Druhý den až do oběda jsem pak na ni musel pořád myslet. Znáte to, některé vzpomínky se nedají jen tak lehce odehnat. V poledne vstoupila do mého pokoje sestra a řekla úředně: "Přinesla jsme vám oběd, musíte přece něco jíst." Zíral jsem na ni; asi příliš zvědavě, protože se otázala: "Co je? Chtěl jste ještě něco?"

"Ale ne, jen jsem si myslel, že vás odněkud znám. Připomínáte mi totiž hrozně jednu ženu."
"A kterou?" zeptala se a naklonila ke mně. Poznal jsem, že to je opravdu ona, Helena. Poznal bych ji vždycky, už jen podle jejích rezavých vlasů, tak neposlušných, že si je musela stáčet do uzlu či spínat sponou. Anebo vázat mašlí, to většinou. Tolik jí ta mašle slušela - rozvazovala ji vždycky jen až navečer, když byla se mnou sama...

"Co tu děláš, Heleno?" ptal jsem se a v duchu jsem se bál, že to přece jen není ona, ale nějaká jiná dívka - vždyť ani tu mašli teď neměla.
"Musela jsem tě najít, však ty to víš!"
"Proč?" Najednou jsem nic nechápal. Nikdy se mnou nemluvila v hádankách, až teď.
"Jak se tak hloupě ptáš, cožpak ty mě už nemáš rád?"
"Rád? Já tě přece nikdy nepřestal milovat, Heleno!"
"Vím jen to, že zase lžeš," usmála se, "ale teď už na tom vůbec nezáleží. Ty jsi prostě nikdy nemohl milovat jen jednu ženu, viď? Vlastně jsi za to ani nemohl, já vím, ty jsi měl příliš velké srdce."

"Ale milovali jsme se vášnivě, to přiznej. Ve dne, v noci, všude, kde byla tráva či nějaká podlaha. Miloval jsem tě z celého srdce, z celé duše."
"A pak jsme se vzali a nějak z tebe ta velká láska vyprchala, " zarazila mě. "Ostatně víš, že jsem ti to nikdy nevyčítala, když jsi měl jinou."
"Ale ty jsi byla za všech mých lásek tou láskou největší," řekl jsem a opravdu jsem to tak zrovna v tom okamžiku myslel.
Přitakala. "Asi máš pravdu. Škoda, že to netrvalo déle. Ale pak se to stalo . . ."

Ano, pak se to stalo. Tolik mě tehdy žádala, abychom zase jednou jeli spolu na výlet. Tak jako jsme spolu jezdívali kdysi, ještě než jsme se - jak se to říká ? - odcizili. Vlastně jsem se odcizil já, ne ona. Moc se mi ovšem na ten výlet nechtělo. Bál jsem se, že se bude snažit dát naše manželství dohromady anebo se hádat, komu zůstanou děti a podobně.
Bylo mi jí ale přece jen nějak líto a tak jsme jeli - nahoru na sever, s kanoí na Red River. Bývali jsme kdysi docela dobrý team. Čekalo tam na nás pár kilometrů peřejí, pak ještě řada divokých rapidů a konečně klidná řeka, kde už je proud zase tak pomalý, že se musí pořád pádlovat. A pak tam byl také vodopád, ale ten přišel ještě před tou tichou, línou vodou.

A na těch rapidech jsme se právě tehdy udělali. Plovačky jsme měli, o to nic, ale mezi peřejemi byly zrádné balvany a proud dost silný, aby se nás vrhal a otloukal nás až dolů k vodopádu. K vodopádu, který jsme ovšem normálně museli vždycky portážovat. Jak jsem se tam v té vodě snažil orientovat, narazil jsem přitom na kámen; asi nějak hodně špatně, neboť se mi ještě ozvala ta stará bolest v zádech. Trvalo to chvíli, než jsem se dostal blíž ke břehu, kde jsem se zachytil o větev, co vyčnívala nad vodou. A hned jsem se také začal ohlížet, kde zůstala Helena.

Pak jsem ji uviděl, nahoře, proti proudu. Držela se nějakého kamene. Zápasila statečně, ale voda jí strhla a nesla dolů. Snažil jsem se jí zachytit a natáhl jsem ruku, jak nejdále jsem mohl, lépe řečeno tak daleko, jak mi má bolest dovolila. Proud byl silný, ale přesto se mi podařilo zachytit ji alespoň za rukáv.

Křičel jsem bolestí, když jsem ji přitahoval k sobě. Voda nás strhávala zpátky do proudu a vypadalo to, že nás opět pohltí. Chvíli jsme oba bojovali, ale zdálo se, že už to dlouho nevydržíme. Najednou se Helena z ničeho nic vyškubla, odstrčila se ode mne a už ji voda odnášela dolů k vodopádu. Natáhl jsem za ní ještě ruku, ale ta už zůstala prázdná.

"Proč jsi to tehdy udělala, Heleno?"
"Ty to dodnes nevíš?" usmála se bolestně. Viděl jsem, jak se jí v očích cosi zatřpytilo. Prudce se otočila a odcházela.
"Heleno, proboha ne, vrať se! Vrať se mi, Heleno!" volal jsem za ní jako tehdy nad vodopádem.
"Sbohem, Petře," uslyšel jsem ještě - také jako tehdy - a byla pryč.

Rvalo mi to srdce: bolelo to snad ještě víc, než když jsem ji ztratil poprvé. Co se s ní tehdy stalo, vlastně ani nevím, její tělo se totiž nikdy nenašlo.

Po dlouhé noci bez spánku jsem celé ráno prospal. Bolesti přicházely vždycky hlavně za soumraku a vydržely celou noc. A s nimi i horečky. Usnul jsem znova a probudil jsem se až k večeru. Byl jsem sám v pokoji. Ležel jsem a přemýšlel jsem o tom všem. O životě, jaký byl a nebyl. O láskách ztracených i o láskách promarněných. O láskách, které přicházely jako dar a které se pak, odhozené jako hračky, hromadily někde v koutě. Lásky, které jsem si vlastně ani nezasloužil. A ano, dvakrát mi osud daroval zpět můj život, ale jak jsem vlastně toho daru využil?

Za oknem vyšel měsíc a v jeho světle jsem ji uviděl: seděla na mé posteli a její oči byly plné porozumění. Chtěla promluvit, ale zarazil jsem ji: "Počkej, neříkej nic. Já si vzpomenu, která ty jsi. Já tě určitě odněkud znám. Dej mi jen víc času, já si určitě vzpomenu."

"Nemohu ti dát zpět to, co už nemáš," řekla a otřela mi zpocené čelo. "Ale máš pravdu, my už jsme se viděli. Dokonce dvakrát. Tam u moře a pak na Red River. Pořád mě ještě nepoznáváš?"
Najednou jsem ji poznal: "Tak to jsi byla ty? Ale jak jsi se - " nedokončil jsem.
"To není důležité," přerušila mě, "hlavní je, že jsem zase tady."

"Ty jsi si pro mě přišla, viď?" zeptal jsem se a v duchu jsem doufal, že to není pravda. Neodpověděla, jen přikývla hlavou.
"Tak to vidíš," zamyslel jsem se nahlas. "Na tenhle okamžik jsem čekal celý život! Je to zvláštní - myslel jsem na tebe často, ale nikdy jsem si tě nepředstavoval jako mladou, krásnou ženu, svůdnou a žádostivou . . ."
"A proč ne?" usmála se, zřejmě polichocena.
Zakroutil jsem hlavou. "Ba ne, lidé s tebou vždycky spojovali jen to nejhorší: konec všech snů a marných nadějí."

Bylo vidět, že se baví: " Ale proč jen konec, proč také ne začátek? Proč jen to špatné a ne to dobré? Nebylo to krásné, jak jsme se tolik milovali? Cožpak ty nechceš, aby to pokračovalo?"
"Já teď najednou ani nevím," koktal jsem zmateně.
Byla tím dotčena: "Tolik jsi přece vždycky naříkal - vždycky když jsi mě ztratil - a teď už mě ani nechceš?"

"Já tehdy nevěděl, že - " chtěl jsem cosi vysvětlovat, ale sám jsem dobře nevěděl, co.
"Nevěděl, nevěděl - ty nikdy nic nevíš! Jen se nevymlouvej, prostě už mě nemáš rád. Anebo jsi mě nikdy vůbec rád neměl. Snad jenom tehdy jako sextán, to když jsi mi ještě psával básně. Pamatuješ? "

Zadeklamovala s předstíraným patosem:
"Světla číš do noci převrhl měsíc,
do tmavých zákoutí nastavil stíny . . . "
a končilo to:
". . . teď milovat tě budu tisíc roků,
tajemná noci, milenko mých snů!"

" A několikrát jsi přemýšlel o sebevraždě, jednou dokonce i doopravdy."

Rozesmála se, ale viděl jsem, že se mi neposmívá. Snad jen ve mně chtěla vyvolat vzpomínky, vzpomínky na moje zmatené, dávno zapomenuté mládí. Její smích zněl najednou jako zvonek - počkej, vždyť já ho znám - ano, takový ten malý zvoneček, co býval na dveřích naší chalupy v horách.

O prázdninách jsem se tam vždycky vracel. Brácha mi přicházíval naproti na nádraží a máma s tátou už na mě čekali s večeří. A pak jsem jim musel všecko, ale úplně všecko vyprávět a bylo toho tolik, že jsme si někdy povídali až do rána. Druhý den jsem pak vždycky vyspával - čekalo mě přece celé léto, nebylo kam pospíchat. Vyráželi jsme k řece, nebo na starou, protrženou přehradu, jindy nahoru na Špičák a večer zase s holkama do kina...

Cítil jsem, že se mi udělalo lépe. Bolest se utišila, horečka opadla. Možná, že mě už zítra lékař pustí domů.

"Už je čas," prohlásila. Podala mi ruku a vybídla mě: "Tak pojď!"
Pochopil jsem. Najednou to všecko začínalo mít smysl. "Máš pravdu, půjdeme!" rozhodl jsem se. "Jenom ještě jednu otázku: Dvakrát jsi si mě mohla odvést a přesto jsi to neudělala. Proč?"

Neodpověděla. Místo toho se usmála, naklonila se ke mně a objala mě - tak jak to umí jenom žena v lásce, žena milující. A pak mi zavřela ústa ledovým polibkem . . .