se svými zaměstnanci, kterým vše za - jenže já dělal pro Američany, kteří se do toho nechtěli plést a zůstávali dál v Montrealu. Zprávu o nich jsem dostal až později, to když tu jejich odbočku v Quebeku  museli Američané odstěhovat zase zpět do Minneapolis - "frantíci" si   totiž založili unii a firmu "ustávkovali". Mého šéfa, který se mi smál, když jsem dával výpověď a tvrdil, že není důvod k panice, jsem potkal po několika letech v Torontě - hledal tam práci. Jeho vdaná dcera, ač uměla francouzsky výborně, se brzo odstěhovala také: její jméno "Smith" jim prostě nějak vadilo :-).

Po prodeji domu jsme bydleli ještě několik měsíců v činžáku - nemohl jsem tak snadno sehnat v Ontariu práci. Jel jsem tam několikrát na "job interview" (600 km jedním směrem!), dokonce jsem v zimě dostal na půl cestě smyk a převrátil se v příkopě někde u Cornwalu. Ale dopadlo to dobře a nikdy jsem nelitoval - od té doby si frntíci zopakovali dvě referenda o odtržení, to poslední separatisté prohráli jen velmi těsně. Dnes je to v Quebeku klidnější, ale jen na povrchu, uvnitř je pořád cítit nacionalizmus a separatisté nezahálí.

Stěhoval jsem naše věci trajlerem, co jsem zapřáhl za auto - byl malý a tak jsem musel t pětkrát. Na poslední cestu jsme se vydali, abychom si vyzvedli Aleše - právě promoval na John Abbot's College na West Islandu. Nemohl jsem si odpustit, abych alespoň na poslední cestě nevyjádřil svůj pocit znovu nabyté svobody: na licenční tabulku na mém autě jsem to modré "Je me souviens"(" Vzpomínm si") přepsal červeným a velikým "I FORGOT" ("Zapomněl jsem").

Jak vidíte z této knihy, není to ale tak úplně pravda. Strávil jsem tam kus mého života a to zapomenout nejde - s tím se člověk může postupně jenom smířit, protože život jde samozřejmě dál . . .

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )