Autor : ©Karel Šlajsna
Název : TAJEMSTVÍ OSLÍHO OSTROVA





Tuto povídku věnuji své báječné neteřince Janě
shinen

TAJEMSTVÍ OSLÍHO OSTROVA

Den první.

Bylo hezké letní odpoledne. Malá skupinka turistů stála u přístaviště a pozorovala příjezd parníčku Královna Viktorie. Na přídi se majestátně tyčil kapitán. Mohutný muž, nacpaný do modrého saka s kdysi snad pozlacenými epoletami. . .

Jeho impozantní vzhled doplňoval mohutný černý knír a nezbytná dýmka. Viditelně se vyhříval ve středu zájmu všech, kteří čekali na břehu.
Značná ošuntělost a bachratost lodice vzbuzovala jisté pochyby o její bezpečnosti a vedla k tomu, že jeden z cestujících, mladík s úzkým šviháckým knírkem si dokonce nahlas na jejích tvarech brousil svůj ostrovtip, přirovnávajíce jí k středověké karace a vyslovil obavu, zda nepochází snad již z dob Kolumbových.
Vyvolal tím chichotání dvou dívek stojících za ním. Ta vyšší měla světlé vlasy spletené do umného účesu, připomínajícího zdálky slaměný věnec. Nebyla ošklivá, ale její malá očka a špičatý nosík jí dávaly poněkud liščí vzhled. Druhá, menší, dávala přednost jednodušší úpravě vlasů a její zrzavé vlasy byly vpředu zastřiženy do rovné ofiny a vzadu svázány mašlí, spadaly volně až k pasu.

Další žena byla asi třicetiletá krasavice v přepychových šatech a s trochu přehnaně nalíčenou tváří. Doprovázel jí drobný mužíček, který se tvářil velmi nešťastně, neboť vláčel dva obrovité kufry.
I poslední cestující byl trochu kuriózní postava. Svým vzhledem by se totiž hodil spíše někam do saloonu Divokého západu. Totiž i když jeho oblek byl perfektní, na hlavě mu trůnil široký stetson.
Loď byla přivázána a položen dřevěný můstek. Jako první ho přešel mladík a galantně nabídl ruku postupně oběma dívkám, které to přijaly s děkovným úsměvem. Zato noblesní krasavice je ostentativně přehlédla dívajíc se někam do dáli a důstojně vstoupila na palubu a ihned se přesunula o kabiny, přestože sluníčko krásně hřálo a ostatní zůstali na palubě a pozorovali několik malých plachetek, které v dálce křižovaly hladinu.

Námořník na kapitánův pokyn odvázal loď a sešel do strojovny. Motor se zprvu jen rozkašlal, jakoby byl v posledním stádiu tuberkulózy, ale pak se přeci jen rozběhl. Královna Viktorie nejprve trochu couvla, ale pak se obloukem vydala na svou asi hodinovou cestu k Oslímu ostrovu. Ten své jméno dostal prý podle tvaru, ale věřil tomu jen málokdo, neboť při pohledu z výše připomínal spíše želvu.
Důvodem pro malý počet návštěvníků bylo to, že zde krom jedné prastaré mohyly a několika menhirů tu nebylo nic k vidění. I hotel, který stál kousek od přístaviště na malém návrší byl nevelký a připomínal spíš pohádkový hrad. Jeho majitelé se tu totiž velmi často střídali a každý v prvním návalu nadšení něco přistavěl podle svého vkusu a představ. Výsledkem uvnitř bylo to, že jen několik místností bylo ve stejné úrovni a mělo alespoň podobný půdorys a okna

Královna Viktorie dovezla skupinku na ostrov spolehlivě, ale přesto všichni opouštěli její palubu s velkou úlevou a raději se nezaobírali myšlenkami na zpáteční cestu.
Před vchodem už je čekala mladá dvojice manželů Wraitových. Z toho, že se dosud drželi za ruce se dalo soudit, že jsou dosud v onom počátečním stádiu manželství, kdy on jí říká: holubičko a ona jemu cukroušku.
Pokynem hosty pozvala dál, zatímco on se slitoval nad mužíčkem a pomohl mu vtáhnout jeho monstrózní náklad.
Velká vstupní hala byla zároveň vybavena i jako společná jídelna. Hosté se tu zastavili, utvořili hlouček a překvapeně obhlíželi nesourodé vnitřní uspořádání. Paní Wraitová se ihned zorientovala a pochopila, koho má oslovit jako prvního.

„Madam Adriane,“ uklonila se směrem k blazeované dámě. „ a její manžel pan Stone, budou mít pokoj tady v přízemí. Je to náš největší a nejlepší pokoj!“
„No to se ještě uvidí,“ odpověděla oslovená ledově, otočila se a důstojně odkráčela naznačeným směrem.
„Slečny Jane Mafetová a Rose Smithová budou bydlet támhle. Je to také hezký pokoj a bude se vám tam určitě líbit.“
Pak se obrátila k oběma zbylým mužům: „ Pak profesor Shinen? Je nám ctí vás tu přivítat. Vy budete mít pokoj hned vedle a pro pana Lee jsme připravili pokojík v podkroví. Je odtamtud nádherný výhled, což jako malíř jistě oceníte.“

„Večeře je v osmnáct hodin. Můžete jíst společně zde nebo vám odneseme jídlo na pokoje. Dnes jsme pro vás připravili vepřové plátky s bramborem a jako zákusek omeletu se žampiony. Druhá večeře je v devět. Je to studená švédská mísa.“
S tím se hosté rozešli. Je na místě přiznat, že tyto pokoje byly jediné, které byly opravdu k bydlení. V těch ostatních stál nábytek zakryt igelitovými pytli a v jeho čalounění žilo šťastně již několik generací molů.

K večeři se krom manželů Stoneových dostavili všichni. Paní Wraiteová zaťukala na dveře jejich pokoje a otevřít jí přišel pan Stone, ale pootevřel dveře jen natolik, aby od ní mohl přijmout talíře. Položil je někam za sebe, popadl příbory a zabouchl jí dveře před nosem.
Aby ostatní tuto nepříjemnou epizodu zamluvili, začali si navzájem sdělovat, proč sem přijeli. Profesor si sem přejel hlavně odpočinout po náročném univerzitním pololetí a prohlédnout si menhiry. Toto prohlášení uvedlo obě slečny do nadšení, protože se ukázalo, že obě jsou zanícené milovnice všeho keltského. Mladý pan Lee, který se označil za krajináře, tvrdil, že zde hodlá načerpat nové motivy pro svou další kariéru.

Debata na keltské téma jim vydržela i zbytek večera a zaujala je natolik, že ani nepostřehli, když paní Wraiteová diskrétně zaklepala na dveře madam Adriane, aby odnesla talíře, ale nikdo jí neotevřel a zevnitř se valilo ven jen dusné ticho.

Den druhý.

Ráno byla k snídani opečená šunka s vejci a i to si převzal partner madam Adriane mezi dveřmi.
Pak se všichni odešli převléct, aby se nachystali k plánovanému výletu. Dívky si vzaly volné plátěné kalhoty, profesor Shinen k nezbytnému širáku zvolil safari oblek, takže nyní ještě více připomínal Bufallo Billa. K všeobecnému překvapení se objevila i Adriane v nádherných šatech. Jediným ústupkem eleganci byly boty na nízkém podpatku. Její manžel si pak k manšestrovému obleku vzal velkou placatou čepici, takže připomínal jen mírně přerostlou houbu.

Úlohy průvodce se ujal pan Wraite i když v přítomnosti profesora cítil trochu trému.
Šli úzkou pěšinkou a on vyprávěl: „ Tuto mohylu objevil zcela náhodou známý archeolog Edvar Jones v roce 1888. Provedl tu první výkopy, a měl velkou radost, když nalezl vchod zavalený velkým kamenem. Těšil se, že zde nalezne neporušenou hrobku, ale k jeho velkému zklamání byla místnost v hrobce zcela prázdná. Chtěl se sem vrátit o rok později a provést pokusné sondy i uvnitř, ale pak dostal nabídku účastnit se nějaké expedice do pralesů Jižní Ameriky. Výprava tam tehdy zmizela zcela beze stopy. O tuto mohylu pak už nikdo zájem neprojevil, protože zdaleka není tak velká jako ta v Severním Irsku.“

To už byli na místě a vstoupili dovnitř. Úzká chodba byla lemována mohutnými monolity a byla zakončena kruhovou místností, do které odněkud shora malým otvorem dopadal paprsek světla.
Pan Wraite na otvor ukázal a vyprávěl dál: „ Tohle je taková záhada. Jedni předešlí majitelé při čistění stěn náhodou objevili otvor, který tu byl jistě součástí stavby, ale byl zanesený hlínou.“
Všichni tu tak stáli a obdivovali šikovnost dávných stavitelů. Ticho přerušila madam Adriane : „Není tu nic k vidění a je mi zima. Jdeme Alecu!“ a aniž čekala, že jí někdo odpoví, obrátila se a odcházela. Porušila tím kouzlo okamžiku a i ostatní se v řadě za sebou vydali ven.
Venku se zastavili a Adriane se obrátila na manžela: „ Chci domů,“ řekla kategoricky hlasem, kterým se vyhlašuje válka.

Obě dívky ale prosily, že by se ještě rády podívaly dál. Byla to pro pana Wraita velmi ošemetná situace, kterou ale vyřešil pan Lee, který prohlásil, že si cestu zpět pamatuje a manžele doprovodí. Rozdělili se tedy, zbylá čtveřice se vydala dál po pěšině, která vedla po hraně útesu a pak teprve zahnula do středu ostrova.
„Poslyš,“ obrátila se Jane ke své přítelkyni, „ určitě sis také všimla, že s tamtěmi není něco v pořádku.“
Rose jen vážně přikývla.
„Ona je pravda hodně nafoukaná, ale co se vám na nich jinak nezdá?“ zeptal se udiveně Shinen.
„No vlastně všechno,“ odpověděla s úsměvem Jane mile, „ když vy muži jste tak nevšímaví!“
„Copak vás nenapadlo, co taková noblesní dáma asi tak dělá tady v tomhle zapadákově. Měla by být někde na Riviéře nebo tam, kde se taková honorace schází, ne? O keltské památky evidentně zájem nemá ani co by se za nehet vešlo a ten její směšný mužíček také ne.“
„No jo to je pravda,“ mnul si Shinen bradu v zamyšlení.

„A Lee a malíř? Vždyť je to k smíchu! Kde má stojan, plátna nebo alespoň kreslicí blok ?“
Rose vážně přikývla: „Mě taky připadá podezřelý. Takový švihák, ale boty má špinavé jako tulák.“
„Když jsem tu byli potmě, tak jsem se mu nenápadně číhla do tašky. Kdepak barvičky! Má v ní foťák, ale ne žádný cajk, ale Haselbald- parádní dělo, co udělá obrázky ostré jak žiletka i za šera!“
Profesor se na ně podíval s upřímným děsem. Tyhle dvě, které on považoval za hloupé a naivní dívenky ukázaly, že jsou mnohem chytřejší a vnímavější než on.
Smekl a prohlásil: „ Dámy klaním se vám, Sherlock Holmes by z vás měl radost. Máte už nějakou teorii, co za tím je?“

Jane se podívala na svou větší přítelkyni, dohodli se pohledem a pak se znova ujala slova: „No my zatím ještě nevíme, ale myslíme si, že tu mají něco nekalého za lubem. Na to by přeci přišel každej, kdo není úplně na hlavu padlej….! Óóh, promiňte, nechtěla jsem vás urazit. Když se rozjedu, jsem strašně prostořeká!“
Naštěstí právě došli k asi metr a půl vysokému menhiru, stojícímu na malém palouku. Dívky se k němu vrhly a začaly ho objímat tvrdíce, že cítí, jak z něj vyvěrá pozitivní energie Zero. Shinen to také zkusil, ale cítil jen chlad kamene. Nicméně mu to umožnilo přehodit výhybku hovoru opět na keltské téma, kde se přeci jen cítil trochu v kramflecích. Pokračovali dál v cestě, ale on si v duchu umínil, že od této chvíle bude pozornější, aby ho ty slečinky už nezahanbily. Myslel na to tak intenzivně, že napoprvé přeslech otázku pana Wraita: „K čemu myslíte, že je tam ten otvor?“

„V Newgrange při slunovratu ráno projde světlo otvorem nad oknem a osvětlí střed místnosti uvnitř. Většina badatelů si myslí, že to sloužilo k nějakému náboženskému účelu. Kosti, které se tam totiž našli, pocházejí až z mnohem pozdější doby.“
Mezitím došli k dalšímu menhiru. Tohle byl opravdu veliký a hrozivě temný kámen.
„Říká se,“ začal opět pan Wraite svou přednášku, „ že tu kdysi nějaký čas pobýval kouzelník Merlin a přepadla ho tlupa zlodějů, kteří ho neznali. Merlin prý proměnil jejich náčelníka právě v tento kámen. Ostatní se polekali tak, že se rozutekli a dali se na pokání.“

Menhir vypadal opravdu jako mohutný ramenatý habán a vyvolával značně stísněné nálady. Pan Wraite se podíval na hodinky: „Už bude poledne. Měli bysme se vrátit na oběd. Elise ho má už jistě hotový.“
Jeho návrh byl jednomyslně schválen a společnost se vydala zpět. Zatímco cestu sem absolvovali po oblouku, nazpět to vzali po přímce a protože terén tu byl skoro rovný, došli do hotelu v krátkém čase.
Už když vcházeli do dveří a ucítili báječnou vůni kuřecího ragů, zjistili jak jim cestou náramně vyhládlo a tak k obědu zasedli, aniž by jim ubralo na chuti to, že Adriane a její manžel opět jedli odděleně. Lee se přiklátil, ale nějak mu nebylo do řeči. Seděl, nos zabořený do talíře a v jídle se jen nimral. Pak prohlásil, že mu není dobře a že si jde lehnout.

Odpoledne se tedy čtveřice ve stejném složení vydala za dalšími menhiry na druhou stranu ostrova. Vrátili se až před večeří, ale bylo na nich znát značné zklamání. Další menhiry, které si prohlédli zdaleka nebyly tak velké jako ty dva, které viděli dopoledne. V jednom případě vypadal spíš jen jako velký balvan. Bylo tedy zcela logické, že se obrátili na p. Wraita s otázkou, jestli na ostrově jsou ještě vůbec nějaké další menhiry, které by stály za vidění. Po chvilce váhání musel připustit, že nejspíš ne a že další tři nejsou ani vztyčené a jsou tak obrostlé mechem, že možná ani nikdy menhiry nebyly.
Se zpožděním dorazili i manželé Stoneovy a opět je doprovázel pan Lee, což profesora vedlo k úvaze, zda se tu nerýsuje manželský trojúhelník. I ostatním to nejspíš tak připadlo a tak se snažili dívat všemi možnými směry a pokusili se to překlenout hovorem o počasí.

Po večeři profesor navrhl, zda by si nechtěli zahrát několik partií whistu, ale nesetkalo se to s nadšením a společnost se rozešla v rozmrzelé náladě.
Den třetí.

Ráno se pan Lee, stejně jako manželé Stoneovy k snídani nedostavil, což nikdo nehodlal komentovat. Paní Wraiteová, když obsloužila ostatní, zaklepala na jejich dveře, ale otevřít nepřišel nikdo. Zkusila to ještě jednou hlasitěji, opět bez odpovědi. Vzala tedy za kliku a pomalu otevřela. Vzápětí strašidelně zaječela. Všichni se okamžitě nahrnuli za ní. Paní Wraiteová stála, vibrovala jako struna, jednou rukou si zakrývala ústa, aby zadusila křik a druhou ukazovala do kouta, kde vedle postele byla vidět ošklivá rudá skvrna.
„Krev! Krev!“ dralo se jí mimoděk z úst.
Jane se odvážně prodrala dovnitř následována Rose a prohlížela si hrůzné místo zblízka.
„Ničeho se nedotýkejte!“ varoval je Shinen, „ určitě se tu stal nějaký zločin. Musíme zavolat policii a nezničit stopy.“
„S tou policií bych zase tak moc nepospíchala,“ prohlásila klidným hlasem Jane s malým nádechem ironie, „ tohle totiž není žádná krev, ale kečup.“
„ Ta holčina mi tady dává fakt zabrat,“ myslel si Shinen, „až se vrátím domů měl bych nejspíš sníst všechny svoje diplomy s chlebem a hořčicí.. nebo tím kečupem..“

„Co se to tu děje?“ ptal se pan Wraite, který se právě vrátil odněkud zvenčí.
„Mysleli jsme si, že se tu něco stalo, ale je to jen skvrna od kečupu,“ vysvětlovala paní Wraiteová ještě trochu nejistým hlasem, „ vlastně si teď vzpomínám, že si pan Stone včera stěžoval, že je jídlo málo kořeněné a o kečup mne požádal. Omlouvám se všem, že jsem způsobila takový rozruch.“
Rozplakala se a odběhla do kuchyně.

Všichni opustili pokoj a zasedli k již značně vychladlé snídani.
„Vypadalo to opravdu hodně opravdově.“ snažil se zachránit situaci profesor.
„Nesmysl,“ zaprotestovala Jane opět velmi neuctivě, „ vraždit tam, kde se to hned prozradí, může jen hlupák. To já kdybych chtěla někoho zabít, tak ho vezmu tam nahoru na tu pěšinku. Pak bych do něj drcla a řekla, že uklouzl nebo se mu zatočila hlava.“
Profesor Shinen si v duchu udělal poznámku, že tuhletu mladou dámu nesmí nikdy naštvat.
„Pan Lee a manželé Stoneovy vstali dnes dřív a vyšli si ven, tam k mohyle.“
„No vidíte, když už na ní přišla řeč, chtěla bych vám ukázat něco, co mě v souvislosti s ní napadlo. Půjdeme se tam projít?“

Všichni byli pochopitelně zvědaví a také chtěli rychle zapomenout na událost tohoto rána a tak netrvalo dlouho a byli připraveni vyrazit.
Vpředu s panem Wraitem kráčel profesor Shinen, který směl na svých šedých vlasech posazen opět svůj stetson a obě slečny za nimi.
Procházeli řídkým březovým hájem a byli už téměř u mohyly, když se profesor zarazil tak prudce, že do něj Wraite narazil.
Všichni teď viděli, proč zastavil.
V ladné póze opřená o nízkou zídku tam stála madam Adriane velmi nedostatečně oděná, jen do náhrdelníku a náušnic. Kolem ní pobíhal jednak pan Lee s fotoaparátem, mačkal spoušť a vykřikoval povely, i její muž s lesklou deskou, který se přičinlivě staral o přisvícení.

I když o kráse madam Ardiane nemůže být žádného sporu, přeci jen to byla naprostá iraciálnost celé scény, která očarovala přítomné pány a ihned gentlemansky odvrátili zrak…. Tedy alespoň to tak později vysvětlovali.
To už je ale zahlédla i Adriane a její jekot se velmi podobal onomu paní Wraitové z rána, jen byl o oktávu vyšší.
Její muž jedním pohledem pochopil situaci, odhodil zrcadlo a pohotově zahalil svou Venuši do deky s tygřím vzorem. Lee se také otočil a rudý vzteky začal křičet: „Zatracení čmuchalové! Vypadněte odsud! Jeli jsme sem na konec světa, abychom tu měli klid a stejně jste nás našli!“
Přistoupil k o hlavu většímu  Shinenovi a hrozil mu před obličejem pěstičkou: „Že se nestydíš dědku, takhle tady šmírovat!“

Vypadalo to, jako když pudlík štěká na dogu. Shinen ho chytil za ruku, pevně mu jí sevřel a klidně povídá: „Jestli mi ještě jednou řekneš dědku, tak tě uškrtím na řemínku tvýho foťáku a ještě pak za to dostanu metál, že jsem zbavil svět takovýho hmyzu.“
Letmým pohybem ho odsunul z cesty jako paraván, pokročil na palouk, teatrálním pohybem smekl širák, provedl s ním složité topografické cvičení a zároveň se hluboce uklonil dece z které koukaly oči, které ho čtvrtily a pálily.
Naladil hlas do té nejsladší tóniny a začal: „ Madam, pane, velice se vám omlouváme, že jsme vás vyrušili při vaší ééé….. tvůrčí práci. V žádném případě nebylo naším úmyslem uvést vás do této trapné situace. Vydali jsme sem prozkoumat tuto mohylu a netušili jsme, že vás zde najdeme.“
Jeho řeč se neminula účinkem a pohled z deky změkl.

To už se k němu přihnal mužík a kdyby byl jeho úsměv jen o trochu širší, tak by mu nejspíš upadla hlava: „Ó nečekali jsme takové pochopení pro naší uměleckou práci. Chápejte já jsem opravdu manžel a ovšem i manažer této krásné dámy, takže vše je v naprosté počestnosti a to, co tu vytváříme, není žádný brak, ale čisté umění. Rozumějte, spojení krásné přírody s nádherou této ženy! Jistě je tu také finanční stránka věci, ale moje žena je tak éterická bytost, vznášející se ve výši, že se o tyto věci musím starat já. Kdybychom věděli, že u vás najdeme takové uznání, tak bychom se pochopitelně s účelem naší návštěvy netajili, ale pochopte, někteří lidé jsou stále jaksi příliš zabednění…“
Když mužík mluvil o své ženě, oči mu svítily nadšením jako dva lampiony. Jeho euforie byla tak nakažlivá, že se začali usmívat i ostatní a nálada, původně hrozící střetem, se rázem proteplila.
Výjimkou byl Lee, který se ozval netrpělivě: „Tak dobrá, ale nemohli byste teď vypadnout, abychom mohli pokračovat?!“>„A nemohli bysme si udělat přestávku?“ ozvalo se z deky.
„Jistě drahá, báječný nápad,“ jásal její manžel, „ přestávka to je ono!
Čaj? Nebo trochu brandy? Mohu ti zapálit cigaretku?“
„ Chtěli jsme vám předvést jistý pokus, pamatujete? Takže půjdeme už dovnitř?“ přerušila jeho cvrlikání Jane.
„To může být zajímavé, moje láska se jen trochu .. přiobleče a hned jsme také u vás,“ prohlásil pan Stone.
Vešli dovnitř a netrvalo to ani moc dlouho a dostavila se i Adriane už oblečená do pestrých šatů. Seskupili se kolem Jane, která začala vykládat: „ Když jsme tu mluvili včera o Newgange, hned mě napadlo, že tady ten otvor bude mít podobný účel. Jenže je o hodně výš, než tam a tak je samozřejmě otázka, kdy tu může podobný efekt nastat. Odpověď je jednoduchá. Jen tehdy, když je slunce na obloze nejvýše, tedy o slunovratu v pravé poledne.“

Profesor Shinen už po cestě pochopil, co se tu bude dít, ale v žádném případě do toho Jane nehodlal zasahovat, protože tohle bylo její divadlo a on jí to přál. Zato pan Lee se zezadu ozval stále ještě nevrle: „No a co? To tu budeme čekat skoro celý rok? Vždyť slunovrat byl, jestli se nepletu, před třemi týdny.“
„Ale jistěže ne, nic takového. Slunce je dnes už o trochu níž, ale není nic snazšího, než najít, kam svítilo o slunovratu. Měli jste přeci ve škole trigonometrii, že? Včera večer jsem si to spočítala.“

Vyndala malý papírek a po chvilce ukázala asi o dva decimetry dál.
Jestliže profesor Shinen dosud vývoj předpokládal, tak ho nyní překvapilo, když Rose vyndala z kabelky malou zahradnickou lopatičku a začala hrabat. Všichni stáli a tiše pozorovali její počínání. Netrvalo to ostatně dlouho a pod lopatkou zaskřípal kov a objevil se okraj jakési nádoby. To už Shinen nevydržel, klekl si vedle Rose a hrabal rukama také. Jak pracovali, postupně se objevil celý kruh o průměru asi půl metru. Naštěstí zjistili, že nádoba vězí v kameny obložené dutině a hlína z okolí do otvoru nepadá a tak se jim během krátké doby podařilo nádobu ze země vyprostit. Byla z bronzu s kulatým dnem a mnoha ozdobami kolem.
„ To je Keltský kotel!“ žasnul Shinen, „ a nádherně zachovalý! Jak jste to věděla?“

Jane se nadýmala pýchou, ale poctivě přiznala: „Nevěděla, jen jsem si říkala, že by paprsek slunce mohl ukazovat na místo, které musí být nějakým způsobem významné a že když mohylu Jones objevil, byl vchod neporušený a tudíž nemohla být vyloupena a když pak o ní nikdo nejevil zájem, tak by se tu mohlo něco najít.“
„Chtělo by to zdokumentovat.“
„Mám v tašce blesk, hned ho přinesu,“ ozval se odněkud zezadu Lee. A opravdu, netrvalo to moc dlouho a už další děj doprovázely záblesky.
Nádobu osvobozenou z úkrytu vynesli ven a na volném místě obrátili, aby se vysypal písek. Zároveň s ním vypadla i řada předmětů. Kromě několika náramků a záušnic tu byla typická keltská torques, několik nepochybně zlatých mincí neznámého původu a nádherně zdobená dýka. Naložili vše zpět do nádoby a vše slavnostně odnesli do hotelu.

„Teď už budeme polici opravdu volat, aby nález zaprorokovala.“
Pan Wraite tedy zavolal a bylo mu slíbeno, že konstábl Noris přijede zítra ráno.
Večer uspořádali velkou oslavu, které se tentokrát zúčastnila kompletně celá společnost, trvala dlouho do noci a Jane si během ní musela zas a znova poslechnout chválu na svou chytrost.
Den čtvrtý a poslední.
Druhý den se počasí výrazně zkazilo a ostrov se halil do husté bílé mlhy.
I přesto Královna Viktorie připlula přesně a ukázalo se, že konstábl Noris je hubený mladíček, na kterém uniforma doslova visela. Tvářil se velmi úředně, poslechl si vyprávění o okolnostech nálezu a vše si pečlivě zapsal. Pak si prohlédl nález a s profesorovou pomocí popsal jednu každou drobnost. Označil jí číslem, přidal na ní cedulku a vše vložil do velkého pytle, který zapečetil.
Trvalo to dost dlouho a návštěvníci tak měli po snídani dost času zabalit si věci a připravit se k odjezdu.
Procesí se vydalo k parníčku, který na ně čekal u přístaviště. Kapitán tentokrát stál na břehu a slavnostně každého vítal. Cesta proběhla v naprostém pořádku a za hodinku už byly na pevnině.

Tady už nezbylo než se rozloučit.
Manžele Stoneovy a pan Lee si najali taxi. Profesor Shinen zašel do úschovny, kde měl zaparkované své auto. Nabídl dívkám, že je sveze, ale odmítly s tím, že již mají zakoupené jízdenky na vlak dál na sever. Několik dní dovolené chtějí využít k návštěvě několika méně známých kromlochů.
Vyměnili si adresy a dívky nasedly do malého vagonku místní lokálky. Vláček se brzy na to rozjel a Shinen jim ještě dlouho mával.




O týden později vyšel v Timesech článek:
Tajemství Oslího ostrova!
V dosud neprozkoumané mohyle na Oslím ostrově objevil profesor Shinen úžasný keltský poklad, bohatě zdobený bronzový kotel obsahoval velké množství mincí a šperků…
Druhý den vyšla tato oprava:
Ve včerejším článku o objevu pokladu na Oslím ostrově došlo k tiskové chybě. Správně mělo být:
V dosud neprozkoumané mohyle na Oslím ostrově objevil profesor Shinen pod dohledem Jane Mafetové a Rose Smitové úžasný keltský poklad.
Všem čtenářům jakožto i zúčastněným se velice omlouváme.



Ulož tuto stránku   
Vytiskni tuto stránku