Autor :
©Karel Šlajsna
Název :
PŘÍBĚH KAPITÁNA DAWA
( Poprvé zveřejněno v autorově blogu "SFINGA -
povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )
Musím se přiznat, že když začaly přípravy na mou svatbu s lady Baconovou ( které teď říkám Helen) měl jsem strašlivou trému a obavy, že tam bude spousta lidí. Tedy alespoň ty přípravy tomu nasvědčovaly, protože jsem jí často zastihl ve velmi vážném hovoru s jinými ženami, který byl doprovázen spoustou rozmáchlých a energických gest. Sotva jsem se však přiblížil, hovor utichl a všechny přítomné si založily ruce na hrudi a přísně mě pozorovaly. Po chvilce mě Helen sladce oslovila: „ Potřebuješ něco?“
PŘÍBĚH KAPITÁNA DAWA.
Staré příběhy III..
„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli nemůžu s něčím pomoct.“
Ó né, to jsou jen nepodstatné maličkosti, ženské záležitosti, nedělej si s tím starost.“
Načež se otočila k ostatním a semkly se do chumlu, který se podobal ragbyovému mlýnu.
Bloudil jsem tedy nejprve místnostmi jako duch Hamletova otce a věnoval se neradostným představám o gigantické svatbě. Moje mysl mi se sadistickou rozkoší přehrávala všechny možné trapné situace, které při takové slavnosti mohou nastat a tak jsem nakonec zabočil do knihovny, abych četbou tyto chmurné myšlenky od sebe odehnal.
Nakonec bylo vše jinak, v kostele jsme byli sami jen s mladým Rogerem a Amy, kteří nám byli za svědky a vše probíhalo dobře, dokonce se mi i podařilo nešlápnout ji na vlečku a nasadit prsten napoprvé i když jsme se v duchu klepal jako sakura ve vichřici.
V okamžiku, kdy jsem dal Helen první manželský polibek a otočili jsme se, abychom vyšli ven, se otevřely dveře kostela a dovnitř vjel invalidní vozík tlačený jeptiškou. Helen na mě vrhla tázací průrazný pohled. Odpověděl jsem pokrčeným ramen. Mezitím vozík dojel až k nám. Usazen v něm byl starý muž, který byl oblečen do uniformy námořního kapitána, a na prsou se mu houpala řada vyznamenání. Zamlada to musel být pěkný mužský, ale teď už to byl jen seschlý stařík.
Když k nám dojel, podíval se na mě a optal se: „ Roger Taylor?“
„Ano, to jsem já.“ vyšlo ze mě ani nevím jak a nejraději bych se v té chvíli propadl, jak jsem se cítil trapně, protože jsem cítil, jak mě Helenin pohled z boku propaluje.
„ Ty asi nevíš, kdo jsem, že? Jsem tvůj strýc Dawe. S tvým otcem jsme se neměli zrovna v lásce, tak ti o mě asi nevyprávěl. Naposled jsem tě viděl jako malého chlapce a jen pouhou náhodou jsem se dozvěděl, že se dnes ženíš a rozhodl se dát ti svatební dar. Počkám venku a tam si popovídáme.“ Sestra otočila vozík a vyjela s ním ven a my ho následovali.
„Strýček Dawe?“ sykla mi do ucha Helen.
„Já za to nemůžu, já jsem ho nepřičaroval.“
„Jsem v těch šatech zamotaná jako mumie a jestli to bude trvat dlouho, tak ze mě mumie opravdu bude.“
„Ale strašně ti to sluší.“ špitnul jsem.
„Protivo!“odsekla, ale znělo to, jako když kočka spokojeně přede.
Vyšli jsme ven, Vozík postával ve stínu staré lípy, sestra seděla na lavičce vedle a cosi si četla. Dawe vzhlédl a usmál se: „ Máš krásnou nevěstu.“
„Děkuji za to, že jste vážil tak dlouhou cestu, aby jste mě navštívil,“ odpověděl jsem neutrálně.
Jen mávl unaveně rukou: „K věci synu. Bude to sice trochu delší vyprávění, abys pochopil, o co jde, ale věřím, že to bude stát za to. ( Helen vedle mě si odevzdaně povzdychla.)
„Nevím, jestli ti otec vyprávěl, že jeden z našich prapředků byl, podobně jako kapitán Drake, kasper. Někdy v té době, kdy se Drake dal do služeb Alžběty, i on se usadil a založil si rodinu. Koupil si dům na severu Anglie nad malou zátokou. Tady měl zakotvenou i svou loď Severní vánek.
Většina mužů z jeho posádky své podíly prohýřila a tak za ním přišli a chtěli, aby s nimi znova vyplul. Po dlouhém přemlouvání souhlasil. Měli štěstí, když se jim podařilo přepadnout španělskou karaku plnou zlatých prutů a šperků. Sotva však zakotvili doma a vyložili náklad, začaly hádky, kdo jaký podíl má dostat. Taylor tušil nebezpečí a tak rodinu poslal k příbuzným. Udělal dobře, netrvalo to dlouho a posádka se proti němu vzbouřila. Chtěli i jeho podíl. Opevnil se v domě a vzbouřenci ho oblehli.
Bojoval statečně a poslední kulku si nechal pro sebe. Boj přežili jen dva muži, ti pak prohledali dům, ale kapitánův podíl nenašli a tak dům ze vzteku alespoň zapálili. Existuje o tom jejich doznání, když je o něco později zatkli za přepadení a pak pověsili. Jeho synové dům opravovali, ale o tom, že piráti otcovo zlato neodnesli, nevěděli. To se dozvěděli teprve jeho vnuci, ale neměli štěstí, nic nenalezli a tak si příběh o ztraceném pokladu naše rodina pak dál předávala již jen jako báchorku.“
Tady stařec přerušil na chvilku své vyprávění, vyndal z pod kabátu podlouhlé pouzdro, otevřel ho a podal mi jakýsi dokument: „ Toto je notářsky ověřený darovací list na dům po tvých předcích a ještě něco ( znova sáhl do kapsy a vytáhl jakousi starou knihu). Toto je stará bible, která prý pochází z vlastnictví kapitána Taylora, je to rodinná památka na tohoto podivuhodného muže.“
„Děkuji, ale nevím, jestli vůbec od vás můžu takový dar přijmout.“
„Už deset let žiji v útulku pro námořní vysloužilce a cítím, že se blíží můj konec. Já jsem celý život trávil na moři, nemám žádnou rodinu, jsi můj jediný příbuzný. Mám jen jediné přání, pohřběte mě blízko domu, tak abych viděl na moře.“
Opravdu mě to dojalo a tak jsem ze sebe jen vypravil: „Ano strýčku, slibuji.“
Bylo vidět, že ho cesta i to vyprávění vyčerpalo. Jen malátně kývl a řekl: „Sestro, pojedeme.“
Jeptiška sklapla knihu, vstala a opřela se do vozíku. Dívali jsme se, jak ho zavezla ke krytému kočáru a spolu s kočím muže přenesli dovnitř.
„Vy ty staré příběhy máte v rodině co?“ ozvala se za mnou Helen.
„Jestli si ale Rogere myslíš, že se teď sebereš a pojedeš někam na sever hledat ten chimérický poklad, tak na to hned zapomeň. Nenechám se připravit o líbánky!“
„Tak to mě opravdu ani nenapadlo.“
Už druhý den při snídani to ale byla právě ona, kdo o tom začal mluvit. Vzala do ruky lžičku, kterou pak při hovoru používala jako taktovku: „ Na tom příběhu, který ti včera vyprávěl ten tvůj strýček, je leccos divného.“
„Ano, souhlasím, myslím, že žádný poklad nikdy neexistoval, je to nejspíš jen historka, kterou si některý z mých předků vymyslel. Jeho děti třeba už nebavily klasické pohádky, kdežto dobrodružný pirátský příběh má úspěch vždy.“
„Ano, to zní velmi pravděpodobně. Ale nevadilo by ti, kdybych si udělal malý výlet do Londýna a trochu se tam poptala?“
„Nevím, jestli tak dlouho dobu tady přežiji bez toho, abych uschl steskem.“
„Rogere, už do první chvíle, kdy jsme se potkali jsem poznala, že jsi se do mě zamiloval. Víš, my ženy pro to máme zvláštní smysl. Krom toho jsi neuvěřitelně milý. Nechávám tě tu o samotě jen proto, že většinu času budu trávit na nudných čajových dýcháncích a poslouchat klepy od svých starých přítelkyň. Neboj, bude to jen pár dní.“
Naznačený program její návštěvy Londýna mě opravdu nijak nelákal a tak, když po obědě vyjela, využil jsem toho, abych zašel do svého dřívějšího domova. Napadlo mě totiž prohlédnout si něco z toho mála, co mi zbylo z rodinných věcí.
Život s Helen byl krásný, ale přeci jen, teď když jsem se vrátil do míst, kde jsem prožil řadu let, zmocnil se mě jistý stesk a nostalgie. Napadlo mě, zda doma nenajdu něco, co s příběhem kapitána Dawa mohlo nějak souviset. Vše co bylo jen trochu cenné, moje matka po smrt otce prodala, abychom měli na skromné živobytí a tak jsem si nedělal žádné naděje…. jen jsem tak měl důvod se vrátit domů. Chodil jsem po bytě a spíše jen bezmyšlenkovitě bral do rukou ty staré známé věci. Bylo to pro mě, jako když se setkávám se starými příteli.
Také krabičku s, jak moje matka říkávala, několika cetkami, které neměly valnou hodnotu. Už jsem ji chtěl vrátit na skříňku, když jsem si všiml, že dřevěné proužky, kterými byla obložena, se věkem odchlíply. Rozhodl jsem se tedy čas, kdy bude Helen pryč, využít k tomu, že ji opravím. Přešel jsem ke stolu u okna, abych na to lépe viděl. Vyndal jsem malý nožík a postupně jednotlivé pásky odstraňoval. Když jsem se dostal na dno, obdélníček dřeva se odklonil. V malém úzkém otvoru ležel kulatý předmět. Vyklepl jsem ho na stůl, kovově to zvonilo a zalesklo se žlutavé zlato. Byla to zcela jistě velmi stará a moc podivná mince.
Na jedné straně neměla ražbu vůbec a na druhé jen jakési neumělé klikyháky. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Minci jsem schoval do kapsy a pokračoval v práci. Než se začalo stmívat, byl jsem hotov a krabička vypadala jako nová. V knihovně jsem se pokoušel najít nějakou knihu, která by mi pomohla zjistit původ té mince, ale nic takového jsem nenašel.
Další den jsem jel k jeskyni navštívit Hookera. Můj kůň s rezignovaným povzdechem přijal fakt, že na něm pojede mizerný jezdec, který ho bude nutit k pomalé chůzi, zatímco on by raději cválal.
Hooker už dávno nebyl tím nažehleným elegánem. Nechal si narůst plnovous a zpustl, takže vypadal jako opravdový poustevník.
Vedle jeskyně byla pěkná kupa hlušiny.
„Jak jde kopání pane Hooker?“ nadhodil jsem.
„Už jsem toho nechal, je to tam někde hluboko a musel bych si najmout partu barabů a ti by všechno zlato jistě ukradli. Ten pramen tady (ukázal za sebe), občas nějaký malý nugget vyplaví a to je teď moje jediná radost.“
Skoro mi ho bylo líto.. skoro…
Helen se vrátila z Londýna pátý den, odmítla mluvit s tím, že povídání počká na ráno a že si jde lehnout.
Ráno jsem viděl, že je plná novinek. Ačkoliv to neměla ve zvyku, nimrala se ve snídani, až to nakonec nevydržela a opět se lžičkou v ruce spustila:
„Moc jsem toho nezjistila. Strýček jedné mé známé je odborník na námořní historii a ten mi vyprávěl, že v době panování královny Alžběty bylo mnoho kapitánů, kteří vlastnili kasperské listy, ale na většinu z nich se zapomnělo. Ostatně když na trůn nastoupil Jakub I. ztratili zcela jeho přízeň a začal je naopak pronásledovat. V tomto bodě je tedy ten příběh možná pravdivý.
Tvůj strýc Dawe opravdu byl dlouhá léta kapitánem na lodi Bledá Luna a žije v útulku pro námořní vysloužilce. Zastavila jsem se tam, ale řekli mi, že je to s ním špatné a doba jeho života se již nepočítá na týdny ale na dny. Nechala jsem tam adresu, aby nás pravidelně informovali o jeho zdravotním stavu. Také jsem navštívila našeho rodinného právníka a ukázala mu tu darovací listinu. Podle něj má všechny náležitosti a je tedy platná.“
„Také něco mám.“ vyndal jsem krabici, kterou jsem měl připravenou vedle sebe na židli a ukázal jsem odklápěcí prkénko a minci kterou jsem tam našel. Minci si prohlédla jen zběžně, ale tajný prostor v krabici se jí líbil, protože si ho velmi zálibně prohlížela.
„Jé to je krásná schovka!...no ano tajná schovka!“ a její hlas se vytratil kamsi do ztracena a zamyšleně klepala prstem do rtu. Věděl jsem, že jakýkoliv pokus vypáčit z ní, nač myslí, by byl odsouzen k neúspěchu a tak mi nezbylo než čekat až se mi svěří. Pořád jsem přemýšlel nad tím, co měla na mysli a co jí mohlo napadnout, ale ne a ne na to přijít. Ostatně už druhý den k nám přijel posel z Londýna se zprávou, že kapitán Dawe zemřel a to mé myšlenky obrátilo zcela jinam.
„Budeme trochu cestovat. Pojedeme se podívat na ten tvůj dům a taky spolu vybereme nějaké vhodné místo, kam kapitána pohřbít. Slíbil jsi mu to..“
„Já vím, rád se tam podívám, jsem zvědav, jak ten dům mých předků vypadá.“
„Cesta tam potrvá jistě alespoň tři dny, napíši dopis své známé vévodkyni Clarise. Má velmi pohodlný kočár, který nám jistě ráda půjčí. Také napíšu do útulku, aby tam převezly kapitánovy ostatky. Ve Wigtown jistě bude nějaký farář a pár mužských, co za pár šilinků rádi vykopou hrob.“
Helen navrhla, abychom si cestu ukrátili hrou v šachy a ke spoustě zavazadel tak přibyla ještě šachovnice se zasouvacími figurkami. Kočár byl opravdu velký a vévodkyně nám k němu půjčila i svého kočího a koně.
Když prohrála první partii, prohlásila poněkud neklidně: „ Už jsem dlouho nehrála, potřebuji se do toho trochu dostat.“
V té druhé jsem tedy udělal několik drobných chyb, ale stejně mi to nebylo nic platné, zase jsem vyhrál. Potřetí jsem uprostřed šachovnice zinscenoval divokou přestřelku, ve které moje figurky padaly jedna za druhou. Sice jsem prohrál, ale asi jsem to přehnal, protože prohlásila: „ Hele nemysli si, že nepoznám, že jsi prohrál schválně. Je to sice od tebe milé, ale nebaví mě to, raději toho necháme a vyprávěj mi nějaký příběh.“
„Tak dobrá, blízko naší vesnice stojí v lese černý most, který vlastně vede odnikud nikam a vypráví se o něm spousta historek. Mě se nejvíc líbí ta o Merlinovi.“
Kouzelník Merlin se vsadil s ďáblem, že do rána nedokáže postavit most. Když prohraje Merlin, dá mu svou duši a naopak ďábel pak bude pro Merlina pracovat deset let.
Jak čert honem spěchal, nevšiml si, že Merlin do smlouvy připsal, že most musí postavit přes řeku Avon, honem ji podepsal a letěl na sever do Skotska. Tam z černé skály vyrval hromadu kamení, netrvalo mu dlouho a most byl hotov. Letěl honem zpět a už se těšil na to, jak se bude Merlin tvářit, až mu bude muset odevzdat svou duši. Jenže kouzelník mu ukázal smlouvu s jeho podpisem a ďábel tedy honem letěl zpět do Skotska, aby most přenesl. Jenže právě ve chvíli, když byl nad naší vesnicí, zakokrhal tam první kohout a čert vzteky s mostem mrštil doprostřed lesa, kde stojí dodnes.
„Pěkná je také ta o králi Jiřím,“ chtěl jsem navázat, ale všiml jsem si, že moje krásná manželka spí.
Netvrdím, že to byl jediný příběh, který jsem jí cestou vyprávěl, ani že jsme již pak nehráli šachy, ale nechci vás příliš nudit.
Když už jsme měli dům na dohled, dohonili jsme i povoz, který vezl strýcovu rakev. Doprovázeli ho dva zřízenci pohřebního ústavu, což usnadnilo situaci.
Bylo vidět, že stavení je již dlouho neobydlené, předzahrádka byla zarostlá, okna šedá a dveře vyvrácené. Nedaleko jsem uviděl malou vyvýšeninu označenou křížem. To byl jistě hrob mého praděda. Pohledem jsme se dohodli s Helen, že to je nejvhodnější místo a já nakázal zřízencům, aby hned vedle začali kopat.
Trochu brblali, že hrob bude příliš mělký, protože je zde jistě skalnaté podloží, ale pak odevzdaně pokrčili rameny a pustili se do práce. Je pravda, že jáma opravdu nebyla příliš hluboká, ale rakev se do ní pohodlně vešla. Kočí mezitím přivezl z městečka kněze a tak pohřeb mohl začít.
Nakonec jsme se ještě pomodlili a já se chopil jedné volné lopaty, abych zřízencům pomohl navršit hlínu na hrob. Zaplatil jsem jim pak mzdu, přidal ještě něco navrch, kněze obdaroval příspěvkem na kostel a pak už jsme konečně byli sami.
Vešli jsme dovnitř. Všude byl prach a pavučiny. Z této místnosti, které vévodil veliký krb, vedl vchod do menší, která byla patrně kdysi kuchyní. I zde byla velká pec. Poslední pokoj, byl nejspíš manželskou ložnicí, zatímco dětské pokoje asi byly v podkroví. Tam jsme se ale nedostali, protože ze schodiště zbyly jen ubohé trosky. Všechno to tady bylo takové smutné a ponuré. Raději jsme vyšli ven. Chodník nás zavedl za dům, kde byla široká vydlážděná luneta, která byla kdysi vyhlídkou na zátoku. Na jedné straně ze země trčela trojnožka s mohutnou objímkou, do které nejspíš v dávné minulosti byl vložen dalekohled. Byl docela hezký den a tak výhled na moře byl opravdu úchvatný
„Je to tady velmi krásné,“ Helen mimoděk mluvila polohlasem. „Jsem ráda, že jsem si to tady mohla prohlédnout, potvrzuje to moje domněnky.“
Nastražil jsem uši, protože jsem pochopil, že si chystá jedno ze svých úžasných překvapení.
„Předpokládejme, že se to událo tak jak nám to kapitán vyprávěl ano?“
Jen jsem kývl na souhlas.
„Tak dobrá, tak otec rodiny ví, že kolem jsou pravděpodobně hlídky vzbouřenců, ale potřebuje rodinu poslat do bezpečí. Na jednu stranu je nemůže poslat s těžkou truhlou plnou zlata, to by se na ně ti chlapi hned sesypali. Na druhou stranu neví, co se bude dít a musí počítat s nejhorším, takže je neodešle s prázdnou. Co tedy udělá? Nejspíš vybere šperky a jiné drobné cennosti, které se dají poschovávat po kapsách nebo na těle. Je to pochopitelně risk, ale počítá s tím, že oni mají v hlavě jen tu truhlici plnou zlata a když jí nevidí odvážet, nechají rodinu být.“
„Zní to rozumně, ale proč myslíš, že to tak doopravdy bylo?“
„Jestliže potom dům opravili a dál v něm žili, kde na to vzali finance? Pravděpodobně z toho, co utržili za prodej šperků, bez toho by byli na mizině.“
„Ano, tak jak to říkáš, to dává smysl.“ ale v duchu jsem zcela přesvědčen nebyl.
„Zbudou mu zlaté pruty. Venku je nikde zakopat nemůže, to by ho jistě hlídky viděly, musí je schovat někde uvnitř. Pojďme se tam vrátit.“
Vešli jsme opět dovnitř. Rozhlédl jsem se: „ Dříve tady jistě bylo spousta nábytku. Hm, no to asi ne, to je hloupost,“ uvažoval jsem nahlas. „ale co sklep?
Vchod bývá většinou pod schody.“
Hned jsem se tím směrem vydal a opravdu tu byl velký kovový kruh. Pokusil jsem se za něj zatáhnout, ale poklop byl jako přirostlý k zemi.
„Ani se nenamáhej. Tam by přece také všichni hledali. Krom toho se tam nedá nic zakopat, vždyť víš, že je tu všude dole skála.“
Zůstal jsem bezradně stát a díval se po prázdných zdech. Podupávala nožkou a vychutnávala si tu chvilku. Netrápila mě dlouho, jen malinko.
„Jsou tu přeci komíny! Ten v této místnosti a pec vedle. Já bych si tipla na kuchyň. Jestli se nemýlím, tak tam bude i udírna.“
„ Myslíš, že jeho synové během těch oprav do komínů nenakoukli?“
„Ti ale přeci nehledali, mysleli, že zlato odnesli lupiči a další generaci to nenapadlo, krom toho že asi moc nevynikali pobožností.“
Na můj udivený pohled vytáhla z kabelky naší starou rodinou bibli, otevřela ji na místě, kde byl roh stránky ohnut jako záložka a četla:
4.14. A nebudeš jísti masa syrového, alebrž ho na ohni řádně propečeš, tuk pak zachytíš do mísy a obětuješ na oltáři ve stánku úmluvy.
Vešli jsme do kuchyně. Přešel jsem k peci a sehnul se, abych vlezl do komína. Na stěně tu byly háky na maso a na nich přivázáno viselo deset tyčí, které na první pohled vypadaly jako staré seschlé salámy. Postupně jsem je sundal a položil před sebe na zem. Pak jsem vylezl ven, našel první tvrdý předmět a seškrábl vrstvu sazí. Pod ní se zablesklo zlato.
„Tvůj pradědeček byl náramně chytrý muž, rozdělal pod nimi oheň, aby je začernil, takže na první pohled nebyly vidět. Jsi teď velmi bohatý muž.“
„Ano jsem opravdu bohatý muž, mám tu nejkrásnější a nejchytřejší manželku na světě.“
Objala mě tak silně, jako ještě nikdy předtím.
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku