Autor : ©J.B.Hurych
Název : DELFÍN.





DELFÍN.
(Fantazie)

Začalo to vlastně jednoho podzimního dne - bylo poměrně hezky, indiánské léto tomu říkají. Procházel jsem se na pobřeží Huronu a vzpomínal na naši letní dovolenou, jak jsem tam za vodou, v Hellendorfu, v Michiganu, v takovém bavorácko-americkém městečku obdivoval jeden glockenspiel, teda orloj na budově radnice. Měl typické tyrolácké motivy, o to nic, ale mě upoutala ve všech těch symbolických soškách, co se tam točily kolem vlastní i té kolotočové osy, hlavně postava rybáře. A ani ne tak rybáře - kolem něho totiž do vzduchu poskakovaly ryby, ve kterých by i nezacvičené oko poznalo delfíny . . .



Té noci se mi pak ale zdál sen, který jsem si neuměl vysvětlit: plaval jsem pod vodou  a náhle se ke mně přiblížili nějací delfíni a  začali se mnou mluvit. A co bylo ještě překvapivějšího: já jim rozuměl! Celou noc jsme se bavili, o příbuzných, o tom, jak se kde dobře loví, kde jsou velká hejna malých rybek a  tak podobně. Jak dlouho sen trval, to nevím, ale když jsme se probudil, dokonce jsem si všechno i pamatoval. Zasmál jsem se tomu a už jsem tom víc nepřemýšlel.

Až v noci. Jen jsem usnul, už jsem tam byl zas. Pobavili jsme se dobře, ale já si začal všímat i dalších věcí, které mě předtím nezajímaly. Především plavání -  plavat sice umím, ale tak sto metrů a už jsem unavený, zatímco tam jsem plaval vlastně celou noc a žádnou únavu jsme necítil. A ta rychlost! Já jim nejen stačil, ještě jsem je vytahovačně předjížděl, snad abych si dokázal, jak mi to jde. To už jsem také začal některé delfíny rozeznávat, kdo je kdo a jak se jmenují. Jejich přátelské chování mě zaráželo: věděl jsem sice, že jsou k člověku přítulní, ale oni mě brali jako jednoho z  nich! Dokonce mi dali jiné jméno, ale to bych vám musel zapískat . . .



Když jsem se probudil, bolelo mě celé tělo. Asi jsem sebou musel v noci hodně házet, ale také jsem měl velkou žízeň. Vypil jsem naráz dvě sklenice vody, posnídal olejovky a odejel jsem do práce. Jsem konstruktér a někteří říkají, že dokonce velmi dobrý. I můj přítel Ned mi jednou řekl: "Davide, na tuhle práci je tě škoda." Vím, že to myslel upřímně a nežertoval, choval se ke mně vždy jako dobrý kamarád - vystudovali jsme totiž spolu. Navíc, on když žertuje, tak se přitom vždy nahlas uchechtává.
Ten den jsem se ale nějak nemohl na práci soustředit. Kolega Bruno, který si vždy přijde popovídat, lépe řečeno zamonologovat, si toho všiml a říká: "Ty jsi dnes nějaký nevrlý." Já totiž normálně ty jeho řeči trpělivě poslouchám, ale tentokrát mě to znervózňovalo.

"A co si to tady čmáráš na papíru?" zeptal se. Kouknu se a vidím: no jo, já zatím celý papír pomaloval obrázky delfínů. Po pravdě řečeno, malířský talent nemám, takže to klidně mohly být i jiné ryby, ale pro mě to byli delfíni.
"Jedeš na víkend na ryby, že jo?" zeptal se Bruno, který netušil, co se se mnou děje.
"Jo," řekl jsem bez uvažování a on viděl, že dnes už se svými problémy nenajde u mně sympatické ucho.  Vlastně jsem vůbec nevěděl, co se se mnou děje, byl jsem najednou hrozně unaven, to se mi v práci nestává - a také jsem hodně pil, hlavně vodu. Nešlo jen o fyzickou únavu, ale hlavně duševní - začínalo mi také nějak být mnoho věcí úplně jedno. Znáte to: najednou se na něco upnete a všechno ostatní je nedůležité. Jenže já nevěděl, na co jsem se upnul. Na práci určitě ne - s prací na výkresech jsem vlastně ten den ani nepokročil a tak jsem je na počítači znova na konci dne jen uložil, ale beze změny.

Ten sen se mi pak zdál každou noc a vlastně bych měl říci, že mě ovlivňoval i každý následující den. To už mě pomalu začínalo být všechno jedno. Všiml si toho i Ned a protože mě zná dlouhou dobu, usoudil, že jsem asi nemocen. "Vezmi si dovolenou a přijdi zpátky, až budeš OK," řekl. "A nezapomeň jít k lékaři. Mám jednoho známého -" ale dál už jsem neposlouchal.

Sebral jsem aktovku a vyběhl z budovy. Nešel jsem hned domů, coural jsem se ještě po městečku, abych zase nabyl rovnováhy, tak mě jeho zmínka o doktorovi dožrala. Naše městečko Inverhill je sice malé, ale zato starodávné. Občané si váží tradice a jména ulic jako Queen, Prince Albert a podobně to jen dokazují. Coural jsem se až k majáku, který už dávno neslouží zbloudilým lodím či ztraceným duším, ale pořád zůstává ozdobou, jakýmsi trademarkem, našeho přístavu. Za rohem od majáku stojí starodávný hostinec Windjammer, s názvem po staré plachetnici a typickým námořnickým prostředím: sítěmi u stropu i skleněnými koulemi coby plováky, bóje, vesla z rybářských jol, pasti na mořské raky, tj. lobstry, a na zdi dřevoryty scén, které připomínají  Melvillovu Bílou velrybu.

Ani nevím proč, zamířil jsem tam na večeři a teprve tam jsem pochopil, co mi tam přitáhlo - byla to vůně ryb. Dal jsem si řízek z lososa, z čerstvého ranního úlovku. Najednou se mi to přihodilo: místo abych použil vidličku a nůž,sehnul jsem se nad talíř a snažil jsem se uchopit ten kus ryby jen tak, ústy, a celý ho naráz spolknout. Byl ale příliš veliký a začal jsem se dusit. Servírka přiběhla a hned mě bouchala do zad, až mi ten kus ryby vypadl zpátky na talíř. Odešel jsem hned, aniž bych dojedl, tak jsem byl rozčilený.
Doma jsem pak, unavený a hladový, usnul ještě na gauči. V noci pochopitelně přišel ten samý sen, ale to už jsem se dozvěděl i víc: jak jsem tak plaval na mělčině, podíval jsem se na dno a poznal jsem podle svého stínu, že jsem - ano, také delfín! Proto se ke mně tak všichni přátelsky chovali! To mě opravdu znepokojilo - je to snad nějaký přízrak z minulého mého života nebo iluze, které se nikdy už asi nezbavím?

Vzal jsem si tedy dovolenou a odjel do hor, doufaje, že se tam i ty moje sny ztratí. V tom jsem se mýlil, situace se spíše zhoršila. Co mi nejvíc vadilo bylo to, že i ve snu, v tom moři mých nočních návštěv, jsem si pořád pamatoval, co se se mnou dělo ve dne, kdy jsem byl člověk. Ráno jsem si zase plně vzpomenul na všechno, co jsem zažil v noci, jako delfín.

A jako s tou rybou, začaly se mi vnucovat určité delfíní návyky - přistihl jsem se, jak jsem na majitele motelu, kde jsem bydlel, začal z ničeho nic pískat a divil jsem se, že mi neodpovídá, ale zírá na mně s podivem. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo rybaření. Ryb tam bylo v severních jezerech hodně a tak jsem si je většinou pekl u táboráku na břehu, ale jednou jsem se přistihl, jak je hned hltám syrové. Začal se mně zmocňovat strach, že mi to zůstane a že se to bude ještě zhoršovat.

Odejel jsem tedy raději domů, ale tam se moje obavy ještě změnily v paniku. Zavolal jsem Nedovi, aby mi dal jméno toho svého psychiatra. Zašel jsem za ním a vysvětlil mu moji situaci. Bylo na něm vidět, že mi nevěří. Ujišťoval mě, že je to normální a že je to jsou jen přetažené nervy. A že je dobře, že jsem k němu zašel. Pochopil jsem, co mínil tím "dobře", až když mi předložil tučný účet. Raději jsem už k němu nevrátil a doufal jsem, že se s tím vypořádám sám.

Prohledal jsem celou knihovnu, moji i tu obecní, veřejnou, ale nenašel jsem nic, co by bylo alespoň podobné mému případu. Chytal jsem se jako tonoucí stébla všech možných rad, co jsem kde našel, ale nic nepomohlo a situace se opravdu stávala kritickou. Začal jsem se obávat i o svůj rozum - to jsem ještě celkem věděl, co je normální a co ne. O návratu do práce nemohlo být ani řeči a co bylo horší, začal jsem i hubnout. Nemohl jsem jíst už nic jiného, než ryby - vše ostatní jsem vyvrátil. Hodiny a hodiny jsem strávil ve vaně, protože se mi začala vysoušet kůže na těle a jediné, co pomáhalo, byl delší pobyt ve vodě.



Ve své zoufalosti jsme si vzpomněl na dávného přítele, Tom Gardiner se jmenoval. Byl to filozof, ale takový ten svérázný: jeho vědomosti se ubíraly směrem téměř parapsychologickým, ale ne zas tak úplně. Kdysi jsem se tomu všemu, co mi říkal, smál. Našel jsem dokonce jeho adresu: bydlel někde v Oregonu a živil se tím, že rýžoval zlato. Moc mu to nevyneslo, ale měl tam svoje místa u řeky, svůj srub a hlavně čas na to, co ho nejvíc zjímalo - na mystiku. Napsal jsem mu a on mi odpověděl ze svého mobilního telefonu - pokrok tedy pokročil i do zapadlých zákoutí oregonských hor. Pozval mě k sobě a já jsem přijel. Když sem ho našel, vysoko v horách, málem jsem ho nepoznal.

Nebylo to ani tak jeho zjevem - naposled jsme se viděli ještě jako studenti - ale znal jsem ho už tehdy jako vášnivého obhájce esoterických věd, člověka, který se se mnou rád hádal a byl také často uražen tím, když jsem se tom u všemu jen smál. Teď to byl člověk vyrovnaný, klidný, skoro jako mudřec. Courali jsme se po horách a já jsem mu vykládal, co se se mnou děje. Poslouchal, vyptával se, ale svůj názor mi neřekl. Moje situace se zatím ještě víc zhoršila: budil jsem se v noci celý zpocený a plný strachu. Ano, strachu, ale před čím? Když jsem se zeptal Toma, vždycky mi řekl, že to ještě studuje a to bylo vše.

Pak mi najednou selhaly nervy úplně. Řekl jsem mu, že chápu, že mi nic nemůže říct a že je to asi hlavně proto, že také nic neví. Vyčítal jsem mu, že jako bývalý kamarád - a podtrhl jsem to "bývalý" - má ke mně také určité povinnosti, přinejmenším tu, aby mi řekl, že mi nemůže pomoct a nevodil mě za nos tím, že to "studuje". Nerozčílil jsem ho, jen se usmál a řekl: "Dnes večer ti vše povím."

"A co mi povíš?" otázal jsme se nevěřícně. "Přestaň ze mně dělat hlupáka a řekni mi to hned!" Odmítl a já si pomyslel, že jsem asi měl pravdu. Odešel jsem tedy lovit ryby - to byla moje jediná, ale naštěstí i nejoblíbenější zábava. Ani jsem nevěděl jak, únavou jsem u prutu usnul. Moji delfíni mě uvítali mezi sebe. Už nějakou dobu předtím zpozorovali, že nejsem šťastný, ale neuměli mi vyjádřit soucit jinak, než se do mě žďuchali a třeli se o mě. To mě ale opravdu nějak utěšilo a pak jsem se ponenáhlu probudil.



Tom seděl vedle mne - asi mě delší dobu pozoroval. Pak promluvil: "Dobrý večer, Davide. Jsem tady, abych ti řekl všechno, co chceš vědět. Jak vidíš, nezapomněl jsem na svůj slib."
Posadil jsem se: "Já vím, co se se mnou děje, co ale potřebuji je také nějaké  to řešení, chápej."

Usmál se. "Vše ve správnou dobu. Ovšem to, že si myslíš, že víš, co se  s tebou děje, v tom se mýlíš. Ty znáš jen symptomy, ale ne celou věc. To je tak: každý z nás žijeme vlastně dva životy - v tom našem, jak my říkáme normálním, a pak ve světě snů. My si to ovšem neuvědomujeme - z toho světa snů si pamatujeme hrozně málo, často si ani ten sen nevybavíme. O téhle druhé polovině našeho života toho vlastně ani moc nevíme."

"No dobře," povídám, "ale sen je jen sen! Ve snu vlastně čllověk jen odpočívá, aby nabral síly do dalšího dne a ty představy, ty jsou jen taková fikce, hra spícího mozku, ne?."
Tom se usmál: "Tady se také mýlíš: jedná se opravdu o normální, i když jiný život. Ve snu se převtělujeme v někoho, lépe řečeno v něco jiného. Jako třeba ty v toho delfína. To, co si pamatuješ, to není fikce, to jsi opravdu prožil."

Nechtěl jsem mu věřit, bylo to příliš fantastické: "Ty chceš říct, že já opravdu s těmi delfíny plaval v tom jejich moři?"
"Přesně tak. Ty jsi se, jak se celkem nesprávně říká, převtěloval. Byl jsi to sice také ty, ale bylo to tvoje druhé já. David-delfín."

"Ale to je přece nesmysl!" vykřikl jsem.
"Nesmysl?" řekl. "Podívej se na svou ruku!"
Měl pravdu. S hrůzou jsem zjistil, že se kůže na mé ruce začíná podobat kůži delfína - zešedla a zdrsněla."Co se to se mnou teda proboha děje?"

"To je právě to, co jsem dosud přesně nechápal, ale teď už to vím," vysvětloval mi Tom. "Jak jsem řekl, k převtělování dochází, to ano, ale na vyšší, virtuální úrovni. Naše tělo je totiž jen taková fikce, představa: pravý život, který žijeme, je vlastně jen ten náš myšlenkový, signálový a to vše ostatní jsou jen přízraky našich smyslů, pocity hmoty, která vlastně ani není. Ano, máme jen pocity a ty jsou seřízeny tak, aby naše oči podporovaly to, co slyší náš sluch, cítí náš hmat a podobně. Ale to nejsme my - to jsou všecko jen elektrické signály našich čidel. To pravé já je to, co je naopak nenahmatatelné."

"Zdá se mi to jako nesmysl, ale pokračuj," pobídl jsem ho.
"Jistě, mně se to také kdysi zdálo nesmyslné, ale už jsem se mnohokrát přesvědčil, že to tak je. Náš život je jako ve dvou rovinách, té denní a té ve spánku a každá je doprovázena jinými fyzickými pocity. Ta část ve spánku má ve své rovině ovšem pocity jiné, všimni si, že přitom jakoby nemáme tělo. Ty změny denního života do toho v noční rovině normálně probíhají bez problémů, jen z jedné esoterické roviny na druhou a zpět. Přitom také dochází k útlumu jednoho systému čidel a přechod na ten druhý systém, noční, bez čidel, jen čistě softvérový. Ve spánku sice také máme pocit, že fyzicky žijeme, ale to je jen zbytek nedokonale utlumených signálů z toho druhého světa. Proto se nám zdá vše nereálné, téměř nesmyslné. Podobně, když žijeme v té druhé rovině, nepociťujeme pocity z té první roviny. U tebe ovšem došlo k poruše. Dva programy se tu navzájem prolnuly, oba systémy se prostoupily, jakoby ve čtvrté dimenzi. Takový stav je normálně neudržitelný; a systémy se brzo samy vrátí do původního stavu. V tvém případě se tak ale nenastalo a poruchy se naopak stupňovaly."

"To souhlasí. A konec?" zeptal jsem se nedočkavě.
"Nepospíchej, ještě u toho nejsem. U tebe zřejmě došlo k větší komplikaci, které se normálně nestává, alespoň jsem o tom ještě neslyšel. Normálně by se vše, jak už jsem řekl, mělo vrátit zpět do stavu, v jakém jsi byl předtím. Tyto transgrese, překrývání obou systémů, vyvolávají jako reakci právě opačné síly, takže se navzájem ruší a dochází ke stabilizaci.

"Tak proč ne také u mně?" vyhrklo ze mně.
"To přesně nevím, transgrese bývají nastartovány impulsy, o kterých toho ještě moc nevíme. Snad k tomu došlo psychicky, možná vlivem různých faktorů, často jen tak, jak říkám, náhodně, ale zatím jsme to ještě detailně neprozkoumali. Rozhodně to neumíme vyvolat, snad jen skrze nějaká media či co. Podobně i návrat zpět je normálně automatický a my ho ani nemůžeme nijak ovlivnit. 
V tvém případě zřejmě došlo ve výkyvu, který přesáhl práh návratu a procesy, které leží za tím prahem,  jsou nám už naprosto neznámé. Jen několik lidí se tam dostalo, pomocí meditace, ale jen na kraj a pak se vrátili. Všechny ostatní případy - pokud existovaly - ale také zanikly i s osobou, které se to stalo. Nemusím ti říkat, že ani nevíme, jak to skončilo.

"Patrně smrtí," odpověděl jsem, neboť mi došlo to, čemu se Tom tak taktně vyhýbal. "Takže nemám naději?"
"Počkej, ne tak rychle. Řekl jsem, že ti povím vše, tedy i možné řešení. Vycházím tu z toho, že nevíme, co se s těmi osobami stalo, kam odešli nebo zmizeli, ale je jisté, že se nerozplynuly ve vzduchu."
"Třeba je odneslo UFO, " snažil jsem se žertovat.

"Možná, " zasmál se také, "ale silně o tom pochybuji. Všimni si, že většinou považujeme náš život - ten denní - jako jediný pravý a sen že je jen - jak jsi sám řekl - fikce, hra spícího mozku. Co když je tomu ale naopak? Co když ten pravý život je právě ten v našem spánku a ten náš denní život je vlastně jen fikce? Co pak?"

"To zní, jako když se řekne, že pravý život je až ten po smrti, tady že jsme jen dočasně," zasmál jsem se.
"Jistě, to ti přece řekne každý kněz, říkají tomu přece "život věčný". Co ti ale už neřekne, je to o té dualitě našeho života tady, na zemi. Ale zpátky k tvému problému: napadlo mě, zda se prostě v případě překročení onoho prahu navrácení nejedná o něco jako je kyvadlo, které překývne do druhého extrému a už se nevrátí. Prostě systém se dvěma body stability. Neměl jsem pro to důkaz, ale teď ho mám."

"A kde?" zeptal jsem se, patrně hloupě, protože se zasmál: "Podívej se na svou ruku!"
Pochopil jsem. "A jaké je teda to řešení pro mně?"
"To až zítra, teď už je pozdě," jemně mě odbyl. Nemělo cenu na něj dále naléhat, kromě toho bylo těch dojmů na mně až moc. Uvěřil jsem, že pro mě řešení má a v klidu jsem usnul. Tu noc se mi také zase po dlouhé době vůbec nic nezdálo.



Vyrazili jsme ještě před obědem, protože ke Columbia River bylo z hor ještě dost daleko. Řeka, která pramení až nahoře, na ledovcích v Kanadě, už jakoby na nás čekala. Silnice se táhla podle ní, chvílemi se kroutila, tu se na levé straně mihl vysoký vodopád, ale většinou to byly jen samé lesy. Cesta nás také zavedla až pod poslední přehradu - a pod ní už nic nepřekáželo její cestě do Pacifiku, do moře. Poseděli jsme ještě nějakou dobu, dokud nepřišla tma. Konečně mi Tom podal ruku a řekl: "Hodně štěstí, Davide, možná, že se potkáme v některém z tvých snů!"

"To doufám," řekl jsem, "musím ti pak přece říci, jak ta tvoje teorie pracovala." Přikročil jsem na břeh. Nastával příliv a voda z oceánu obrátila tok vody v řece, takže jakoby tekla proti směru. Foukal slabý vítr, ale na řece se přesto zvedaly vlny. Nevím proč, ale najednou mě napadlo, jak mě moje máma před každou cestou jako kluka pokřižovala, a i později, to už jsem byl na univerzitě, před každou zkouškou. Naposled mě pokřižovala, když jsem šel na vojnu. Teď už tu ale dávno máma nebyla; udělal jsem teda ten křížek za ní a beze strachu jsem skočil do řeky. . .


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )