Autor : © Karel Šlajsna

Název: KAMENNÝ MOST.




KAMENNÝ MOST.

I. Sobota. Tenhle most se jmenuje prostě Kamenný most, protože široko daleko nikde žádný jiný není. Stojí tu už od nepaměti a říká se o něm, že prý ho postavily římské legie, když zrovna nepochodovaly sem a tam. Je to nesmysl. Říčka Tega není nijak široká a hluboká už vůbec ne a římští legionáři by ji hravě překonali.
To mě už se mnohem více líbí historka o tom, že most nechal postavit král Jiří, který si při přechodu řeky nechtěl namočit své nové střevíce, ale pravda to taky nebude.

Most je postaven na meandru řeky zhruba uprostřed řídkého dubového lesíku.
Prý proto, aby nebyl moc lidem na očích a neodpuzoval je svou ošklivostí. A ohyzdný on opravdu je. Má sice elegantně klenutý oblouk, ale kameny jsou uhlově černé. Bůhvíodkud je sem stavitelé přitáhly. Navíc jsou tyhle kameny jen lajdácky opracované a tak je hladká jen úzká ochozená cestička uprostřed. Ostatek jsou obrovité balvany, samá nerovnost a špička.

Asi bych měl ještě říct, že naše vesnice má jen pár chalup a jmenuje se Tři duby. To podle tří dubů srostlých do sebe, co stojí uprostřed návsi.
Když chceme do nedalekého městečka, je to přes most docela pěkná zacházka a tak si od jara do podzimka většinou my mužští vyhrneme nohavice, ženské zvednou podolek sukně a pěkně přebrodíme. V zimě tahle líná říčka brzičko zamrzne a pak už špacírujeme po ledě až do jarního tání.
Skrz lesík a přes most tak chodí jen málokdo a za šera či v noci už vůbec ne. Pochmurnost téhle podivné stavby nahání strach i těm nekurážnějším mužským.

II. Neděle.
Musím říct, že i když já jsem poctivě pokřetěnej, tak moc do kostela nechodím. Ono to kázání místního kněze se celá ta léta nemění a je pořád stále stejné. Taky nevěřím na žádné duchy, démony a přízraky. Však jsem si také odkroutil pár semestrů v Cambridge, než můj tatík, dej mu pámbu věčný pokoj a klid, prošustroval v kartách většinu našeho majetku a pak se zastřelil starou mušketou po dědovi. Se studiem byl konec, to se ví. Pak jsme se s matkou raděj odstěhovali sem do téhle díry, kde nikdo moc neznal naši minulost a přežívali z toho mála, co se podařilo zachránit.

Tu neděli co začíná můj příběh, se vydalo asi deset lidiček, hlavně ženské, do města na mši a protože už bylo k jaru, led byl tenký a voda studená, musely to vzít přes most. Vrátily se nějak před polednem a tehdy Tom Wood zjistil, že chybí jeho dcera Amy. Po chvílích dohadů a troše ošívání se jedna její kamarádka přiznala, že se jí Amy svěřila, že se má po mši setkat s mladým Henrym Tomsenem. Ženské po sobě začaly hned pokukovat a potutelně se usmívat, protože tohle bylo známé. Tak začalo tady nejedno manželství.

Jenže tatík Amy byl velkej pruďas, tak se sebral a rázoval si to do města, hnedle nakráčel k Tomsenům a spustil pořádnou bouřku.
Mladej Henry prý zbledl, že by se v něm krve nedořezal a klepal se jak osika. Přiznal, že s Amy byl, ale ta prý na něj nějak neměla náladu a když jí chtěl dát pusu tak ho odstrkovala a tvářila se, jak když snědla citron. Z Henryho to lezlo jak starej jezevec z nory, ale nakonec napůl v mdlobách přiznal, že udělal odvážný výpad pod její blůzku a ona ho klepla přes ruku tak prudce, že ho ještě teď brní a utekla. Domu se vrátil dlouho před obědem.

To už se k němu přidali i Henryho rodiče a že prý se opravdu vrátil před polednem a jestli prý mu pan Wood nevěří, tak že Henry bude přísahat na rodinnou bibli. Paní Tomsenová když viděla, jak se Wood kaboní jak bůh pomsty, tak si před synáčka stoupla, aby ho případně bránila vlastním tělem. Tom si vzpomněl, že on sám nebyl lepší a tak jen zahrozil, že ještě není konec, otočil se a odkráčel.

Vracel se samozřejmě oklikou přes Kamenný most a tehdy na pozadí černých kamenů uviděl něco bílého. Když přišel blíž, poznal, že na jednom výčnělku je kousek látky. Vrátil se do lesíka, popadl první klacek, který mu přišel pod ruku a ten útržek si přitáhl. Byl to malý kousek sukně a Wood pojal podezřeni, že pochází ze šatů jeho dcery. Když přišel domů a ukázal to manželce, tak mu opravdu potvrdila, že je to kousíček ze spodničky Amy.

III. Neděle večer.
Seděl jsem u krbu, četl si starou kroniku a uždiboval pečeného zajíce, kterého jsem upytlačil na panském, když ke mně Wood přisupěl. Ani pořádně nepozdravil a hned začal vykládat tu svojí historku a rozhazoval při tom rukama tak, že připomínal větrný mlýn.
„Sedni si Tome,“ povídám, „uklidni se a začni znova, takhle z toho nejsem moudrej.

„Promiň Rogere, já vím, že jsem tak trochu hrr.
„Váš rod byl vždycinky takovej. No náhodou zrovna tady v staré kronice čtu, že tvůj vzdálený předek, nějakej Little John, se prý dal k zbojníkům. Měli jeskyni v Sherwoodském lese, přepadávali a loupili…..nechceš stehýnko?

Tak si tedy sedl, bez ostychu si posloužil a začal povídat. Zakončil to: „Naše bába, tedy myslím jako tchýni… Tak ta povídala, že prej si ji asi odnesl ďábel. On prý ten most postavil na příkaz samotného Merlina a když ho ze severu nesl na Artušův hrad, tak zakokrhal kohout a ďábel ho upustil. Od tý doby si ho semka občas chodí hlídat, estlivá mu ho někdo nesebral…“

Tedy řeknu vám, to byla ta nejpitomější historka, co jsem o tom mostě slyšel, ale Tom byl v takovém stavu, že jsem to přešel. Tady u nás se pomalu ke každému kopci nebo kameni víže nějaká strašidelná historka a duchů, démonů a podobné havěti tu máme tolik, až se divím, že je tu taky místo pro lidi. Nicméně jsem musel uznat, že je to hodně záhadné a podivné.

„Rogere,“ povídá Tom, „ty jsi přeci študovanej člověk, co věčně leží v biblio….v blibli… v tomhle…. v bibli. Co ty si o tom myslíš? Kam se ta naše holka nešťastná mohla ztratit? Estlivá ji ještě někdy uvidíme?
Abych pravdu řekl, moc moudrý jsem z toho nebyl. Měl jsem sice určitou představu, co se nestalo, ale co se stalo, to jsem nevěděl. Chvíli jsem nad tím mudroval, zatímco on na mě koukal, jak když čeká zázrak. Nakonec ale, abych získal čas, povídám: „Hele Tome, zastav se u mě zítra po ránu a půjdeme se tam spolu podívat.
Když za ním zaklaply dveře, nacpal jsem si dýmku, sedl ke krbu, zavřel oči a přemýšlel……

IV. Pondělí ráno
Ráno jsem se ještě pořádně nerozkoukal a už mi Wood bušil na dveře. Hodil jsem tedy na sebe starý kabátec a šel. Nejsem už nejmladší a tak jsem se pomalu šoural, zatímco on jak byl nervózní, tak mě pořád popoháněl, běžel chvíli předmnou a pak se zase vracel, takže cestu absolvoval dvakrát. Když jsme došli k mostu, nechal jsem si nejdřív ukázat místo, kde Tom našel ten kousek látky. Pak jsem si sedl u břehu na plochý kámen a přemýšlel, zatímco on kolem mě poskakoval, jak když ho popadl tanec svatého Víta: „Tak co? Už jsi na něco přišel?“

„Tak si to představme,“ začal jsem pomalu, „ holka jde domů a je pěkně rozehřátá a tady se rozhodně že skočí z mostu.<
BR> „Néééé!“ zaječel Tom zoufale. „Jen jako,“ uklidňoval jsem ho, „ a nepřerušuj mě prosím jo? Tak dál! Je to sice pitomost, protože vody jsou tu sotva dvě stopy, ale i tak, určitě by skočila odtamtud, kde je oblouk nejvýš, ale místo, které jsi mi ukázal, je sotva pět stop od břehu. Tak naštvaná, aby udělala takovou hloupost zase určitě nebyla A i kdyby, tak by si tam leda tak pořádně namlátila.

„Předpokládejme,“ pokračoval jsem. „ že by se uhodila do hlavy. Tak by tu muselo být tělo. Tok řeky je tu tak pomalý, že by ho neměl sílu odnést. Krom toho je na hladině pořád ještě slabounká krusta ledu, ale kde nic tu nic.<
Vstal jsem a šel se podívat nad to místo, kde byl ten kousek látky.
BR> „Na co koukáš Rogere?“ ptal se Tom.
„Amy není nijak vzrostlá holka, že jo? A ta obruba mostu je dost vysoká. Kdyby odsud chtěla skočit, musela by na ní vylézt a podívej. Cesta je trochu blátivá, ale tady mezi kameny není vidět, že by na ně někdo stoupl. Alespoň trochu špíny by se zachytilo v prohlubních.“

Wood na mě koukal s otevřenou pusou, že by se mu tam vešel panskej kočár i s potahem.
„Ty jsi halt študovanej člověk, to se pozná!“
Neodpověděl jsem a místo toho poručil: „ Podej mi ten útržek!“

Vyndal ho z kapsy a podal mi ho, jako kdyby to byl Svatý grál. Kousek látky byl velký jako dětská dlaň a na všech okrajích byl otřepaný.
„Ten útržek je hodně podezřelý.“
„Stará… tedy myslím moje manželka Tery, si je jistá, že je to z podolku Amy.“
„Tak to nemyslím. Znova si to zkusme představit, že skáče dolů a kouskem spodničky zachytí o některý špičatý kámen. Co se stane? Myslím, že látka by se natrhla, ale nevyškubla a i kdyby, určitě by kámen nevytrhl kus odprostředka, ale od kraje a podívej, tady žádný lem není.“

„A co to tedy znamená?“
„Že ta tvoje Amy je pěkná podšívka. Jsem si téměř jist, že si ten kousek spodničky vyškubla sama a pak nejspíš pomocí nějaké větve ho pověsila na ten šutrák, aby to vypadlo, že tady hupsla dolů. Žádnej ďábel si ji neodnesl, i když za tohle by si to možná zasloužila.“
To už na mě Tom koukal jako na dvouhlavé tele.

„Rogere, ty jsi tohle…. tenhle… grénius! Ale proč to udělala? A kde teď je?“
„To budeme muset teprve zjistit, ale ne s prázdným žaludkem. Jde se do vsi. Mimochodem, co máte dnes k obědu?“
„Uzený pstruhy.“
„Skvělý! Právě jsem na ně dostal obrovskou chuť. Určitě mě pozveš že?“
„Jo, jasně!“ ale neznělo to zrovna nadšeně.
„Tak jdeme.“

V. Pondělí poledne.
Sotva jsme došli k jeho domu, Tom hned volal na ženu a sděloval ji radostnou zprávu, že jsem přišel na to, že Amy je naživu. Tu jsem si všiml, jak jeho Tery po mě šlehla takovým napůl zvědavým, napůl zlostným pohledem a v hlavě mi zacinkal malý zvoneček.
Hned mi v té chvíli došlo, kde asi ta holčina je a Tery že to ví, a řekl jsem si, že jim také provedu takovou malou lotrovinu.

Ještě jsme pořádně neobrali kostřičky a už se do mě Tom pustil: „Tak co, už jsi přišel na to, co se s tou naší holkou stalo?“
„Ještě ne, ale však se tomu dostanu na kloub, neboj. Ukliďte stůl a přines mi něco na psaní.“
Odnesli nádobí a Tom ze sekretáře vytáhl starý kousek olůvka.
„Bude to takové malé kouzlo.,“ začal jsem a po očku pozoroval Tery, která si nade mne stoupla s rukama v bok a nasupeně mě pozorovala.

Začal jsem na hladké dece stolu kreslit a doprovázel to: „ Tak tady ten kroužek to je naše vesnice. Tady ta klikatá čára je řeka a tohle je hájek a most. Tuhle nakreslím jiný kroužek a to je městečko. A támhle nalevo je Sherwoodský hvozd a v něm zbojnická jeskyně….“
Sundal jsem křišťálové srdíčko, které nosím po mamince na krku, navlékl jsem si ho na prst a ruku jsem dal nad stůl, tak aby srdíčko viselo volně tak dva palce nad mapkou. Napadlo mě přidat nějakou strašidelnou průpovídku a ta mi sama od sebe přišla do úst: „ Ó duchu velkého Merlina, přijď a pomoz mi najít dívku Ami. Ukaž mi, kde se teď nachází!“

Já na tyhle věci nevěřím, i když jsem to jako kluk zkoušel po mamince, která takto zjišťovala, zda mince, které dostala na trhu, nejsou šizené, nebo jestli vajíčko není pukavec.
Teď se ale k mému obrovskému překvapení srdíčko samo od sebe rozkývalo a táhlo mě směrem k městu. Podařilo se mi předstírat, že je to samozřejmé a nechal se jím táhnout. Nad kroužkem se však zastavilo sotva na momentík a pak putovalo k mostu a odtud do Sherwoodského lesa, kde se zastavilo nad jeskyní.

„Tak dost!“ zasáhla do toho Tery. „ Ty Rogere už nech té šaškárny s kyvadlem..“
Na můj chabý pokus o námitku reagovala razantně: „Vy chlapy! Co vy víte o našich ženských starostech?! Teď se vy dva rozumbradové posaďte a poslouchejte. Ty Tome, jestli jen špitneš, tak tě bacím tady tím válečkem.“

„Ano, Amy je naživou, to jsi vyšpekuloval Rogere správně, ale jinak jsi byl úplně vedle. Holka je samodruhá, svěřila se mi v neděli, než jsme šly na mši. Jenže potíž je v tom, že to nemá s Tomsenem, ale s mladým sirem Baconem. Poradila sem jí teda, ať jde za Henrym a řekne mu, že je to jeho a ona nato, že s ním nic neměla. Tak jsem ji řekla, ať ho svede a čekala na ní za městem. Jenže holka mi tam přilítla celá ubrečená, že miluje jen Bacona a že Henry je slizkej jak chobotnice a že domů nepůjde, páč ji tady Tom zamorduje a že si raděj něco udělá.

To mi vnuklo nápad předstírat, že se jí něco stalo, uklidit jí do jeskyně, abychom my ženské, získaly čas a mohly něco vymyslet. Jenže když jste do toho vy dva začali strkat ty svoje zvědavý nosy, tak vám povím, na čem jsme se dohodly. Zítra se já a stará Vivien  oblíkneme do svátečního a půjdeme za zámeckou paní. Ony ženské se vždycinky nějako dohodnou, protože v těhle ohledech umí držet pospolu. Cestou nazpátek se stavím pro Amy a Tome to ti přísahám, jedno křivé slovo a je z tebe nebožtík! Holka je teď v požehnaném stavu a nesmí se rozčilovat, jinak budeš mít vnuka blbečka. A ty Rogere, koukej držet jazyk za zuby, jinač ti ho přijdu vyškubnout kleštěma na kyselý okurky.“

Tom z té rázné řeči byl jak opařený a já jsem v duchu musel přiznat, že jsem sice v mnohém měl pravdu, ale jinak jsem moc fištronu neprokázal. Na druhou stranu, možná že bych postupně přeci jen pravdu odhalil.

VI. O týden později.
Později jsem se dozvěděl, že zámecká paní si hned pozvala synáčka na pohovor a ty tři se do něj pustily s takovou vervou, že mládenec hned přiznal, jak se věci mají. Lady žádnou diskuzi nepřipustila a hned rozhodla udělat v tom pořádek. Řekla prý, že rod stejně potřebuje novou krev a ona se na vnoučka už teď těší.

Dnes měla Amy Woodová a mladý sir Bacon v kostele první ohlášky a musím se přiznat, že jí to po čertech pěkně slušelo. Ona holka je krev a mlíko a kdybych byl mladší.. hmmmm! Už se těším, že mě pozvou na zámek a já si na svatební hostině pořádně nacpu břicho. PS: Ten fígl s kyvadlem, jsem už raději nikdy nezkoušel a ducha slavného Merlina nechával na pokoji.


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )