Autor
:
©J.B.Hurych
Název
: TŘI
ŽIVOTY (Díl 3.)
Říká se, že "člověk je tak starý, jak se cítí", ale to není přesné. Jsou totiž tři ty životy: kalendářní, fyzický a emocionální - ten citový, tj. jak jej cítíme. Jak stárneme, nakonec zjistíme, že ten třetí je pro nás nejdůležitější. . .
Byly doby dobré i zlé a ty ještě
horší, hlavně pro ten emocionální
život.. Já polovici toho unikl, když se mi seřadili pod
mou kanceláří na technice neoznačené
tanky s vojáky s neurčitými, převážně
asijskými tvářemi. Brusel by měl asi radost:
- byli to opravdoví multi-kulti, to jen ta naše kultura
byla jaksi o tisíc let modernější. Ale
mnozí si zvykli i na to a ani jim to nenarušilo ten
jejich citový život. Některým ani nic jiného
nebylo,než si vytvořit zázemí jinde, v rodině,
ve sportu a podobně.
Moji rodiče zažili dvě
světové války a navíc ještě onu
"spřátelenou" invazi. Na konci druhé
světové války mi bylo osm let, zažil jsem tedy už
i bytové prohlídky po atentátu na Heydricha
(stal se asi jen dva kilometry od nás).
Za tři
léta po válce došlo k únorovému
puči a vítězství lumpenproletariátu.
Byla to příležitost pro bahno národa vyplavat na
povrch. Žili jsme uprostřed té politické žumpy,
přímo v Libni. V naší ulici žil příslušník
bývalé nacistické Vlajky, který se rychle
přidal k vítězům a pak se chlubil tím,
že věšel Miladu Horákovou. Můj strýc
dostal sedm let v Jáchymově jen za to, že sbíral
peníze pro rodiny po politických vězních,
kteří zůstali bez prostředků. Když se
vrátil z uranových dolů, brzo zemřel na
rakovinu.
Táta byl tehdy na ministerstvu financí.
Byl přesunut do výroby, do povrchových dolů u
Plzně. Máma byla nemocná a tak se musela snažit z
jednoho platu nás všechny čtyři uživit. Já
byl ovšem pořád ještě malý
kluk, moc jsem to nevnímal.
Máma se s tátou
poznala ještě před válkou a brzo se vzali. No
museli, já už byl na cestě a máma mě rozhodně
chtěla. Táta se poddal. Jistě, cukal se, byl to
karlínský frajer a známý fotbalista za
Čechii Karlín - mohl mít holek kolik chtěl.
Ale myslím, že to dopadlo dobře; ostudu jsem mu nedělal.
Na rodičovských schůzkách se ovšem
nudil, když slyšel o mě jen dobré věci - on,
uličník z karlínského přístavu,
který dostal na gymplu dvojku z mravů, právě
proto, že hrál fotbal.
Učení mi totiž
nedělalo problém: Školácké omílání
látky bylo na kilometry daleko od Komenského a paměť
jsem měl tehdy dobrou. Táta předal ty schůzky
mámě a ta tam chodila ráda, aby mohla slyšet
tu chválu. Byl to pro ni šok, když se dozvěděla,
že mám dostat dvojku z mravů, protože jsem poslal při
písemce z matiky kamarádovi tahák. Máma
si přečetla poznámku v mé žákovské
knížce a byl to pro ni životní šok. Dvojku jsem
nakonec nedostal, asi by se blbě vyjímala vedle jedničky
z matiky.
Na vysoké to bylo horší -
zkoušky byly dost nerváky, ale vybral jsem si to sám,
tak se nedalo nic dělat. Máma mě vždy před
zkouškou udělala křížek na čelo a šla
se pomodlit ke sv. Tadeášovi. Musile jsem se divit -
ono to opravdu pracovalo! :-).
Když jsem utíkal do
Londýna, neřekl jsem to předem nikomu, ani mámě,
aby nemusela při výslechu lhát. Dvakrát jí
odmítli žádost, aby mě mohla navštívit
až po pěti letech konečně dostala povolení.
Když se vrátila, tak si ji zavolali a z jí. Ale na ni
si nepřišli: když se jí ptali, co se jí v
Kanadě líbilo, řekla, že ta čistota a že kdyby
věděla, jak je to zajímá, že by jim byla
přinesla fotografie :-). Tak to vzdali a když ji opět po
letech povolili návštěvu, nedočkala se jí
- tři dny před odjezdem zemřela.
Ani jsem jí
nemohl na pohřeb - a když jsem sousedovi vysvětloval, že by
mě tam zavřeli na deset let, zeptal se mě, co jsem
provedl tak hrozného, vždyť i za vraždu se dává
méně. Tyhle věci ve svobodném světě
těžko chápali. Moji rodiče se už osvobození
nedožili a mohu jen hádat, co by řekli těm, kteří
si dnes tu dobu nemohou vynachválit a přitom ji mnozí
z nich ani nezažili.
Když jsem se ocitl v Londýně,
měl jsem pocit, který už dnešní mladí
ani nepochopí. Bylo to, jak když uteču z vězení
a vyžíval jsem se tím, že jsem se ptal policistů,
kdy bude příští protisovětská
demonstrace :-). I to se stalo součástí mých
pamětí, mého citového života. Prostě,
jak zpíval Frank Sinatra, "udělal jsem to po svém".
Jistě, v tom "citovém" životě jsou
okamžiky, kdy se člověk musí skrčit či
uhnout, ale jsou okamžiky, kdy je potřeba stát za svým.
Poznal jsem později řadu lidí, kteří si
vyčítali, že tehdy neutekli. Je to pochopitelně
jejich věc, bylo v tom riziko. Ale pak byli ti, co zase vyčítali
mě, že jsme utekl. Ale já neutekl, odjel jsem na
prohlídku Anglie a jaksi jsme se zapomněl vrátit.
Osobně si myslím, že jsme se nenarodili ve škatulích,
ze kterých nesmíme. A dnešní volnost
pohybu dosvědčuje, že to je naprosto normální,
podívat se ven.
A i ten náš život také
pořád utíká a my si jen přebíráme,
co chceme, co můžeme a co musíme. A také to, co
nesmíme. Ale pak přijde stáří a jedni
litují, že si nesplnili svoje sny, zatímco jiní
si jen stěžují, že jim bůček nedělá
dobře na žlučník. Jenže v té cílové
rovince už je to celkem jedno, doběhneme tam všichni . .
.