V našem oddělení pracovali dva přátelé: Jack a Jim. Jack byl sportovní, průbojný typ, plný elánu a hlavně bez velkých skrupulí. Nedostatek nadání nahrazoval kancelářskou politikou. Jim byl pravý opak: bledý, nepříliš společenský a fyzicky slabý. Jak slabý? Představte si, že neměl ani dost sil, aby se mohl vyšplhat po firemním žebříčku! Po technické stránce byl sice prvotřídní odborník a dříč, ale za to si člověk nikdy moc nekoupí: ani včera, ani dnes.

Jak se ti dva mohli skamarádit, to je mi záhada. Pravda, studovali spolu na stejné univerzitě - vlastně vidíte, asi teda proto. Oba už byli ženatí a jejich manželky se často navštěvovaly. Co také jiného se dá dělat tady na severu, kde jediná kultura je vlastně jen a jen agrikultura?

Náš vedoucí se jmenoval LeRoy. Tedy ještě jmenuje. Jak se stal vedoucím? Říká se, že komu dá pánbůh úřad, tomu dá i rozum. LeRoyovi tedy určitě ten úřad nedal pánbůh. To spíše tak léta politikaření u firmy, kde uměl vždycky stát na správné straně stolu. Bylo to umění vyhnout se všem průšvihům a hlavně umění neříkat, co si opravdu myslíš, pokud si tedy po těch letech ještě vůbec něco myslíš. A také hrát golf a to tak, abys uměl prohrát s někým, kdo tě pak potlačí výše. To byla vlastně taková medaile za nestatečnost.

Vzpomínám, jak když jsem opouštěl firmu Digidatas, požádali mě na osobním oddělení, abych jim upřímně řekl, co si vlastně myslím o našich vedoucích. Zeptal jsem se, proč zrovna teď, až když odcházím - proč se o to nezjímali dříve.
"Víte," pravil ten hošík, který měl rozumět lidem, " my se tu snažíme zlepšit situaci, ale lidé se to normálně bojí říci. Když ovšem opouštějí firmu, tak už ten strach nemají, a proto se jich ptáme."
"A jak dlouho už ty rozhovory děláte?" ptám se já.
Vlezl mi do pasti¨: "Už tři roky."
"To je zvláštní, " já na to, "jsem tady čtyři roky a nic se tu vůbec nezlepšilo."
"No vidíte," povídá ten blbeček," proto právě děláme tuhlety interview na odchodnou!"

Už od začátku bylo jasné, že Jack je podle ornitologie t.zv. šplhoun obecný, nenápadně zbarvený. Naše oddělení se totiž skládá ze tří druhů lidí: šplhounů, dříčů a pak nás, kteří se tak nějak držíme na hladině a nevíříme vodu. Pravda, pak je tu ještě Diane, sekretářka, která je také šplhoun, ale ta má před námi všemi značný náskok, tak říkajíc o prsa, když mi prominete ten výraz. My starší ovšem považujeme za zcela normální, že se Diane snaží bojovat za rovnoprávnost žen, i když tedy hlavně za tu svou, ale u Jacka jsme měli svoje výhrady. Byl ještě v podniku nováčkem a dělal to všecko moc okatě - a co bylo ještě horší, docela úspěšně. Našeho šéfa si hned naklonil a to se, jak jistě chápete, nedá prominout.

Jemu to nevadilo. Dělal vše, podtrženo: vše, jen s jediným úmyslem: dostat se rychle nahoru. Prováděl LeRoyovi rektoskopii opravdu dokonale: studoval každý jeho zvyk, každou zálibu. Jako hráč golfu ovšem vždy nechával šéfa vyhrávat. Řekli byste, že to LeRoy prohlédne - vždyť to sám kdysi dělal také - ale nepoznal to. Byl příliš na svou hru pyšný a navíc by si musel přiznat, že je Jack lepší, než on. To máte tak: sportovcům jde o hru, těm druhým jen o výhru.

Dříči ovšem vždycky pro svou pracovní disciplinu jenom trpěli. Kdysi jsem dělal - u jiné firmy - se starým Frühaufem, co vždycky vytáhl svoje cibulové hodinky a přestával svačit přesně na minutu, možná i na vteřinu. K jeho cti je třeba říci, že mě nikdy neudal, když jsem si protáhl oběd nebo tělo. To nebyl jeho styl. Stavěl kdysi v Lübeku Hitlerovi ponorky, ale pak jim je spojenci začínali potápět rychleji, než je oni dokázali vyrábět. Přesto všichni pracovali dál, jako podle hodinek. A kdyby válka trvala do dneška, našli byste je jistě ještě u soustruhu, jak vytáčejí periskopy, které pak vesele končí na dně mořském. Pochopitelně se tahle pochybená "věrnost práci" netýká jen Němců, ale i jiných cizinců, jak si o ní můžeme přečíst třeba v knize Most přes řeku Kwai.

Láska k práci je vášeň bez konce. Práce je totiž milenka neukojitelná a děvka nevděčná. Běda těm, kteří se do ní zamilují. Nepřestane, dokud je nezničí. Tedy ne všechny, vybírá si na to jen některé typy, jako třeba Jima.

Jim bral od narození všecko vážně. Ve škole mu řekli, že nadaným patří svět. Na univerzitě mu řekli, že lidé ovládají přírodu. V náboženství mu řekli, že se nemá lhát. Ctil své rodiče, miloval svou ženu a jak už jsem naznačil, byl zamilován i do své práce. Brzy nám všem bylo jasné, že to dobře nedopadne . . .

"Co si o něm myslíš, Kenny?" zeptal se mě jednou LeRoy.
"Jak to myslíš s tím ´myslíš´?" ptám se, abych získal čas. Na LeRoye si totiž musíte dát bacha, on si všecko pamatuje, co mu kdo řekne.
"No jaký on vlastně je?"
"Snaživý, svému oboru rozumí, učí se rychle . . ." Vím dobře, že tohle boss nechce slyšet, že chce slyšet drby, ale právě proto mu říkám právě tohle.

"No víš," povídá mi ten náš bossík, "on se mi zdá takový divný. Neskrývá on něco?"
"Myslím, že ne, "povídám. "Kdyby něco skrýval, dávno už bys' na to přišel." Mohl jsem si to ovšem klidně dovolit říct, protože jsem věděl, že to při své zaslepenosti vezme jen jako lichotku.
A taky ano. "No dobře," uspokojil se LeRoy, alespoň teda na chvíli, "ale dávej si na něj pozor, ať neudělá nějakou chybu." "Spolehni se," povídám, protože šéfovi se odporovat nemá. Dobře vím, co tím myslel a v duchu si říkám - no tobě určitě budu dělat donašeče!

Abyste rozuměli: Jim dělal v mé skupině, přesněji řečeno "pro mě" a já zase pro LeRoye, takže to vypadalo, že se LeRoy prostě stará jen o to, o co musí. Jenomže nebylo těžké poznat, že šlo o nějakou pomluvu a že v tom všem měl prsty Jack. Proč? Jak jinak se dá vyniknout, než na úkor druhých? A když nějaké ty výsledky nemáš, můžeš se je alespoň snažit snižovat u těch druhých. Brzy o tom Jackově "zájmu" věděli všichni, kromě Jima ovšem. Jednou jsem to Jimovi přímo naznačil, ale nevěřil tomu. Nerozumějte mi špatně, normálně se do věcí nepletu, ale zdál se mi jaksi moc bezbranný. A ještě jedna věc: Jack měl totiž namířeno přímo na moje místo, takže nepřítel Jacka se automaticky stává přítelem mým. Jenže dobrák Jim ani nevěděl, že právě jeho považuje Jack za nepřítele. Teprve později jsem se dozvěděl, že si v té době také ještě Jack půjčoval od Jima peníze, které mu snad ani nevrátil.

I jinak se ten Jack choval tak, že nám všem ostatním brzo šel na nervy, i když důvody mohl mít každý z nás jiné. On si toho nevšímal anebo to dobře hrál - asi byl na to zvyklý a měl, jak se říká, tlustou kůži. Jedna věc byla zajímavá: brzy na to byl najednou Jim přeřazen ode mne do skupiny, ve které byl i Jack a postupem času se víc a víc Jackova práce stěhovala na Jimův stůl. Hlavně ta nepříjemná, takzvaně průserářská práce, abych to upřesnil.

Je to snad takový nějaký přírodní zákon, že když máš nejvíc práce, ještě ti hodí na krk nějaký potutelný přívažek. Většinou to vypadá jako nic, ale pak se z toho může vyvinout docela pěkný průšvih. Roste a roste a marně se snažíš, aby ti snad někdo pomohl anebo se toho - možná zázrakem - ujal někdo jiný. Měli jsme kdysi jeden takový problém: nikdo to nechtěl, tak na to vypsali nové místo a lidé zvenku, kteří se vydávali za specialisty, se hned na ten job hlásili.

Brzo se po firmě se začalo šuškat, že ten problém stejně nikdo nevyřeší. Jak by také mohl: ti, co tomu rozumí, se od toho distancují, protože kdo by tohle chtěl řešit, by byl vyložený blbec. No a blbec to zase nemůže vyřešit, čímž je to logicky vše dokázáno. Nový člověk pochopitelně také neměl žádný úspěch, tak to nechali uležet. Po letech se přišlo na to, že ten úkol si vymyslel nějaký slabomyslný stařík, než odešel do penze. Já osobně si myslím, že on asi vůbec tak debilní nebyl, ale že se tím chtěl naší firmě pořádně pomstít...

Jim byl mimo jiné ještě navíc dobrý také na řešení zapeklitých problémů, tak mu jich přidávali víc, protože jak se říká, "za dobrou práci dostanete jen zase víc práce". I v zahradnickém manuálu si můžeme přečíst, že čím víc se seká, tím to roste hustěji. A ubožák Jim dělal a dělal, ale když přišlo vyhodnocování, najednou to, co udělal, jaksi nebylo dost. LeRoy byl totiž jako rozhodčí v krasobruslení: vydal se z dobrých bodů ještě než se dostal k Jimovi. Komu že to vlastně přidal na platu? Uhodli jste, Jackovi. Ten totiž zapojil do hry všecko, i zálohu. Betsy, Jackova manželka, stavěná jako barokní okno, s velkou předprsní, byla na to "záložení" opravdu ideální. Chodívala s Jackem k šéfovi na párty a šeptalo se ledacos.

Jisté bylo, že by k tomu určitě měla morální, či vlastně amorální podporu svého manžela. Nikdo totiž neumí šéfovi zalichotit jako ženská. Za každým šéfem je totiž nutno vidět ženskou, každý vedoucí má totiž svoje slabůstky. Kdysi jsem měl šéfa, který měl jenom slabůstky. Vlastně ne, ještě měl také švagra, co byl u firmy viceprezidentem.

Bylo jasné, že náš Jack to hraje, aby byl povýšen na zástupce vedoucího, tedy něco na stejném špryclu toho žebříku, jako jsem já. V jejich skupině, abyste rozuměli. Bylo jasné, že to docílí dost rychle. Se svým golfem měl docela šance, větší než já -já totiž golf nehraji. Zkusil jsem to, ale nešlo mi to. Ono totiž i k tomu prohrání je potřeba to umět trochu dobře hrát. Také moje žena June by se nechtěla angažovat k mimomanželským hrátkám, i kdyby to bylo pro dobro rodiny, myslím našich tří dětí. Pravda, ono by to dost dobře nešlo: kdyby u nás v Port Clarke byla soutěž královny ošklivosti, měla by první cenu jistou. A nejen první, ale i druhou a možná i třetí navíc.

Co jí ale pánbůh ubral na kráse, to jí přidal na řeči. Je členkou několika místních dobročinných spolků, což má tu výhodu, že mám dost času pro moje hobby. Chodím totiž pozorovat zpěvné i jiné ptactvo. V našem spolku Goldfinch jsem jeden z nejlepších, což dokazují i moje fotografie, které ze svých výletů přináším. Tento sport mě uklidňuje a mohu si tam navíc klidně snít. Třeba jak zrovna fotím párek waxwingů a náhle z křoví vyleze jiný pár - "Je, dobrý večer, pane řediteli! Hello Diane, how are you?"

Náš vztah s LeRoyem je pěkně symetrický: já ho nemám rád a on mě nenávidí - asi proto, že mě udělali zástupcem vedoucího, ještě než on přišel. Sice jen v naší skupině, ale té, se třemi jinými, kraluje právě on. Zato moje žena se s jeho Dorothy shodne docela dobře. Je to obrázek pro zasmání: jedna krátká a macatá, druhá vysoká a kostnatá. Na podnikové párty platí obě za ty největší drbny. Párty se koná tradičně u LeRoye. Dorothy je hostitelkou a tudíž cirkuluje. Přitom se zastaví u každého, aby vyzvěděla jeho problémy a mohla je předat dál. Nešťastný Jim, abych parafrázoval Kingsley Amise, mezi nás také kdysi chodil, ale jeho žena Sharon ho musela neustále hlídat, aby moc nepil - vždycky ho to porazilo.

Sharon vystudovala psychologii, ale když se jí narodil syn, zůstala už doma natrvalo. Koupili si malý domek a pilně ho spláceli. Říkali, že chtějí jen tak spokojeně žít, ale osobně jsem je podezříval, že se ještě navíc mají pořád rádi. Znáte to, některé páry mají líbánky prodlouženy i na několik let. Občas je bylo spolu vidět i v kostele - June mi to všecko hned doma referovala. Já ovšem do kostele nechodím: mám dost kázání v práci a pak ještě doma.

Jack to pak rozjel ještě jinak: Jim brzo dostal navíc pár těch smrdutých projektů, s kterými si Jack nevěděl rady. Jak vidíte, hloupý nebyl, i když jeho technické znalosti byly celkem ubohé. Jako každý politik ale dobře pochopil, že co můžeš odložit dnes, neodkládej na zítřek. Existují problémy, které je totiž lepší ani neřešit - a ještě lepší je prostě dát někomu jinému, nejlépe pak právě svému nepříteli.

To ale Jim vůbec netušil, měl dokonce z těch úkolů radost a jeden z nich dokonce vyřešil ještě ten samý týden. Zjistil totiž, že super-projekt X27 je nesmysl, stojí firmu zbytečně peníze a prakticky paralyzuje další vývojovou práci v jiném, slibnějším směru. Jistě jste si všimli, jak často se bohyně blbosti halí do závoje tajnosti. Jinak řečeno, že arogance je mladší sestrou ignorance. Jim tím ovšem vlastně odhalil císařovy nové šaty. Pardon, ředitelovy nové šaty - pan Andersen mi jistě promine. Skončilo to důtkou a výstrahou, že je Jim u firmy jen inženýrem a že když se mu to nelíbí, tak může jít jinam.

Je asi v lidské povaze, že my lidé věci zbytečně komplikujeme, na rozdíl od mašiny, třeba takového počítače. Člověk totiž také někdy lže. Pravda, ne vždycky - to by příliš obtížné. Jack věděl, anebo spíše tušil, o co jde a prostě se právě toho problému včas zbavil. Pravdu říci nechtěl a pracovat na takto "mrtvém" projektu by mu nepřineslo žádné body. Nějak si ale odhadl, že Jim to o tom projektu řekne někde nahlas a tím se zabijí dvě mouchy jednou ranou: Jakc se zbaví problému a Jimovi to ublíží. To už jsme věděli všichni, že Jack začínal být opravdu nebezpečný; kromě Jima ovšem. Rozhodli jsme se, že musíme Jacka zastavit neboli mu nastražit past, jak se obrazně říká.

Proto jsme vymysleli další úkol, který se zdál lehký, ale jinak se prostě nedal vyřešit. To jsme ovšem mysleli jen my, co jsme už byli u firmy déle a viděli generace techniků, které si na něm lámaly zuby. Jack na to ale skočil a brzy už v tom lítal jak drak na krátkém špagátu. Když už v tom byl až po krk, stalo se něco nenadálého. Jim, který o našem spiknutí nevěděl, se totiž nabídl, že mu pomůže - jen tak, jako kamarád. A stal se zázrak: on skutečně přišel na to, jak to udělat, aby to chodilo. Nemusím dodávat, že to bylo něco unikátního, téměř geniálního.

Ve vyhodnovací zprávě byla sice původně uvedena jména obou, ale pak přišel Jack od šéfa, a že prý ho LeRoy přemluvil, aby se Jimovo jméno vypustilo. Protože jinak by prý musel Jima potrestat, že v pracovní době nedělá svoje úkoly, ale někoho jiného. Nikdo z nás ovšem nevěřil, že by si to LeRoy vymyslel sám, dokonce se zdálo, že o tom vlastně nic nevěděl.

Sláva to byla veliká, předběhli jsme konkurenční firmu o dvě míle a i sám ředitel přišel poplácat Jacka po ramenou, vlastně jen po jednom. A pravil: "Vidíte, z tohoto mladého muže si vezměte příklad, ten to někam dotáhne. A navíc je ještě skromný, ne jako lidi, kteří pořád do něčeho vrtají, protože nemají ten pravý poměr k našemu podniku." Všichni jsme ovšem věděli, že tím myslí Jima a to, jak odkryl "ředitelovy nové šaty".

Po tomhle pokusu - který se nám nejen nepodařil, ale ještě navíc pomohl Jackovi zaskórovat nějaké ty body - jsme se už o nic nepokoušeli a Jack měl ve všem volnou ruku. Brzo se stal i zástupcem vedoucího, tedy dotáhl to na stejnou úroveň, jako já, který se na to musel propracovat mou kvalifikací a řadou úspěchů. Mě to nevadilo: nezáviděl jsem mu, protože jsem věděl, že toho stejně dosáhl nepoctivě, ale pro Jima to ale byl začátek cesty do záhuby. Bolest z neuznání, narážky a i výhrůžky jej učinily nevrlým. Nikdy veřejně neřekl, že to bylo vlastně všecko jeho zásluha. Navíc se stal Jack jeho šéfem.

Jim se začal vyhýbat lidem a také jeho práce utrpěla. LeRoyova reakce na sebe nedala dlouho čekat: každou chvíli ho káral a za trest mu dával přes Jacka víc a víc práce, takže nebožák musel zůstávat v kanceláři i po práci a dělat neplacené přesčasy, aby to stihnul. Odcházel kolem půlnoci a ještě si nosil práci domů. Třikrát za sebou pak nedostal přidáno a tak se nikdo ani moc nedivil, že z toho navíc začal ještě pít. Pak se najednou zhroutil. Chodil sice kamsi na léčení, ale v práci i u nich doma to bylo pořád horší. Nakonec ho opustila i žena. Sharon se jednoho dne prostě sebrala a odešla, i s dítětem.

Pak se něco stalo a dovezli ho. Kam, to nikdo nevěděl - Jim prostě na tři měsíce zmizel. Když se vrátil, byl v podstatně lepším stavu. Šuškalo se, že ho ta ztráta rodiny tak vzala, že se pokusil o sebevraždu. Jenže pak začalo to pronásledování znova. LeRoy se na něm vyžíval jako inkvizitor na čarodějnicích. To už se také říkalo, že mu snad Jim chodí za ženou. Byla to nehorázná blbost, nikdo tomu nevěřil, jen LeRoy asi ano.

Tušili jsme, že mu za ní chodí Jack a že to nějak šikovně svádí na Jima. Šéfovi to lezlo na mozek a začal se perverzně vyžívat nejen na Jimovi, ale i na nás. Jediný, který to měl u něj pořád dobré, byl ovšem Jack. To už jsme začali LeRoyovi říkat po straně Kimotori, podle rány mečem, kterou Japonci ve válce přesekávali své zajatce napůl. Kdo s tím přišel, ani nevím. Horší bylo, že i já jsem začal ztrácet body, tvrdě nabyté otročením u naší firmy. A šance, že bych po LeRoyovi dostal jeho místo, se zmenšovala. Společené utrpení nás ostatní začalo nějak sbližovat. Bylo třeba udělat něco drastického, prostě se nějak rychle LeRoye zbavit.

Než jsme ale něco mohli vymyslet, situace se vyřešila sama. Firma potřebovala omezit stavy a tak nabídla několika desítkám zaměstnanců předčasný odchod do penze - s bonusy, pochopitelně. LeRoy to přijal s radostí, měl už dost let odpracováno a mohl se teď nerušeně věnovat vylepšování svého ubohého golfového úderu. Jako svého zástupce doporučil - hádejte koho? Návrh byl potvrzen a jmenování přišlo Jackovi asi týden před bossovým odchodem.

Zašel jsem hned za Jimem; zajímalo mě, co si o tom všem myslí. "Já to Jackovi přeju," řekl mi dobrácky, "já mu to opravdu přeju."
Viděl jsem, že se nepoučil, možná že ani nechtěl. "A co náš boss," dotíral jsem zvědavě.
"Až se přijde rozloučit, ruku mu ale nepodám, to ti teda povím," pravil a v očích mu zlověstně plálo. "A řeknu mu svoje."
"Co mu řekneš?" vyzvídal jsem dál.
"No co, všecko, a že mu to nikdy nemohu odpustit!" Výborně, pomyslil jsem si, konečně se i on naučil nenávidět LeRoye.

Pak přišel ten den. Vyzdobili jsme kancelář: u stropu jsme zavěsili velký nápis "AŤ ŽIJE BOSS!", u kterého někdo přeškrtl to poslední "S" a šipkou naznačil, že se to má číst pozpátku, tedy S.O.B, což je oblíbená zkratka pro sonovabiče. Jack měl ovšem pochvalný projev na LeRoye, co všecko jako ztrácíme, přičemž se ovšem hodně lidí upřímně pochechtávalo; už se ho totiž nemuseli bát. Potom jsme LeRoyovi potřásali pravou končetinou, z radosti, že jsme se ho konečně zbavili. Ode dneška tedy bude velký LeRoy velké NIC. I já jsem se připojil. Popostrčil jsem Jima dopředu a povídám: "A tady Jim ti chce také něco pěkného říci." Očekával jsem, jak to Jim LeRoyovi dá i za mne - to místo po bossovi jsem měl přece správně dostat já.

Jim tam stál, chvíli si připravoval, co řekne a pak pravil: "Dlouho jsem se rozhodoval, zda ti mám potřást rukou. Udělal jsi mi ze života peklo, ztratil jsem ženu, dítě a málem také rozum. Ale já ti nedávám vinu, ty nemůžeš za to, že jsi takový, jaký jsi. Já ti odpouštím a tady je moje ruka!" Nastavil mu pravici a LeRoy, celý zpitomělý, mu ji uchopil a stisknul. Lidé začali tleskat a všichni poplácávali Jima po ramenou a volali: "Dobře, Jime, bravo! Ty máš klasu!"

LeRoy tam stál a celý zpitomělý pořád ještě tiskl jeho ruku, než konečně pochopil, co mu vlastně Jim řekl - odpouštění nebylo totiž v LeRoyově slovníku. Jásot a chvála na Jima neustávaly - jako by se protrhla přehrada emocí. Každý tím teď chtěl ukázat, co si o bossovi myslí. Ten zrudnul, oči mu lezly z důlků, zakašlal, chtěl něco říci, začal, ale slova se mu dusila v krku. Znova začal, ale hlas mu opět selhal. Zajíkal se, slova mu neslyšitelně vycházela z úst. Pak se prudce vycukl a vyběhl z kanceláře.

Pohlédl jsem na Jima: "Tak tohle je ta tvoje veliká pomsta? Zklamal jsi mě, hochu!"
"Víš," povídá Jim, "já jsem mu musel odpustit, abych mohl odpustit také sám sobě."
"No tak daleko jsem já ještě nedošel," povídám otráveně, ale nějak jsem se na něho nemohl zlobit - bylo vidět, že to myslí upřímně.