Autor : ©Karel Šlajsna
Název : TÉMĚŘ TO SAMÉ, ANEB NEZÁJEM!
( Poprvé zveřejněno v autorově blogu "SFINGA - povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )





Tyto etudy věnuji památce svého PC, který zesnul ve věku nedožitých dvou let. Spáchal chudák sebevraždu po dlouhých a marných pokusech o spolupráci se mnou. Jeho poslední slova: Pučte mi voči, ať se na toho blbce konečně podívám!“ budou vyryta do jeho náhrobku, vytvořeného z vkusně zdobeného boardu 286.

TÉMĚŘ TO SAMÉ, ANEB NEZÁJEM!

Etuda I. Samé důležité věci.

Na kosmické lodi se sešli, aby určili ty šťastlivce, kteří sestoupí ke kontaktu.Po dlouhé a vzrušené debatě se rozhodlo, že v modulu bude zástupce velitele sémantik a historik.
Pak přístroje zkoumaly, kde by bylo nejvhodnější místo přistání,až nakonec byla určena velká kamenitá plocha, která měla tu výhodu, že byla blízko města.
Zatímco trysky vychládaly, posádka nejprve na obrazovce a posléze i v průzoru pozorovala město. Mělo vysoké světlé hradby, za kterými se to ježilo spoustou bělostných štíhlých věžiček. Na pozadí blankytně modré oblohy, vypadalo jako ze snu. Byl to uchvacující pohled a nikdo z těch tří nedokázal potlačit vzrušení. Posléze přeci jen zástupce velitele poodstoupil, podíval se na ovládací pult a řekl: „Můžeme jít ven.“

Vzduch byl čistý a voňavý. Jemný větřík jim čechral lehce vlasy. Ušli jen pár kroků, když se začala otevírat velká brána. V jejím temném jícnu se objevil první člověk a za ním další a další. Průvod asi padesáti lidí přicházel vstříc trojici vesmírných cestovatelů. Vpředu šla čtveřice spoře oděných svalovců. Měli na sobě jakési pumpky převázané černou šerpou. U boku se jim houpal nepříjemně vypadající široký meč. Na ramenou nesli otevřená nosítka, kde si hověl malý mužík.
Vzhledem k tomu, že by ho kterýkoliv z nosičů mohl klidně vzít do náruče, bylo to značně předimenzované, ale šlo zřejmě především o efekt. Skřet byl patrně někdo velice důležitý, neboť zbytek uvítacího výboru šel patolízalsky o pár kroků za ním a sestával z lidiček tak pestře ošacených, až se z toho dělaly mžitky před očima. Celek pak připomínal maškarní ples, nebo delirijní sen malíře alkoholika, který dostal za úkol spotřebovat nadnormativní zásoby barev.

Obři se zastavili před trojicí a složili svůj náklad. Mrňous, podoben nápadně čertíkovi z krabičky, se vymrštil prudce ze svého místa a začal cosi vřískat vysokým pisklavým hlasem.
Podívali se na sémantika, který vykulil oči a začal bleskově ťukat do klávesnice příručního překladače. Trvalo to jen okamžik a už slyšeli, jak říká: „Teď na vás nemáme čas. Seberte se a zmizte...“
„Ale...!“

„Já vím,“ máchl ručkou mrňous, pochodujíc před nimi jako generál, “ přišli jste z daleka a nesete nám závažné poselství. Takových už tady bylo... Jenže my na vás teď nemáme čas, máme jiné starosti. Naše princezna slaví narozeniny a to znamená připravit oslavy, sladit program, aby neměl hluchá místa, sehnat vhodného zloducha na veřejnou popravu, uklidit a vyzdobit město a tisíc dalších důležitých věcí. Zkrátka jste přišli nevhod. Vlezte si do toho svého létajícího domku a koukejte zmizet. Přeďte někdy jindy, třebas si na vás uděláme čas a pak poklábosíme.“

Po celý čas jeho rasantního projevu stáli svalovci v za ním a nehnutě je pozorovali, zatímco dav v pozadí štěbetal jako stádo splašených slepic. Mrňous si na závěr místo tečky dupl a otočil se k trojici zády na znamení, že hovor je u konce. Vstoupil na nosítka, hlasitě luskl, svalovci ho popadli, dav za nimi se rozestoupil, nechal je projít a pak je v krátké vzdálenosti následoval, neustávaje v hlučné diskusi.

Šokovaní cestovatelé tu stáli ztuhlí a neschopní jednat.
Zatímco z města přicházela skupina pomalu, s pompou, zpátky to vzala hezky zčerstva a tak, než se skupina vzpamatovala, byli už daleko a černý chřtán města je spolkl.
Protože byli odvyklí sportovat, doběhli ke hradbám se značným zpožděním, přesně v okamžiku, kdy se brána s rachotem uzavřela. Zastavili se a prudce oddychovali.
Nahoře na hradbách se objevil povykující dav. Lidička křičeli jeden přes druhého a tak přístroj nebyl schopen zjistit co říkají. Kmet s dlouhým prošedivělým vousem jim mával (nebo na ně hrozil). Vedle něj zahlédli výrostka, který se pitvořil. Opodál sála mladá žena s malým dítětem a ukazovala mu ty dole. Dítko na ně hodilo kopeček jahodové zmrzliny, který se jim rozplácl u nohou. Zkoušeli bušit do masivních trámů vrat, ale shora se ozývaly jen frkačky, trubky a podobný tartas a na jejich hlavy se snesl déšť konfet a papírových růží.

Vzdali to a s hlavami skloněnými se vraceli k modulu. Shodli se na tom, že kontakt byl předčasný a bude vhodné počkat na pozdější dobu.

Etuda II. Vhodný termín.

Toto setkání dvou civilizací bylo připravováno dlouho a s neobvyklou pečlivostí. Mise byla tentokrát vedená kapitánem. Úspěch jim měl zajistit již sám výběr místa kontaktu. A tak se modul snesl na parkoviště před budovou OSN. Přímo před nimi se tyčil gigantický kolos ze skla a oceli. Sotva vystoupili, přihrnul se k nim hlídač parkoviště: „Kde máte povolení k parkování, co?“

„My jsme odjinud.“
„To vidím, ale poplatky musí platit každej, protože předpis je předpis a já jsem hlídač a musím dělat, co se mi řekne.“
„Zaplatíme později.“ zachroptěl hlasem tonoucího velitel, kterému se podařilo popadnout dech, a vydal se ke vchodu. Děda je sledoval nevěřícím pohledem, zavrtěl hlavou a zamumlal si: „ Šktri! Nemohli mi dát pětku, tak jako každej jinej...“
Došli ke dveřím, ty se před nimi automaticky otevřely a uvítala je přijímací hala zvící fotbalového hřiště. Sekretář za pultíkem tu byl jako osamělý Robinson uprostřed oceánu. Nasadil profesionální úsměv a vycenil na ně vycíděný chrup: „Čím můžu sloužit pánové...?“ Nechal tu otázku viste ve vzduchu.
„Jsme z vesmíru a chceme s vámi mluvit.“

Muž se podíval pod pult: „Ale to je omyl. Mimozemské civilizace jsou na pořadu jednání až...až... příští rok 22.6. od 8 hodin. Druhé patro, sál číslo 18.“ Odpověď byla doprovázena dalším oslnivým úsměvem.
„Chceme mluvit s presidentem OSN!“ žádal kategoricky kapitán.

Nenechal je domluvit: „Je mi líto, pánové, ale pan president je zaneprázdněn jinde. Je právě (následoval nový pohled pod pultík) na mírové misi na Floridě, pak odlétá na konferenci do Kodaně a odtamtud...“
„A zastupuje ho někdo?“
„Ó jistě, má své zástupce, ale první je dlouhodobě internován v psychiatrickém ústavu, druhý je na sexuologickém školení na Tahiti a třetí právě řeší problémy váznutí subdodávek lednic do Grónska, ale příští týden mezi 10.10 a 10. 20 by tu měl volné okénko. Mám vás tam zapsat?“
„A nikdo jiný tu není?“
„Úředníci, sekretářky, uklízečky.“
„Ne, my myslíme, někoho pro styk s cizinci.“

Muž zvážněl a povyrostl za pultem o dvě stopy: „Na to jsem tu prosím já! Je to v mé kompetenci.“
Jeden z kosmonautů se unaveně odvrátil a podíval se ven. Leknutím jen hekl. Ostatní sledovali smět jeho pohledu.

Venku jim právě gang mladistvých očesával z modulu poslední odebiratelné části Vyřítili se ven. Úředník si jen upravil kravatu a s despektem zašeptal pro sebe: „Ti cizinci, ti cizinci.“ Nahlas však za nimi volal: „Mám vás napsat na ten čtvrtek?“
Šéf bandy, sotva je viděl, hlasitě pískl a děti se bleskurychle rozutekly. Podařilo se odchytit jen malého ušmudlaného chlapečka, který v podpaždí unášel kus venkovního teploměru, ale i ten se jim vyškubl a zmizel v džungli aut.

Přiloudal se k nim vysoký policista v černých zrcadlovkách a poklepal dlouhým obuchem na modul: „To je vaše kraksna, tohleto?“ Kde to má poznávací značku, světla, směrovky? Ukažte mi techničák!“
Pokračoval v samomluvě: „Cizinci? No tak dobře, nechám vás pro tentokrát zmizet. Vemte si ten svůj krám a ať vás tu už nevidím. My tu cizince nemáme rádi. Jasný? Tak padejte!“
Dovrávorali zdrceně dovnitř. Tam naštěstí bylo vše v pořádku a tak start proběhl bez komplikací.
„Nemají cizince rádi,“ referovali stručně zbytku posádky, „poletíme raději pryč.“
Od té doby byla tato část vesmíru vyhlášena za zakázanou oblast a pozemšťany nikdo neotravuje.


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku