E=NIGMA

Autor : ©J.B.Hurych
Název : OH, ZUZANO!

Seznámil jsem se s Kennym asi před pěti lety. Procházel jsem se kolem Huronu - teda ne kolem dokola, na to je to jezero moc veliké, to se jen tak někdy říká. A jak se tak procházím, vidím tam najednou někoho, kdo si fotí jezero. Na tom by nic nebylo, ale on používal pro svůj fotoaparát starý stojan, jako za dob mého mládí a i jeho aparát byl také jistě postarší, tak z devadesátých let minulého století - to se pozná už na dálku. Nedalo mi to a zeptal jsem se ho, ale opatrně, abych ho neurazil, proč ještě používá tu klasiku . . .

OH, ZUZANO!
"To není klasika, pane, asi se neumíte dívat," odpověděl, zasmál se. a dodal: "Je vidět, že nejste fotograf, ono to jen tak vypadá, ale ujišťuji vás, že mám všechny ty nejmodernější věci. "

"Máte pravdu," přitakal jsem, "to nejsem. Já si sem totiž radši chodím občas zamalovat, víte, tam člověk musí všechno pořádně prostudovat, než začně malovat: oblohu, jak jdou vlny, a i tu dynamiku, když se to během hodiny změní . To víte, pokud tohle nedostanete na obraz, bude to jen taková pohlednice - jako nějaká fotka," oplatil jsem mu jeho aroganci.
|"Ale to já dělám také, pane," urazil se. "Ale omlouvám se - fotografování sice možná moc nerozumíte, ale umění asi ano. Rozhodně nejste jako ti dnešní snobi, kteří si koupí tablet a nastřílejí s ním desítky snapšotů, jeden ubožejší než druhý".

¨"Ano, ty znám, a pak s tím přes email otravují k smrti svoje známé, jako by ti neměli nic jiného na práci, než lhát a obdivovat jejich fotky. No já taky lžu a chválím, jinak to nejde. "
"Tak, tak, " souhlasil se mnou a najednou jsme si docela rozuměli. . .

Nezůstalo ovšem na tom. Ken bydlel blízko a protože byl vdovec a já zase šťastně rozvedený, sblížilo nás to ještě více. A tak jsme si užívali své znovu-nabyté svobody a popíjeli spolu pivo, teda on Budweiser a já zase známý lager Moosehead, ten s tím obrázkem losí hlavy, co je taky v názvu. Je to symbolický nápoj lovců, kteří odjedou na sever, zastřelí si tam losa a s parádou si odvezou domů jeho hlavu i s těmi lopatovými parohy, kterou pak pověsí na zeď jako trofej.
Proč to dělají? Nevím, asi jen proto, že se to může - většina z nich nejsou přece žádní násilníci. Já osobně zvěř nestřílím. Považuji to za zastaralý zvyk ještě z doby kamenné, jen dnes mají ti chlapci dokonalejší hračky, pardon, zbraně.

Chodívám k němu do jeho domu, má pěknou verandu a tak nejprve posedíme venku a sledujeme spolu západy slunce nad jezerem - on jako fotograf, já jako malíř-amatér. Někdy si říkám, že bych chtěl umřít s takovou parádou, s jakou tady zapadá večer slunce. On ten západ nikdy není úplně stejný. Není to ovšem každý den, často je tu i zamračeno, ale když se to povede, je to nádhera.

No a přitom všem si povídáme, třeba o tom, jak si jednou dva lovci udělali legraci. Jeden se nechal přivázat na střechu landroveru, tedy auta, tam, kde normálně bývá svázaný úlovek, tedy ten los. Druhý si nasadil umělou losí hlavu, teda maketu, usedl za volant a vyjeli. Vypadalo to, jako když los ulovil lovce, no prostě k popukání. Lidé se smáli a otáčeli a v jednom místě tak ti holomkové způsobili srážku pěti aut. No není to krásný kanadský žertík?

Takové příběhy teda vyprávím spíše já než Kenny. On je víceméně romantik, já zase víceméně skeptik, Kenny dokonce říká, že jsem cynik. Je inženýr a ač jsme už oba dávno v penzi, je to na něm pořád znát. Musí být ve všem přesný a akurátní, zatímco já si ty příběhy většinou vymýšlím, hlavně ty humorné, protože sranda musí být.

Proto mě také někdy dohání s tím svým puntičkářství k zlosti. Nechápe, jak je to směšné.
Říkám mu třeba tohle: "Slyšel jsem, Kenny, že ty jsi se v životě nikdy nezmýlil. Vlastně jednou ano, ne? To když jsi si myslel, že jsi se zmýlil a zatím jsi se nezmýlil, takže jsi se přece jen zmýlil." On ten fór ale nepochopil a jen něco zamručel, jako že to tak není.

"Ale vážně," povídám, "tos byl celý život takový perfektní? To jsi musel mít ale hrozně nudný život."
"Ne, nebyl to nudný život. Měl jsem přece svou práci. Pravda, tam jsem se málokdy zmýlil - ale zato v životě, v životě dost. "

To mě zaujalo: "Povídej," řekl jsem.
"Ale to není důležité, Patriku. Jde o to, že člověk někdy udělá chybu jen z blbosti. A horší je, že v životě se často nedá ta chyba napravit. Ale já o tom nechci mluvit."
"Jo, to chápu - většina chyb se dělá z blbosti a ne z chytrosti. Ale teď jsi mě natolik navnadil, že mi to prostě říct musíš. Ostatně můžeš to brát jako zpověď - já to nikde neřeknu a navíc ti dám i rozhřešení, býval jsem přece deacon u jedné církve."
Zasmál se a bylo na něm vidět, že se už dávno potřeboval někomu svěřit . . .

"Jmenovala se Zuzana," začal.
"Oh Zuzano, jen pro mě neplakej", zazpíval jsem začátek známé písničky, ale on mě přerušil: "Jestli si z toho budeš dělat legraci, tak ti nic neřeknu."
"No dobrá, dobrá, "utěšoval jsem ho, "já nevěděl, že je to tak vážný."
"No někdo by se tomu třeba zasmál - ale teď, když mi léta přibývají, musím na to pořád myslet. Udělal jsem tehdy velkou chybu."

"To byla tvoje první láska, ne?"
"Nebyla, i když se říká, že každá láska je jiná a tedy vlastně pokaždé je i tou první. V tom to není. Prostě byla jiná, než ty ostatní, žádnou takovou jsem předtím ještě nepoznal a tehdy jsem se opravdu vážně zamiloval."
"Ale takové jsou všechny, Kenny - napoprvé je každá jiná, ale pak s hrůzou zjistíš, že si jsou v něčem hrozně moc podobné," ujistil jsem ho. "Mám svoje zkušenosti," dodal jsem, abych ten názor podpořil fakty.

"Mluvíš jako nedávno rozvedený muž, to zklámání z tebe jen čiší," zasmál se Ken. "Muži přece nehledají v ženách to, čím si jsou podobné, ale to, čím se liší jedna od druhé," namítl.
¨"Hledají - nehledají, podobné si jsou. Nemyslím jen fyzicky, ale hlavně mají podobné instinkty, podobné chování. A na to se můžeme vsadit!"
"Jo, instinkty mají stejné. To je právě ono, Patriku. Jeden z těch instinktů je najít si životního partnera a mít s ním děti. Teprve pak přijde na řadu to, zda je pohledný, laskavý a - "
Přerušil jsem ho : " - a bohatý."
"Jistě, to také. A někde mezi tím vším je ale láska, " přidal.

"No jo, ale kde, Kenny? Ta se tam vždycky nějak připlete a nutí člověka, aby dělal hlouposti. V tom jsme si ale podobni, muži i ženy. Chytneme lásku jako nějakou infekci a už je z toho zápal. Nemůžeme si prostě pomoct, musíme jít za tou láskou a tak často vše ostatní jde stranou.
První obvykle odchází rozum. Ale ženy, ty jsou na tom ještě hůř - ony se snaží, často za každou cenu, ulovit toho pravého. Něco jako prince z pohádky. Muži jsou v tomhle skromnější. "

"No chceš říci umírněnější, zatímco co ženy to mají horší. Ony nemohou svému srdci poručit. A taková byla i Zuzana."
"Vlastně se měla jmenovat Diana, ne? Bohyně lovu, " uchechtl jsem se.
Znovu se ohradil: "Nedělej si z toho srandu!"

Omluvil jsem se a on se uklidnil. Viděl jsem, že mi to rozhodně chce dovyprávět. Nu co, řekl jsem si o to, tak teď to mám: jednu další banální historku.
Kenny prohodil: "Vlastně jsi uhodil hřebíček na hlavičku. V tom je právě jádro mého příběhu. Ale nejdřív se napiju."

"Chceš taky?" zeptal se, ale já mu ukázal, že mám ještě půl sklenice. Piju totiž pivo jen za sklenice - nejsem žádný barbar, abych to pil přímo z piksly.
Došel si teda pro novou plechovku do lednice a pak pokračoval:
"Bylo to tak nějak před čtyřiceti lety, prostě dávno, hrozně dávno. Přišla do našeho podniku v létě, zrovna nastala doba dovolených. Já také nastoupil jen pár měsíců předtím a neměl jsem teda ještě nárok na normální délku dovolené a radši jsem si to šetřil, až si budu moci vybrat více dní najednou."

"A tak se stalo, " pokračoval Kenny, " že jsme na našem oddělení zůstali jen my dva, nepočítaje jednoho vrátného, dva staříky a jednu obézní sekretářku. Navíc mi to děvče dali na starost, abych ji zaučoval.
Zuzana byl opravdu krásná a hlavně mě přitahovalo její mládí, její úsměv, prostě vše. Řekni, Patriku, už jsi někdy viděl holku, která se jmenovala Zuzana a nebyla krásná?"
"Jo, pár takových jsem v životě potkal, ale buď nechtěly ony mě nebo já je. Ono to často s krásou vůbec nesouvisí, často jde jen o vášeň, nemluvě už ani o chtíči," zažertoval jsem, ale Kennymu to neušlo.
Přerušil mě podrážděně: "Co jsi mi slíbil?"

"Už budu hodnej," sliboval jsem znova, "jen si taky odběhnu pro další pivo."
Přinesl jsem hned dvě pro mě a jedno pro něj. Ani jsem se ho neptal, protože mě napadlo, že až se trochu opije, bude ten jeho příběh ještě zajímavější, možná i šťavnatější . . .

"A jak vypadala?" ptám se.
"Měla nádherné černé vlasy, víš, ty jak se hrozně lesknou, černé oči a taková malá, něžná, rozkošná ústa - ". Zarazil se: "Proč já ti tohle všechno vlastně říkám?"
"Jen povídej, " pobízel jsem ho, "ať si ji mohu představit. To přece patří k příběhu, to je hrozně důležité."
"Ale to s mou historkou nemá nic společného."
"Ale má, ale má," ujišťoval jsem ho, ačkoliv jsem si nebyl jistý, jak by zrovna tohle mohlo být tak důležité. Začalo mě to všecko zajímat, a chtěl jsem si ji tak trochu vybavit.

"No - jak jsem říkal, začalo to tím, že jak jsme tam byli sami v práci, sedávali jsme spolu i o přestávkách a hodně jsme si povídali. Později jsme si o sobě povídali i mimo přestávky. Neuplynul ani týden a já najednou dostal hroznou chuť ji políbit. Její krása mi ale brala odvahu, znáš to.

Bývali jsme jiní, ta naše generace, pamatuješ? Nebyl jsem sice panic, ale to předtím byl jen a jen sex - tentokrát jsem ale byl opravdu zamilovaný. Nevěděl jsem ale, jak začít nějaké intimnosti a nedovedl jsem si představit, že bych jí to řekl přímo.
Dovolil jsem si jen nenápadné narážky v řeči, ale ona dělala, jako když to neslyší ani nevidí. Zaváděla řeč jinam a já se potil . . .

Po nějaké chvíli najednou řekla: "Já tě trápím, co?" a já už nečekal. Uchopil jsem ji a líbal a líbal, až konečně řekla: "Dost, nebo mě udusíš!" Přitom se smála tím zvláštním, zvonivým smíchem mladých děvčat a mě srdce úplně poskočilo a dalo se do cvalu.

A pak jsme spolu začali chodit. Do kina, do parku, ke mně domů. Dokonce jsme se milovali i v podniku, v opuštěné kanceláři. Jednou, jak jsme se courali spolu městem, dostal jsem nápad a vtáhl ji do kostela sv. Pavla. Uvnitř jsem ji políbil a hned jsme zase vyběhli ven. Ještě u vchodu jsem ale vhodil do kasičky peníz. .
"Proč jsi to udělal?" ptala se a já řekl: "To bylo za ten hřích, a aby jich bylo víc."
Objala mě a dala mi dlouhý polibek. A zasmála se: "Takhle přijdeš o všechny drobné."

"Byl jsem na to, že je moje děvče, také hrozně pyšný. Chodili jsme všude možně a občas jsme potkávali i známé. Při jedné takové příležitosti jsem ji představil i Charliemu, mému dobrému příteli.
Náš vztah mě naplňoval pocitem neustálého blaha - neměl jsem totiž s holkama předtím moc štěstí. Nikdy to dlouho netrvalo a opustily mě. Nejprve jsem se bál, že mi to udělá i Zuzka, ale když už to trvalo měsíc, začal to brát jako trvalý poměr.
A místo abych byl vděčen osudu, že jsem našel svou lásku a že i Zuzanka mě má ráda, začal jsem to brát jako by to bylo normální. Místo, abych ji pořád ujišťoval, jak ji mám rád, říkal jsem jí všechno možné, jen tohle ne. Teda asi říkal, ale asi ne dost často a ne s tou původní horlivostí.

Na to jsou ovšem ženy velmi citlivé. Poznala, že ji vlastně považuji jaksi za moc jistou a to ženy nesnášejí. Začala se vymlouvat, že nemá večer čas a tak jsme se vídali jen v práci, ale ani tam jsem neměl čas na důvěrnosti. Letmý polibek a dost. Měl jsem tam zrovna nějaký složitý problém a býval jsem po práci moc unavený. A tak mi ani moc nevadilo, že neměla čas a už vůbec mě to nijak nevarovalo, že se něco děje. A to už ke mně nepřišla celý týden!
Tak to šlo i další týden a pak se to stalo. Vyšel jsem si jen tak na procházku a najednou jsem je spatřil - teda ji a Charlieho, jak jdou po nábřeží a vedou se za ruce. Za ruce! Něco tak intimního, na co jsem měl právo jen já! Byli do sebe tak zahleděni, že mě ani neviděli.

Nejprve jsem chtěl k nim běžet a vyčítat jim tu jejich dvojnásobnou zradu, ale nemohl jsem udělat ani krok. Srdce se mi zastavilo a já tam stál a stál, až se mě někdo zeptal, jestli mi něco není.
To mě vzpamatovalo. Došel jsem domů, už ani nevím jak a chtělo se mi hrozně brečet. Přemýšlel jsem, co dělat. Jak mi to jen mohli udělat? Celou noc jsem nespal a asi to bylo na mě v práci vidět, protože Zuzana se hned zeptala, jestli mi něco není.

Něco neurčitého jsem zamumlal a abych to napravil, hned jsem ji požádal o schůzku, na ten samý večer. Napadlo mě to už ale předtím - musel jsem se jí přece zeptat, co to tam u vody mělo znamenat.
Kupodivu souhlasila. Procházeli jsme se teda kolem vody a já většinou mlčel, až jí to muselo být nápadné. Pořád jsem totiž nevěděl, co udělat. Mám o ni bojovat? A zaslouží si to vůbec? Ale zasloužil jsem si to já, aby mě tahle podvedli? A co když mi to udělá zase?

Rozhodla to nakonec Zuzana, která to mlčení už nevydržela. Povídá: "Řekni mi to, Kenny, řekni mi pravdu."

To mě zabolelo. Ona, která mi sama pravdu neřekla, teď chce pravdu ode mne? Já dobře vím, co chce! Chce, abych ji řekl, jak ji miluji a že tamto nic nebylo.
Vzepřela se ve mně najednou hrdost. Ne, nebudu se doprošovat! Ať si chodí s Charliem a jednou ho taky oklame, jako oklamala mě. Dobře mu tak !

Místo toho jsem ale řekl první pitomost, co mě napadla: "Víš, Zuzanko, já jsem už v životě hodně lhal, ale tobě bych lhal nerad. Ty si to nezasloužíš."

Byla to jen jedna velká lež, abych nemusel říct, jak mě bolí srdce, že ji ztrácím, ale opravdu jsem nevěděl v tom okamžiku, co jiného bych jí měl říct. Pravdu? Ne, nemohl jsem jí otevřít mou duši a přiznat se, jak trpím, jak mi ublížila. Nemám to prostě v povaze.

Sklopila hlavu a řekla: "Musím už domů". A tak jsme šli, ale nějak jsme moc nepospíchali. Snad jsme oba doufali, že ten druhý prolomí led a zase se obejmeme a bude vše zapomenuto, vše prominuto, vše při starém, Ale k tomu bohužel nedošlo. Když jsme byli u jejího domu, chtěl jsem ji jako obvykle políbit, ale otočila hlavu stranou a řekla: "Nenuť se."

Teprve když už jsem byl doma, tak jsem si uvědomil, jaký jsem byl blbec. a že teprve teď jsem ji opravdu ztratil.
Mlátil jsem se do hlavy a řval : "Ty blázne bláznivá! Teď už je všemu konec, nejde to napravit." Ale pak jsem už jen brečel a hrozně jsem se litoval. Vůbec mě nenapadlo, že jsem ten náš rozchod tou svou větou teprve sám vyvolal a už vůbec ne to, že jsem byl vlastně hrozně hrubý a vůbec ne laskavý, jak jsem si původně myslel.

Možná kdybych se tehdy s někým poradil, třeba jako to teď říkám tobě, Patriku, byl by mě pobídl, aby se šel omluvit, abych to vysvětlil, abych to napravil. Anebo alespoň přiznat, že jsem je viděl a žádat o vysvětlení. Ale nikoho jsem tehdy neměl, jen Charlieho, a ten mě právě zradil, a Zuzanku, kterou jsem už ztratil. Bylo mi na nic - když jsem pochopil, jak jsem byl neurvalý a hlavně neupřímný, sám jsem se sobě hnusil.

Pak jsem se s tím začal nějak smiřovat. Začal jsem dumat o mém životě, k čemu mi teď je a co chci vlastně v životě dokázat.. Nějakou dobu jsem chodíval sám k nábřeží, díval se na řeku a čekal, že se snad objeví ona. Ne, nečekal, ale přímo doufal.

"Na řeku? " zeptal jsem se - tady, u Huronu?"
To nebylo tady, " vysvětloval ni Kenny, tehdy jsem žil ještě v Saskatoonu. To jsem ti neřekl? "
"Ne, neřekl, ale pokračuj," pobídl jsem Kennyho.

"Pak se to stalo: měli jsme partu kluků, se kterými jsme hrávali karty. Charlie si mě tam vzal stranou a povídá: "Odpusť Kenny, je mi to trapné, ale já jsem se zamiloval do Zuzany a chtěl bych s ní chodit."
Blbec - pomyslil jsem si - jak se může takhle pitomě ptát? Udělal jsem teda obličej, jako že je to pro mě novinka a furiantsky jsem prohodil: "No tak s ní choď, kdo ti brání!"
"No dobře, ale já vím, že to tak nemyslíš, nechci ti ublížit."
To jsem mu nevěřil, viděl jsem už svoje tam u vody. V tu chvíli mě to napadlo, ten blbý nápad. "Myslím - nemyslím, ať to rozhodne osud. Víš co, zahrajeme si o ni karty".

To mě, doposud jen posluchače, opravdu šokovalo. "To jsi skutečně řekl, Kenny?" zeptal jsem se, protože jsem myslel, že snad špatně slyším. " Myslel jsem, že jsi gentleman!"
"Jo Patriku, to jsem, teda většinou. Moc jsem o tom tehdy ale nepřemýšlel, byl jsem uražený a bylo mi to už tak nějak všecko jedno. Jednou jsem ji už ztratil a víckrát ji ztratit nemohu. Dokonce se mi to zdálo jako dobrý vtip.
Charlie překvapeně souhlasil a tak jsme si sedli stranou a hráli.
"O co hrajete? " ptali se kluci.

"O štěstí," řekl jsem rychle, aby to snad Charlie neprozradil. To jsem ještě netušil, že jsem opravdu o to štěstí hrál, ale už předtím. Ano, a že mě ta hra bude ještě dlouho pronásledovat.
Charlie rozdával a já dostal, jen tak, přímo do ruky, dobrou figuru. Byla to tercka a dabl, teda fullhand. Vyměnil jsem si tři karty, aby mi zbyly jen dvě různé, které mi celkem zajistily, že jsem nemohl vyhrát. Vůbec mě nenapadlo, že mě tehdy sám osud nahrával do ruky a já tu šanci zahodil.

Charlie dostal mizerného dabla a vyhrál. Bylo vidět, že ho to pravdu těší, pitomce. Mě zase těšilo, jak jsem ho teď parádně podvedl já. Ovšem počítal jsem s tím, že se to Zuzka nedoví. Ale i když ano, bude to i jako moje odplata za její zradu.

Ale prozradilo se to. Sám Charlie se mi pak přiznal.
"Tak jsem jí to řekl, na rovinu," povídá.
"Cože jsi udělal? " Nemohl jsem tomu věřit - Charlie se snad opravdu zmagořil!

A pak mi to vše vyprávěl, ale proč jí to řekl, to ne. Dodnes to nevím - snad ji chtěl uklidnit, že se ona ani on nemusí bát mé pomsty, že s tím souhlasím, že teď mají oba čisté svědomí. Vždyť ji přece vyhrál, že ano! Anebo - jestli byl sketa - možná to udělal jen proto, aby jí ukázal, jaký jsem ve skutečnosti špatný člověk.

Zato její reakci ale Charlie vůbec nechápal: místo aby měla radost, tak ho prostě vyhodila.
"Jak to," křičela, "že sis vůbec dovolil o mě hrát, jako o koně?!" A že prý si mohu podat ruku s tebou, že jsme oba stejní hajzlové."
A pak se ptala, kdo prej s tím přišel první, s tím nápadem.

Když jí to prozradil, řekla, že to si mohla myslet, protože on, Charlie, by sám nic takového nikdy ani nevymyslel, že je na to moc hloupej. A žes mě pěkně nachytal. Pak se nějak divně zachechtala, otevřela dveře a vystrčila ho ven.

"Chápeš to?" zeptal se mě Charlie. "A od té doby se mnou nechce nic mít."
"A co vzkázala mě, Charlie?" Srdce se mi přitom nějak divně stáhlo.
"Nic, " řekl.
"A zlobí se na mě?" zeptal jsem se, ještě s nadějí.
"To si piš, že zlobí," řekl Charlie, "vždyť přece řekla, že jsme oba stejní hajzlové. Jo a taky řekla, že jsme hráli zbytečně, že už má jiného. A víš, Kenny, to je všechno tvoje vina, tys chtěl hrát ty karty. Takhle si nikdo nemá zahrávat s lidmi. "

Kenny se dlouze napil a řekl: " Vím, Patriku, byla to hlavně moje chyba, ale já netušil, že jí to všecko Charlie řekne. Ale to, že po tom všem, co mi provedl, to všechno házel jen na mě, to mě ještě víc naštvalo."
"No abys teda věděl," povídám mu zlomyslně," já jsem vás dva dny předtím viděl, jak jste se vedli po nábřeží za ruce. Tak si nehraj na nevinného."
Koukal na mě celý vyjevený, tak jsem si ještě něco přimyslel: "A líbali jste se."
"To není pravda," vykřikl, "nikdy jsem ji ještě ani nepolíbil!"

"A co ty ruce", ptám se, " za ty jsi ji také nedržel?"
"To ona sama mě chytila za ruku, já bych si to sám nedovolil," řekl, jako by se mi obhajoval, o což jsem mu ale vůbec nestál.

To mě ještě víc naštvalo. Nevím, kde se ve mě vzala ta krutost a řekl jsem! "A v těch kartách, abys věděl, jsem schválně prohrál. Rozdal jsi mi do ruky fullhand, ale schválně jsem ho odhodil a nechal tě vyhrát, " Opět nasadil ten nechápavý výraz, něco jako vůl na jatkách, když ho řezník praští do hlavy, a tak jsem radši odešel sám.

"A co jsi pak udělal?"
zeptal jsem se zvědavě. Ten příběh mě opravdu docela zaujal.
"To vše mi ale dodalo odvahu, Patriku, že není nic ztraceno. Druhý den jsem ji v práci překvapil. Postavil jsem se nenápadně se za ni, dal jí ruce přes oči a zeptal se: "Hádej, kdo to je?"
Poznala mě už po hlase, protože řekla, "Jdi pryč, ty hazardní hráči!"
Políbil jsem ji na krk a protože se nemohla bránit, objal jsem ji zezadu a zašeptal: " Chceš vědět tu pravdu, tu pravou pravdu?"

Vycukla se mi a řekla: "Už si ji nech, tu tvou pravdu, už jednou jsi mi lhal. A mimochodem - hráli jste zbytečně. Hráli jste o to, co vám ani jednomu už vůbec nepatřílo a ještě jste ze sebe udělali blbce."
"Uchopil jsem ji za ruce a chtěl jsem ji políbit. Naše rty se lehce dotkly, ale ty její byly tvrdé, sevřené a odmítavé. Znova se odtáhla a řekla: "To je konec, Kenny, copak to nechápeš?
"Jestli myslíš tu hru, to jsem se jen chtěl pomstít Charliemu," namítl jsem.

"Zase lžeš," řekla, "tak proto jsi ho nechal vyhrát, co?"
"Jak to víš? " prořekl jsem se a hned jsem ale pochopil, že to nevěděla a že jsem se jen hloupě chytil.
"Vidíš," řekla, "pro tebe to je jen blbá hra."
Otočila se a odešla.

Odešla z mého života navždy. Rozhodl jsem se totiž odejít ze Saskatchewanu. Byl jsem ještě mladý a měl celý život před sebou. Nechtěl jsem žít v místě, které by mi připomínalo to vše, co se stalo.
Brzo jsem si sehnal místo v Bramptonu, v Ontariu, a už jsem jí ani Charlieho nikdy neviděl..

" A tohle tě, Kenny, trápí? Vždyť to bylo před tolika lety!" namítl jsem.
"Ale o to mi nejde. Řekni, mi Patriku, mohl jsem ještě něco udělat? Anebo jsem jen skutečně tak zlý člověk? A opravdu měla někoho třetího? A milovala mě vůbec někdy?" Kde je ta skutečná pravda, Patriku?"

Než jsem mu odpověděl, dlouze jsem se napil a po chvilce jsem konečně promluvil.
"To, jestli tě milovala, jsi se měl tehdy zeptat právě ty jí, na to přece čekala. A ujistit ji, že i ty ji miluješ. Tys to ale nepochopil, že to byla jenom hra..
Ne, ty nejsi zlý člověk, ani tehdy jsi nebyl. Byl jsi prostě mladý a žárlivý. Teď už jsi jen žárlivý - proto se ptáš, jestli byl někdo třetí. Co na tom sejde, zrovna teď? Ale vsadím se, že žádný nebyl. To řekla Charliemu, aby ji už neotravoval. A řekla by to i tobě. Musela si přece zachovat trochu sebedůvěry. A Charlie byla jenom taková atrapa. Někdy si ženy někoho najdou prostě jen tak, když se cítí osamělé, zanedbávané tím, kterého milují. Myslím, že jeho si jen vybrala, aby sis ty toho všimnul a řekl jí, zda to s ní vůbec myslíš vážně."
"Ale vždyť věděla, že ji miluju!" ohradil se Kenny.

"Ba ne, nevěděla, jen tys to věděl, ona ne," opravil jsem ho. "Ženě to totiž musíš říkat pořád a pořád. Já takhle ztratil mou ženu, ano, po tolika letech manželství se najednou sebrala a odešla. Ale jedno ti mohu řící s úplnou jistotou - ty už jsi opravdu nemohl nic víc dělat. Už bys jí nepřesvědčil. Byla to ona, která jako první s tebou hrálu tu známou ženskou hru a ženy dobře vycítí, kdy prohrály, i když to navenek nepřipustí. A kdyby se vše vrátilo, bála se pořád, že bys jí jednou přinesl jen další zklamání."

"Takže mě ale nemohla milovat, protože pravé lásce tohle všechno nevadí," řekl Kenny."

"Zatímco tys jí miloval, ale ani jsi o ni nebojoval? Nesuď ji tak přísně," pokáral jsem ho.
"Máš pravdu. Byl jsem nemožný blbec a vím, že jsem ji hrozně zranil. Ale k té otázce: takže myslíš, že jsem udělal dobře, že jsem o ni už dál neusiloval?"
"Když uvážím, co by bylo dál, musím říci, že ano. I kdyby ti odpustila, pořád by si potom myslela, že to děláš jen z pocitu viny či soucitu. A i tobě by to sedělo v podvědomí a jen by sis to pořád vyčítal. A co je horší, až by vám láska vychladla, což se stává skoro každému, vyčítala by to naopak ona tobě. Tak už vidíš, od čeho tě vlastně uchránila?
"Víš, Kenny," pokračoval jsem, "ona věděla, že se chytila do vlastní pasti. Hrála na tvou žárlivost, aby tě získala, ale nepočítala s tvou přemrštěnou hrdostí.- na té se totiž nedá založit žádný trvalý vztah. Ovšem, po tom, kdy jsi jí řekl a vlastně neřekl "svou pravdu", nevěděla pořád nic a musela se dozvědět víc.
Charlie byl jen falešná karta, takovýten žolík, který jí ale nevyšel. Myslela, že tě vyprovokuje, aby ses vyjádřil, jaké s ní máš úmysly. Proto ho na nábřeží chytla za ruku, když tě zpozorovala. A když jsi na to nereagoval, protože jsi pak o tom s ní ani nepromluvil, pořád si nebyla jistá. Možná že ona sama poslala Charlieho, aby se tě zeptal, zda mu ji necháš.

" Vidíš," řekl Kenny, " to mě nenapadlo. On asi Charlie přece jen asi nebyl tak blbej."
"No vidíš," povídám, "proto jí pak musel reportovat, jak to dopadlo. Kdybys řekl ano, nebo alespoň ne," vysvětloval jsem, "tak mohla ještě doufat, ale to, co jsi udělal, myslím narhnou tu hru, to muselo znamenat jedině konec. Hrubý a nemilosrdný konec.
Zprvu doufala, že ta tvoje první "pravda" byla jen lež, ale co si měla myslet o tom, že jsi navrhl, abyste si o ni zahráli karty? Netušila, že nejsi žádný cynik, že jsi zase jen blafoval, protože jsi prostě nevěděl, co máš dělat. Brala to tak, že jí dáváš - a to dost neurvale - znamení, že je opravdu konec. Vždyť kdo by vůbec hrál karty o někoho, kohomiluje?
To jí jen potvrdilo, že to, co jsi jí řekl tehdy u vody, že jsi skutečně také tak myslel. A že o ni ale vůbec nestojíš. A tak jsi prohrál i ty, v té hře zvané láska, kde se nevyplácí něco jen přestírat. Víš, lhát se má jen v nouzi, nikdy ne "jen tak".

No a ona to pak sama musela ukončit, když poznala, že to přehrála. Tys to tehdy ještě nepochopil, ale teď už snad ano. A co bylo dál? "

"Po několika letech v Bramptonu jsem pak odešel sem, na sever." pokračoval Ken. Tady jsem se také oženil. Jak už víš, manželka mi nedávno umřela a moje dvě děti jsou na druhém konci Kanady. Byla to hodná žena, ale po Zuzaně jsem už nemohl nikoho tolik milovat."
"No to jsou ty první lásky, Patriku,, ale to si jen o nich myslíme. Lásky vůbec často končí tragicky: buď se rozejdou nebo se vezmou."

Kenny se na mě podíval, zda si dělám legaci či ne, ale pak to pochopil po svém a rozesmál se: "Ty jsi byl a vždycky budeš jenom cynik, Patriku! A to jen proto, že tě tvá žena opustila!"
Teď jsem se zasmál i já, s ulehčením, že to bral jako vtip a honem povídám: "No ne, já myslel, že mi řekneš, co bylo dál se Zuzanou?"

"Nevím, slyšel jsem, že se také provdala, má tři děti a manžel je lékařem.
"No a co tě teda ještě teď vlastně trápí? Chtěl bys jí teď zpátky, když si sám?"
" Ba nNe, Patriku, jsme už oba staří. Navíc bude mít asi děti jako já, možná i vnoučata a já jí nechci trhat rodinu, nemám na to právo. Navíc vím, že by mi řekla to samé, co mi řekla tehdy naposledy. Pro ni to nebyla hra, ale jistě vše dávno zapoměla. Vím, že je pozdě, jen mě trápí to, že nevím, zda jsem tehdy nepřišel o největší lásku mého života."

"To se už hochu nikdy nedovš. A buď tomu rád," řekl jsem a dal si další láhev Moose, protože se na obrazovce objevil začátek zápasu v hokeji. Hráli naši Montreal Canadians proti Chicago Blackhawks. . .

(konec)

Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku