Autor : © Karel Šlajsna

Název : ČÁRLÍ ŠÍN NA CESTÁCH

(Toto je povídka z autorovy knihy PŘÍPADY ČÁRLÍHO ŠÍNA, která je ke stažení zdarma z naší knihovny jako zip nebo PDF)



Každý poklad vás s velkou pravděpodobností učiní bohatšími….o mnohá zranění, často neslučitelná s životem.
Profesor Shinen

ČÁRLÍ ŠÍN NA CESTÁCH

I.

Zkuste si představit Salvatora Dalího s těmi jeho nakroucenými kníry, v brokátovém kabátě, se širákem na kterém má obrovité pštrosí péro a máte barona Münchhavena. Hned jak vešel, smekl, provedl s tím svým kloboukem složité topografické cvičení a vstrčil mi pod nos zlacenou navštívenku i když den předtím mi volal jeho sluha a krom toho: tuhle figuru jste si s nikým fakt nemohli splést. Vstal jsem od svého otřískaného stolu a předvedl úklonu číslo tři.

Ten operetní oblek byla samozřejmě jen póza a za ní byl chladný kalkul, který měl hlupáky ukolébat k nepozornosti. Popotahoval z malé dýmčičky s dlouhou zahnutou troubelí a jak tak rozvláčně mluvil, zkušeným okem si mě odhadoval. Chvíli jsme tak nezávazně plkali až se konečně dostal k důvodu proč mě navštívil: „ Jak víte, prožil jsem za svůj život mnoho dobrodružství…..“
Byla to samozřejmě lež, většinu života podle toho, co jsem o něm slyšel, seděl na zadku na svém zámku a všechno si to buď vymyslel, nebo si přivlastnil příběhy druhých přesně jako jeho praděd.

„ ……teď už jsem přeci jen trochu starší a podobné akce pro mě, ač je mi to zatěžko přiznat, už pro mě nejsou a přeci jen potřebuji najít vhodné lidi.“
„Proto jste za mnou přišel? Já mám být jedním z nich?“
„Bych vám byl velmi vděčen, kdyby jste se té výpravy zúčastnil. Slyšel jsem, že jste muž mnoha schopností.“
„Mojí nejlepší schopností je, neplést se do záležitostí, při kterých by mohlo dojít k úrazu.“
Ve světle úvah, které mi před chvíli prolétly hlavou, jsem k souhlasu měl daleko, ale moje zvědavost byla tak silná, že jsem přesto řekl: „Mohl by jste mi o tom říct něco víc?“

„Dobrá tedy. Během dlouhý zimních večerů jsem se prohrabával písemnostmi svého praděda a nalezl tam přepis vyprávění jakéhosi vizigodského druida, kterému Attilova manželka prozradila tajemství místa, kam byl její muž pohřeben.“
„Nepočítejte semnou, je to příliš riskantní.“
Slyšel jsem, že jste si poradil už s mnohem většími problémy.“
Měl na mysli menší Armagedon, který jsem, ovšem nechtíc, zapříčinil a který způsobil větší koncentraci bohů a polobohů. Ti se téměř všichni navzájem vyřadili z oběhu a to moje přičinění spočívalo v tom, že jsem stál v okně hradní věže, doufal, že si mne nevšimnou a fandil jim.

Baron jako eskamotér vytáhl širokým gestem šekovou knížku, blýskl zlatým perem a vepsal sumu s mnoha nulami. Přistrčil mi ten papír a zeptal se: „ Ani tohle vás nepřesvědčí?“
Když jsem se podíval na cifru, moje rozhodnutí se zachvělo v základech. Vybojoval jsem těžkou bitvu, než jsem řekl: „NE!“
Hrábnul po šeku, teatrálně ho roztrhal a bez pozdravu vyrazil ven.
Ještě dlouho jsem tam seděl, zíral do šera a před očima mi tančila ta cifra. Nakonec jsem se sebral a šel spát s pocitem, že už je to voda pod mostem. Tak jako už mnohokrát jsem se mýlil a tenhle případ se mi vrátil jako zákeřný bumerang.

II.

Ačkoliv jsem svá učňovská léta u Merlina skončil už dávno, on i přesto trval na tom, abych ho občas navštěvoval na konzultace. Protože rád vařil, většinou se naše konverzace točila kolem jídla a vhodného výběru vín. Ani tentokrát to nebylo jiné a čekalo mě nádherně propečené a voňavé masíčko. Naložil mi na cínový talíř ten největší flák a když jsem mu výtvor pochválil, blaženě mhouřil oči, ale pak jen tak mimochodem prohodil: „Slyšel jsem, že u tebe byl baron Münchhaven.“
„Jo, vyhodil jsem ho…. Ovšem slušně,“ dodal jsem spěšně.
Jen se uštěpačně uchechtl: „ Umím si to představit, umíš být někdy pěkně neotesaný. Ale začal jsem o tom, protože jsi nebyl jediný, za kým šel. Většinou samozřejmě nepochodil, i když Attilovo zlato je lákavé. Ti vychytralí čekali, až se najde někdo. kdo na tu výpravu baronovi kývne.“

Merlin udělal dramatickou pauzu: „ Vzala to Megie.“
Zalapal jsem po dechu. Megie byla nová Merlinova učednice. Hubená zrzavá holka jasně prozrazující svůj irský původ.
„Vždyť má za sebou sotva dva roky učení, ještě zdaleka není na něco takového připravená!“
„Zřejmě jí to nijak nevadilo. Ostatně už není mým učedníkem, když se nepřišla poradit se svým mistrem. Ať si dělá co chce!“
Merlin se uměl pěkně rozčílit, ještě chvíli tak chodil kolem ohniště, klel a kopal do klacků, až si ukopl palec o jeden záludný kámen.
„Tos udělal schválně co?“ obvinil ho.
Kámen otevřel žluté oči a odpověděl: „ To aby ses konečně uklidnil dědku, kdo tě tu má poslouchat.“
Merlin se konečně posadil a nenávistně na kámen plivl.
„Tohle už nedělej, mám támhle kámoše.“

Kámen vytáhl pracku a ukázal na opodál stojící Stonehenge.
Merlin ho ignoroval, vyzul si botu a mnul si hmožděný palec. Dlouho bylo ticho, ale pak ho vztek už přešel a on se rozpovídal: „ Hele Šíne víš, jak to bude dál? Spoustě těch, za kterými baron byl, to nedá spát a budou se za nimi plížit jako lasičky a čekat na svou příležitost. Nikdy jsem tě o nic nežádal ( a Merlinovi to šlo z pusy sakra ztěžka), ale teď tě prosím, ohlídej jí, ať se jí nic nestane a přiveď mi ji zpátky, je to má dcera.“
Nepřekvapilo mě to, Merlin málokterou jen trochu pohlednou ženskou nechal na pokoji a když chtěl, uměl být okouzlující. No bodejť by ne, že? Vždyť je to největší kouzelník všech dob!


III.

Poté co se v roce 1999 podle Nostrdama objevil Velký král hrůzy, svět tak jak byl dřív přestal existovat. Na zemi se objevili všechny ty vybájené bytosti a na nebi draci. Žádný pilot se dovolil vzlétnout, pokud nechtěl být ugrilován. Doprava se vrátila na moře. I tam samozřejmě nyní žili obrovští krakeni a podobná přívětivá havěť, ale pořád ještě byla šance, že cestu přežijete.
Loď, která se jmenuje Titanic, nemůže vzbuzovat důvěru a tak jsem si pro jistotu přepočítal záchranné čluny a větší část cesty jsem se zdržoval poblíž toho, který vypadal nejsolidněji.

Asi by jste si řekli, že pro draky, kterým nedělá problém dohonit supersonickou stíhačku je loď snadná kořist, ale lidé přišli na to, že všechny tyhle obludy odpuzuje z neznámých příčin bílé plachtoví a tak Titanic měl místo čtyř komínů stěžně. Draci se tak na nás dívali sice dychtivým pohledem, ale z uctivé vzdálenosti.
Mám fobii z cestování a o plavbě po moři to platí dvojnásob. Protože se znám už dost dlouho, nezaplatil jsem si žádné jídlo. Stejně bych ho předal rackům a rybám. Vzal jsem si jen několik balíčků sucharů a i tak jsem většinu plavby seděl na závětrné straně, díval se na vlnky na klidném moři, ale v žaludku jsem měl divokou bouři. V těch vzácných chvílích, kdy mi bylo trochu lépe, sebral jsem odvahu a odplížil se vypít trochu slabého čaje.

Konečně jsme přistáli, já stál nahoře u zábradlí a pozoroval vystupující. Baronův širák ozdobený barevnými péry ani zrzavou hlavu Megie jsem přehlédnout nemohl. V davu za nimi jsem se domníval, že poznávám i několik dalších známých tváří.
Přišel ke mně stevard a když viděl jak jsem zdevastován, zahákl se a odtáhl mě do kajuty. Po můstku na pevninu jsem už udatně doklopýtal sám. Zhroutil jsem se na první bedně co byla k mání a v čiré hrůze jsem si uvědomil, že podobné utrpení mě čeká ještě na zpáteční cestě. Po nějaké chvíli se mé vnitřnosti usadily a já neomylně našel nejbližší bar, abych si dal pár panáků. Když jsem konečně vypadnul a začal se poptávat, dozvěděl jsem se, že na barona a slečnu tu čekala jeho limuzína, která je odvezla neznámo kam.

To byla špatná zpráva, protože v tuhle chvíli měli náskok tak dvě stě kilometrů. Dobrá zpráva bylo to, že to způsobilo patrně problém nejen mě, ale i většině pronásledovatelů. Šiklo by se mi teď dobré kouzlo, ale já byl tak slabý, že bych se nezmohl ani na kletbu. Co bych na jejich místě dělal já, začal jsem přemýšlet. Jistě bych nespokojil s tím, co mi kdo vypráví a chtěl si opis přečíst sám. Baron ho u sebe určitě neměl a tak jistě jedou k němu na hrad.
Nádraží bylo kousek a vlak tím směrem odjížděl k mému velkému štěstí za dvacet minut. V bufetu jsem se po týdnu poprvé najedl a trochu si v kupé zdříml.

Ještě než jsem vyjel, prostudoval jsem si vše, co bylo možné o Attilovi najít. Na rozdíl od mnoha snílků jsem si uvědomil, že to bylo kočovník a tedy že žádné hlavní město neměl, takže svatba se konala prostě tam, kde Hunové rozložili tábor. To by vysvětlovalo, proč se vyprávění o Attilově pohřbu dostalo právě na baronův hrad. Byl jen pár kilometrů od místa jejich poslední velké bitvy. Do těchto myšlenek mi vkrádal pocit, že jsem na něco důležitého zapomněl a to nejen já, ale i Merlin, a to už je co říct.
IV.

Bylo už k večeru, když mě vlak vyklopil na malé zastávce za kterou nebylo ani město ba ani jediný dům, jen úzká asfaltka, která si to šněrovala kamsi do hor. Když je člověku pětadvacet, neuvědomuje si, že „nahoru“ znamená totéž co „do kopce“. Jenže mě už je dvakrát tolik.
S povzdechem jsem si hodil batoh na záda a začal stoupat po hadovité cestě . Brzo se mi nedostávalo dechu a musel jsem odpočívat. Byla už skoro tma a kolem se hrozivě tyčily horské štíty, když jsem uviděl temnější obrysy hradu zářící do šera několika okny. Pokud by jste hledali vhodnou předlohu pro Draculův nebo Frakenstainův hrad, tak tenhle by byl naprosto ideální. Masivní hradby a spousta špičatých věží a věžiček.

Vrata byla velká a bytelná. Hledal jsem zvonek nebo něco takového, ale v tom se dveře samy otevřely, ven vylétla postava a doplachtila do závěje opodál. Vystoupil jsem ze stínu. Uprostřed dveří stálo mohutné chlapisko a hned jak mě zmerčilo, s úsměvem sadisty, který se těší na to, že bude mít koho zmlátit, se s nadějí v hlase zeptal:
„ Taky chcete letět?“
„Ne, díky nemám zájem.“
„Tak čelem vzad a dejte si odchod.“
„Pan baron semnou před časem jednal.“ zkusil jsem.
„To s ním taky,“ opáčil chlápek a ukázal na postavu zabodnutou ve sněhu.
„Jen jsem se zastavil na čaj.“
Jsou situace, kdy se snažím být za každou cenu vtipný.
„Vypadněte, zavíráme.“ a zabouchl mi vrata před nosem.

Vyprostil jsem muže ze závěje, trochu ho oprášil a opřel o zeď. Díval se na mě nepřítomně jedním okem, to druhé měl pěkně zateklé.
„Jak ses dostal dovnitř?“
„Bra-brrrrrra-nka,“ blekotal,“ tam-hle.“ a ukázal nejistou rukou.
Popadl jsem ho a šel naznačeným směrem. Cestu mi ostatně ukazovaly stopy ve sněhu. Asi po stu krocích jsem uviděl ve zdi malou železnou branku. Pomalu jsem ji otevřel a vstrčil ho dovnitř. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Odkudsi zevnitř se ozval naštvaný hlas: „Tak tobě to jednou nestačilo? No počkej!“
....!.....!

„Tak a jdeme.“
No, já vím, nebylo to zrovna fér, ale pořád to bylo lepší, když to byl on a ne já.
Napočítal jsem do deseti a opatrně nakoukl dovnitř. Přímo proti vchodu blikala kamerka. Lézt po kolenou není má oblíbená disciplína, ale jsou chvíle, kdy člověk musí potlačit svou hrdost.
Nevím, jak dlouho jsem bloudil. I tento hrad měl totiž spoustu úzkých vzájemně se podobajících chodeb a schodišť.
A tak jsem jako už mnohokrát v životě, přišel v pravý čas, tj. pozdě. Ti dva tam seděli v malém salonku a nejspíš už vše dojednali, protože baron právě vstal, uklonil se a řekl: „Odeberu se teď na lože a vy byste také měla jít spát, zítra bude těžký den. Čeká nás spousta práce.“
Vstala a také odcházela. Zul jsem si boty a šel za ní. V momentě, kdy sahala po klice svého pokoje, jsem jí se zlomyslností sobě vlastní, poklepal na rameno a zároveň jí druhou rukou zakryl ústa, aby neječela. Zděšený výraz v jejích očích byl velmi uspokojivý. Poznala mě a vzápětí se její pohled změnil. Teď mě očima krájela na velmi tenké plátky.

„Chci si jen promluvit.“
Uvolnil jsem sevření a ona otevřela a vešla dovnitř. Já za ní.
Teď v osvětleném pokoji jsem viděl, že za ty dva roky se z ní stala hezká dívka, ale klackovité pohyby jí zůstaly. Hodila sebou do křesla, znova na mě zaměřila svůj nenávistný pohled a její hlas byl plný zloby: „Přišel jsi mě přemlouvat, abych toho nechala? Nebo dokonce zachraňovat? Nic z toho nepotřebuju. Zmiz.“
„Vlastně ne, myslím, že by nemělo smysl tě přemlouvat. Přijel jsem jen proto, abych viděl, jak si tě Podzemní démon, chránící podle pověsti Attilův klid, dá jako sendvič mezi dvěma mrknutími oka. Viděla jsi někdy, jak to vypadá, když démon dostane do své moci nějakého čaroděje?“

„Chceš mi nahnat strach? “
Ne, jen bys měla vědět, do čeho jdeš.“
Nenamáhej se, nejsem takovej srabotka jako všichni ti rádoby čarodějové s kterými baron mluvil. Včetně tebe.“
„Na rozdíl od hrdinů, jsem ale ještě naživu.“
„Pchéééé!“
„ Dobrá tedy, nech mě tady, neprozraď mě a já ti slibuji, že se nebudu plést do tvých kouzel.“
„Tak jo,“ povzdychla, „ Baron přišel na to, že ta hrobka o které se v rukopise píše, je přímo pod hradem. Chceme se tam zítra dostat ze sklepů. On tvrdí, že za jednou stěnou je prázdný prostor a že je to hledaná pohřební krypta. A teď vypadni, zítra začínáme brzo po snídani a já se chci vyspat.“
Nakoukl jsem vedle. Byl tam prázdný pokoj jen s trochu starého nábytku pokrytého prachem. Vybral jsem si jedno křeslo, které se tvářilo docela pohodlně, a uhnízdil se. I když jsem byl unaven, stejně jsem nemohl dlouho usnout.
Už stovky hledačů pokladů bylo přesvědčeno, že zná přesné místo, kde je nějaký ten poklad ukryt, ale sotva jedno procento je našlo a skutečně se k nim dostalo, přičemž „ dostat se k nim“ ještě neznamená „ odnést si je.“

V.

Když jsem se probudil, bylo plno světla a Megie vedle byla samozřejmě už pryč. Za bílého dne jsem se přemisťoval pomaleji, ale nikoho jsem neviděl. Všude jen prázdno a prach. Trvalo mi dlouho, než se mi podařilo tím bludištěm chodeb najít cestu do podzemí. Radost mi tak udělalo jen to, že jsem jen tak v mezičase našel kuchyni a v ní dobře zásobenou lednici. Před odchodem jsem v ní udělal spoustu volného místa.
Konečně jsem objevil ty správné dveře a ovanul mě chlad vycházející z podzemí. V třetím patře jsem zaslechl vzdálené zvuky. Vydal jsem se tím směrem.
Na konci byla zeď proražená a kousek za ní se opravdu průlom rozšiřoval do nějaké místnosti osvětlené přenosnou lampou.

Stál tam baron, vedle Megie a před nimi na mramorovém podstavci ležela rakev. Hned jsem poznal, že tohle nemůže být ta Attilova. To bohaté zdobení pocházelo podle mého odhadu z osmnáctého století.
Obrovitý sluha, kterého jsem včera viděl u brány, k ní právě přistupoval a začal odsouvat víko. Vzápětí zděšeně couvl, když se zevnitř začala zvedat šedá postava. Dlouhým štíhlým prstem ukázala na barona: „To jsi ty můj nezdárný pravnuku? Ty který si rozprodal veškeré rodinné cennosti, takže zbyla jen veteš a peníze jsi rozházel? Přeci jen se mi povedlo tě sem nalákat, abych tě mohl ztrestat.“
Zároveň se ohnal po sluhovi, který chtěl víko opět přiklopit. Dvoumetrový chlap odletěl jako odfouknuté pírko ke stěně, do které s tupým žuchnutím narazil. Spadl na zem a svinul se do bolestivého klubíčka.

V tomhle momentě mi došlo to, co mi stále unikalo. Vždyť tohle byl onen slavný baron Prášil a všechno byl jen jeden z jeho výmyslů a také vějička na nezdárného potomka.
Megie začala odříkávat kouzlo. Samozřejmě si před tím neudělala obranný kruh, a tak se její hlas vytratil, když přízrak, který již opustil rakev a rychle rostl, v klidu přistoupil až těsně k ní a zvědavě si ji prohlížel: „ Panenská čarodějka? Jsi krásná, budeš mou oblíbenou hračkou, ale nejdřív ty,“ a obrátil se opět k baronovi. Ten tam stál a vibroval jako struna.

Nevím čím to je, snad aby udržely tradici, nebo opájení se vlastní mocí, ale všichni tihle záporáci jsou děsně ukecaný a žvaní místo toho, aby konali. Já tak měl čas připravit si kouzlo. Nebylo sice nic moc, ale každého, kdo by měl chtěl kritizovat vyzívám, aby v takové situaci zkusil vymyslet lepší.
Vypustil jsem imaginární síť, která se kolem přízraku i barona ovinula, takže v ní byli lapeni jak dva motýli. Udělal jsem pár kroků, drapsnul Megii za ruku a řekl: Jdeme!“

Byla tak zdrcená, že neodporovala a dala se vést. Teprve když jsme byli venku, tak jí otrnulo, pustila se a pleskla mě přes ruku: „ Co mě táhneš jako kotě? Umím jít sama. A vůbec, sliboval jsi, že se do toho nebudeš plést.“
„Slíbil jsem, že se nebudu plést do tvých kouzel, ale ty jsi žádné nevyřkla.“

Nedala se zmást: „Stejně bych ti nejradši vyškrábala oči, víš to?“ soptila. No celý Merlin, fakt!
„Radši ne, nemohl bych řídit, a ty by jsi musela pochodovat pěšky.“
„No to je konečně rozumný důvod abych to pro tentokrát odložila na neurčito.“
A po chvíli: „ A co tamti dva?“
„Však oni už se spolu srovnají, až kouzlo pomine.“
Už jsme byli daleko v údolí, když znova promluvila: „Ale popravdě, jsem ráda, že už to máme za sebou.“
„Naopak, ta největší hrůza nás teprve čeká.“
„……….?!“
„Cesta po moři domů.“


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )