Autor : ©Karel Šlajsna
Název : TÉMĚŘ DOKONALÝ TRIK.
( Poprvé zveřejněno v autorově blogu "SFINGA - povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )

---

Bylo toho dne velmi krásné ráno. Vstal jsem velmi brzy, ale můj přítel Sherlock Holmes byl již pryč. Na stolku mi zanechal krátký vzkaz, že odešel do Britské královské knihovny a vrátí se až po obědě.


Část první: Merlinův hrob.
Pochopitelně to vzbudilo mou zvědavost, co tam asi šel hledat, protože vím, že má velmi hluboké znalosti z mnoha oborů.

Byl opravdu krásný den a tak jsem se rozhodl pro malou procházku.
Kdy jsem se vrátil, Holmes již byl doma. Seděl ve svém oblíbeném ušáku, kouřil dýmku a studoval jakousi starou knihu.

Mlčky mi pokynul, abych se posadil a znova se zahloubal do knihy. Až teprve po chvíli od ní odvrátil svou pozornost a řekl: „Jsem rád, že jste se vrátil, protože co neviděl čekám návštěvu a byl bych velice rád, kdyby jste byl naší rozmluvě přítomen a řekl mi pak svůj názor. Zatím si přečtěte toto.“ a podal mi dopis.
Četl jsem:
Vážný pane,
slyšel jsem od mnoha lidí, že se vám podařilo vyřešit mnoho zločinů, a záhad. Byl bych rád, kdybych se s vámi mohl poradit ohledně jedné věci, která se mi jeví bizarní. Přijedu odpoledním vlakem z Liverpoolu. Zároveň si vám předem dovoluji doporučit k četbě knihu profesora Archibalda Waserhouse Nejstarší dějiny Anglie.
Věnujte pozornost straně 66.
V úctě Bill Morses, Tři duby č.p. 5
Už jsem dopis vracel, když se mě Holmes zeptal: „Co si myslíte o pisateli tohoto dopisu?“
Obdivoval jsem Holmesovy metody a i když jsem nikdy nedosáhl jeho úrovně a často se mýlil, přesto mě vždy lákalo, zkusit to znova. Opět jsem se tedy dopis prohlédl, ale nenašel jsem na něm nic zvláštního. Pokrčil jsem rameny: „Nevím, nevidím na něm nic mimořádného.“ a s tím se ho předal.

Holmes ho vzal do rukou, a ač ho jistě studoval již prve, znova se na něj upřeně zahleděl.
„Nuže,“ začal po malé odmlce, „ kvalitní dopisní papír s vodotiskem prozrazuje, že dopis psal dobře situovaný člověk. Podle písma můžeme odhadnout, že píše sice často, ale přesto jsou jeho litery napsané velmi pečlivě. Znamená to, že tento člověk píše patrně nějaké úřední dokumenty, kde na kvalitě písma velice záleží. Ostatně již jen to, že nás tu upozorňuje na nepříliš známou studii o staré Anglii, dává téměř jistotu, že jde o člověka studovaného, s velkou pravděpodobností v oboru historie. Ostatně již brzo uvidíme, zda jsem se nemýlil.“

Odložil dopis a podíval se na hodinky: „Vlak z Liverpoolu přijel do Londýna před dvaceti minutami a tak tu náš host bude co nevidět. Ale ještě než se tu objeví, podejte mi prosím tamo
Průvodce Severní Anglií.“

Chvíli listoval a pak: „Ano tady to máme! Tři duby je malá osada čítající sotva padesát duší, ležící na pobřeží dvacet mil od Loverpoolu. Pošta a farní úřad, v současnosti neobsazený.“
Odložil knihu a možná ještě něco chtěl říci, ale to už se ozvalo zaklepání a paní Hudsonová nám oznamovala, že máme návštěvu. Vstoupil vysoký muž odhadem kolem padesátky v námořnické uniformě. Když to Holmes viděl, zklamaně vzdychl.

Pan Holmes? Doktor Watson? Doufám pánové, že jsem nepřišel nevhod?“
„Ne, jen pojďte dál.“ Zval ho Holmes.
„Zdálo se mi, že vás můj příchod poněkud rozladil.“
„Ne to ne, jen jste rozbil mou konstrukci předpokladů. Toho si nevšímejte. Usedněte a vyprávějte, co vás ke mně přivádí.“
Náš návštěvník usedl a začal vyprávět: „ Jmenuji se Bill Morses a dlouhá léta jsem byl prvním důstojníkem na výletním parníku Svatý Jiří. Kapitánem tam byl nějaký Jean Jones, hrubián a opilec a tak když asi před rokem umřel můj strýc a odkázal mi dům a velmi slušné jmění, neváhal jsem a odešel na pevninu. Tři duby je malá vesnička, dům je sice velice starý, ale pěkný a útulný. Měl jsem tak konečně čas a možnost věnovat se svému koníčku- studiu dějin staré Anglie. Jezdil jsem po archívech a knihovnách, četl, vypisoval si zajímavé pasáže a snil o tom, že jednou na toto téma sepíšu i já svou studii…“

V této chvíli jsem viděl, jak se na tváři mého přítele mihl krátký úsměv, značící uspokojení, že se přeci jen při své analýze nemýlil. Ale mezitím muž pokračoval:
„Před třemi týdny mi byl poštou doručen malý balíček. Bylo to pro mě velké překvapení, s nikým si nedopisuji a žiji zcela osaměle. Jako odesilatel jste byl uveden vy. Sherlock Holmes.
Když jsem balíček rozbalil, našel jsem v ní knihu, jejíž družku vidím tamo položenou na vašem stolku. Připojen byl list papíru s jedinou větou sestavenou z nalepených písmen:
Strana 66. Obsahuje šifru vedoucí k hrobu kouzelníka Merlina.“
„Škoda, že si je nemohu prohlédnout,“ zalitoval Sherlock.
„Ale můžete! Mám obojí tady sebou. Předpokládal jsem, že je budete chtít vidět.“

Morses sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl dva složené papíry. Jeden tmavší byl patrně obalem knihy a druhý bílý, přiloženým listem.
„ Skvělé!“ a Holmes si nejdříve obal a pak i list dlouze pozorně prohlížel.
„Nuže?“ ozval se poněkud netrpělivě Morses.
„Ještě prosím o trochu trpělivosti,“ odpověděl Holmes, ale po další odmlce začal mluvit: „ Nejprve se budeme věnovat obalu. Adresa je napsána velkými písmeny. To, že odesilatel použil mé jméno, svědčí o jeho velké drzosti a odvaze. Razítko pošty je z Londýna. To ale o ničem nesvědčí. Ani dopis nám o pisateli mnoho nenapoví. Jak vidím, části slov jsou vystřiženy rovnými nůžkami z Timesů a nalepeny gumou. Více z těchto věcí vyčíst nelze.“
„To je jistě zajímavé, ale co ta šifra? Přišel jste na něco?“ přerušil ho poněkud netaktně Morses.
Holmese se to doopravdy dotklo: „Šifra? Jaká šifra? Vy tomu všemu opravdu věříte?“
Náš host se trochu zarazil, pravděpodobně takovou odezvu nečekal: „ Myslíte Artušovské legendy? Mnoho vědců je má za pouhé výmysly, ale jsou tací, kteří věří, že Artušem byl král Vortigern žijící v pátém století a Merlin pak jeden z posledních keltských druidů.
Přesná identifikace není dnes možná, protože chybí písemné záznamy z té doby, ale Archibald Waserhouse svou knihu psal před tři sta lety a jistě měl přístup k rukopisům, které dnes již neexistují…“

Když Morses začal vyprávět, celý obživl, v jeho oku se objevil lesk nadšence. Bylo vidět, že je to jeho oblíbené téma.
„Je mi líto, ale asi jste podcenil nesmyslnost celé této záležitosti.“ vstoupil do jeho vyprávění Holmes.
„Jak to, vy snad chcete zpochybňovat mé znalosti?“
„To nikoliv. Měl jsem na mysli tu záležitost se šifrou? Přemýšlejte! Proč pisatel volil právě takovou formu? Proč se s vámi prostě a jednoduše nesetkal? Namísto toho vám pošle knihu s falešnou adresou odesilatele a textem z vystřižených písmen. A dále. Pokud neznal obsah, jak mohl vědět, že se týká právě Merlina? Nebo naopak.  Jestliže věděl, že se text týká Merlinova hrobu, už nepotřeboval nic luštit. Nepotřeboval vám knihu posílat.“

Morses se na chvilku zarazil, ale pak popuzeně vstal a příkře odpověděl: „Věřím, že nějaký dobrý důvod k tomu byl. Mohl jsem předpokládat, že vy, který se opíráte jen o hmotné důkazy, se tím nebudete chtít zaobírat. Doufal jsem, že ta písmena, která vystupují z linky, by pro vás mohla být dostatečným důkazem. Omlouvám se, že jsem vás obral o čas!“
Prudce vstal, narazil si klobouk a s: „Poroučím se pánové!“ otevřel dveře a dosti nešetrně je za sebou zabouchl.
Holmese toto jeho chování nechalo zcela chladným. Natáhl se pro dýmku a začal si ji pečlivě nacpávat.
„Tedy z pana Morsese se vyklubal pěkný hrubián, ale o jakých písmenech to mluvil?“ nedalo mi, abych se neozval.
Holmes mi podal knihu. Otevřel jsem jí na straně 66 a opravdu. Některá písmena byla posezena trochu výš než ostatní a zdálo se mi, že jsou i jiná.
„Co to má znamenat? Můžete mi to vysvětlit?“
„Jestliže knihou zalistujete, zjistíte, že podobné anomálie jsou i na dalších místech. Vyskytují se i v jiných knihách z té doby a vzniklo to tím, že tiskař někdy potřeboval na vytištění jedné stránky více než jednu sadu písmen. Ty se ale tehdy vyráběly ručně a tak každá byla originál a každá tedy trochu jiná. Podobně nesourodá písmena lze nalézt třeba na prvotiscích shakespearovských her. Záhada spočívá v něčem úplně jiném.“

„Co máte na mysli?“
„Jaký měla celá tahle komedie smysl.“
Zapálil si dýmku, usedl a zavřel oči. Věděl jsem, že v tomto okamžiku se od něj již žádné další odpovědi nedočkám, protože je zcela ponořen do svých úvah.

Část druhá: Loupež.
Druhý den jsem vstal velmi brzy. Když jsem vstoupil do společného pokoje, viděl jsem, že Holmes spí ve svém oblíbeném ušáku. Zajisté byl vzhůru dlouho do noci a přemýšlel. Vzduch byl plný tabákového kouře. Kdyby k nám v té chvíli přišla nějaká návštěva, nejspíš by si myslela, že u nás hoří.
Přistoupil jsem tedy k oknu a otevřel ho, abych vyvětral. Na ulici jsem uviděl kamelota a tak jsem sešel dolů, abych koupil ranní noviny. Když jsem vcházel do domu, zastavil mě malý poslíček: „Pane, bydlí tu pan Sherlock Holmes?“

„Ano, jsem jeho přítel, doktor Watson.“
„Můžete mu předat tento telegram?“
„Zajisté.“ převzal jsem zprávu a spěchal nahoru.
Holmes už byl vzhůru. Měl začervenalé oči a celkově vůbec vypadal unaveně.
Podal jsem mu telegram. Sotva si ho přečetl, zbledl a beze slova mi ho podal.

Převzal jsem ho a četl:
Doufám, že se vám hledání šifry vedoucí k hrobu kouzelníka Merlina daří stejně, jako se daří mé dílo.
V úctě James Moriaty
„Watsone, rychle, ty noviny!“
Popadl je a prudce otevřel. Trvalo jen pár okamžiků, než našel to, co hledal. Přelétl text a noviny opět putovaly ke mně:

Drzá loupež v muzeu starého umění.
Včera v poledních hodinách se před budovou muzea starého umění strhla rvačka asi deseti mužů. Když po krátké chvíli na místo přispěchali policisté, muži se rozprchli a nikdo nebyl zadržen. Následně se však zjistilo, že tato rvačka byla patrně jen zástěrkou pro neuvěřitelně odvážnou loupež. Když hlídač pan Willis šel na obvyklou pochůzku, zjistil, že zmizely nádherné šperky císařovny Chi-šeng z páté dynastie. Vitrína, ve které byly tyto skvosty uloženy, byla surově vypáčena. Přivolaná policie pak zjistila, že lupič se dostal dovnitř tak, že obratně vyřízl tabulku okna v přízemí a následně si drátkem otevřel kličku.
I když šperky jsou pojištěny, jejich skutečná hodnota je mnohem vyšší a odhaduje se na pět tisíc liber. Na tento případ byl nasazen nejlepší detektiv Scotlad Yardu inspektor Lestrade a tak se lze nadít, že se vbrzku dočkáme navrácení této památky. Mimoto ředitel muzea pan Croscini, vypsal vysokou odměnu za jakoukoliv informaci, která by vedla k dopadení pachatele.

Holmes počkal, až dočtu a pak začal vysvětlovat: „ Již včera večer jsem pochopil, že celý ten příběh o Merlinově hrobu byl jen velmi důmyslný podvod, který měl jen jeden jediný účel: držet mou pozornost daleko od toho, co se bude dít. Také mi bylo jasné, že takovou, v pravdě ďábelskou konstrukci, mohl vymyslet jen jediný muž, Napoleon zločinu, profesor Moriaty. To co mi chybělo, byl poslední článek: Motiv. Důvod. A zde hle: Tady ho máme!“

"Myslíte, že kdyby jste se o tom dozvěděl dříve, mohl jste loupeži zabránit?“
„To ne, ale mohl jsem se vydat po stopě, dokud byla ještě čerstvá. Nyní je již pozdě. Pokud přímo v muzeu byly nějaké stopy, policisté je již nepochybně stačili svým pobíháním zničit. Také tento telegram dotvrzuje, že Moriaty si je zcela jist svou věcí a šperky jsou již buď ukryty na místě o kterém se domnívá, že je naprosto bezpečné a nebo jsou v rukou překupníka a putují na pevninu.“
„A co ten Morses?“
„Ne Watsone. Viděl jste ten zápal, s kterým o tom mluvil? Jsem přesvědčen, že jde o naprosto nevinného nadšence, kterého ten ďábel využil.

Moriaty se loupeže samozřejmě neúčastnil osobně. On sám, tak jako vždy, zůstává v pozadí. Jeho přesvědčení o vlastní genialitě ovšem již přesáhlo všechny meze! Hodlám se do případu vložit a vynasnažím se jeho sebevědomí poněkud narušit. První kolo sice Moriaty vyhrál, ale ještě není všemu konec! Nyní mě omluvte Watsone.“
a s tím odešel do svého pokoje. Vrátil se za necelou půlhodinku, dokonale namaskován za dělníka z doků a s: „ S obědem na mě nečekejte.“ vyrazil ven.
Zbytek dopoledne jsem neměl co dělat a tak jsem doplňoval a třídil své zápisky. Odpoledne k nám zavítal inspektor Lestrade. Byl zjevně velmi rozmrzelý a náladu mu ještě více zhoršilo, když zjistil, že Holmes je pryč a já nevím, kdy se vrátí. Chvíli nevozně posedával. Pokusil jsem se s ním zapříst rozhovor, abych zjistil, co se policii podařilo vypátrat, ale na mou otázku jen nevrle cosi zabručel, nazlobeně popadal klobouk a spěchal pryč. Z toho jsem usoudil, že nemá žádnou stopu, která by je vedla k cíli.

Holmes se vrátil až večer, když už se téměř stmívalo. Jen co se převlékl, vrátil se do našeho společného pokoje a s velkou chutí se zakousl do sendviče, který mu paní Hudsonová pohotově připravila. Ačkoliv vypadal velice unaveně, přesto na něm bylo znát, že je spokojen.
Čekal jsem, až dojí, ale pak už jsem neudržel svou zvědavost na uzdě a zeptal se, zda se mu podařilo v případu nějak pokročit.
Ačkoliv to ne vždy měl ve zvyku, přesto byl ten večer neobyčejně sdílný: „Když jsem četl tu zmínku o rvačce, která se strhla před muzeem, vzpomněl jsem na bývalého zápasníka, jistého Jima Bookse. Vede tlupu chlapů, s kterými pořádá nelegální zápasy bez pravidel. Také je často půjčuje, když někdo potřebuje ochranku. Je to velice nebezpečný chlapík, který své smečce vládne tvrdou rukou. Nejlepší způsob, jak si obstarat informace, je navštívit některé z vyhlášených londýnských špeluněk, kde se schází taková pochybná invidiua.

Prošel jsem tři a v té čtvrté jsem opravdu narazil na jednoho z  Booksových mužů a dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací. Ten chlap byl vzteky bez sebe a na celou hospodu opile vykřikoval, že jeho a pár dalších Books najal, aby udělali nějakou „ prácičku“ jak to mu říkal, ale pak jim nezaplatil. Prý se dnes večer setkají hostinci Na dvoře, a on si to s ním vyřídí.
Watsone, bude to nebezpečné, mohu se spolehnout na vaši pomoc?“
„ Zajisté! Jsem vždy připraven postavit se vedle vás proti jakémukoliv nebezpečí!“
„Děkuji. Doufám, že toho nebude zapotřebí, ale pro jistotu, vemte si sebou svůj revolver. Nemáme moc času, připravte se, co nevidět vyrazíme.“
Whitechapel patří k nejchudším čtvrtím v Londýně. Je plná úzkých uliček, a
průchodů, kde se schází ta nejhorší spodina. Nebylo tedy pro mě žádným překvapením, když jsme namířili právě tam. Zatímco ostatních ulic je osvětlena, zde panuje většinou tma, do které jen občas vrhá světlo plynová lampa nebo některý z mnoha výčepů.
Holmes se v tomto labyrintu pohyboval bez sebemenšího zaváhání, jakoby tu procházel každý den. Posléze zahnul do jednoho z mnoha průchodů, ale vzápětí se zastavil, rychle ustoupil do tmy a rukou mi dal pokyn, abych učinil totéž. Před námi byl prostorný dvorek, na kterém bylo postaveno několik stolů.
Výčep tvořilo prosté prkno položené přes dva sudy. Seděla tu opilá parta mužů se silně nalíčenou ženštinou. Stranou pak muž mohutné postavy a neurvalé tváře.

„Přišli jsme včas,“ sykl Holmes a naznačil mi, abych ho následoval. Vstoupili jsme do domu a pak po schodišti na pavlač. Tady už jsme se nemuseli ukrývat, protože tu byla naprostá tma. Po několika krocích jsme se ocitli téměř přesně nad sedícím obrem.
Naše čekání naštěstí netrvalo příliš dlouho. K našemu muži se přidal jiný. Sice jsem ho neviděl, ale jejich hovor jsem slyšel velmi dobře.

„Tak co Brooksi, neseš mi konečně ty prachy?“
„Nemám ani penny. Ten Jim Mitchell, kterého jsem najal na tu práci v muzeu, mě podrazil. Vzal ty věci a zmizel. Šéf zuří! Už na to měl kupce. Dal mi lhůtu do zítřka, abych toho mizeru našel. Trochu jsem se poptával a myslím, že vím, kde ho najdu. Jeho bratranec má malý parník Šťastná Molly.“

„Mám jít s tebou? Budeš potřebovat pomoc?“
„Ne, toho skrčka zvládnu lehce sám. Zítra ho najdu a vymlátím to z něj, na to můžeš vzít jed! Zítra v tuhle dobu zase tady.“
To byla poslední slova, pak se ti dva kumpáni rozešli.
„Pojďme Watsone, dnes už víc udělat nelze,“ zašeptal mi Holmes. Vyšli jsme z téhle zatuchlé čtvrti, zastavili drožku a nechali se odvézt domů.
„Jděte si odpočinout Watsone, ráno musíme vstát brzo, abychom našli pana Mitchella dřív než Books.“

Část třetí: Štvanice
Ještě se úplně nerozednělo, ale už mě druhý den Holmes budil: „ Watsone, včera nám štěstěna byla nakloněna a přihrála nám do rukou trumf, který může dokonale rozbít již tak narušený Moriatyho plán. Oblečte se a vyrazíme. Nesmíme tuto příležitost promarnit.“
V rychlosti jsem se oblékl a vyrazili jsme do mlžného rána. Došli jsme k Temži a po schodech sešli na náplavku, podél které kotvili lodě všech velikostí i barev.
„Jak zde chcete najít tu správnou loď?“

„Kdyby bylo více času, použil bych své malé detektivy, ale nyní musíme postupovat zcela jinak,“ odvětil a vedl mě k podivné budově, která byla přilepena na opěrnou zeď nábřeží a byla stlučena, jak se zdálo, ze všeho možného. Nad vchodem, trochu našikmo, visel nápis
*Hostinec u admirála Nelsona *
Vešli jsme dovnitř a Holmes u pultu objednal dvě pinty piva. Nato se obrátil k několika mužům u stolů: „Pánové pomozte nám rozřešit jeden problém.“
„Vo co kráčí?“ ozval se jeden z nich.

„Jeden náš známý nám říkal, že se zde na Temži občas konají závody parníků a Šťastná Molly prý je v těchto závodech vždy nejrychlejší. Přemlouvá nás, abychom na ni při příštím závodě vsadili každý pět liber. Pět liber je docela slušná částka a tak jsme si řekli, že než ty peníze vsadíme, půjdeme se zeptat, co je na tom pravdy.“
Odpovědí mu byl srdečný smích hostů. Pak se ozval ten, co mluvil už prve:

„ Tak to si z vás ten váš přítel vystřelil, nebo chce pořádně ulevit vaší peněžence, protože Šťastná Molly, to jsou starý pomalý necky. Jestli chcete na nějakou loď vsadit, tak zaručeně nejrychlejší je tu Usměvavá Mabel, dejte na mě!“
„Za ten tip děkuji, jistě to tak udělám. Věřím vám, ale určitě se neurazíte, kdybych si chtěl tu Šťastnou Molly prohlédnout na vlastní oči, pak se s klidným svědomím mohu tomu mému známému vysmát. Mohl byste mi říct, kde kotví?“
„To se ví, že můžu. Je to kousek odsud, tak půl míle proti proudu, je to malý parníček s černo-žlutým komínem, nemůžete ho minout.“

Vydali jsme se po náplavce, vyhýbajíce se bednám, sudům a dalšímu harampádí.
Pak jsme to uviděli oba současně: na molu tam stál Books, něco křičel, divoce mával rukama a uprostřed řeky bylo vidět parníček s černým komínem a žlutým pruhem, jak pluje plnou parou pryč.
„Proklatě! Ujíždí nám.“
„Ne na dlouho, míří směrem k Ritchmondu. U Mortlake je zdymadlo, tam bude muset čekat. Když si pospíšíme, můžeme ho tam dostihnout.“
Rozběhli jsme se zpět na nábřeží a jakmile jsme byli nahoře, už Holmes mával na přijíždějící drožku.
Sotva zastavila, Holmes do ní naskočil a já ho vzápětí následoval.
„K mortlanskému zdymadlu a odměna pro vás, když tam budeme do patnácti minut!“
Kočí pobídl koně a skutečně, když jsme přijížděli ke zdymadlu, uviděli jsme v dálce na řece tmavý bod, kterým nepochybně byla pronásledovaná loď.
Holmes se drožkáři štědře odměnil a ještě ho požádal, aby na nás počkal. Nato jsme vyšli pěšky po navigaci směrem k vodě.
Zůstali jsme stát ukryti za domkem hrázného. Ten nás uviděl a vyšel ven. Byl to pomenší muž s prošedivělým vousem a vypouklým bříškem: „Copak tu chcete pánové?“
„Čekáme tu na tamo přijíždějící loď. Chtěli bychom si promluvit s jeho kapitánem.“ odvětil Holmes popravdě.
„No nerad to vidím, ono se mi tu už pár výletníků málem utopilo, ale vy vypadáte jako slušný gentlemani. Tak dobře, ale dávejte dobrý pozor, ať mi tam nespadnete.“

S tím se otočil a zašel do domku, aby začal napouštět komoru. To už parník byl blízko, vypustil páru a pomalu se blížil k vratům. Na přídi stáli dva muži s připravenými bidly, aby loď vmanévrovali bezpečně do úzké komory. Ta se posléze naplnila vodou, vrata se otevřela a parník s jejich pomocí vplul dovnitř.
To byla chvíle, na kterou Holmes čekal. Vyrazil ven a já za ním. Už jsme chtěli vstoupit na loď, když nás zastavil velice rozzlobený hlas: „Hej vy tam! Kampak!
Já jsem tady kapitán a bez mého svolení na loď nikdo vstoupit nesmí. Co jste vůbec zač?“
„Já jsem Sherlock Holmes a tohle je můj přítel doktor Watson. Potřebujeme nutně mluvit s vaším bratrancem Jim Mitchellem. Hrozí mu smrtelné nebezpečí.“
„Hmm, Sherlock Holmes? Ano, už jsem toho o vás slyšel hodně.“

Muž byl zjevně v rozpacích. Náhle se ale otevřely dveře kabiny a z nich prudce vyrazil malý mužíček. Vyskočil na břeh a chtěl utéct, ale Holmes ho bleskově chytil za objemný batoh, který ten člověk měl na zádech.
Nepochyboval jsem ani vteřinu, že je to Jim Mitchell. Chvíli se kroutil, ale posléze se mu podařilo vyvléknout se z popruhů, zanechal batoh v Holmesových rukou a rychle prchal pryč. Během malé chviličky měl slušný náskok a Holmes se ho nepokoušel dohnat, ačkoliv i on je slušný běžec.
Kapitán byl zjevně v rozpacích: „Promiňte, on Jim je taková černá ovce rodiny, ale pořád je to rodina, jestli mi rozumíte.“
„Váš bratránek se dopustil loupeže. Jeho lup, jak se právem domnívám, jest ukryt zde v tomto zavazadle. Jakmile ho vrátíme, nemusíte se obávat, zařídím to tak, že nebudete kuli tomu, že jste ho ukrýval, nijak obtěžován.“

Část čtvrtá: Finále.
Sotva jsme se ocitli opět v našem domově na Baker Street, otevřel Holmes batoh a vyňal podlouhlou dřevěnou rozkládací krabici. Když ji otevřel, naskytl se nám opravdu úchvatný pohled. Na černém sametu tu byla nádherná stříbrná korunka, zdobená vzácnými černými perlami, masivní jemně tepané náramky a široký náhrdelník, osázený polodrahokamy.
„To je nádhera! Jak jen si mohl Mitchell myslet, že by se mu tyto jedinečné skvosty podařilo prodat? Vždyť každý klenotník ihned pozná, odkud tyto věci pochází.“
„Je to ještě horší Watsone, myslím, že měl v úmyslu rozprodat perly i kameny každý zvlášť.“
„Ale to je strašné!“
„Ano, ale nám se podařilo tyto starobylé šperky zachránit. Nyní nám už nezbývá než zajet do muzea a navštívit pana Crosciniho.“

„A co Jim Mitchell? Nevydáme se ho hledat?“
„Přemýšlel jsem o něm. Na jednu stranu právě to, že se nechtěl spokojit s odměnou od Bookse a šperky hodlal prodat sám, zmařilo Moriatiho troufalý plán. Ten jistojistě ve své pýše nepředpokládal, že by se někdo odvážil ho takto zradit. Na druhou stranu, kdybychom ho nepronásledovali, nejspíš by opravdu tuto nádheru barbarsky zničil. Předpokládám, že nyní když jsme ho vyhnali z jeho úkrytu na lodi, bude muset hledat jiné útočiště. Jistě je dost chytrý na to, aby věděl, že v Londýně by mu neustále hrozilo nebezpečí a tak se pokusí zmizet někde na venkově. Myslím, že ho ponechám jeho osudu.“

Jen co jsme si odpočinuli a poobědvali, vydali jsme se do muzea. Holmes podal sluhovi svou navštívenku a netrvalo ani minutu a byli jsme uvedeni do prostorné ředitelské kanceláře.
Pan Croscini byl vysoký rozložitý muž s mohutným plnovousem.
„Á pan Holmes! Doktor Watson, předpokládám. Doufal jsem, že ta drzá loupež přiláká vaši pozornost, ale obávám se, že přicházíte pozdě a šperky jsou již dávno někde daleko. Je to nenahraditelná ztráta.
Inspektor Lestrade mě ujistil, že on i všichni jeho podřízení na tomto ojedinělém případu pracují dnem i nocí, ale výsledky zatím žádné. I když si vás nesmírně vážím, nejsem si jist, zda budete mít větší úspěch než celý policejní sbor. Stopy již dávno vychladly. Mohu vám tedy alespoň něco nabídnout?“
Chvíli, kdy se ředitel otočil k sekretáři, Holmes využil k tomu, aby v mžiku vyndal z kabely kazetu a položil ji na stůl.
Croscini uslyšel klapnutí, prudce se otočil a vytřeštil oči: „To-to- to je..“
Nedopověděl a chvějícími prsty nedočkavě otevíral kazetu.

„To jsou ony, nepochybně! To je vskutku úžasné!“
Musím zde napsat, že Holmes byl vždy tak trochu samolibý, rád takto překvapoval a vychutnával si údiv zákazníků, stejně jako herec na jevišti ovace obecenstva.
„Jak jste to pro všechny svaté dokázal?“

„Profesionální tajemství,“ odpověděl jakoby skromně Holmes, ale předl přitom spokojeně jako kocour.
„Pokud vím, sliboval jste nějakou odměnu,“ připomněl ještě Croscinimu.
„Ach ano jistě, právem si ji zasloužíte!“ a hned na stole vyhledal příslušný blanket, vyplnil šek, osušil ho a podal Holmesovi.
Ten aniž by se podíval na částku, zasunul šek do kapsy a obrátil se na mě:
„Pojďme Watsone. Dnes večer v královském divadle dávají Rigoletta. Snad ještě seženeme lístky do lóže. Poroučím se pane Croscini.“
Když jsme vyšli ven, zeptal jsem se: „Vy se nepodíváte na jakou částku je šek napsán?“

„Watsone, byl bych špatný detektiv, kdybych neuměl odpozorovat, co kdo píše.
Je to dost, aby nás to na nejbližší dobu zbavilo finančních starostí. Ostatně ty peníze pro mě nejsou tak důležité jako to, že se podařilo porazit Moriatyho, byť s trochou nezbytného štěstí. A teď pojďme, Rigoletto čeká!“

---

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku