Autor : ©J.B.Hurych
Název : TŘI ŽIVOTY.



Říká se, že "člověk je tak starý, jak se cítí", ale to není přesné. Jsou totiž tři ty životy: kalendářní, fyzický a emocionální, ten citový, tj. jak staří se cítíme. Lékaři ty první dva rozlišují a mají na to i testy, kde vám sdělí, jak na tom skutečně fyzicky jste, zda kalendář předbíháte (a to je zlé, protože jste teda fyzicky starší, než je váš "úřední" věk), anebo se za ním zpoždujete (a to prý je naopak dobré.jste naopak mladší, že ano :-) . . .


Tak jak to teda vlastně je a hlavně jak se dá naše situace zlepšit?? Nu s tím kalendářním věkem se nedá dělat vůbec nic. Můžete si jak chcete přepisovat rodný list - jako to třeba dělají herečky - ale lidi neoklamete, oni vás stejně budou soudit podle toho, jak vypadáte.
Vzpomínám na starý vtip: Potkají se dvě herečky a jedna povídá: "Víš, že ani nevím, jak ty jsi vlastně stará?"
"Hádej," povídá ta druhá, "na kolik vypadám?"
"Ale tak stará zase nejsi," šlehne jí ta první. Nu je to tvrdé, ale často i pravdivé . . .

Na druhé straně je pravda, že mnoho lidí vypadá mladší, než je jejich kalendářní věk. Někteří z nich pak ale kupodivu umírají dříve, než ti stejného věku, ale staře vypadající :-). On totiž ani ten fyzický věk - na kolik vás odhadnou doktoři podle jejich testů - se neměří podle toho, jak kdo vypadá, ale jak fungují jeho orgány. Ale když někdo jen "vypadá" mladší než je, ale je jen hezká skořápka nebo následek drahé kosmické operace :-). Na délku fyzckého života to ani nemusíí mít žádný vliv

Fyzický věk je ovšem stav, který si často pleteme s tím, "jak vypadáme". Přesto se všichni snažíme vypadat pěkně a nahlas si to jeden druhému vesele lžeme, podle definice, že existují tři etapy života: mládí, střední věk a "vypadáte dobře". Jdeme-li pak někomu na pohřeb, podíváme se na nebožtíka nebo nebožtici a řekneme si : "Ten/ta ale vypadá pěkně, že?", jako bychom nevěděli, že mu (nebo jí) maskéři funerálního ústavu udělali nákladný make-up. Ale ať si vypadá sebepěkněji, teď už je to jemu nebo jí pr. platné . . .

Fyzický stav le ovšem ovlivnit, a to nejen negativně, ale i pozitivně.Dprávná dieta, cičení, vyvarování se extrémům jako je kouření, alkohol, drogy a nezřízený život vůbec.Dennodenně dostávám emaily od svých současníků , kteří mi radí, jak si uchovat zdraví a krásu: no prosím, na krásu kašlu, ta je jen pro mladé A zdraví? Čistota je přece už sama půl zdraví, veselá mysl také a víc než stoprocentní zdraví ani nechci :-). Podle jejich slibů bych pak - třeba po pití jakéhosi "zárubového čaje" - musel umřít úplně zdravý. Ale to bych zase umřel jaksi zbytečně, ne? Kromě toho - zdraví si stačí jen uchovat, to jen nezdravost se musí léčit . . .


Ale dost té legrace, ta věc je vážná. Přejdu tedy radši na ten věk třetí, "emocionální neboli citový". Chtěl jsem původně napsat věk mentální , ale to zní příliš cvokhausem anebo duševní, ale tam bych zase musel nejprve vědět, co je to ta duše - já jsem na náboženství zrovna chyběl, když se to bralo. :-). Citovým věkem ovšem nemíním skutečné, velké city, ale spíše jen pocity,tj. jak starý se sám cítím . Ovšem takový věk lze ale těžko měřit na roky, že ano.

A tady se vracím k tomu přísloví na začátku mé eseje. Zjistil jsem, že naše pocity můžeme opravdu také dost ovlivnit. Tak například jakousi sebe-sugescí se můžeme zbavit stresu či špatných nálad. A právě takové stavy mohou zkracovat ten fyzický život. Říkají, že jistý malý stres potřebujeme, ale toho má jistě každý z nás bohatě :-). Jde jen o ten velký stres, který narušuje hlavní biologické procesy těla a jeho rekuparaci, tj. nabrání sil a různé opravy,které si tělo umí dělat docela samo, automaticky. Odolat stresu není úkol lehký a chce to jistou dobu a hlavně správnou metodu. Někteří lidé chodí k psychiatrovi, ale tam jsou pak zase závislí na něm i a sami si pomoci nemohou. Mluvím zde hlavně o stavu, zvaném "stáří", tedy o něčem zcela normálním a přesto značně nervujícím.

První možností jak nabrat rovnováhu je, že si prostě svůj věk vůbec nepřipouštíme, i když nám to různé "bolesti stáří"a "dobře to myslící přátelé" stále připomínají :-). Slovo starý je totiž slovo ošklivé, většinou spojované s jiným, jinak zcela normálním slovem do vyloženě nesympatického sousloví (např. starý vůl, stará vesta, starý zaměstnanec stará čarodějnice či dokonce stará vláda a podobně.). Jakoby slovo mladý naopak znamenalo jen něco dobrého, záslužného či pokrokového a ne také i nezkušenost, neopatrnost a často i nezralost. Mladým ovšem záleží na délce života daleko méně, tam je bota netlačí. :-)

Pochopitelně, že se tomu fyzickému stáří prostě nevyhneme, ale u citového stáří máme jeětě naději: můžeme ho třeba ignorovat tak, že se prostě staří necítíme. tu ignranci si ale nesmíme vnucovat, ta musí přijít sama, nenápadně. Vidíme kolem sebe plno lidí, kteří si myslí, že když budou stále dosahovat stejných fyzických výkonů, že si stáří oddálí. Opak je ale pravdou: příroda dříve či později stejně vyhraje a naše úsilí se z polo-tragického změní na dokonale-směšné. Jde totiž opravdu jen o to, nedopřát smrti to zadostiučinění, že nás porazila anebo jistě porazí. Poznat, že to prostě není žádný boj, ale jen podzim života. Přírodní zákony jsou - na rozdíl od těch lidských - prostě neměnné, tečka.

Trochu to jistě souvisí se strachem ze smrti, ale i ta je nevyhnutelná - ani fakt, že možná exstuje život posmrtný, na tom nic nezmění. Než se dostaneme do nebe, musíme stejně nejdřív umřít. Dříve či později to čeká každého z nás, tak proč spěchat. A přesto si každý chce honem "užít" a dohnat, co ještě nestihl. Jedni píší životopisy nebo si objednávají krásné náhrobní kameny, prostě touží po jakési "nesmrtelnosti", když už ne té pro ně, tak alepsoň pro jejich jméno. Zase jiní se snaží uchlastat či dohnat všechny ty rozkoše, kterých ovšem nikdy není dost a které si navíc koledují o předčasnou mrtvicí.


Pronesl jsem tu pár ostrých slov, a to zcela úmyslně. Jak budeme víc a víc "kalendářně dospívat", budou se naše bolesti ještě zrádněji připomínat a naznačovat, že už to dávno není, co to bývalo. Nu ano, není - a co na tom? Spíš si važme toho, že jsme kdysi jednou byli opravdu tak dobří, draví, silní a hezcí . No s tou krásou bych to nepřeháněl, ale jinak to bylo dobré, ne? Ne, neříkejte, že ne. Některým nebylo dopřáno tak dobře jako nám a tak si nekažme vzpomínky tím, že fňukáme a chceme to všechno vrátit zpět, tak jako ten loňský sníh . . .

Jsme-li pak už "ve věku" - lepší už to rohodně nebude, ale dá se to vše udělat citově snesitelnější. Jistě, zvykli jsme si na něco a nechceme si přiznat, že je to pryč. Zvyk je sice železná košile, ale v našem věku je už dost rezavá a nebudeme se přece chlubit tím, že už je navíc celá polámaná a vrže. Nezbývá, než si na to vše nějak zvyknout nebo ještě lépe - to ignorovat. A na bolesti prostě brát prášky.

Bojovat s tím až do smrti je sice hrdinské, ale zbytečné. Tím v sobě jen pěstujeme to stálé podvědomé očekávání té poslední, definitivní porážky a jsme už teď poraženi, aniž to víme. Mentálně poražení. A tady je ten recept: naše tělo už nepředěláme, ale naše myšlení ještě můžeme. Ovšem ne každý a ne stejně.
Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku