Autor : ©Karel Šlajsna
Název : INDIANA JONES A TAJEMNÝ SPIS
( Poprvé zveřejněno v autorově blogu "SFINGA - povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )

---

Tyto etudy věnuji památce svého PC, který zesnul ve věku nedožitých dvou let. Spáchal chudák sebevraždu po dlouhých a marných pokusech o spolupráci se mnou. Jeho poslední slova: Pučte mi voči, ať se na toho blbce konečně podívám!“ budou vyryta do jeho náhrobku, vytvořeného z vkusně zdobeného boardu 286.

INDIANA JONES A TAJEMNÝ SPIS
Únor 1939. Marakéš, Maroko
Když se Indiana Jones vrátil z Washingtonu, měl prachmizernou náladu. Zas si v duchu přehrával, co všechno prožil kuli tomu, aby zachránil Archu úmluvy a teď ho nějaký arogantní úředník, který za celý život ani nevystrčil nos ze své kanceláře, prostě odstaví na vedlejší kolej a Archu někam zašantročí. Navíc se ještě po deseti dnech rozhádal s Marion. Jednoho rána se probudil a místo v posteli vedle něj bylo prázdné. Byla pryč a s ní i nádherná vůně jejího těla. Jediné co získal, byla slušná odměna a to, že se konečně zbavil toho slizkého Beloqa.

Hned jak se vrátil na univerzitu, vyhledal Marcuse, vyžádal si týden dovolené a vydal se do Marakéše.
Když vystupoval z vlaku neměl o nic lepší náladu. Polorozpadlá oprýskaná budova měla na plechovém štítě povážlivě nakřivo zavěšeném nápis: hlavní nádraží. Každého, kdo znal velká americká nádraží se stovkami vyhybek, by tohle rozesmálo, ale tady, kde za nádraží sloužila často jen plechová bouda v pustině, to nebylo nadnesené.

Indy odehnal houf žebrajících děcek natahujících k němu ruce a nabízejících ke koupi cigarety, alkohol, nebo jejich sestru a vydal se do města.
Úzké uličky byly ještě zúženy zbožím vyhřezlým z mnoha krámků, které prodavači opěvovali jako absolutně nejlepší. Mezi tím se proplétali lidé, naráželi do sebe, křičeli, hádali se a občas vypukla i nějaká rvačka. Indy se tím davem zkušeně prodíral jako žralok proplouvající houfem potěru.
Pokud mu tady někdo mohl říct něco o prodeji modly čačapojských bojovníku byl to Abdul- jeden z šéfů místní zločinecké organizace.

Marcus by tuhle návštěvu oficiálně neschválil, ale v soukromí uznával, že občas je nutno k zisku cenných artefaktů použít nestandardní postupy.
Indy samozřejmě věděl, kde Abdula najde a i když tu nebyl pět let, skvěle se orientoval. Bez přemýšlení zabočil do jedné trochu klidnější uličky a zastavil se před domem, kde postávali dva muži ve špinavých burnusech. Když se přiblížil, zastoupili mu mlčky cestu. Indy jim řekl, kdo je a co chce.

Jeden z nich couvl ke dveřím a zaťukal na ně. Ty se na milimetr otevřely a muž do skuliny cosi zašeptal. Dveře se opět zavřely a chvíli se nic nedělo. Pak se opět otevřely a vyšel muž mnohem upravenější a pokynul Indymu aby šel dál.
Strážci se zatvářili poněkud otráveně, asi už se těšili, jak toho bělocha podříznou.
Vešli dovnitř, prošli chodbou a po schodech nahoru. Abdul tam seděl uprostřed svých lidí. Za těch pět let pořádně ztloustl a zešedivěl.
Vedle něj stál nějaký voják v operetně  prýmkované uniformě, podle které se dalo soudit, že je nejmíň generálem.

Abdul se mu hrnul vstříc s širokým úsměvem. Objal ho: „ Vítám tě, dlouho jsme se neviděli. Co tě přivádí?“
Z úst mu páchlo jako ze stoky a Indy potlačil bouři v žaludku.
Po nezbytném zdvořilostním úvodu, tedy asi po půlhodině konečně došel k tomu, proč přicestoval: „ Nedávno tu jeden muž, vysoký štíhlý, blond kudrnaté vlasy, pravděpodobně prodával sošku. Vysoká asi jednu stopu, celá ze zlata.“

„Ano znám, Beloq. Velmi tvrdý obchodník, velmi arogantní.“
Kývl a jeden z mužů odešel do vedlejší místnosti, aby se vzápětí vrátil s krabicí. Postavil ji na stolek a otevřel jí. Zlatá modla uložená v černém sametu tam zářila v celé své nádheře.
„Kolik mi za ní nabídneš?“
„Dva tisíce.“
„Dva tisíce? Moje děti by mne prokleli, kdybych ji prodal za takovou směšnou cenu. Jen cena zlata je desetkrát větší.“
„Dobrá, dám pět, ale je to má poslední nabídka.“
„Zešílels? Chceš mě přivést na mizinu? Udělat ze mě žebráka?“

Byl to rituál. Oba to věděli a svědomitě by tuhle hru dohráli až do konce, ale zdola se ozval křik, rány a dupot mnoha nohou. Všichni v místnosti měli v okamžiku v rukou zbraně. Indy v předtuše toho, co bude následovat, sebou plácnul na zem. V tom okamžiku se rozlétly dveře a nad ním začaly bzučet kulky. Bylo to holé šílenství, útočníci neměli šanci, obráncům stačilo nasměrovat smrtící palbu na vchod. Boj tak trval sotva minutu a pak Abdul a jeho lidé vyběhli na schodiště a posléze přenesli boj na ulici.

Indy kousek od sebe uviděl sošku, která během boje spadla na zem. Vstal a už se chystal po ní natáhnout ruku, když mu někdo strčil pod nos revolver. Stál tam ten oprýmkovaný panák v uniformě a cenil žluté zuby v posměšném šklebu.
„Ruce pryč pane Jonesi. Na tuhle chvíli jsem čekal rok.“ Zručně popadl sošku, ustupoval ke dveřím a stále na něj mířil. Jak teď Indy litoval, že u sebe nemá svůj oblíbený bič.
Jakmile byl důstojník pryč, Indy skočil k oknu, otevřel ho a podíval se ven. Na ulici se ještě bojovalo, ale ke slovu teď přišly pěsti a kopance.
Byla to rvačka všech proti všem. Indy se zamyslel. Je to jen první patro, musí se to povést. No tak, nebuď zbabělec, hecoval sám sebe.

U dveří se mihla bělostná uniforma a proplétala se dovedně davem. Myšlenka na to, že mu soška zase mizí, Indyho rozpálila doběla.
Skočil. Nohy ho po dopadu brněly, ale přinutil je k běhu. Ty, kteří mu překáželi, prostě odhazoval na stranu jako kuželky. Několikrát se mu mezi lidmi vpředu povedlo zahlédnout zlaté nárameníky.

Přidej! Přidej, dokážeš to! pobízel se.
V tom se mu do cesty připletl vozík, tažený vypelichaným oslíkem, vezoucí košíky. Jak do něj Indy narazil, koše se rozsypaly a on se do nich zamotal. Právě ta chvíle, kdy se musel zastavit, ho upozornila na to, že za ním se něco změnilo. Lidé už se neprali mezi sebou, ale stáli a dívali se na něj. Někteří měli v ruce klacky, jiní kameny. Jeden z nich teď jen těsně minul Indyho. Nebylo pochyb, jaké mají úmysly.
Indy po nich hodil jeden z košů a dal se znova do běhu.
Uvědomil si, že důstojník utíká směrem k nádraží, měl teď docela slušný náskok. Bylo už na dohled a vlak tam ještě stál.

Když Indy doběhl k budově viděl, jak jeho protivník právě naskakuje na lokomotivu. Ten sotva byl v kabině, prudce uhodil pistolí strojníka do spánku a hrubě ho vystrčil z budky. Zastrčil si revolver za opasek a otočil kolem brzdy. Vlak se dal do pohybu.
Indy zlostně zařval a přinutil se k závěrečnému spurtu. Podařilo se mu zachytit se madla posledního vagonu a vyhoupl se na stupačku. Plíce ho bolely a těžce chytal dech.
První dva vozy byly osobní a Indy jimi proběhl ve chviličce. Další ale byl uzavřený nákladní vůz. Indy vzdychl, přeskočil na jeho nárazník a po žebříku lezl nahoru. Vlak teď jel už velkou rychlostí a vítr srážel Indyho zpět, ale on tvrdošíjně postupoval.

Další vůz byl nízkostěnný a byl naložen kládami. Indy se podíval dolů do hloubky a uvědomil si, že něco je špatně. Vzápětí pochopil co. Pražce se teď pohybovaly zřetelně pomaleji. Další pohled vpřed mu poskytl vysvětlení. Ten ďábel odpojil lokomotivu od zbytku vlaku, a ujížděl mu rychle pryč.
Indy tam stál na střeše, klel a hrozil mu bezmocně pěstí.
Věděl, že tady zůstat nemůže. Brzy se dostaví policisté, kteří by ho jistě zatkli a čekaly by ho nekonečné výslechy a vězení. Do Marakéše se také vrátit nemůže. Slezl tedy a pomalu se vydal pustinou podél kolejí směrem, kterým odjela lokomotiva…

Počátek března 1939.
Connecticut, univerzita Yale
Indy chodil po své kanceláři jako lev v kleci a zuřil. Marcus stál u okna a čekal, až ho to přejde. Byli přátelé už dlouho a on znal jeho nálady.
„Byl jsem jí zase tak nablízku, téměř jsem jí už měl. Už podruhé. Chybělo tak málo!“ vysvětloval chvatně, ale spíš pro sebe.
„ Ta soška je mé prokletí. Nedám pokoj, dokud ji nedostanu. Co s ní ten chlap může tak udělat? Prodá jí, o tom není pochyb.“
„Jestli se dostane do sbírky nějakého bohatého soukromníka tak se po ní slehne zem.“ namítl Marcus, „krom toho univerzita chce, abys ses podíval na jinou věc. Jsi jí mnoho dlužen. Na sošku teď musíš zapomenout.“

„Dobrá, dobrá,“ mumlal Indy stále ještě v mizerné náladě.
„Zhruba asi před třiceti lety Manfred Woynich koupil někde v Itálii rukopis. Je napsán tajným písmem a plný podivných kreseb. Zkoušel to vyluštit i Friedmenn, ale neuspěl.“
„To je ten Rumun, co také v prvotiscích shakespirovských her hledal jméno pravého autora?“
„Jo, to je on. Ale dál. U toho spisu byl dopis ve kterém se píše že rukopis patřil Rudolfu II. Jak asi víš, byl to podivín, který věřil na alchymii, magii a takové věci. Žil na počátku sedmnáctého století v Praze. Sbíral všechno možné, ale po jeho smrti byla sbírka rozkradena.“

„Nejedená se o knihu, ale o volné očíslované listy, ale číslovaní má mezery. Je tedy jasné, že některé stránky chybí. Teď jsem dostal dopis od svého přítele z Prahy, profesora Smetany, že mu někdo přinesl ukázat několik listů rukopisu, který jakoby tomu co koupil Woynich z oka vypadly. Stejné písmo, podivné obrázky a co je nejdůležitější, čísla stránek odpovídají těm, které chybí. Ten muž tvrdil, že má možnost sehnat další a je ochoten jednat o jejich prodeji.
Spis, nebo lépe řečeno ta Woynichova část, je v současné době uložen tady, v Bienikově knihovně, proto na tom má univerzita tak velký zájem.“

„A ty tedy chceš, abych jel do Prahy, podíval se jestli nejde o padělek a kupil to? Ty jsi se snad zbláznil! Je to jen pár dnů, co Němci sebrali půl Čech a všeobecně se očekává ze každým dnem zaberou i ten zbytek. Víš co by se stalo, kdyby mě chytili a přišli na to, že jsem jim před časem sebral Archu pod nosem? Ten jejich čalouník by si mě tupým nožem krájel na tenké plátky zaživa!“
„Nadto neumím česky,“ vynesl Indy trumf nakonec.
„Indy,“ naléhal Marcus, „ je to jedinečná šance, která právě díky tomu co se tam teď děje, může být nenávratně ztracena. Nesmíme jí propást. Možná na některém z těch listů je nějaký klíč, nebo něco co pomůže spis dešifrovat. Profesor ti bude dělat doprovod, krom toho, spousta lidí tam umí německy,. Neboj domluvíš se. Indy jsi jediný, kdo to může dokázat!“

Jones si odevzdaně povzdychl: „Budeš mě s tím otravovat dokud nekývnu co?“
Markus se vyhnul jeho vyčítavému pohledu a neodpověděl.
„A co peníze?“
„Pan Woynich i univerzitní rada mi v tomhle nechali zcela volnou ruku.“
„Ten starej šejdíř v tom jede taky? Ta jeho starožitnická dílna by se spíš měla jmenovat padělatelská.“
Indy zavrtěl hlavou: „Pořád se mi to nelíbí.“
„Neboj,“ těšil ho Marcus, „všechno klapne. Rozvědka ti připravuje falešné doklady, Budeš profesor Hainze. Přijedeš tam, popadneš rukopis a za pár dní jsi zpátky.“
Sám tomu nevěřil. Bylo to jako přesvědčovat myšku, že se jí nic nestane, jen aby vlezla do terária, kde na ní čeká hladová krajta.
„Marcusi, řekni mi, kdo ještě v tom jede! Nebo ne, nechci to vědět. Možná v tom má prsty i Roosevelt!“

12. 3. 1939. Londýn
Během letu si Indy ten hovor přehrával a snad už posté si nadával, že se nechal ukecat k tak šílenému podniku a uvažoval, co se asi tak stane, jestli ho někde začnou kontrolovat a najdou u něj jeho starý šestiraňák a bič, nemluvě ani o pásu, který měl omotaný kolem těla a v něm deset tisíc amerických dolarů. Na letišti v Londýně, ale k jeho letadlu přišel mladý muž v pršiplášti a hned se představil: „Já jsem Ian Felming, čekám tu na vás, pojďte semnou.“
A tak zatímco ostatní cestující cupitali drobným deštěm k hlavní budově mladík vedl Jonese stranou. Na konci plochy mezi baráky byla malá branka. U ní budka se strážným. Fleming mu zamával před nosem nějakou průkazkou a strážný se hned vypjal do vzorného pozoru a ještě jim salutoval.

Otevřela se před nimi další betonová plocha ověnčená hangáry.
Úplně vzadu stál jeden, který vypadal mnohem luxusněji než ostatní.
„Královský hangár,“ vysvětlil Fleming suše. Zastavili se, protože dovnitř bylo právě taženo bílé letadlo. Sotva zastavilo, ihned k němu přiběhl livrejovaný sluha a přistavil schůdky. Dveře se otevřely a vystoupil holohlavý tlouštík, který jen co se jeho nohy dotkly země, sáhl do kapsy svého tvídového kabátu a zapálil si tlustý doutník. Jonesovi připadal povědomý: „Co je to za dědka?“

Fleming se na něj podíval hrozivě, jakoby Indy právě kradl korunovační klenoty.
„Winston Churchill,“ prohlásil hrdě. „Je sice v současnosti trochu v nemilosti, ale je to velký muž.“
Do hangáru mezitím vjel mohutný Rolls Royce s tiše předoucím motorem. Sluha otevřel dvířka, tlouštík se nacpal dovnitř a auto vzápětí vyrazilo pryč.
Pokračovali v cestě. Úplně na konci stálo malé letadlo s nezvykle silnými motory. „Tohle je naše letadlo, používáme ho jen pro zvláštní účely. Hodně štěstí pane Jonesi.“

Indy se raději neptal čí je a na jaké zvláštní účely je používáno. Ve dveřích se objevil pilot s kšticí zrzavých vlasů a hlásil: „Měl by jste nastoupit. Nad kanálem je teď jasno, ale od jihu nám sem prý Frantíci posílají bouřku.“
Jones tedy jen stiskl Flemingovi nabízenou pravici a vstoupil dovnitř. O minutu později už letadlo rolovalo na odletovou dráhu.

13.3.1939 Praha
Hlavní budova na letišti v Praze byla obložena bílým mramorem, ale teď v noci osvětlena jen sporadicky, vypadla pochmurně. Na ploše nebylo jediné letadlo. Indy vystoupil, rozhlížel se, ale nikde nikoho neviděl. Tepve po chvíli odněkud z řídké mlhy vyjela cisterna a zaparkovala u letadla.
„Je něco v nepořádku pane?“ houkl na něj zezadu pilot.
„Někdo tu na mě měl čekat, ale nikoho nevidím.“
„Nemůžeme se tu dlouho zdržovat, dostal jsem povolení jen k natankování, pak musím vzlétnout. Jestli se do deset minut nikdo neobjeví, je mi líto.“
Uplynula už polovina času, když se konečně na ploše objevila postava vysokého štíhlého muže. Přešel k letadlu a bezvadnou angličtinou se zeptal: „Profesor Jones, předpokládám? Moc se omlouvám,ale pan Smetana nemohl přijít osobně, pojďte semnou, cestou vám vše vysvětlím.“
Pilot, který si cosi domlouval s řidičem cisterny se na ně jen tan napůl otočil a zavolal: Hodně štěstí pane Jonesi a pozítří o půlnoci jsem opět tady.“

Indyho překvapilo, že je nikdo nezastavil a nekontroloval. Vyšli ven na parkoviště. I to bylo až na jediné auto prázdné. Byl to sportovní kabriolet s plátěnou střechou .
„Žádní celníci?“ nedalo to Indymu, aby se nezeptal.
„Celá země je otřesená tou zradou Anglie a Francie a v agonii čeká na ránu z milosti,“ řekl smutně,“ nic nefunguje, všichni jakoby umřeli. Ale promiňte, zapomněl jsem se vám představit. Jmenuji se Petr Kohout, ale používám pseudonym Pierre Lasenic.“
Nasedli a vyjeli k Praze. Tady přeci jen už minuli jednotlivé vozy a taky směšně hranatou červenou tramvaj. Jeli stále dolů z kopce až k mostu přes řeku. Pak podél ní stále dál a dál. Nakonec šedé činžáky vystřídaly nejprve vznosné vilky a pak nízké domky. Muž, který se mu představil jako Petr Kohout, během cesty svou hladkou angličtinou vyprávěl: „Musím vám vysvětlit, proč jsem přišel místo profesora Smetany. Jak víte, čeká se, že nám Německo v krátké době zabere celé území. Už teď se po celé zemi a hlavně po Praze pohybuje řada německých agentů a sleduje ty, které chtějí zatknout v prvé řadě.
Profesor Smetana je po otci žid a víte, jaké oni mají zákony. Krom toho na univerzitní půdě při svých přednáškách často dokazoval nesmyslnost té jejich teorie o nadřazené árijské rase. Proto jsme se rozhodli přesunout ho na venkov, aby nebyl tolik na očích a připravit pro něj nějakou cestu do bezpečí.“
„ A co ten rukopis?“ přerušil ho Indy netrpělivě.
„Já před několika lety pracoval s vaším otcem na vykopávkách v Egyptě,“ prohlásil k Jonesově překvapení Kohout a pokračoval:
„ Vím proto, že vy, stejně jako on, nejste předpojatý v otázkách esoteriky.“
Tady v Čechách se po válce začali scházet lidé, kteří měli o esoteriku zájem. Později založili spolek nazvaný Unoversália a začali tam přijímat i další členy, mnohdy velmi pochybného charakteru. Jedním z nich je i Arvéd Smíchovský. Je sice nesmírně vzdělaný, ale je to člověk podlý, toužící jen po uznání a moci. Já osobně jsem kuli němu ze spolku vystoupil. Byl to ale právě on, kdo za Smetanou přišel, ukázal mu ty staré pergameny a nabídl je k prodeji. Já osobně jsem je neviděl, ale on prý má obrovskou knihovnu a vlastní velké množství starých rukopisů, takže je možné, že mezi nimi našel i tohle.“

Nakonec zastavili už téměř za Prahou v odlehlé uličce u pěkné patrové vilky. Vystoupili a Indy si protáhl tělo strnulé po dlouhé cestě. Dveře se otevřely a vítal je tam mladý pár. Za nimi stál mírně obtloustlý mužík z úzkou šedou bradkou a živým pohledem hnědých očí.
Vešli dovnitř a hned po představování a potřásání rukama, žena Indymu nabídla snídani. Vděčně ji přijal, už ani nevěděl, kdy jedl naposledy. Pak si sedli v knihovně a teprve tady začali znova mluvit o záhadném rukopise. Smetana v podstatě opakoval to co už vyprávěl po cestě Kohout.
„Víte ten chlap je hrozně záludnej. Nevím proč se s tím obrátil právě na mě, není to můj obor. Stejně tak nevím, kde se dozvěděl o mém napojení na univerzitu v Yale. Další otázka je, proč se s tím vytasil právě teď.“

„Možná tak shání peníze aby si mohl zaplatit cestu pryč.“ navrhl Kohout.
„Ano to je možné, ale já bych mu nevěřil, víš že ho podezříváme, že je zrádce. Ostatně pozítří se uvidí. Večer s ním mám schůzku ve vinárně U golema.
„Neberte to jako projev nedůvěry, ale chci být při tom jednání.“
„To není možné, Smíchovský pergameny k prodeji prý ukáže nejdřív jen mě. Musím to risknout.“
„ Dobrá,“ navrhl Indy, „ uděláme to tedy tak, že vy bude na dohodnutém místě, já budu někde poblíž a až mi dáte znamení, připojím se k vám. A vy,“ obrátil se ke Kohoutovi,, se musíte obětovat. Budete sedět venku v autě připraven vyrazit, kdyby se něco semlelo.“
A přitom už zůstalo.

14. 3 . 1939. Praha
Druhý den se Indy snažil Kohouta přimět k tomu, aby mu řekl něco o jeho spolupráci s jeho otcem, ale on odpovídal vyhýbavě.
„Víte, byl jsem tam vlastně s Howardem Carterem a lordem Carnarnonem a pomáhal jim při objevování Tutanchámonovy hrobky jako zapisovatel, ale to je přeci známá historie.“
„Nevěděl jsem, že otec pracoval s Carterem.“
„Ne on tam s ním nebyl. Dělal vykopávky asi rok předtím na vedlejší hrobce KH 22 a říkal, že během prací objevil schody k hrobce Tutanchámona. Žádal o povolení, ale místo toho ho dostal Careter, když lord podplatil Egyptské úředníky. Právem si myslel, že objev by měl patřit jemu.“
Víc z něj Indy nedostal i když se k tomu vracel celý den. Teprve po letech se dozvěděl, že Kohout tehdy prostě pro jeho otce ukradl z hrobky papyrus týkající se exodu Izraelců, Mojžíše a božské podstaty lapsit exillis.

Skoro celý další den prolenošili a donekonečna znova probírali svůj plán. Konečně přišel večer. Nasedli do auta a vydali se do centra města. Jeli opět kolem řeky, pak širokou ulicí na náměstí, kde Indy na malý moment spatřil Staroměstský orloj. Rád by se u něj zastavil a prohlédl si ho, ale to už auto zabočilo do další ulice a teprve tam Kohout zastavil. Zůstal sedět za volantem, zatímco Indy a Smetana vystoupili a vešli širokým průjezdem na malý dvorek spoře osvětlený plynovou lampou. Vinárna byla prázdná. Indy si, tak jak se dohodli sedl ke vchodu a Smetana o dva stoly dál, zády k němu, tak aby Indy viděl tomu, kdo přijde do obličeje.
Postarší unavené servírce se asi Indyho němčina nelíbila, protože mu přinesla objednané až po dlouhé pauze. Čas se pomalu vlekl a Indy začal být netrpělivý, když tu kolem něj prošel muž rozložité postavy a řídkých světlých vlasů. Přes rameno na popruhu se mu houpala plochá taška. Přisedl si ke Smetanovi.
Na první pohled vypadal jako neobratný sedlák nebýt jeho nezvykle světlých modrých očí.
Ti dva spolu začali o něčem mluvit. Indymu se nechtělo čekat a už- už se zvedal, když dovnitř vešli další dva. Toho jednoho poznal okamžitě. Kapitán Otto Skorzeny. Potkal ho před lety v Tibetu v chrámu Zeleného draka, na tuhle zjizvenou tvář se nedalo zapomenout. Ti dva si ho nevšimli, ale šinuli si to rovnou k Smetanovi. Skorzeny vytasil mohutný luger a vrazil ho Smetanovi do boku. Popadli ho, jakoby nic nevážil a táhli ho mezi sebou ven, zatímco Smíchovský to s úsměvem šílence pozoroval.

Sotva kolem něj prošli, Indy se vymrštil ze svého místa a velkou ranou pěstí Smíchovskému ten úsměv změnil na bolestivou grimasu.
Škubl za popruh, vyrval mu tašku a rozběhl se ven. Na ulici právě ti dva cpali profesora do mohutného černého mercedesu. Indy koutkem oka zahlédl zprava přibíhat dalšího muže. Byl to Kohout.Třeskal rána, Skorzeny se ohlédl, zatímco jeho druh se skácel k zemi. To už měl Indy v ruce svůj obávaný bič, trhl zápěstím a tenký konec se omotal Skorzenymu kolem krku a sevřel mu hrdlo. Osvobozený profesor se rozběhl k jejich autu. Kohout už startoval.

Indy skočil ke Skorzenymu, hmátl mu pod kabát, vytáhl pistoli a odhodil ji někam za sebe do tmy. Pak povolil sevření biče. Němec už skoro modrý v obličeji padl na kolena, chytil se rukama za krk a těžce popadal dech.
Indy mu uštědřil direkt na žaludek a dal se také na ústup, protože odněkud zblízka uslyšel pískot policejní patroly.
Vyjeli, ale hned bylo jasné, že jejich protivník se rychle zotavil a nehodlá se jen tak lehce vzdát. Už po pár stech metrech se za nimi objevila černá silueta obrovského vozu, který je pronásledoval.
Na hrbolaté silnici se vůz třásl a smýkal pasažéry v prudkých zatáčkách.
„Na letiště, na letiště!“ křičel Indy do řevu motoru.

Zatímco v ulicích města si dokázali ještě udržet slušný odstup, teď když se dostali na rovnou silnici, se jim Mercedes přibližoval každým okamžikem. Indy s pomocí profesora stáhl plátěnou střechu, otočil se a namířil hlaveň svého koltu na pronásledující vůz. Vystřílel však celý zásobník, než se mu podařilo trefit jeden reflektor. Otočil se, vyklepal prázdné nábojnice a horečně znovu nabíjel. První tři rány se opět minuly účinkem, ale po další auto prudce vybočilo ze silnice a zajelo kamsi do polí. Indy nevěděl jestli trefil pneumatiku nebo řidiče a bylo mu to jedno, hlavně že se nebezpečného pronásledovatele zbavil.

Kohout postřehl, co se stalo a zvolnil.
Na letiště už dojížděli v klidu. Plocha byla opět prázdná. Indiana přinesl ukořistěnou aktovku k světlometu auta, otevřel zámek a nahlédl dovnitř. Byly tam jen čisté prázdné papíry.
„Je mi to líto,“ ozval se Smetana, který mu nakukoval zvědavě přes rameno,“ už v té vinárně, když začal Smíchovský mluvit jsem pochopil, že to byl všechno podvod a past, jak se mě zmocnit. Tuším, co by semnou udělali. Zachránili jste mi život.“
Na obloze se ozval hukot silného motoru, vzápětí se shora rozsvítilo ostré silné světlo a známé letadlo dosedlo na přistávací plochu a rolovalo k nim.
Pilot otevřel okénko a volal na ně naléhavě: „ Rychle, rychle. Dnes žádné tankování, benzín doplníme v Amsterdamu. Němci na hranicích už se dali do pohybu. Můžou tu být každou chvíli.“
Kohout jim stiskl ruku: „Šťastnou cestu pánové. Já tu mám ještě nějakou práci,“ a odcházel.
Dveře letadla se otevřely a ven vykoukl ulízaný mladík v bezvadném obleku a sněhobílé košili. Natáhl k nim ruku: „Pojďte.“

První šel Smetana, Indy vzápětí za ním. Sotva byli na palubě pilot vytůroval motory do nejvyšších obrátek a prudce vyjel na odletovou dráhu. Vzlétly skoro střemhlav. Sotva byli ve vzduchu, otočil se k nim mládenec a s thymolinovým úsměvem řekl: „Dovolte, abych se představil. Jsem Bond. James Bond.“

---

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku