E=NIGMA

Autor : ©Karel Šlajsna
Název : JAKO KDYŽ SFOUKNE SVÍČKU.
( Poprvé zveřejněno v autorově blogu "SFINGA - povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )

Tento příběh začíná v době, kdy se moje krásná manželka už pěkně zakulatila a její občasné utajené bolestné grimasy dávaly tušit, že se příchod našeho potomka blíží. . .

JAKO KDYŽ SFOUKNE SVÍČKU. .
Jednoho rána se na mě při snídani obrátila: „Moje komorná mi říkala, že jí naše kuchařka vyprávěla o tom, co slyšela od toho mládence, který k nám vždy ráno vozí čerstvé pečivo. Někde u nějakého pramínku prý za bílého dne dočista zmizel mládenec jménem Tom. Doufám, že to není nějaký ten zázračný pramínek z těch tvých příběhů, ve kterých kouzelník Merlin jde po louce, praští holí do země a vytryskne pramínek, který pak někoho zázračně uzdraví? Není to další z těch míst, kde s e dějí podivné věci, že ne?“

Nikdy mě nepřestane překvapovat tím, kolik slov umí říct najednou, aniž by udělala znatelnou pauzu pro nádech.
„Ne-ne, je to obyčejný pramínek, na obecní louce, kam lidé chodí pást krávy nebo kozy.“
„Bylo by dobré tam zajít a zjistit, co se vlastně stalo, že?“
„To ano, ale myslím, že bys teď už neměla podnikat žádné velké cestování, aby se ti ještě nepřitížilo.“

Kupodivu semnou souhlasila: „ Nemyslela jsem sebe, ale tebe. V té záležitosti s kamenným mostem a naší Amy jsis vedl více než dobře.“
Pochvala vždy těší, i když já měl pocit, že jsem tehdy pravdu neuhádl tak docela úplně: „ Ale drahá, nevím, jestli bych tě měl za této situace opouštět.“
„To je nesmysl Rogere! Naopak budu ráda, když se tam podíváš. Přestaneš mě alespoň pořád pozorovat a koulet očima pokaždé, když mě děťátko kopne. Vůbec myslím, že chlapy jsou v takových chvílích spíše na obtíž a jen překáží.“

Obecní louka je jen kousek za naší vesničkou na táhlém kopci, jehož vrchol je plný nakupených kamenů prorostlých všelijakým roštím, které tak tvoří těžko proniknutelnou houštinu. Zhruba uprostřed vyvěrá již zmíněný pramínek. Nahoře je vytvořena malá studánka a trochu níž pak napajedlo pro dobytek.
U studánky, kdysi dávno někdo vysadil doubek, z kterého je dnes již mohutný strom, pod kterým rádi pasáčci uléhají.

Když jsem přebrodil říčku, namířil jsem si to právě do těchto míst a viděl jsem, že u stromu postávají dva lidé. Jedním z nich byla naprosto neomylně vdova Lemanová. Její ječivý hlas se rozléhal do daleka a při řeči mávala široce rukama, takže z dálky připomínala větrný mlýn.
Když jsem přišel blíž, hned na mě zaměřila pohled. Samozřejmě si nemohla odpustit vypustit nějakou jedovatost: „Á nový pán ze zámku se přišel podívat, jak žijí chudí lidé!“

Tahle ženská milovala hádky a nevynechala žádnou příležitost k tomu, aby se nějakou nepokusila začít. Já, stejně jako většina ostatních lidí z vesnice, už dávno zjistil, že nejlepší způsob jak na podobné řeči reagovat, je nevšímat si jich.
Místo toho jsem se otočil na starostu. „Mohl bych si s vámi promluvit?“

Vyslal ke mně vděčný pohled tonoucího, kterému někdo podal ruku. Poodešli jsme kousek dál a já se zeptal. „ Prý se tu stalo něco divného, je to tak?“
„ No včera tu ten mladý Tom Hawkins pásl kozu a tamhleta čarodějnice tvrdí, že prý ho z dálky pozorovala a on se jí najednou rozplynul před očima. Ale já si myslím, že si spíš zdřímla. On si asi pořádně přihnul, pak někam zalezl a teď vyspává opici.“
Lemanová to nejspíš uslyšela, protože se k nám rozčileně přihnala: „ Co to plácáš Jime? Však jsem ti říkala, co jsem viděla na vlastní oči. Zmizel odsud, jako když sfoukne svíčku. Vím, co jsem viděla. Odpřísáhnu to na bibli, když bude zapotřebí.“

„Tak se nečerti Ellie. Uznej, že to zní podivně a já myslím, že existuje nějaké přirozené vysvětlení. Třeba jsi se nedívala pořád a na chvilku…“
Nedořekl. Lemanová ho přerušila vodopádem slov: „Tedy nevím, jak jsi se mohl stát starostou, když nevěříš tomu, co ti říká poctivá vdova. Chceš mi tím snad naznačit, že jsem padlá na hlavu? Říkám ti jasně, že jsem se od toho okna nehnula celé dopoledne ani na chvilku! Seš stejnej moula jako tvůj bratr a měl bys seděl doma a dělat prťáka.“

„Kde stál, když jste ho viděla naposled?“ vstoupil jsem do toho.
„Co ty se do toho máš co motat?“ obořila se pro změnu na mě, ale otočila se a šla až téměř k pramínku a ukázala na místo asi dva yardy od stromu, kde byl do země zaražen silný kůl, ke kterému pasáčci přivazovali dobytek: „Přesně tady stál a pak ffffffffff…………..!“ Pohrdlivě se na mě dívala, když jsem se k místu přiblížil a začal si ho prohlížet.

„Co si myslíš Rogere, že tu najdeš? CO!?“

ala do té věty maximum pohrdání.
Jenže já jsem věděl, že tudy prošla už spousta zvědavců, šlo mi o něco jiného.
Nepochyboval jsem o tom, že se opravdu nepropadl do nějaké podzemní kaverny, protože kdyby tomu tak bylo, jistě by ho tam následoval některý ze zvědavců. Ale jak dlouho by mu asi trvalo udělat těch pár kroků a schovat se za strom? Rozhodně jsem to teď, v této společnosti nechtěl zkoušet.
„Nic tu není co? Vždyť jsem ti to říkala!“ popichovala znova vdova.
Podle své zásady jsem ji neodpověděl. Místo toho jsem se jí zeptal: Můžete mi ješte jednou zopakovat, co přesně jste viděla?“

I když byla o deset let mladší a tykala mi, zůstal jsem u vykání, abych si od ní udržel odstup. Lémanová už nabírala dech, aby spustila nějakou svou triádu, ale pak přeci jen, snad pod vlivem toho zvláštního prožitku, začala vypravovat klidněji: „Seděla jsem tam u okna opravdu pořád, neodešla jsem ani na chvilku. Překvapilo mě, že tam přišel sám bez kozy, kterou tam často pase. Chvíli se tam motal a pak byl pryč, jak už jsem povídala.“
„Nebylo tam něco divného?“

„Ne...“ zaváhala, „ jen ten vzduch se tak divně chvěl, jako o horkém poledni. Teprve teď si to uvědomuji.“
Ta vzpomínka jí na chvíli zabrzdila, ale vzápětí přešla znova do útoku: „ Hele Rogere, jestli si myslíš, že jsem byla opilá, tak se šeredně mejlíš. Tedy, pravda, trochu jsem ráno měla, to jo, ale jen tak malinkato, do čaje, pro chuť.“
Napadlo mě, že to možná spíš byla čistá whisky, rozředěná troškou čaje, ale raději jsem mlčel a uklidňoval ji:
„ To je v pořádku, já vám věřím,“ abych zabránil dalšímu vodopádu slov a dál si pečlivě prohlížel vše v okolí.
„Co vy si myslíte, že se tu stalo?“ zeptal se mě starosta.
„Nevím, nemám nejmenší tušení,“ odpověděl jsem po pravdě, „budu o tom přemýšlet.“

Helen ležela v posteli a nevypadala vůbec dobře. Byla u ní vytáhlá kostnatá ženská, která ve mně vyvolávala představu zachmuřeného majáku.
Sedl jsem si k ní, vzal jí za ruku a ptal se: „ Jak ti je drahá?“
„Blíží se to.“ odpověděla vyhýbavě, „ povídej, ať přijdu na jiné myšlenky.“
Poctivě jsem vše popsal a přetlumočil i to, o čem byla řeč.
„Tak to jsou vlastně dvě záhady….“

To mě nepotěšilo, stačila by mi jedna.
„Jistě souhlasíš s tím, že se ten Tom se nepropadl nikam do země, ani se najednou nevypařil. Taky se tam neobjevil žádný čert, aby ho odnesl do pekla. To že na pastvu přišel sám, bez kozy, napovídá, že nejspíš za tím vším vězí ten mládenec sám. Patrně vymyslel a využil nějaký trik a je na nás abychom přišli na to jaký. Ovšem obávám se, že to bude spíš na tobě.
Tou druhou záhadou je, proč to udělal. Pověz mi něco o těch dvou.“

Tedy nevěděl jsem, co to má s touhle záhadou společného, ale zalovil jsem v paměti a pověděl to málo, co jsem věděl: „ Víš, já jsem žil vždycky tak trochu stranou ostatních a moc jsem se o ně nezajímal, ale ta Lemanová to je opravdový postrach vesnice. Strašně ráda se hádá, ale na druhou stranu nenechá žádného mužského na pokoji, umí být neskutečně sladká, ale běda když se nesetká s kladnou odezvou. To se promění v opravdovou saň. Ve vsi ji už ale každý moc dobře zná, a tak se si jí všichni vyhýbají a myslí si své.
Hawkins se sem přistěhoval asi před třemi měsíci do té dřevěnky, co stojí stranou na kopci a bydlí tam starý Lessing. Prý je to nějaký jeho synovec. Víc toho o něm nevím.“

„Dobrá, ale teď pro tebe mám velmi těžký úkol. Vem si odsud jídlo na pár dní, jdi bydlet do svého starého bytu ve vesnici, zůstaň tam tak dlouho, dokud pro tebe nepošlu….. a žádná diskuze.“
Tedy, něco takového jsem očekával a už jsem měl připraveny nějaké protiargumenty, ale její tón byl tak přísný, že bylo jasné, že to myslí opravdu velmi vážně a tak jsem ty své námitky v tichosti pohřbil, políbil jsem jí na obě tváře a zahanbeně se vytratil. Uznával jsem, že bych tu byl opravdu k ničemu, ale část mého já, se s tím nemohla stále smířit a v duchu mi nadávala do zbabělců.

Protože jsem svůj starý podkrovní pokojík občas navštěvoval, nepotřeboval jsem toho moc, jen trochu jídla. Sešel jsem do kuchyně a tam k mému překvapení jsem už měl připravený tlumok nacpaný spoustou lahůdek, jako kdybych se měl vydat na dalekou cestu. Když jsem se zeptal, kuchařka jen pokrčila rameny: „Paní přikázala.“

Byl jsem v takovém rozpoložení, že jsem neměl sílu se přít a tak jsem si tlumok hodil na rameno a vyšel. Představa, že nechávám svou manželku v této, pro ni tak těžké chvíli, samotnou, mě stále trápila.
I když jsem již delší čas žil s Helen, svůj pokojík v podkroví jsem stále považoval za svůj domov. Sotva jsem tam odložil svůj náklad, rozhodl jsem se znova podívat na obecní louku, abych svou mysl nově zaměstnal a alespoň na čas zapudil ty myšlenky, které se mi stále vracely.

Vzal jsem to postraní cestičkou, abych si přeměřil vzdálenost od domku vdovy Lémanové. Byl to devadesát pět kroků, což je skoro osmdesát yardů. To je dost velká vzdálenost na to, aby se některé detaily ztrácely, ale přesto viděla vše dost dobře. Musel jsem také vzít do úvahy, zda skutečně vše viděla tak jak říká. Člověk podvědomě dělá spoustu věcí mimoděk, aniž by si je uvědomoval.
Stoupl jsem si ke kůlu a odhadoval, jak by to asi vypadlo, kdybych se rychle vrhl ke stromu a schoval se za ním. Hned jsem si uvědomil, že pozornost případného pozorovatele by právě takový prudký pohyb upoutal. Sedl jsem si a přemýšlel. Helen měla pravdu, Tom tady opravdu provedl nějakou lotrovinu. Svědčilo o tom i to, že na pastvu přišel bez kozy. Když se mě Helen ptala na ty dva, tak mě to nenapadlo, ale teď se mi myšlenky sami řadily.

Ellie si určitě mladého pohledného mládence hned při jeho příchodu všimla a zkoušela na něj zapůsobit. A on si tohle připravil, aby se jí zbavil. Jak ale poznal, že se dívá? Odpověď mi přišla jak na zavolanou, když jsem uviděl, že se záclonka v okně domku pohnula. Docela jsem chápal, že Tom nevolil nějakou přímou akci. Tahle situace byla natolik směšná, že si opravdu říkala o čertovinu.
Měl jsem tedy v duchu motiv, ale stále ještě jsem nevěděl jak. Sedl jsem si a chvíli pozoroval tu záclonku. Byla stále odhrnutá, což svědčilo o tom, že jsem bedlivě pozorován. Vybalil jsem z tlumoku svačinu a s velkou chutí jsem se do ni zakousl. Sluníčko příjemně hřálo a s plným žaludkem se dostavila malátnost.

Jak jsem tam tak ležel, všiml jsem si, že někdo docela nedávno zabil do kmenu dva hřebíky a ohnul je do širokého U. Jeden byl těsně u země, druhý ve výši přes pět stop a ještě svítily novotou. Dnes si říkám, že jsem jejich význam nepochopil jen díky tomu, jak moc jsem byl ospalý.
Probudil jsem se pozdě odpoledne. Slunce bylo pryč a s ním i bílé mráčky. Nebe bylo šedé a z dálky se sem valily ještě mnohem temnější mračouni. Vypadalo to na pořádný déšť a tak jsem urychleně vstal a pospíchal do vesnice.

Už z dálky jsem viděl, že před domem stojí dva koně a u nich zámecký stájník. Přidal jsem ještě více do kroku. Dychtivě jsem se mu díval do tváře, abych už předem odhadl zprávu, kterou mi přivážel. Chvíli se snažil tvářit vážně, ale pak se jeho ústa roztáhla do širokého úsměvu: „Madam Baconová dnes dopoledne porodila. Neměl bych vám to říkat, má to pro vás být překvapení, ale je to holčička. Neprozradíte, že jsem vám to řekl?“

„Ne-ne, jistě. Pojeďme rychle.“
Jenže právě v té chvíli začaly na zem padat první těžké kapky.
„Neměli by jsme počkat až to přejde?“
„V žádném případě!“
Než jsme dojeli do zámku, byli jsme oba zcela promočení. Jen jsem se trochu osušil a už jsem spěchal nahoru do ložnice.
Helen poloseděla v posteli obložena polštáři. Její tvář byla bílá jako křída. Jen ty její hnědé oči, které zářily štěstím i únavou zároveň. V ruce držela podlouhlý balíček, z kterého vykukovala malá svraštělá hlavička. Protože jsem na sobě měl stále ještě mokré šaty, poklekl jsem a opatrně se k ní naklonil, abych jí políbil.

„Je to holčička,“ řekla tiše, „byla bych ráda, aby se jmenovala Amélie, po babičce.“
Pak si všimla mých mokrých šatů: „Rogere, ty ses snad dal k vodníkům?“
„Omlouvám se, venku prší a já jsem u tebe chtěl být co nejdříve.“
„U nás….“ opravila mě.
„Ach no, Amlélie je krásná. Jsem rád, že jste obě v pořádku.“
V duchu jsem si udělal poznámku, že si budu muset velmi rychle zvyknout na to, že jsou dvě. Došel jsem do svého pokoje, převlékl se a rozhodl se dojít do kuchyně pro čaj. Už když jsem scházel, měl jsem pocit, že mám nohy z olova.

Sedl jsem si ke krbu, ale rozklepala mě tak strašlivá zimnice, že jsem nebyl schopen se napít. Vůbec nevím, jak jsem se dostal do postele a několik dalších dní si pamatuji jen mátožně. Když horečka konečně povolila, seděla Helen u mé postele. Políbila mě a řekla: „Rogere, tohle už nikdy nedělej.“
Jen, co jsem se trochu zotavil, připravila Helen vše ke křtu naší dcerky. Stejně jako v případě naší svatby, to nebyla žádná velkolepá záležitost. U kostela se sešel dav zvědavců z okolních vesnic. V té skrumáži jsem uviděl i starostu od Tří dubů a uvědomil si, že jsem v poslední době na tu podivnou událost úplně zapomněl. Všiml si mého pohledu a kývl na mě.

Omluvil jsem se Helen a došel k němu.
„Máte moc hezkou dcerušku pane Rogere,“ začal, ale pak už se rozpovídal o tom, co mě nejvíc zajímalo, „ Tak si představte, že ta Lémanová se buď dočista zbláznila, nebo si všechno vymyslela, však víte jaká ona je. Ten Tom se po třech dnech objevil úplně v pořádku a tvrdí, že byl na návštěvě u příbuzných a že se na té pastvě nic zvláštního nestalo.“
Nevěřil jsem tomu ani trochu, protože mě v duchu na mysli vytanuly ty hřebíky v kmeni dubu, ale nechal jsem si to pro sebe.
„To je moc dobře, že se pro tu zdánlivou záhadu našlo takovéhle vysvětlení. Jsem rád, že je Tom v pořádku.“

Rozloučil jsem se a nasedl do kočáru. Helen seděla naproti a držela Amélii v náručí. Když jsem jí uviděl poprvé, vypadala jako scvrklý červíček, ale během těch několika dní, kdy jsem ležel v horečkách, se její tvář zázračně vyhladila a ze zavinovačky na se na mě díval duplikát mé ženy.
„Jste krásné a obě vás miluji,“ vypadlo ze mě.
„Rogere, tvá vyznání přicházejí pokaždé tak nečekaně, že mě vždy překvapí. Tím ale nechci říci, že jsou nemilá. Ale řekni mi, co ses dozvěděl.“

Vyprávěl jsem jí, co mi starosta před chvílí řekl.
„Pravda, úplně jsem na to zapomněla. Vida, další tajemná událost, která má přirozené vysvětlení.“
Chvíli mě zkoumavě pozorovala a pak dodala: „ Tebe ale to vysvětlení moc neuspokojilo, že?“
„Ano, rád bych se na to místo ještě jednou podíval a promluvil s Tomem.“
Plánoval jsem, že se na cestu vydám odpoledne, ale už když jsme přijížděli domů, začala mě strašně bolet hlava. Asi jsem přeci jen ještě nebyl úplně zdravý a měl jsem zůstat ležet a požádat Helen, aby křtiny o pár dní odložila.

Takhle jsem se sotva dovlekl do svého pokoje, služka mi přinesla džbán se studenou vodou, umyvadlo a obvaz.
„Prosím, chci tmu,“ zaúpěl jsem.
Otočila se k oknu a začala stahovat žaluzii. A právě v tom okamžiku jsem pochopil, co se tehdy na obecní louce událo. Kdyby mi bylo jen o trochu lépe, asi bych vyskočil a zajásal, ale takhle jsem si jen přitiskl studený obklad na čelo a doufal, že brzo usnu, což se mi povedlo.

ruhý den bolest jakoby nikdy nebyla a já jsem se cítil skvěle. Přesto jsem požádal Helen, zda si mohu zapůjčit kočár, protože na pěší túru jsem se ještě necítil, o jízdě na koni ani nemluvě.
Nejprve jsem zajel k obecní louce. Když jsem vstoupil, podíval jsem se letmo k domku vdovy Lemanové a viděl, jak se záclonka bleskově odsunula. Nemohl jsem se ubránit v duchu úsměvu. Vidět někoho, kdo na pastvu jezdí v kočáře, to je asi opravdu zážitek, který se hned tak nevidí. Šel jsem ke stromu a nijak mě nepřekvapilo, když jsem viděl, že hřebíky jsou pryč a otvory po nich zamazány hlínou, takže byly téměř neviditelné.
Moje další cesta vedla k Lessingově domku.
Když mě děda viděl vystupovat z kočáru, vyšel ven a hluboce se klaněl: „ Dobrý den, pane Rogere. Čím vám mohu posloužit.“

„Žádné klanění Joe, žádné ´pane´. Vždyť si moc dobře vzpomínám, že jsi to byl ty, kdo mě učil dělat draky a lovit ryby. Však jsme jich pěkných pár upytlačili. Vlastně hledám tvého synovce Toma.“
„Copak provedl ten uličník? Jistě za ním jdete krzevá ten mlýn u řeky. Já mu povídal, že se má nejdřív jít zeptat panstva, estlivá si ho může opravit, ale to víte, ta dnešní mládež. Je tvrdohlavý jako beran.“
„Ne nic takového. Jen si s ním chci promluvit.“

„Je zase tam u řeky, Utíká tam každou chvíli, kluk jeden zatracená. Sliboval, že mi tu bude pomáhat, ale teď jsem skoro na všechno sám.“
„Já mu domluvím.“
„Jejda to ne,“ obrátil stařík o sto osmdesát stupňů. „ On svou práci zastane.“

Nechal jsem ho tam sedět na lavičce před domkem a vyjel jsem k mlýnu. Cestou jsem si uvědomil, že ten rozhovor mi vlastně pomohl vysvětlit další záhadu , kterou jsem chtěl objasnit: kdo opravuje tu starou zbořeninu u řeky?
Když kočár zastavil na cestě, Tom mi vyšel z domu vstříc. Byl to pěkně urostlý mládenec, širokých ramen, dobře o stopu vyšší než já a tvářil se velmi odhodlaně.

„Á pán ze zámku! Čekal jsem, že se tu objevíte. Tak co chcete? Vyhodíte mě odsud?“
Neznělo to příliš přívětivě. Mládenec se asi řídil heslem, že nejlepší obranou je útok.
„Ale ne. Jen si s tebou chci popovídat.“ opakoval jsem znova skoro totéž co předtím.
„Před několika dny vdova Lémanová říkala, že se na obecní louce odehrála podivná událost….“

Nenechal mě domluvit: „ Nic se tam nestalo, ta zatracená ženská si něco vymýšlí. Copak by bylo možný, aby někdo uprostřed palouku jen tak dočista zmizel jak ona tvrdí?“
Zapálil si cigaretu, dal ruce v bok a díval se na mě shora, jist si asi svou převahou.
„Stát se to mohlo. Vlastně se to stalo a já vím jak. Pravda, nějaký čas mi trvalo než jsem to prokoukl. Připravil jsi tam pro tu protivnou ženskou takový divadélko. Zabil jsi tam do dubu dva velké hřeby, ohnul je a upevnil do nich tyč, na které bylo namotáno nějaké plátno, že? Nejspíš nabarvené na zeleno. Když si zjistil, že se záclona v okně pohnula a ona se dívá, prostě si plátno natáhnul a schoval se za něj. “

oufal jsem, že s ním tohle odhalení pohne, ale on byl z tvrdšího materiálu:

„To je hezky vymyšleno. A kdyby to tak bylo, co vy s tím? To mě jako zato poženete k soudu? Nemáte žádný důkaz, je to jen vaše báchorka.“
„Nepotřebuji žádný důkaz. Nechci nikoho trestat. Ta ženská si o něco podobného říkala. Jen jsem chtěl, abys věděl, že jsem ten tvůj trik prokoukl. A co se týče mlýna, ještě promluvím s lady Baconovou, ale jsem přesvědčen, že ani ona nebude mít nic proti tomu, abys tenhle starý dům opravil a zabydlel se v něm, jen nesmíš zapomínat na Lessinga.“

Tom konečně trochu změknul: „No připouštím, dejme tomu, že to tak opravdu bylo, ale jestli na mě přijdete s tím, že jsem se přiznal, všechno zapřu, je to jasné?“
„Ano!“ a horlivě jsem kýval.
„Před dvěma lety jsem dělal inspicienta v jednom divadle, kde tehdy hostoval ten známý francouzský mág a iluzionista Robert Houdini. Od něj jsem tenhle trik odkoukal, i když on ho samozřejmě měl dokonale propracovaný. Tohle byla jen taková improvizace, ale myslím, že stačila a že mi vlezlá ženská už dá pokoj.
„Už si nevzpomínám, že bys mi o něčem takovém něco říkal,“ a spiklenecky jsem na něj mrknul.
Teď roztál už úplně: „Mám totiž v Londýně děvče a chceme se vzít. Ona mi mockrát vyprávěla o tom, že by chtěla žít na venkově, chovat slepice a tak podobně a já bych jí chtěl to její přání splnit.“

„Budeme určit moc rádi, když dům opravíte a nastěhujete se sem…… tedy jestli vám nevadí, že tu straší….. tak na shledanou.“ otočil jsem se a odcházel.
Já vím, byla to hodně nečestné a potměšilé, ale myslím, že si přeci jen malý trest zasloužil.

Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku