Autor : ©J.B.Hurych
Název : TŘI ŽIVOTY (Díl 3.)



Říká se, že "člověk je tak starý, jak se cítí", ale to není přesné. Jsou totiž tři ty životy: kalendářní, fyzický a emocionální - ten citový, tj. jak jej cítíme. Jak stárneme, nakonec zjistíme, že ten třetí je pro nás nejdůležitější. . .



Byly doby dobré i zlé a ty ještě horší, hlavně pro ten emocionální život.. Já polovici toho unikl, když se mi seřadili pod mou kanceláří na technice neoznačené tanky s vojáky s neurčitými, převážně asijskými tvářemi. Brusel by měl asi radost: - byli to opravdoví multi-kulti, to jen ta naše kultura byla jaksi o tisíc let modernější. Ale mnozí si zvykli i na to a ani jim to nenarušilo ten jejich citový život. Některým ani nic jiného nebylo,než si vytvořit zázemí jinde, v rodině, ve sportu a podobně.

Moji rodiče zažili dvě světové války a navíc ještě onu "spřátelenou" invazi. Na konci druhé světové války mi bylo osm let, zažil jsem tedy už i bytové prohlídky po atentátu na Heydricha (stal se asi jen dva kilometry od nás).

Za tři léta po válce došlo k únorovému puči a vítězství lumpenproletariátu. Byla to příležitost pro bahno národa vyplavat na povrch. Žili jsme uprostřed té politické žumpy, přímo v Libni. V naší ulici žil příslušník bývalé nacistické Vlajky, který se rychle přidal k vítězům a pak se chlubil tím, že věšel Miladu Horákovou. Můj strýc dostal sedm let v Jáchymově jen za to, že sbíral peníze pro rodiny po politických vězních, kteří zůstali bez prostředků. Když se vrátil z uranových dolů, brzo zemřel na rakovinu.
Táta byl tehdy na ministerstvu financí. Byl přesunut do výroby, do povrchových dolů u Plzně. Máma byla nemocná a tak se musela snažit z jednoho platu nás všechny čtyři uživit. Já byl ovšem pořád ještě malý kluk, moc jsem to nevnímal.


Máma se s tátou poznala ještě před válkou a brzo se vzali. No museli, já už byl na cestě a máma mě rozhodně chtěla. Táta se poddal. Jistě, cukal se, byl to karlínský frajer a známý fotbalista za Čechii Karlín - mohl mít holek kolik chtěl. Ale myslím, že to dopadlo dobře; ostudu jsem mu nedělal. Na rodičovských schůzkách se ovšem nudil, když slyšel o mě jen dobré věci - on, uličník z karlínského přístavu, který dostal na gymplu dvojku z mravů, právě proto, že hrál fotbal.

Učení mi totiž nedělalo problém: Školácké omílání látky bylo na kilometry daleko od Komenského a paměť jsem měl tehdy dobrou. Táta předal ty schůzky mámě a ta tam chodila ráda, aby mohla slyšet tu chválu. Byl to pro ni šok, když se dozvěděla, že mám dostat dvojku z mravů, protože jsem poslal při písemce z matiky kamarádovi tahák. Máma si přečetla poznámku v mé žákovské knížce a byl to pro ni životní šok. Dvojku jsem nakonec nedostal, asi by se blbě vyjímala vedle jedničky z matiky.

Na vysoké to bylo horší - zkoušky byly dost nerváky, ale vybral jsem si to sám, tak se nedalo nic dělat. Máma mě vždy před zkouškou udělala křížek na čelo a šla se pomodlit ke sv. Tadeášovi. Musile jsem se divit - ono to opravdu pracovalo! :-).

Když jsem utíkal do Londýna, neřekl jsem to předem nikomu, ani mámě, aby nemusela při výslechu lhát. Dvakrát jí odmítli žádost, aby mě mohla navštívit až po pěti letech konečně dostala povolení. Když se vrátila, tak si ji zavolali a z jí. Ale na ni si nepřišli: když se jí ptali, co se jí v Kanadě líbilo, řekla, že ta čistota a že kdyby věděla, jak je to zajímá, že by jim byla přinesla fotografie :-). Tak to vzdali a když ji opět po letech povolili návštěvu, nedočkala se jí - tři dny před odjezdem zemřela.

Ani jsem jí nemohl na pohřeb - a když jsem sousedovi vysvětloval, že by mě tam zavřeli na deset let, zeptal se mě, co jsem provedl tak hrozného, vždyť i za vraždu se dává méně. Tyhle věci ve svobodném světě těžko chápali. Moji rodiče se už osvobození nedožili a mohu jen hádat, co by řekli těm, kteří si dnes tu dobu nemohou vynachválit a přitom ji mnozí z nich ani nezažili.

Když jsem se ocitl v Londýně, měl jsem pocit, který už dnešní mladí ani nepochopí. Bylo to, jak když uteču z vězení a vyžíval jsem se tím, že jsem se ptal policistů, kdy bude příští protisovětská demonstrace :-). I to se stalo součástí mých pamětí, mého citového života. Prostě, jak zpíval Frank Sinatra, "udělal jsem to po svém".

Jistě, v tom "citovém" životě jsou okamžiky, kdy se člověk musí skrčit či uhnout, ale jsou okamžiky, kdy je potřeba stát za svým. Poznal jsem později řadu lidí, kteří si vyčítali, že tehdy neutekli. Je to pochopitelně jejich věc, bylo v tom riziko. Ale pak byli ti, co zase vyčítali mě, že jsme utekl. Ale já neutekl, odjel jsem na prohlídku Anglie a jaksi jsme se zapomněl vrátit.
Osobně si myslím, že jsme se nenarodili ve škatulích, ze kterých nesmíme. A dnešní volnost pohybu dosvědčuje, že to je naprosto normální, podívat se ven.

A i ten náš život také pořád utíká a my si jen přebíráme, co chceme, co můžeme a co musíme. A také to, co nesmíme. Ale pak přijde stáří a jedni litují, že si nesplnili svoje sny, zatímco jiní si jen stěžují, že jim bůček nedělá dobře na žlučník. Jenže v té cílové rovince už je to celkem jedno, doběhneme tam všichni . . .


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku