E=NIGMA

Autor : ©Karel Šlajsna
Název : MODRÉ NEBE, RUDÉ KVĚTY.
( Poprvé zveřejněno v autorově blogu "SFINGA - povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )

Seděl na lavičce před svým domem a díval se na modré nebe, kde se povalovaly šedé mraky jako obrovité líné velryby. Čekal, kdy se na obloze objeví tenká černá čára, signalizující, že přilétla obchodní loď a odveze sebou další osadníky. Podle odhadu jich tu už na planetě Eden XII. zůstávala sotva padesátka, možná ještě méně.

MODRÉ NEBE, RUDÉ KVĚTY. .

Přitom, když tuhle planetu průzkumníci objevili, dostala jméno Eden právem. Vše se zdálo být naprosto ideální a tak se sem noví přistěhovalci jen hrnuli. Jenže brzy se ukázalo, že je něco špatně. Dovezená zvířata brzo hynula a rostliny buď nevyklíčily vůbec, nebo měly jen krátký život.
Přijeli vědci, odbírali vzorky, pokyvovali moudře hlavami nad svými přístroji, řekli, že výsledky musí zhodnotit a pak je už nikdo nikdy neviděl.
Všechny pokusy o založení políček ztroskotaly. Žít se tu sice dalo, ale ovoce z místních malých pokřivených stromků mělo podivnou chuť, stejně jako maso. Lidé odcházeli a zbyla jen hrstka podivínů, takových, jako on.
Miloval samotu a pro svůj domeček si vybral jeden z tisíců ostrovů rozesetých po zdejším oceánu.

Ti, co odcházeli, tu často zanechávali téměř všechno, co si přivezli a tak našel v jednom opuštěném domě obrovitý kufr nacpaný nahrávkami vážné hudby. Nikdy předtím netušil, že by ho mohla zaujmout, ale teď každý den z okna zněly monumentální tóny Vágnerovských oper, Chopinových valčíků, Mozartovských duetů nebo kytara Franceska Tarregy.
Před polednem se ozval zvonek. Vešel dovnitř a zapnul vysílačku. Volal Fred, nejbližší soused: „Ahoj, už to tady taky balím. Na stole nechávám soupis těch několika věcí, které bych chtěl darovat určitým lidem. Zbytek si vemte, kdo co chcete.“
„Nemyslím Frede, že si pro to přijedou. Buď bydlí daleko, nebo, jak jsem s nimi mluvil, jsou už taky všichni napůl rozhodnutí odletět.“
„ A co ty, zůstáváš?“
„Ano.“
„Jsi blázen, víš to? Ale hodně štěstí.“
„Tobě taky.“

Dál už nebylo o čem mluvit. Vyšel ven a začal si pomalu připravovat člun.
Aby ušetřil palivo, vyrobil si před časem z dlouhého bidla stožár, sešil dvě prostěradla a trávil pak dlouhé hodiny tím, že se učil ve zdejším mírném vánku plachtit. I tohle bylo něco, o čem dříve neměl ani ponětí, ale nyní, když se jeho člun sunul po hladině, bez hluku motorů, cítil podivné opojení. Možná stejné, jako když kdysi dávno první člověk, který našel odvahu vstoupit na několik svázaných kmenů a nechal se unášet proudem řeky do dáli.
Odrazil se od břehu a opřel se do vesel. Byla to dřina, protože za člunem táhl ještě pramici, do které dával náklad, ale jakmile se dostal ze zátoky na volné moře, odložil vesla a přesunul se k plachtě, aby ji správně nasměroval. Orientaci zatím zajišťoval satelit, ale už dlouho dopředu bylo oznámeno, že jeho provoz bude omezen a tak si umínil, že se pokusí naučit se i to, jak se na mořích orientovali dávní mořeplavci. Potíž byla ovšem v tom, že tady Edenu neexistovala žádná databanka, kde by podobné informace bylo možné najít.

Zatím si sehnal alespoň podrobnou mapu blízkých ostrovů a zapisoval si do ní své poznámky.
Fredův dům byl opravdu velký. Ještě před rokem tu žil i se svou rodinou, ale jeho manželka to už nevydržela, vzala děti a odlétla minulým spojem.

Na stole opravdu ležel list se soupisem. Krom toho tu byly připraveny balíčky nadepsané jmény budoucích majitelů. Fred byl prostě vždycky puntičkář.
Našel tam i své jméno. Chvíli hledal a pak našel to, co bylo určeno pouze jemu. Byl to obdélníkový balíček, velký asi dvě stopy, ale velmi lehký. Přemohla ho zvědavost. Rozvázal ozdobný motouz a ze starých reklamních letáčků vybalil silnou knihu. Nakoukl na titulní list, ale nebylo tam nic. Zalistoval tedy dál a zjistil, že se jedná o Fredovy rukopisné poznámky. Knihu odložil s tím, že na její četbu bude mít doma spoustu času a začal hledat, co by se mu mohlo hodit. Nebylo toho moc. Fred tu po odchodu manželky v podstatě živořil. Trocha paliva, nějaké nářadí a šatstvo. To, že Fred byl dobře o půl hlavy vyšší, vůbec nevadilo. Nakonec byla pramice téměř zaplněná a zpáteční cestu se vydal už za tmy. Po obloze se pomalu kutálel velký bledý měsíc. Dostal jméno po nějakém vědci z dávnověku, ale to si nikdo nepamatoval a všichni mu říkali Spirit, pro bledý opar, který se kolem něj vytvářel. V pravidelných intervalech se před ním mihl rychloběžný měsíček přezdívaný Skřítek. Pořídil si velikou fotografii zdejšího nočního nebe a často pak seděl venku a v duchu ty hvězdy spojoval v souhvězdí a vymýšlel jim jména.

Slabý větřík pohyboval s těžkou lodicí jen zvolna a tak se k domovu dostal až za svítání. Vykládání nechal na pozdější dobu a šel si lehnout. Tady na Edenu XII. je na všechno času dost.
Bylo to asi dva dny poté, když se konečně dostal k tomu, abych nahlédl do poznámek, které mu Fred nechal. Nechápal, proč Fred nechal deník právě jemu, protože v něm byly zprvu i velice osobní prožitky, ale čím déle četl, tím to bylo zajímavější. Fredova nespokojnost ho totiž přivedla k tomu, že začal dělat vlastní pokusy, aby zjistil, proč tu zvířata i rostliny přivezené ze Země hynou. Někde si pořídil základní chemické náčiní a začal s ním dělat analýzy různých vzorků půdy i vody.
Vyrušil ho vyzváněcí tón vysílačky. Překvapilo ho, že někdo volá na frekvenci Fredovy radiostanice. Když zmáčkl příjem, ozval se hlas Wronského:
„ Ahoj. Pospíšil jsis, abys to tady u Freda vyplundroval? Proč si taky něco nenechal pro kamarády, co?“
Wronský byl hulvát s inteligencí krokodýla a nenazval by ho kamarádem, ani náhodou. Ale taky si s ním nechtěl nic začínat.

Wronsky byl vzteklý a mstivý chlap.
„Nebylo tam nic, co byste mohl potřebovat, jen samé drobnosti,“ namítl.
„Posouzení, co bych moh nebo nemoh potřebovat, nech laskavě na mě.“ odsekl nakvašeně Wronsky, „ nechceš mi snad tvrdit, že tady nebyla ani kapka paliva!“
„Bylo ho tam sotva půlka malého kanystru,“ zalhal, „klidně vám ho přenechám.“
„No jo, ty s tou svou plachetnicí palivo nepotřebuješ, že jo. Víš, že se ti všichni smějou, že jsi dal přednost té sotva se vlekoucí bárce před rychlým člunem?“
Odmlčel se a chvíli čekal na odpověď. Když nepřicházela a on zjistil, že se nenechá vyprovokovat a na jeho řeči nereaguje, pokračoval: „ Pro tu trochu nemá cenu, abych tam za tebou jel, ale dej mi to přesto stranou. Třeba někdy až budu mít cestu kolem, tak se stavím.“ a bez rozloučení vysílačku vypnul.

Každé setkání s tímhle chlapem bylo nepříjemné. Možná právě proto Wronsky skončil tady- s nikým se nesnesl. Patřil k lidem, které baví ty druhé provokovat a urážet.
Znova se zabral do Fredových poznámek a četl o tom, jak poslední rok odebíral vzorky půdy i vody z různých míst. Dokud měl dostatek paliva, jezdil od jednoho místa k druhému. Rozbor ukázal, že vzorky neobsahují žádné jedy a v podstatě se shodují ve všem s pozemskými.
Přemýšlel nad tím, proč si Fred také nepostavil plachetnici, ale ono to bylo tak, že v době, kdy tady ještě bylo všeho dostatek, se to zdálo jako nesmyslný nápad blázna, kterému se všichni vysmívali. Později raději odlétli, než aby změnili styl života. Ti co zůstali, rabovali zásoby těch, kteří se odstěhovali.
Jakmile tedy Fredovi začalo docházet palivo, přestal s objížděním dalších míst a dalšího výzkumu se vzdal. Nejspíš to bylo v době, kdy se odstěhovala jeho žena a děti a i on už plánoval odcestovat.

ěkolik dalších dnů pršelo a on seděl u okna, znova si ty zápisky přečítal a uvědomil si několik věcí. Jednak když byl u Freda, tak ho ani nenapadlo hledat nějakou chemickou laboratoř. Dál pak bylo jasné, že Fred díky své pečlivosti hledal další a další vzorky i když mu ukazovaly stále sejné výsledky a nešel ve svém výzkumu dál. Někde nejspíš dělal chybu.
Napadlo ho, se vrátit Fredova domu a podívat se po chemickém náčiní, o kterém četl v deníku.

Tentokrát vyplouval bez vlečné pramice a tak cesta trvala podstatně kratší dobu. Když se blížil do zátoky, kde měl Fred kotviště, viděl, že je tam již jeden člun. Trochu ho to překvapilo i rozladilo. Doufal, že při hledání bude v domě sám. Uklidnilo ho jen to, že to nebyla loď Wronského, ale přesto do domu vstupoval velmi opatrně.
Když vešel do haly, oddychl si, když viděl, že tam u stolu stojí Mendez, vysoký mladý muž s bílými vlasy. Tak jako všichni osadníci tady, tak i on byl podivín a na občasné dotazy, týkající se jeho osoby, reagoval nerudně.
„Ahoj, myslel jsem, že už jsi tu byl,“ řekl Mendez na uvítanou a neznělo to zrovna moc přátelsky.
„Ano, to ano, ale pak jsem si dodatečně ještě uvědomil, že bych něco mohl upotřebit,“ odpověděl neutrálně. Rozhodně netoužil po tom vyvolávat nějaké spory, Mendez byl viditelně rozladěný.

„Dobrá, tak si to vezmi a zmiz.“
„Ještě nevím, kde to je, musím to nejdřív najít.“
„Ale? Můžu vědět, co to je?“ tohle znělo už hodně výhružně.
Samozřejmě se mu tenhle tón, kterým s ním Mendez jednal, nelíbil a mohl by odpovědět stejně, ale na druhou stranu by tím oddálil hledání toho, proč sem připlul.
„Fred tu pro mě nechal knihu, ve které si vedl záznamy svých průzkumů….“
Chtěl pokračovat, ale Mendez ho prudce přerušil: „ Co? Cože? Tobě tu nechal knihu se záznamy? To není možné! Vždyť jsme na tom pracovali spolu. On odebíral vzorky ze všech možných míst a já jsem si sehnal zprávy všech těch vědeckých skupin, které se tu vystřídaly, a zpracovával je. Nechápu, jak to mohl udělat.“
„Třeba chtěl, abychom na tom pracovali dál společně,“ navrhl. Vyšlo to z něj naprosto bezmyšlenkovitě a hned si uvědomil, že by se mu to moc nelíbilo. Mendez byl příliš impulzivní.
„To je naprostý nesmysl. Vždyť ty o těchto věcech nevíš vůbec nic. Jak bys mi mohl pomoct?“
Tahle námitka přišla jako na zavolanou a on se toho chytil: „Tak dobrá, můžete jet semou a já vám ty zápisky dám.“

Mendez se zarazil. Tahle ochota vzdát se něčeho, co jemu připadalo jako pravý poklad, ho překvapila: „To myslíš vážně?“
„Samozřejmě, vezmete můj člun do vleku, abychom tam byli brzo a já vám tu knihu dám. Máte pravdu, že mi opravdu není k ničemu. Ty zápisky mě zaujaly, ale nevěděl bych co s nimi.“
Vlastně ani nelhal. Dostal totiž právě v té chvíli nápad. Zatímco nad tím přemýšlel, došli do přístaviště a Mendez ke svému člunu připevnil lano a hodil mu ho. Přivázal svou plachetku a vyrazili.
Když se nemusel soustředit na řízení, mohl se v klidu kochat jízdou a plánovat. Netrvalo to ani hodinu a už byli na místě. Vydal se ke svému domu, Mendez ho sledoval a neustále se nedůvěřivě rozhlížel, jakoby mu na každém dalším kroku mohlo hrozit neznámé nebezpečí.
Vešli společně dovnitř a on vyndal knihu ze sekretáře. Mendez už nedokázal skrývat svou zvědavost a na knihu se téměř vrhl. Otevřel jí, začal horečně listovat a jeho oči letěly po řádcích, pak se však zarazil: „Opravdu mi jí dáváš? Jen tak? Proč?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Sám jsi to říkal. Jsem laik, nerozumím ani chemii ani agronomii. Bylo to zajímavé čtení, ale opravdu bych nevěděl co s tím a v nějakém tvém výzkumu ti nemohl pomoct. “

Mendeze tahle odpověď uspokojila. Rozhodně teď vypadal klidnější.
„Kdybych na něco přišel, dám ti vědět,“ řekl a už se měl k odchodu. V přístavišti odvázal plachetku a po chvíli z něj na obzoru zbyl jen nepatrný bod na hladině.
Oddychl si. Ne že by Mendez byl tak nebezpečný jako tak jako Wronsky, ale jeho výbušná a despotická povaha ho znervózňovala.
Posadil se venku na lavičku a začal o tom přemýšlet. Zatím to byl jen nejasný obrys, jehož základ spočíval v tom, že ostatní na to šli špatně.
Teď, když se zbavil Mendeze a měl klid, uvědomil si, že nápad s chemickou laboratoří nebyl dobrý, šel by jen špatnou cestou. Vždyť opravdu všechny ty testy půdy, vody i vzduchu ukazovaly to samé- tady problém není. Jen by opakoval to, co už před ním Fred udělal mnohokrát.

Uplynulo jen pár dní a události nabraly velmi rychlý, ale očekávaný spád. Přepravní společnost oznámila všem, že příští let bude poslední, další se ruší. Zároveň to znamenalo i to, že přestane fungovat navigační satelitní služba. Pokud ještě někteří osadníci váhali s odletem, tohle byl poslední argument. Všichni se rozhodli odcestovat. On byl jediný, kdo chtěl zůstat. Nikdo ho nepřemlouval, někteří mu jen zavolali, aby se rozloučili.NNavštívit ho připluli jen staří manželé Fortovi. Požádali ho, aby se postaral o jejich tři kočky a papouška. Přežívali jen díky tomu, že staříci pro ně měli nakoupenou obrovskou zásobu konzerv a pro ptáčka několik pytlů semínek.

Vzpomněl si na příběh, který četl jako malý chlapec o tom jak v dávných dobách jeden muž ztroskotal na ostrově a přežíval tam potom mnoho let. On na tom byl teď tak trochu podobně. Jen pro něj už nikdy žádná loď nepřijede, aby ho odvezla.
Většinu času nyní věnoval tomu, že objížděl opuštěné domy a svážel v prvé řadě všechny upotřebitelné potraviny. Solární systémy sice stále fungovaly a potravinám v mrazácích nehrozila zkáza, ale bez údržby to jistě nebude dlouho trvat a potupně přijdou poruchy. Teď když satelit již byl vypojen a navigace nefungovala, používal mapu a poznámky, které si udělal již dříve.
Kočky se nechtěly smířit s tím, že by měly zůstávat samy a tak zprvu neochotně a s nedůvěrou nastupovaly na loď, ale posléze si cestování velmi oblíbily. Kocour sedával na přídi upřeně hledíc v dál, zatímco dámám učarovaly drobné vlnky na boku .
Na problém, kterému se věnoval Fred i Mendez, v té době už téměř nepomyslel. Ostatně si na zdejší ovoce a ryby zvykl natolik, že mu jejich chuť už nepřipadala nanicovatá.

Trochu problém byl s papouškem. Na jednu stranu se mu příčilo nechávat ho stále zavřeného v kleci, ale na druhou jsem se bál, že mu někam uletí.
Za začátku to vyřešil tím, že ho přivázal za nožku na dlouhý provázek, ale ukázalo se, že je to zbytečné. Nikdy se od své klece na větvi stromu, nevzdaloval a stále ji měl na dohled, jakoby si hlídal semínka, která mu tam sypával.
Po čase již objel všechny blízké ostrovy a v mrazáku už nebyl ani kousek místa. I kůlna, kterou si postavil za domem, byla doslova napěchovaná věcmi, které v budoucnu mohl použít, a tak se mu nechtělo dál jezdit na ta vzdálenější místa. Ne že by tu byly bouře, tak jak to viděl v některých starých filmech.
Problémem bylo to, že o trasách k těmto vzdáleným místům již neměl žádné vědomosti a hrozilo by mu bloudění. Nechal tedy loďku odpočívat, a aby zcela nezlenivěl, vylepšoval celý dům. Odpoledne pak sedával na zápraží, četl si staré knihy se zažloutlými stránkami nebo jen tak pozoroval mraky a poslouchal hudbu.
Jedno odpoledne upoutala jeho pozornost útlá nezvykle zelená rostlinka. Vstal z lavičky a šel si ji prohlédnout zblízka. Měla útlý stonek a dva lístky a on byl přesvědčen, že ještě včera tady na tom místě nebyla. Přinesl si velký hřebík, kleknul si k té podivné rostlince a opatrně zkypřil půdu kolem ní.

Další dny pak po ránu jí vždy nejdříve šel zkontrolovat a dělalo mu radost, jak se má krásně k světu.
Zároveň přemýšlel, co je to zač, a jak se tam mohla objevit. Brzo našel odpověď, když si uvědomil, že rostlina vyrašila přesně pod klecí pro papouška. Některé ze semínek, kterými krmil papouška, spadlo na zem a náhodou vyklíčilo. To ale vedlo jen k další otázce: jak to že jiná semena nevyklíčila nebo vbrzku uhynula? Řady osadníků i vědeckých týmů se o to opakovaně pokoušely bez úspěchu. V čem je rozdíl?
Když v myšlenkách došel až sem, rozhodl se pro další pokus. Hned za domem měl takový plácek a tam se dal do práce. Motyčkou zkypřil půdu, odstranil kameny a do mělkých řádků pečlivě nasázel semínka, trochu zalil a čekal, co se bude dít.
Mezitím se té první rostlince viditelně dařilo a byla stále vyšší a vyšší. Zarazil tedy vedle ní kolík a opatrně ji přivázal, aby se náhodou nezlomila. Nakonec se zcela nahoře objevilo poupě, které, jak se zdálo, se zvětšovalo každým dnem.

Dělil teď čas mezi políčkem vzadu ( jak tomu začal říkat) a očekáváním, čím ho ta vysoká květina překvapí.
A opravdu, jednoho rána vstal, vyšel ven a uviděl zázrak. Poupě velké jako mužská pěst se otevřelo a na pozadí šedých místních listů zářil žlutý květ jako druhé slunce. Nemohl se na tu úžasnou podívanou vynadívat. O to více se těšil, co se bude dít na políčku za domem. Z padesáti semínek jich vzešlo třicet. Otázka, co způsobilo tu změnu, teď byla ještě naléhavější.
Tehdy přišel na další nápad. Vedle již existující plochy políčka upravil další malý plácek a zasadil tam deset pšeničných zrnek, které sem byly pro osadníky přivezeny ze Země. Ale zatímco zbytku rostlin se dařilo výborně a konal se tu festival barev květů a syté zeleně listů, tady se zázrak nekonal. Z deseti zrnek vyšly jen tři ubohoučké pobledlé chudinky a i ty přes veškerou péči přežily jen pár dní.
Výsledek byl zcela jasný. Chyba nebyla v podnebí téhle planety, ani ve vodě nebo půdě, chyba byla v semínkách. Ale čím se liší ty, které jsou v krmivu pro papouška a osivu pšenice?

Seděl na lavičce a zíral na krabici s osivem i na pytel se zrnky pro papouška.
Když to uviděl, nevěřícně zamrkal. Zaplavil ho nesmírný úžas. Ani ne nad tím, co objevil, ale hlavně nad tím, že si toho nevšiml nikdo předtím… celou tu dobu zástupy lidí chodili kolem!

a krabici byl nápis:
Geneticky upravené osivo pro zemědělce.
Zatímco na pytli:
Krmivo pro ptáky.
Když tento prvotní údiv pominul, pochopil. Uvědomil si, proč to nikoho nenapadlo. Geneticky upravené osivu se používalo už tak dlouho, že to všichni považovali za přirozené a normální. Nikdo už si nepamatoval na doby, kdy to bylo jinak. Na druhou stranou prosté krmivo pro ptáky nikomu za úpravu nestálo.

Celý zbytek dne chodil a těšil se ze svého objevu a až teprve večer když euforie pominula, napadla ho otázka: Co teď? Má svůj objev přes satelit oznámit dál? Třeba ještě někde existuje sklad, kde jsou uchovány neupravené vzorky, které by se tu daly použít. Už si sedal k vysílačce, když si uvědomil, co by to znamenalo. Zase by se sem nahrnuli lidé. Vedle těch slušných i takoví jako hrubián Wronky nebo cholerik Mendez. Zase by se tu po krásné klidné hladině proháněly rychlé řvoucí čluny a zanechávaly za sebou špinavé skvrny a bezstarostně odhozené odpadky.

Vrátilo by se sem vše před čím utíkal.
Pomalu vstal, vypnul vysílač, přešel k stařičkému přehrávači, našel Čajkovského, pustil potichu hudbu, vyšel ven, usedl na lavičku, zvedl oči k nebi a pozoroval mraky líně se vlekoucí modrou oblohou.

Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku