E=NIGMA

Autor : ©Karel Šlajsna
Název : ZLATÍČKO.
( Poprvé zveřejněno v autorově blogu "SFINGA - povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )

Tenhle bar na předměstí měl otevřeno nonstop a život tu začínal až po půlnoci, kdy se sem stahovali ti, co už měli pořádně upito, a z jiných podniků je vyhodili.
Jenže teď bylo poledne a já tu seděl u baru sám se sklenkou whisky, ve které jsem chtěl utopit svou samotu, protože včera ráno, když jsem šel do své kanceláře, našel jsem tam do dveří zastrčený lístek:

"Končím s tebou, už mě to nebaví.
Nepokoušej se mě hledat.
Laura "

ZLATÍČKO..
Popravdě jsem to čekal. Když chlap dělá soukromé očko, tak se většinu času hrabe v soukromí jiných a na ten vlastní nemá čas. Vždycky se tvářila, jako když si kousla do citronu, když jsem někam odcházel.

Rozdrnčel se telefon. Barman Tom vyndal z pusy párátko, líně se natáhl po sluchátku a cosi do něj zabručel. Otočil se na mě: „ To je pro tebe Čárlí.“ a posunul přístroj ke mně.

„Ano?“
„Jé to jsem ráda, že jsem tě našla,“ ozval se Lauřin sopránek, „věděla jsem, že budeš už ráno nasávat. Zlatíčko, potřebuji pomoct. Jsem tak trochu v průšvihu. Mohl by sis pro mě přijet?“
Nesnáším, když mi říká „zlatíčko“. „Kde jsi?“

„Na policejní stanici na 45. okrsku. Budeš tu brzo viď?“
„Jasně, už jsem na cestě. Ale co jsi……“ ale telefon už byl hluchý.

Dopil jsem sklenku, položil na stůl bankovku a vyšel ven.

Nebe bylo šedé a padal z něj drobounký déšť. Byl to jeden z těch dní, kdy by člověk raději zůstal doma. Neměl jsem deštník ani klobouk a tak jsem si jen trochu vyhrnul límec kabátu a s povzdechem se vydal na cestu.

45. okrsek je uprostřed velkého komplexu hotelů, co před několika lety vyrostly na poloostrově, který v těchto místech vybíhá do moře jako ostří nože. Policisté jdou tu pořád nenaladění, protože musí honit všechny ty zlodějíčky, kapsáře a další podobnou havěť, která se tam houfně stahuje. Je to bizarní svět žijící vlastním životem, kde potkáte mladé surfaře s vycíděným chrupem, stejně jako vetché starce, kteří chytli druhou mízu a pyšně se procházejí v doprovodu vyprsené zlatokopky.

Vešel jsem dovnitř a napochodoval k pultu, kde seržant právě telefonoval a zároveň cosi zapisoval do velkého sešitu před sebou.
Položil jsem na stůl před něj svou navštívenku a zeptal se: „ Máte tu Lauru Miltonovou?“

Koukal na tu navštívenku jako kdybych mu na stůl položil švába: „ Vy jste soukromý detektiv?“
„Jo a ještě by tam mělo být napsáno, že jsem taky ochránce vdov a sirotků v nouzi, ale to už se mi tam nevešlo.“

Moc můj vtípek neocenil, jen se ušklíbl a: „Lauru Miltonovou tu máme, ale co vy chcete? Jste její advokát?“
„To ne, ale pokud to jen trochu půjde, zaplatím za ní kauci.“
„Ta ještě nebyla stanovena, soud bude zasedat až odpoledne.“
„Mohl bych jí na chvilku vidět?“
Zamyslel se, ale pak, řekl: „ Tak jo, ale jen na chvilku jasný?“

Cely předběžného zadržení byly umístěny podél dlouhé úzké chodby. Laura seděla v té třetí. Vyskočila jako srnka a hned začala štěbetat: „To je dost, že jsi tady. Už mám téhle odporné díry dost. Že si mě odsud odvedeš viď zlatíčko? Prosím řekni jim, že je to všechno jen nějaký hloupý omyl a nic jsem neudělala jo?“

„Budeš to tu muset ještě chvíli vydržet. Kauce ještě nebyla stanovená, ale slibuji, že se tě pokusím odsud dostat co nejdřív.“

Bez odpovědi se otočila, sedla si znova na lavici a dívala se do zamřížovaného okénka na znamení, že se urazila.

Pokrčil jsem rameny a dal si odchod. Ještě jsem se zastavil znova u pultu:
„ Můžete mi říct, proč jí tu vlastně držíte?“
„Ona, ještě jedna žena a mladý muž se vloupali do novomanželského luxusního apartmá v hotelu Eden, udělali tam pěkný nepořádek a nakonec ukradli šperky, které měl princ Mander připravené pro svou nevěstu.“

„A ty dva máte taky?“
„Ale kdepak, ti se zdejchli, ale pátráme po nich a jistě je brzo dopadneme. Jenže tahle výtečnice byla asi tak sjetá, že tam usnula. Sebrali jsme ji jak malinu.“

Venku už přestalo poprchávat a mezi mraky probleskovaly sluneční paprsky, což mi přidalo poněkud na náladě, protože nejsem fíkus, abych potřeboval pořád zalévat.

Vydal jsem se po silnici vedoucí podél pobřeží, až k hotelu Eden. Napadlo mě totiž, že by nebylo špatné přemluvit toho prince, aby si mě najal a dal mi zálohu, pomocí které bych složil kauci.

Tenhle hotel na rozdíl od jiných nedával svou okázalost navenek najevo, vstupní hala byla malá a docela útulná a člověk se v ní necítil jako uprostřed letištní ranveje.
Recepčnímu chyběla revuální uniforma plná pozlátka a spokojil se se střízlivým sakem. I tady jsem vyrukoval se svou navštívenou.

„Rád bych si promluvil s princem Manderem. Řeknete mu, že vím, jak by mohl dostat zpět své šperky.“

Byla to samozřejmě lež, ale někdy to jinak nejde. Poodešel stranou a zvedl telefon: „ „Pane, omlouvám se, že ruším, je tu nějaký pan Winter, soukromý detektiv. Říká, že ví o vašich špercích. Mohu ho poslat nahoru?“

Otočil se ke mně: „ Můžete dál.“

A tak jsem vyjel do čtvrtého patra. K apartmá byl samostatný vchod. Otevřít mi přišel sám princ. Podle jména a titulu jsem si představoval, že půjde o nějakého Inda nebo tak něco, ale vypadal vlastně docela obyčejně. Mohlo mu být tak něco kolem třicítky, měl trochu nadváhu a začervenalou pleť z rychlého opálení. Jen ta částečná bílá pleš ho dělala mnohem staršího. Ale třeba nosil koupací čepici.

Pokynul mi, abych šel dál a nabídl mi křeslo, ve kterém jsem se málem ztrácel.
„Nuže pane Winter, recepční mi říkal, že víte, kde jsou mé šperky i další cennosti. Rád si to poslechnu.“
„Neříkal jsem, že o nich vím, ale že bych mohl být nápomocen při jejich hledání. Krom toho, ta slečna, kterou zatkala polici, je moje známá. Jsem přesvědčen, že je v tom nevinně.“
„Aha,“ odtušil chladně, „ tak takhle se věci mají. Té vaší slečny je mi líto a jistě se to vysvětlí. Co se týká šperků, plně spoléhám na to, že místní úřady se tomuto skandálnímu případu budou věnovat s plným nasazením a dovedou ho do zdárného konce. Pokud nemáte něco dalšího, co by vše zásadně objasnilo, tak se s vámi loučím. Východ je tímhle.“

Tak to bylo hodně rychlé. Nezbylo, než abych se poroučel. Vydal jsem se domů, abych promyslel další postup.

Když jsem otevřel dveře, čekalo mě za nimi překvapení. Laura tam seděla majestátně posazená na pohovce a popíjela víno. Vypadala naprosto spokojeně, jakoby se nic nestalo.

„To je překvápko co? To koukáš? Tak abys věděl, vzpomněla jsem si na známého právníka, s kterým jsem jeden čas tak trochu kamarádila a zavolala mu. A výsledek? Netrvalo to dlouho a na rozdíl od tebe, on vysvětlil těm tupohlavým policistům, že jsem čistá jako lilie a tak mě museli propustit.“

Myslel jsem si o tom svoje, ale nechal jsem to být, nemělo smysl se s ní přít.
„Můžeš mi vyprávět, co se vlastně stalo?“

Trochu se našpulila, ale pak spustila: „Včera odpoledne jsem si šla trochu zaplavat a na pláži mě oslovila mladá žena, jestli bych si s nimi nechtěla zapinkat s míčem. Řekla jsem si proč ne a tak jsem šla. Byli oba moc prima, tak jsem chvíli jen tak blbli, pak jsme si šli zaplavat a pak jsem jen tak leželi a kecalo se. Později, to už bylo k večeru, mě pozvali, abych s nimi šla na večeři. Byl to moc nóbl podnik a to jídlo bylo naprosto úžasné. Po večeři navrhli, abychom se přesunuli do vedlejší místnosti a chvíli si zahráli poker, ale uměli ho prachbídně. Netrvalo to nijak dlouho a vyhrála jsem tři stovky. Pak se šlo do tanečního sálu a tancovalo se. Já ne, protože z toho všeho báječného jídla a pití jsem byla taková ospalá a malátná a tak se na to, co bylo dál, pamatuji jen matně. Vím, že jsme někam šli, mě se trochu podlamovaly nohy a tak mě ti hodní lidé podpírali každý z jedné strany a pak… pak už vlastně nevím, ale nemyslím, že by se dělo něco špatného, jestli mi rozumíš. To bych si určitě pamatovala! Probudila jsem se v tom hotelovém pokoji ve chvíli, kdy už tam bylo plno policistů….“

„Pamatuješ si, jak ti dva vypadali? Můžeš mi je popsat?“
„Jí mohlo být tak dvacet nebo tak nějak, Žádná velká krasavice, ale takový ten výrazný typ na který mužský letěj. Bruneta, kaštanové, zvlněné vlasy,“ zamyslela se, „ ještě si pamatuji, že na sobě měla naprosto nemožné jednodílné kytičkované plavky. Vypadala v nich jako z roku raz dva.“
„Co prsteny, náušnice?“
„Na pláži? Ty se zbláznil ne?“
„Ne později večer. Určitě se mezitím převlékla.“
„Nepamatuji se, možná ano, ale asi jen nějaké nezajímavé cetky.“

„A on?“
Laura se celá rozsvítila jak vánoční stromek: „ On byl náramný fešák! Taky trochu z formy, ale naprostý džetlouš, úžasně zábavný. Říkal, že je hudebník a taky básník, který tu odpočívá před další koncertní šňůrou po celém světě. Recitoval mi nějaké své verše. Bylo to krásné a romantické.“

„No dobře, ale jak vypadal?“
Nakrabatila čelo, jak intenzivně přemýšlela. Po chvíli se mi z ní konečně podařilo vydolovat: „No měl husté dlouhé uhlově černé vlasy, bílý oblek, decentní vázanku a velmi drahé boty.“

Vzdal jsem to, takhle tady vypadal každý druhý hejsek.
„Proč to chceš všechno vědět?“
„Tebe nezajímá, kdo tě do toho průšvihu navezl?“
„No vlastně ne, vždyť se dohromady nic moc nestalo a všechno se vysvětlilo.“

Bylo na čase uvést jí trochu víc do reality: „Myslím, že toho obvinění z krádeže jsi se nezbavila a pustili tě jen proto, protože doufají, že se spojíš s tou další dvojicí, o které si myslí, že jsou tví společníci a společně je přivedete k tomu, co jste tam ukradli.“

„Ale já jsem nic…!“

Položil jsem jí prst na ústa. „ Já vím a právě proto je třeba, abych se na to podíval.“

„ A co teď budeš dělat?“

„ Nejprve tě prohodím oknem ven, abych měl klid na přemýšlení.“

„Protivo!“ můj černý humor nikdy nepochopila. Vstala a vyšla ven. Práskla přitom dveřmi tak, že málem vyvrátila futra.

Už během jejího vyprávění jsem si ale začal dělat představu, jak to vše proběhlo. Přemýšlel jsem asi takto:
Párek zlodějů vymyslí plán, jak ukrást šperky z princova apartmá, ale potřebují k tomu nějakou hloupou husičku. Vyhlédnou si Lauru a osloví jí žena, protože kalkulují s tím, že muže by spíše odmítla. Večer ji pak trochu opijí, možná jí i něco přimíchají do pití….

Ale nač jí vlastně potřebovali? Odpověď byla nasnadě: Když si muž vede večer dívku na pokoj, každý recepční se otočí, aby je neviděl. To ale vyvolávalo další otázku: nač by muž potřeboval Lauru, když měl partnerku?
I tady mě odpověď napadala takřka hned: Ta se totiž v té době věnovala princi a starala se o tom, aby neměl čas se vrátit do hotelu.

Tak dobrá, tímhle trikem se dostali přes recepci nahoru, ale co klíč k apartmá? Museli si ho někde už dříve vypůjčit, okopírovat a zase nepozorovaně vrátit, aby si princ ničeho nevšiml. Pro šikovného kapsáře by to neměl být problém.

Tak dál….. nějakou menší hotovost nebo cennosti možná nechal princ povalovat v pokoji, ale šperky jistě nenechal ležet jen tak na nočním stolku nebo tak něco. Ten chlap tedy buď musel znát kombinaci sejfu, nebo to byl sakra dobrý odborník. Odpověď na tuhle otázku jsem zatím odložil stranou.

Ale proč tam potom nechal Lauru? Nebál se, že pak polici řekne jejich popis?
Je nanejvýš pravděpodobné, že mu tam usnula a nemohl se s ní tahat ven. Třeba ani nechtěl, protože to nevadilo, v době, kdy začne pátrání, oni už budou někde daleko.
Na tu „čórku“ klíčů ovšem potřebovali kvalifikovaného odborníka a bylo tedy na čase se po něm poohlédnout.

Bar, do kterého jsem zamířil, měl interiér jako z třicátých let a dokonce tu hrála i živá jazzová kapela. Obrovitý černoch chrčel na saxofon a do toho občas zacvrlikal klarinet nebo si zahrál sólo chlápek s obrovitým kapesníkem v klopě ála Luis Armstrong. Ve vedlejším sále byla řada kulečníkových stolů, kde se scházela galérka a domlouvaly se tu různé kšefty. Byli se tu i kulečníkový profíci, co jinde čekali na hejly, kteří si mysleli, že umí kulečník, a pak je obrali do hola.

„Nepůjdete si zahrát?“ zkusil to na mě jeden.
„Ne děkuji, mohl bych si s tou divnou tyčí ublížit,“ odmítl jsem a proklouzl do další místnosti, kde se hrál poker.

Harry Lewansky byl hrozně rozložitý chlapík a pan Bůh mu dal do vínku vzhled přihlouplého trouby. Ve skutečnosti to byl dravec, který vás sice nechal občas vyhrát nějaký menší bank, ale pak si počkal na pořádné sousto… a taky moc dobře věděl, kde se co šustne.
Dlužil mi laskavost.

Naklonil jsem se k jeho uchu velikosti karfiolu: „Něco bych od tebe potřeboval.“
„Dej si zatím něco u baru, přijdu tam za chvilku.“<
„Chvilka“ u něj znamenala asi tak hodinku a tak jsem se pohodlně uvelebil u malého stolku trochu stranou a poslouchal muziku. Přiloudala se ke mně dívka, jejíž nalíčení jí dodávalo výraz vyděšené sovy. Posadila se tak, aby se jí trochu vyhrnula sukně a sladce se usmála: „Nekoupil bys mi drink?“

I když tohle je už zoufale omšelé, funguje to.

„Tak dobrá, ale jen jeden, jasný?“ kývl jsem na číšníka, který se zrovna jakoby náhodou poflakoval poblíž s plným platem pitiva.
„Líbíš se mi fešáku. Nepodnikneme spolu něco?“
„ Já se ještě na vážný vztah necítím madam!“ Staré, ale pořád dobré.

Rozesmálo jí to: „Asi jsem měla začít jinak co?“
„ Ale kdepak, tyhle konverzační klenoty jsou naprosto nezbytné.“

Přiloudal se k nám Harry: „Hele vodval se Alice, mám tady s pánem nějaké obchodní jednání.“
Zvedla se jako pávice a odvlnila se do ztracena.

„Mohla s ní být zábava…….“
„No jestli chceš tak ti jí pak přihraju, ale teď vysyp, co potřebuješ, nemám moc času, utíkají mi prachy.“
„Vím, že řemeslo už neděláš, ale máš mezi ostatními spoustu známých. Neslyšel jsi o tom, že by někdo v poslední době dělal speciální fušku pro mladou dvojici?“
Zamyslel se a pak: „ Tedy o ničem takovém jsem neslyšel, ale můžu se ti pozeptat.“

Napsal jsem mu na ubrousek telefonní číslo do baru, kde se často zdržuju a dovnitř vložil bankovku.
Všiml si toho a zazubil se: „ Jsi fajn Čárlí. Chceš tu Alici?“
„Ne díky.“ Vstal jsem, zaplatil a vydal se k domovu. Z toho pobíhání sem a tam jsem byl tak unavený, že jsem toužil jen vklouznout do postele.

Spal jsem dlouho a tak jsem druhý den vyrazil z domova až pozdě dopoledne. Barman Tom na ně už z dálky mával: „ Hej, máš tu vzkaz,“ a přistrčil mi lístek.

V 11 hodin, u molo 38. H.
Jestli jsem to měl stihnout, musel jsem si pospíšit. Popadl jsem sendvič, který mi mezitím Tom připravil a vyrazil.

Molo číslo 38 je až úplně na konci přístavu a kotví tu jen staří otřískaní veteráni. Přijel jsem tam jen s malým zpožděním, ale Harryho jsem neviděl. Už jsem si říkal, že asi odešel, když se vysoukal s malinkaté strážní budky. Dodnes si lámu hlavu, jak se tam mohl nacpat. Tvářil se tak jako vždy, tedy otráveně. Zapíchl mi prst tloušťky buřtu do břicha: „ Hele, že ty deš po těch, co lohli šperky toho prince?“

Kývl jsem na souhlas.
„ Tak abys věděl, mezi našinci je z toho dost velký pozdvižení. Celé to musela sfouknout nějaká partička odjinud. Místní by do toho nikdy nešli.“
„Proč?“
„Když okradou tuctového turistu, tak přijde policie, sepíše to, pošle pojišťovně a tím to končí. Jenže když je to významný host, tak musí předvést činnost, rojí se jak podrážděné vosy a našinci nemají klid na práci. Taky je problém s tím najít pro takové horké zboží kupce. Profík tohle dělá jen výjimečně. “
„Takže ani žádný kapsař pro ně nepracoval?“
„Nikdo o kom by se vědělo.“

Když viděl můj zklamaný obličej, potutelně se usmál: „ Něco tu ale pro tebe přeci jen mám. Jeden z našich chlapců vždycky hlídkuje v noci u mola číslo jedna. To je to na úplný špici. Voni pracháči chtěj z okna na ty svý kocábky vidět. Často si tam některej frajer přivede kočku a když se jí věnuje, může nastoupit parta, které leccos přemístí k přerozdělení. …“

To bylo řečeno velmi kulantně.

„:… no a tu noc, co došlo k tý krádeži, někdo z okna hotelu vyhodil tohle,“ a vytáhl z tašky černou paruku. Překvapeně jsem zamrkal. Samozřejmě mě hned napadlo, že když ten chlap už byl v princově pokoji, už převlek nepotřeboval a tak ho hodil ven a doufal, že spadne do vody.
Jenže pak jsem si vzpomněl na něco, co mi uvízlo v paměti jen proto, že mi to v té chvíli připadalo legrační. Zeptal jsem se: „ Ví vůbec někdo, jak vypadá ta jeho nevěsta?“
„Kdepak, ona chodí věčně zabalená do hábitu z kterého jí koukaj jen oči. Vypadá jak mumie.“

Když Harry viděl můj zamyšlený výraz, poklepal mě po rameni, vrazil mi tašku s parukou do ruky: „Nic si z toho nedělej, to časem přejde.“ a kolébavým krokem odcházel pryč.
Nebylo mi dobře. Zatím jsem měl jen teorie o tom, jak to vše mohlo proběhnout, ale to nebylo k ničemu. Aby soudce stáhl obvinění, potřeboval jsem nějaké důkazy. Vypadalo to bledě.

Zamířil jsem k molu číslo 1., abych si ujasnil, jak to bylo s tou parukou.

Když jsem procházel kolem hotelu, otevřely se dveře, vykoukl recepční a hlaholil: „ Héj! Pane Winter, to je náhoda! Princ Mander se po vás sháněl.“ Mával horlivě rukou: „Pojďte dál! Princ bude mít radost. Už jsem si myslel, že vás nikdy nenajdu.“
Pomyslel jsem si, že spíš má radost on, protože ho princ pořádně seřval a on se doteď klepal, aby ho nevyrazili.

Otevřít mi zase přišel sám princ. Jestliže napoprvé mi to nepřipadlo nějak zvláštní, teď už mi to připadlo divné.
„Pojdte dál pane…..pane Winter?“
Kývl jsem na souhlas.
„Posaďte se a nabídněte si pití. Omlouvám se za svůj předešlý zamítavý postoj. Rozmyslel jsem si to a dám vám šanci na tom pracovat, pod jedinou podmínkou. O výsledcích svého pátrání budete informovat pouze mě, rozumíte?“

Vypadalo to tak, že kromě pochybného vděku od Laury, si přeci jen vydělám i nějaké peníze a tak jsem souhlasil.

„Zatím toho mám málo,“ přiznal jsem po pravdě, „ ale jsem teprve na začátku. Zdá se, že to má na svědomí nějaká skupinka zlodějů, která jednala velmi důvtipně a hned po činu odsud odjela. Ale pokusím se pro vás udělat vše, co bude možné. Zatím mám jen jedinou stopu,“ a vyndal jsem černou paruku z tašky.

Ještě nikdy v životě jsem neviděl, aby tak banální předmět zapůsobil jako hlava Medúzy. Princ vytřeštil oči, celý se roztřásl a začal koktat: „Kde- kde jste to sebral? Já-já myslel….“ Zarazil se, ale už bylo pozdě. V jediné vteřině jsem si celou tu skládanku dal dohromady. Na té pláži se celý přismahl, ale pleš zůstala bílá, protože měl nasazenou paruku. Žádná krádež klíčů se nekonala a nebyl ani odborník na sejfy.

„ Ty šperky nikdo neukradl co?“
Úplně se sesypal: „Jo, já jsem potřeboval peníze, jsem skoro na dně, prohrál jsem spoustu peněz v kasinu. Nechal jsem je tedy pojistit a pak dal vyrobit náhražky a pravé zastavil. Doufal jsem, že mezitím vyhraji a až dostanu peníze od pojišťovny, tak je vykoupím zpět.“

Takových hráčů, co si mysleli, že dostanou své peníze zpět, byla fůra. Mnoho z nich skončilo s kulkou v hlavě.

„Dobrá, řekněte mi, ale po pravdě, jak to bylo a uvidíme, co se dá udělat. Začněte třeba tím, nač jste potřebovali Lauru?“

„To je kdo?“

To je ta dívka, kterou jste sbalili na pláži a pak jí nechali nafetovanou tady na pokoji.“

„Aha, vaše dívka. Omlouvám se, ale potřebovali jsme někoho, na koho by se dala ta krádež hodit.“

„ To nebylo vymyšleno moc chytře. Těžko věřit, že by sejf otevřela amatérka. Nebo jste policii řekl, že se tu ty věcičky jen tak povalovaly?“
„Ne, to opravdu ne, to nešlo, kuli pojišťovně. A máte pravdu, mysleli jsme si, jak chytrý plán jsme vymyslili, ale právě pojišťováci v tom začali šťourat. Prý mi sem pošlou dva chlápky, aby to přešetřili. Tak mě napadlo, že když angažuji vás, že se tomu jejich vyšetřování vyhnu.“

Bylo mi ho vlastně docela líto, ale musel jsem jednat tvrdě: „ Tak aby bylo jasno vážený pane, zapomeňte na peníze z herny, zapomeňte i na prachy od pojišťovny. Vězíte v tom až po uši a je jen otázkou času, kdy ten váš primitivní fígl policie odhalí a vy půjdete sedět i s tou vaší kráskou. Sedněte si tady ke stolu, pěkně to všechno sepište, pak si sbalíte jen to nejnutnější a já vás odvezu za hranice státu.“

„Ale to přeci nejde. Nemůžu odsud odejet jen tak, nemám na kontě skoro žádné peníze.“

Z vedlejšího pokoje vyšla mladá snědá žena a řekla rozhodně: „Má pravdu, prohráli jsme. Udělej, co tady ten člověk říká. Je naší jedinou nadějí.“

Bylo jasné, kdo je tady z těch dvou vůdčí osobností.
Sedl si za stůl, vytáhl blok a začal psát. Přistoupil jsem k němu a po očku ho pozoroval. Netrvalo to nijak dlouho.

„Ještě podpis!“ velel jsem.
Ošíval se, jak kdyby na něj někdo vysypal pytel blech.

Nakonec se podepsal:

Joe Redman

Zběžně jsem přelétl ještě pro jistotu text. Vše bylo v pořádku, tohle by mělo stačit. Joe Redman? No jasně, jméno Mander byla přesmyčka. Falešný princ!

Dveře se rozlétly a dovnitř vtrhli dva policisté s napřaženou zbraní. Třetí byl muž v civilu a za nimi poděšeně vykukoval hotelový zřízenec.
Ten civil to vzal zostra: „ Agent Forbes. Jste zatčen Redmane. Vy slečno s námi půjdete také.“
Pak se otočil na strážníky: „Nasaďte jim želízka a po cestě dolů je poučte o jejich právech. Na stanici jim pak sdělíme obvinění.“

Pak se otočil na mě: „ A vy, co jste zač?“

Podal jsem mu navštívenku. Prohlédl si ji a něco si zabručel. Ukázal jsem mu papír, který před chvílí Redman napsal.
„ No vida. Soukromý očko sebou hodilo. Tohle je dobrá práce. Můžu si to vzít?“

„Rád bych aby jste na základě tohohle papíru zbavili slečnu Lauru Miltonovou obvinění z loupeže.“
„Ale ovšem to bude maličkost, jen co odvezeme tyhle dva na stanici, tak to zařídím.“
„ A co zač ten Redman?“

Ušklíbl se: „ Podřadný podvodník, co podobný trik už zkusil, tentokrát mu to nevyšlo. I když nám chvíli trvalo, než jsme ho našli mezi hledanými zločinci.“

Zasedl jsem na stoličku ve svém oblíbeném baru a požádal Toma o telefon.

„Už by jsis taky mohl ten krám nechat v kanceláři zařídit,“ zavrčel, ale přisunul přístroj přede mne.
>Vytočil jsem číslo Laury: „ Co je, co se děje? Mám trochu naspěch,“ ozvala se.
„Jsi z toho venku. Podařilo se mi to.“
„ Jsi prostě zlatíčko, nepochybovala jsem o tom, že se ti to povede.“
„Šla by jsi semnou dnes na večeři. Budu ti to všechno vyprávět.“

„Nezlob se, ale Filip mě pozval na projížďku po ostrovech svou jachtou, nebudu mít čas.“
„Kdo je Filip?“ ale mluvil jsem už do hluchého sluchátka. Položil jsem ho a poručil si dvojitou whisky.

Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku