Autor : ©J.B.Hurych
Název : TŘI ŽIVOTY (Díl 2.)



Říká se, že "člověk je tak starý, jak se cítí", ale to není přesné. Jsou totiž tři ty životy: kalendářní, fyzický a emocionální, ten citový, tj. jak staří se cítíme. Jak stárneme, zjistíme, že ten třetí je pro nás nejdůležitější. . .


Staří stoikové říkali, že život je jako kniha: nezáleží na tom, jak je dlouhý, ale jak je dobrý. Jenže kdo ten život může nejlépe posoudit? My sami, řekli bychom, ale to je moc subjektivní: my si totiž ten život i sami tvoříme a často si nevidíme ani na špičku nosu. Pravda, co je dobré pro mě, není dobré pro někoho jiného. Ale záleží na tom, co si myslí on o mě? Řeknete, že ne, ale u naší rodiny a u některých našich známých to důležité je. Ale pořád ten hlavní, na kterém záleží, jsem já. Ne, není to sobectví, ale pokud chci a mohu řídit svoje činy či chování, musím si nad tím udržet jistou kontrolu sám. Už proto, abych mohl dělat dobrá rozhodování (viz také předešlý článek "VINEN JSEM JÁ")

Podle psychologů máme každý v sobe zabudován jakéhosi cenzora (říkají tomu podvědomí), který rozhoduje, co jsme udělali správně a co ne. My o tom ani nevíme, někdy se to projeví v našich snech, jindy nás sice něco žere, ale nevíme přesně, co. Jenže co s tím? Jsou jen dvě cesty: buď podvědomí potlačit nebo si s ním promluvit. Žádná ta cesta není snadná, proto chodí tolik lidí k psycho-lékařům. Někdo se uchýlí k náboženství a někdo to dokáže sám, třeba meditací. Především je ale potřeba, aby si člověk přestal nalhávat - i to chce ale značnou zkušenost a lásku k pravdě. Ne sebelásku, ne pocity pýchy, ale znalost sebe.

Jde vůbec možno ovládat naše pocity? Ano, "do jisté míry a s mírnou jistotou". Ne, to není jen slovní hříčka ale prostě fakt. Naše osobní pocity jsou totiž dány vychováním i dědičností a není lehké s jich zbavit nebo je dokonce obrátit . . .

Rozhidně bych ale řekl, že i pokus stojí za to. Poznat sám sebe je - podle mě - to největší dobrodružství světa. Navštívíte tam džungle, které jsou divočejší než ty kolem Orinoka, jezera s tajuplnými ostrovy a místa, kde se můžete ztratit i s kompasem nebo s GPS :-).

Mnoho starších lidí se snaží místo toho dohnat, co jim celý život jaksi nechybělo: cestují po světě a přinášejí se domů poznání, že Beethoven měl pruhované peřiny, Leonardo měl rád chlapce anebo že moře je barevné, ale všude jinak. Jakkoliv jsou to pro ně úžasné zážitky, doprovázené stovkami fotografií římské fontány De Trevi a vydrží jim to na měsíce vyprávění ("Vy jste tam ještě nebyli?") - hledají tam pořád něco, co už dávno propásli a zbude jim stejně jen pocit, že někteří lidé prostě uměli žít už před penzí. A že zatímco oni dělali v kanceláři, jiní slézali Mount Everest. Takže toho jaksi moc tím cestováním stejně už nedohoní a Benátky byly krásné před nimi s budou i po nich. A tak se jen obdivují kráse, kterou kdosi jiný vytvořil a pak se zase vracejí ke svým zahrádkám.

Ptali se filozofa, kdo je bohatý. "Ten," odpověděl onen moudrý muž, "který je spokojen s tím, co má." Ano, umírat s pocitem "Ještě jsem chtěl uvidět Galapagos" je celkem malicherné. Na druhé straně umírat s pocitem, že už člověka nic netěší, to je ještě daleko horší. Láska k životu by měla být člověku vrozená - pro sportovce je daleko lepší umřít na hřišti, jestli chápete, co tím chci řícI . . .

Marně se říká : "uvidět Neapol a umřít". Neapol totiž není zblízka moc krásná, to jen blízké souostroví - Capri - je. A vidíte, právě na Capri shazoval císař Tiberius své oběti z vysoké skály do moře, kde je pak ještě dotloukali. Pro takové nešťastníky to bylo naopak "uvidět Capri a umřít". . . Ale na to místo vás průvodci nezavedou. To jen na Havaji (náhodou je to také souostroví) stojíte jen za nízkým zábradlím, přímo nad propastí. Nu ano, je v tom riziko - taková místa mohou být i dost inspirační . . .

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku