Autor : ©Karel Šlajsna
Název : TRANSMUTACE.
( Poprvé zveřejněno v autorově blogu "SFINGA - povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )

---

Je zajímavé, jak jsou vládcové měst naivně přesvědčeni o odstrašujícím účinku toho, že odsouzence zavřou do klece a pověsí na hradby, aby na čerstvém povětří přišli na jiné myšlenky.
Každý, kdo se podívá na vybělalé kosti, si pomyslí, že jemu se přece něco podobného stát nemůže.

TRANSMUTACE.

Kapitola I. Zlodějem a vězněm.
Totéž jsem si myslel i já, když jsem procházel přes padací most do mohutných, doširoka otevřených dubových vrat. To jsem netušil, že mě čekají horší problémy, než poklidný výhled do kraje skrz železné mříže. Za nimi byla nahrubo sroubená strážnice, před kterou se na lavičce povalovali dva vojáci. Halapartny měli opřeny o stěnu domku a v rukou každý držel hrnek se svařeným vínem. Rudé nosy a kalný zrak jasně vypovídal o tom, že to není jejich ani první ba ani druhá runda. A proč také ne? Vždyť dnes je výroční trh a do města má přístup každý!
Tyhlety jarmarky jsem měl v obzvláštní oblibě nejen pro jejich rázovitý kolorit, ale hlavně proto, že sem lidé přicházejí s plnými měšci, na které si po nějakém tom žejdlíku piva či vína, nedávají patřičný pozor a tak není problém se k nim trochu přimáčknout a pak se už mé hbité ruce postarají o to, aby váček změnil majitele.

A tak jsem se procházel davem, ze všech stran pokřikovali trhovci vychvalujíce své zboží, a utočily na mě nádherné vůně opečeného masa a čerstvého pečiva.
Sem tam jsem něco štípl jen tak ze zvyku, abych nevyšel ze cviku. Nezajímali mě měšce, ve kterých chřestilo pár mědáčků, plánoval jsem obrat nějakou bohatou kafku, která by měla pěkně naditý váček.
Pak jsem ho uviděl!
Ten mládenec stál zády ke mně na rohu úzké temné uličky a mluvil s mladou dívkou. Její nalíčení a křiklavé šaty vydávaly jasné svědectví o tom, že se živí nejstarším řemeslem.
Muž měl tmavě hnědé dlouhé lokny, které mu spadaly na modrý sametový kabátec. Úzké kalhoty z téhož materiálu pak byly zasunuty do vysokých jezdeckých bot z té nejkvalitnější jehněčiny. Co mě však zaujalo nejvíc, bylo to, že u pasu měl jakousi koženou taštičku, kterou právě otvíral a lovil z ní stříbrňák. Uviděl jsem lesk jeho bratříčků a to pro mě bylo lákadlo naprosto neodolatelné.

Dívka přijala peníz a rozevřela blůzku, aby zákazník mohl lépe ocenit nabízené zboží. Právě ve chvíli, kdy jeho ruka zajela dovnitř, aby potěžkala její prs, provedl jsem bleskový výpad směrem k té kožené pokladničce, ale ještě dávno před tím, než se jí moje ruka dotkla, uviděl jsem na hranici svého vnímání, mihnout se jakýsi stín. Zalil mě výron bolesti a pak už jsem padal tmou a nevědomím.

Probral jsem se do bolesti a tmy. Nejdřív jsem jen tupě zíral kolem. Teprve postupně jsem si uvědomil, že tma není dokonalá. Odkuďsi shora sem malým světlíkem dopadalo trochu světla, které matně osvětlovalo místnost, ve které bylo několik regálů, soudků a košů.
To, že nejsem v městské šatlavě bylo překvapivé a potěšující. Méně příjemné bylo to, že mé tělo protestovalo proti jakémukoliv pohybu bodavou bolestí. Navíc jsem byl v pase připoután ke kruhu ve zdi řetězem, který mohl klidně sloužit k ukotvení admirálské galeony. Veliká boule na hlavě a další bolavá místa svědčily o tom, že mě někdo nejdřív bacil do hlavy a pak mě sem dolů dokopal.
Přemýšlel jsem, proč mě strčili místo do vězení právě do tohohle sklepa. Vzpomínka na to, co jsem slyšel vyprávět o tom, co dělal Giles de Rais, nebyla tou nejšťastnější. Rozhodně nepovzbudila mé myšlenky do budoucnosti.
Nahmatal jsem zámek, ale ještě než jsem ho mohl pořádně prozkoumat, zaskřípaly kdesi nahoře dveře a já slyšel, jak někdo sestupuje dolů. Ostatně za chvíli jsem ve slabém světle uviděl jeho obrovitou siluetu. Holohlavý pořízek, vysoký dobře sedm stop.

Ve svalnaté ruce, silné jako poleno, držel lampu. Strčil mi ji k obličeji a hlas mu skřípal jako starý rumpál: „Bolí to, co?“
„Jo.“
„Tak buď hodný, nebo až s tebou skončím, budeš mít pocit, že jsi předtím byl v ráji.“
Jeho dech smrděl jak žumpa. Nedá se říct, že bych k němu zahořel láskou…. Aby dodal svým slovům na důrazu, drapsnul mě za ruku a povídá: „Pro začátek ti ji můžu zlomit, co ty na to? Praskala by jako větévka!“
Z tónu jeho hlasu bylo jasné, že se na to lámání přímo třese.
„Děkuji za nabídku. Udělám co budeš chtít. Vždy jsem přístupný kladně reagovat na rozumné argumenty.“

„Tak dobrá. Teď půjdeš semnou. Sedneš si k oknu a budeš se dívat ven na náměstí. Když tě někdo uvidí a pozdraví, usměješ se a kývneš v odpověď. Je to jasné?“
Nebylo to vůbec jasné, ale přece se nebudu přít s takovou horou svalů!
Řetěz zarachotil a hromotluk zavelel. „Jdeme!“ a polechtal mě do zad něčím hodně špičatým. Bylo jedno jestli je to dýka, tesák nebo obyčejná kuchyňská kudla. V případě, že by přitlačil, udělalo by to ve mně díru tak jako tak.
V polovině schodů jsem na zemi uviděl ležet malý hřebík. Bylo to v té chvíli lepší, něž kdybych našel ten největší diamant světa. Jakoby jsem se zamotal a vzorně sebou sekl. Můj věznitel mě za to počastoval kopancem, ale to mě nevadilo, protože už jsem měl hřebík spolehlivě ukrytý v rukávu.

Schodiště ústilo do přepychové haly, odtud jsme šli do patra do neméně bohatě zařízeného pokoje. Posadil mě k oknu, učesal mě a přes ramena mi dal plášť. Přehodil řetěz okolo krbové mříže a udělal kolem ní pořádný uzel. Rozhrnul závěs, otevřel okno a povídá:
„ Teď si můžeš vysloužit buď oběd nebo nakládačku.“
Pak si sedl naproti a bedlivě mě pozoroval. Tak jsem se tedy díval ven a k mému překvapení mě opravdu někteří lidé poznávali, usmívali se a vřele mě zdravili. Tak jsem se na oplátku culil taky a horlivě kýval.

Nejsem hlupák a došlo mi o co tady jde: Ten mládenec, co jsem ho chtěl okrást, byl jistě pánem tohoto domu a když mě čapli, všimli si, že se mu podobám a rozhodl se toho využít. Takže já tu teď sedím a představuji někoho, kdo je zatím někde jinde. Asi je to delikátní záležitost, když je k tomu zapotřebí takové šarády!
Zhruba po hodince můj strážce vstal, zavřel okno a zatáhl závěs.
„Buď hodnej,“ napomenul mne, „jdu pro nějakou baštu.“

Ještě za ním ani nezaklaply dveře a už jsem vylovil hřebík a hrabal jsem se s ním v zámku. Stačila mi malá chvilička a já s uspokojením uslyšel klapnutí západky, ale to už se můj věznitel vracel s plným tácem jídla. Už jsem si ani nepamatoval, kdy jsem jedl naposledy, ale dával jsem si pozor, abych to nepřehnal. S plným břichem je člověk líný a špatně se mu utíká.
O co opatrněji jsem jedl já, o to víc se cpal on. Prostě typický sluha, jehož pán není doma. Čekal jsem, že tác odnese, ale on ho jen odstrčil trochu stranou. Zazubil se na mě a v dobré náladě řekl: „Pokračujeme v divadýlku!“ Znova roztáhl závěs a otevřel okno, sedl si naproti, ale jeho oči už nebyly tak ostražité. S potěšením jsem přihlížel tomu, jak si dopřává další a další pohár vína. Byl jsem napnut, jak struna na loutně, ale rozhodně jsem nechtěl nic uspěchat. Nerad bych se nechal chytit podruhé.

Konečně se mu hlava zvrátila na stranu a on začal silně chrápat. Vše další bylo dílem okamžiku. Otevřel jsem zámek, řetěz tiše položil a vyhoupl se do okna. Nebylo to zas až tak vysoko a já měl praxi. Dopadl jsem tvrdě na dláždění, odstrčil několik lidiček, kteří na mě vyjeveně zírali a než se shora ozvalo: „Pomóóc! Zloděj! Chyťte ho!“, měl jsem už slušný náskok a rychlost.
Jednoho chasníka, co vyslyšel to volání a postavil se mi do cesty, jsem prostě nabral loktem, aniž by mne to zpomalilo. Jako blesk jsem zahnul do první uličky, kličkoval mezi povozy a pak trochu zvolnil abych vystačil s dechem a také bylo potřeba se trochu zorientovat a dostat se nejbližší cestou z města.

Jenže za mnou se ozval dusot. Ten křupan to nehodlal vzdát!
Většina lidí na výkřiky typu: Chyťte ho!, nereaguje, ale vždycky se najde blbec rozhodnutý stát se rukou spravedlnosti. Zahnul jsem prudce za roh a mrknul zpátky, abych zkontroloval, jaký mám náskok, což byla chyba.
Šlápl jsem na něco mazlavého, ztratil rovnováhu a ve snaze ji znova získat, letěl jsem vpřed v bláznivém předklonu. Můj šílený úprk skončil tím, že se mi pod nohy připletl toulavý pes a já proletěl vzduchem rovnou ke stěně jednoho starého kamenného domu a přistál u jeho zdi ve které bylo malé okénko. To nevydrželo nápor, rozštíplo se, a já společně s jeho kousky padal kamsi dolů do tmy.

Kapitola II. Hostem u alchymisty.
Dopadl jsem na stůl plný knih a papírů, který se pode mnou zbortil. Jak jsem se pokoušel vyhrabat se z jeho trosek, rozlétly se dveře a vyschlý chlápek na mě vyděšeně zazíral.
To už jsem zjistil, že jsem ten pád přežil celkem dobře, vstal jsem a chystal se proklouznout ven. Ta jeho postava podobná staré soušce a bílá hříva vlasů mě zmátla. Myslel jsem si, že s ním nebudu mít žádný problém, ale narazil jsem do něj jak do skály.

Chytil mě za ruku a stisk měl jako ocelové klepeto: „Kampak mládenče? Nespěchej tak!“
Hlas měl nezvykle hluboký, jakoby vycházel z hlubin jeskyně.
Otočil jsem se a uslyšel jeho polekaný nádech. Na moment mě pustil: „Vy milosti?“, ale hned se vzpamatoval: „Ne, ty přece nejsi lord Badwood!“
„Neznám,“ odsekl jsem, „hele je mi líto, že jsem vám tu udělal takový binec, měl jsem malou nehodu. A teď mě pusťte!“

Občas člověk s drzostí uspěje, ale tady jsem nepochodil. Dál mě držel a řekl tím svým basem: „ Docela rád si ten tvůj příběh poslechnu. Nabízím ti pohoštění. Mám tu čerstvě uzené maso a džbánek docela ucházejícího bílého.“ a zároveň mě pustil.
Nabídka to byla lákavá. Nabízí se mi tu příjemné posezení za kus vyprávění.
Vešli jsme do sousední místnosti. Vypadalo to tam na první pohled jako v kuchyni, ale kuchyň to nebyla. Uprostřed hořela obrovská, ze všech stran otevřená pec. Na stolech kolem se tísnily křivule, baňky, destilační trubice a desítky dalších krámů. Naproti tomu sousední místnost byla mnohem menší a bylo hned vidět, že je to mládenecká ložnice, jídelna i kuchyň zároveň.
Naznačil mi, abych se posadil ke stolu. Přinesl karafu, dva poháry, pak se vrátil ještě se špalkem krásně voňavého uzeného a čerstvým chlebem. Nalil a pozvedl svou číši: „ Jmenuji se John Andrew, na zdraví!“

„ Mě říkají Carlos, příjmení nemám.“
Je jasné, že jsem nepovažoval za nutné říct vše, některé okolnosti jsem si nechal pro sebe. Když jsem skončil, podíval se na mě ostře a zeptal se: „Ty jsi hodně z daleka viď?“
„Jo, několik let jsem žil na jihu, dělal jsem tam pomocníka jednoho malíře. Jenže mimo míchání barev jsem se také občas věnoval jeho modelce. Když nás přistihl v choulostivé situaci, musel jsem odejít poněkud ve spěchu a bez rozloučení.“

„Tak ze všeho nejdřív ti musím říct, že jsi hodně podobný lordu Badwoodovi. Je to nejbohatší a tudíž i nejmocnější muž ve městě. Ten jeho sluha se jmenuje Samuelson. Není moc chytrý, ale zato je svému pánovi bezmezně oddaný. To, že jsi mu utekl bude chtít napravit za každou cenu. Bude slídit po celém městě jako ohař. A teď k Badwoodům. Je to rodinka k pohledání. Lord se ženil, když už měl padesátku na krku a lady Dianě bylo sotva dvacet. Kromě starého lorda, který se dme otcovskou pýchou, všichni tuší, že syn je kukaččí mládě. Zatímco maminka se účastní všech zábav u královského dvora a padne do náruče každého, kdo se na ní jen usměje, starý pán se vrhl na politiku. Mladý Henry, sotva trochu dospěl a zjistil, že nad sebou nemá žádný dozor, začal řádit jako živelná pohroma. Když nebyl v hospodě, seděl v herně nebo proháněl děvčata v podniku madam Tébé. Rozhazoval peníze opravdu heroicky!

Pak mu na to papínek přišel a byl z toho binec. Řvali na sebe tak, že o tom vědělo celé město. Starý pán synáčkovi řádně přistřihl křidýlka tím, že mu omezil apanáž. Mládenec se musel pěkně uskrovnit. Protože předtím dělal jakoby mu město patřilo, našlo se brzy spousta smíšků, kteří se mu za zády posmívali a Henry se dusil vzteky. Taky si asi od té doby, každý den alespoň stokrát přál, aby starý už konečně byl na prkně.
Myslím, že když viděl tvou tvář, uvědomil si, že mu můžeš poskytnout záštitu, zatímco on tatíčkovi do toho hrobu trochu pomůže.

Asi moc neprohádám, když si odhadnu, že se brzy dozvíme, že to starý lord má za sebou. Jestli mám pravdu, tak ti hrozí velké nebezpečí. Mám pro tebe návrh: Tady u mě tě nikdo hledat nebude. Pár dnů tu zůstaneš a trochu změníme tvůj vzhled.“
Pokýval jsem hlavou, něco podobného jsem již tušil.

„A co za to?“
„ Z toho, co jsi mi vyprávěl, jsem uhádl, čím se živíš…,“ rázným gestem odmítl mé chabé protesty, „ Jak sis všiml žiji velmi skromně. Celým mým životem je alchymie, ale musím se zarmouceně přiznat, že ač jsem jí věnoval spoustu času, výsledky se nedostavují. Často jsem měl pocit, že jsem již- již blízko k prvnímu kroku, k výrobě tolik kýženého Havraního křídla, ale úspěch jakoby mi vždy v posledním okamžiku vyklouzl. Je nanejvýš patrné, že mé znalosti jsou nedostatečné a dělám někde fatální chybu při přípravě základní substance. Vlastnil jsem kdysi vzácný spis Raymoda Lulluse Pojednání o páté Esenci. Pracně jsem si udělal její opis a pak jsem ji prodal svému příteli Eaarnovi. Návod zde byl popsán velmi přesně a tak si neúspěch neumím vysvětlit jinak než tím, že jsem při opisování udělal někde chybu. Jenže když jsem za Eaarnem přišel s prosbou zda bych do knihy nemohl nahlédnout, vysmál se mi. Prý jedině, když si od něj koupím zpět za dvojnásobek toho, zač jsem mu ji prodal. To by byly čtyři zlatky a ty já nemám. Abych si vydělal na jídlo a své potřeby, musím místo své milované alchymie většinu času vyrábět projímadla, nápoje lásky, vykuřovadla a voňavky.

Pomoz mi tu knihu získat! Jen na krátký čas, abych ji mohl porovnat se svým opisem. Pak ji vrátíme.“
Jeho hlas se změnil ke konci v téměř prosebné kňourání. Jenže neuměl moc dobře lhát a tak jsem z toho jeho vyprávění cítil, že mi neříká úplnou pravdu. Bylo mi toho děduly líto a také jím nabízený úkryt se mi v situaci, ve které jsem se ocitl, dobře hodil, no a později se uvidí, jak se věci vyvinou, řekl jsem si. Plivl jsem si do dlaně a natáhl ji k němu: „Platí!“
Jeho vrásky se přeskupily do radostného úsměvu: „Platí! Platí!“ a ramploval mi rukou, div mi ji nevytrhl z kloubu.

Hned po jídle si mě můj nový přítel vzal do práce. Nejprve mě natřel tvář něčím pálivým a svědivým. Vypadal jsem jak čerstvě opečené kuře, ale on tvrdil, že to tak má být a že to do zítra vybledne. Pak z jedné karafy nalil do misky hustou nepříjemně páchnoucí tekutinu a začal ji na mě patlat.
Jestliže první vodička pálila, tak teď jsem měl pocit, že mám hlavu v jednom ohni. Když jsem si začal stěžovat, tak se mi jen smál: „To je zaručený prostředek pro růst vlasů. Do zítra budeš vypadat jako Metuzalém.“
Otevřely se dveře a v nich stála mladá štíhlá dívka. Její tvář se nejdřív protáhla údivem, ale vzápětí se rozesmála a její smích se do mě zabodával jako tisíce jehel.
Nic nemůže uvést muže do rozpaků víc, než to, když se krásná mladá dívka nezakrytě baví jeho zjevem.

Udělal jsem zkormoucenou grimasu, ale to vyvolalo jen další kaskádu smíchu.
„Dědo, co to tu máš za černocha? Přijal jsi nového sluhu?“
Zatímco on koktal, já se vzpamatoval hned, protože mám ve lhaní rozsáhlou praxi. Předvedl jsem toporné pukrle a řekl: „Jsem nový sluha. Mé jméno je Carlos, zcela k vašim službám madam!“
Dobře se bavila. V teatrálním gestu mi podala ručku k políbení. Nějaký čas jsem dělal páže na dvoře dona Colina a tam jsem se přiučil troše galantních způsobů a tak jsem ji vzal jemně do rukou a lehce políbil. Byl to kouzelný okamžik, ale ona jej hned porušila. Ruku stáhla a mávla kolem: „Když si vás děda najal, mohl by jste to tu trochu uklidit.“ Nakrčila při tom svůj krásný pihovatý nosík.

Měla pravdu. Všemožné laboratorní náčiní se tu válelo po stolech a mísilo se se zbytky látek neurčitého vzhledu a původu.
„Právě jsem se do toho chtěl dát,“ ani jsem při té lži nemrknul okem.
„Přinesla jsem ti čisté prádlo, a přišla trochu poklidit, ale vidím, že už pomocníka máš.“
Během této věty ho vzala pod paží a jemně, ale rozhodně s ním kormidlovala do jeho ložnice.
„Je to nový učedník,“ blekotal. Jemu tedy rozhodně lhaní nešlo!
Dveře se za ním zavřely. Napnul jsem uši, ale bylo slyšet jen vzrušený pološepot dvou lidí, kteří se hádají a přitom se pokoušejí mluvit tiše.

Dívka jednoznačně vedla. Zaslechl jsem útržky vět: „Co je to zač?…učedník?…ty jsi se už asi definitivně zbláznil!…nemysli si, že…Nechoď za náma, až tě zabije!..pitomej kámen mudrců…kdyby ses radši věnoval voňavkám… majlant…blbec…“ Místo vykřičníku klapla klika a dívka vylétla ven jako vystřelená z praku. Sjela mě pohledem, který čtvrtil a pálil, a vyrazila k východu.

„Na viděnou madam!“ poslal jsem za ní, ale to už jsem mluvil jen k zabouchnutým dveřím.
Starý alchymista se vyšoural ven z ložnice a vyhýbaje se mi pohledem omluvně zahuhlal: „Víš, ona je Apolenka hodná holka, ale je ještě hrozně mladá. Je to taková rázná dívka, nesmíš se na ní zlobit.“
„Stejně nás prokoukla. Možná by bylo lepší, říct jí pravdu.“
„Ani nápad! Byla vychována v klášteře. Má velmi přísné zásady! Kdyby tušila, že jsem se spolčil se zl…“ zarazil se.
„Zlodějem…“ dopověděl jsem za něj.
„Nikdy by se na mě už nepřišla podívat. Mám ji moc rád, je to sluníčko mého stáří.“
Když to říkal, viditelně zesmutněl.
„Je-li to tak, pak jsou má ústa zamknutá na sedm západů.“

Asi jsem ho moc nepřesvědčil. Celý se nahrbil a scvrkl. Abych mu udělal radost, začal jsem uklízet ten svinčík. Ale jakmile cinkly křivule, vyskočil jak čertík z krabičky: „Pozor! Tohle je lišák!“ ( i když jsem se díval pozorně, nikde jsem zmíněné zvíře neviděl). Jako každý odborník, když začne vykládat o svém oboru, tak i on ožil a zapomněl na všechny starosti.
Nevědomky sklouzl k odborné hantýrce a tak jeho výklad byl propletencem destilací, kalcinací, sublimací a zvířat. Nedokázal jsem si představit spojení lva a orla a tak jsem poslouchal jen tak napůl ucha, ale o to víc jsem se činil při uklízení. Mému přednášejícímu došel dech a tak teď jen chodil za mnou a rozpačitě říkal: „Nějak mi nikdy nezbyl čas na to, abych to tu zorganizoval.“

Posléze jsme si dali pauzu. Během ní jsem se vrátil k tématu, které mě zajímalo: „ Chceš-li získat tu knihu, měl by jste mi říct něco víc o tom svém příteli.“
„No, on je mnohem bohatší než já. Je to proslulý bylinkář. Chodí k němu i urození pánové i když o něm jde zvěst, že si zahrává s černou magií. Vymyslel nějaký nový způsob macerace…“
„Ne, počkat! Já myslel, kde bydlí a kde by tak mohl mít tu knihu uloženou.“
„No on bydlí se svou ženou až na druhém konci města ve starém nepoužívaném donjonu.“
„To jako myslíte hradní věži?“ přerušil jsem ho zděšeně. Tyhle staré budovy se schodišti, kde každý schod strašlivě skřípal a ozvěna ten zvuk roznášela po celém domě, ve mně vyvolávaly odpor.
„Ne je to jen strážní věž ve staré, dnes již nepoužívané části hradeb.“
To neznělo o moc líp.
„Knihovna bude hned vedle ložnice, ale nejcenějí knihy bude mít asi nahoře ve své pracovně v nějakém úkrytu.“

Tedy ne že bych čekal, že ta kniha bude pro mě připravená u vchodu na stříbrném podnose, ale nadšením mě to nenaplňovalo. Posléze jsme oba začali zívat. Nakonec on si vlezl do postele a já se usídlil v křesle, které pro mě bylo až dost pohodlné a usnul hlubokým spánkem. Však jsem měl taky rušný den!

Kapitol III. Jižanským švihákem.

Když jsem se druhý den probudil, měl jsem vlasy až na ramena a plnovous. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a vůbec jsem se nepoznával. Viděl jsem cizího poustevníka, který se rozhodl, že se místo pokání nebude holit a stříhat. Obzvláště nepříjemné byly ty vousy. Šimraly a škrábaly a vůbec jsem si neodvedl představit, jak skrz tu houštinu dostanu do úst jídlo.
Andrew chodil zamyšleně kolem mě, ale pak vzal nůžky a pravil, že mě trochu upraví. Neměl v tom žádnou praxi a tak jsem vypadal, jako starý vypelichaný kocour, který prožil řadu bitev.
Cvaknul zámek a vešla Apolenka. Udiveně přelétla uklizené stoly, kde stály kádinky ve vyrovnaných řadách jako královští gardisté. Pak zakotvila na mě a v očích ji zase zaplály ohýnky. Byla nádherná!

Koutky úst ji zacukaly, ale ovládla se a nerozesmála se: „Kdopak ti udělal ten krásný zástřih fešáku.“
„Děda.“ řekl jsem smutně, vědom si toho jak hrůzně vypadám.
„Sedni si!“ zavelela.
Než jsem se nadál, už mi kolem uší cvakaly nůžky a ona se rozpovídala: „Dnes ráno přijel rychlý posel z královského paláce. Starý Badwood je po smrti.“
Cuklo to se mnou tak, že mi málem ustřihla ucho. Nicméně jsem si hned uvědomil, že se to dalo čekat.

„No, co je? Necukej sebou! Ty jsi to nevěděl? Vždyť už je toho plné město.“
Apolenka byla zakrátko hotová a podala mi zrcátko. Odvedla výbornou práci! Vypadal jsem teď s umně přistřiženým knírem jako nějaký caballero z jižních zemí, který na divadle vždy kuje pikle.
„Prý se strašně přejedl a udělalo se mu zle. Lékaři mu sice dali dávidlo, ale už bylo pozdě.“
„Dávidlo se musí dávat jen v malých přesně stanovených dávkách,“ vmísil se do toho Andrew, „je-li příliš silné, vyvolá prudkou reakci a nestrávené kousky ucpou hrtan.“
Nelíbila se mi představa, že o takových věcech mluví před mladou dívkou. Ale Apolence to zřejmě nevadilo, asi byla z častých návštěv dědečkovy laboratoře uvyklá na ledacos.
Stranou jsem Andrewovi navrhnul, že se půjdeme projít, abych si mohl udělat obhlídku Eaarmova domu.

Ačkoliv nejsem žádný střízlík, tyčil se vedle mě jako maják na Rhodosu. Apolenka se k nám vnutila s tím, že musí ještě něco koupit na tržišti. Nabídl jsem jí tedy galantně rámě a vyšli jsme.
Proplétali jsme se úzkými uličkami a pak se náhle proti nám otevřelo široké náměstí.
Přesně v tom okamžiku se proti nám jakoby odnikud zhmotnila obrovitá postava Samuelsona.
Moje tělo sebou při jeho spatření pudově škublo, jak jsem v prvním okamžiku propadl panice. Měl jsem pocit, že jsem právě spolkl obrovskou ropuchu. Nicméně jsem si hned uvědomil, jak hodně se díky Adrewovi moje podoba zněmila a žába v hrdle se mi jako zázrakem rozpustila. A opravdu. Samuelson se na mě podíval krátce naprosto lhostejným pohledem, odvrátil se do davu a prohlížel si další lidi. Pak prošel kolem nás a minul mě bez dalšího povšimnutí.
„Ty máš něco se Samuelsonem?“ špitla mi Apolenka do ucha, „jestli jo, tak je mi tě předem líto, protože jestli tě dostane do pazourů, udělá z tebe prejt!“

Nahlas se rozloučila s dědou, pustila se mě a zmizela v davu.
Zůstal jsem tam stát s rozetřeseným žaludkem z toho setkání i z jejích varovných slov. Moje bezstarostnost s kterou jsem vstupoval do města byla už dávno ta tam.
Pokračovali jsme v cestě. Když jsem uviděl Eaarmův dům, pomyslel jsem si, že při mé smůle, která se na mě lepí, jsem mohl něco podobného čekat.

Dům přestavěný z části starých hradeb vypadal hodně nedobytně. No jo, uvědomil jsem si, vždyť hradby jsou dělány proto, aby byly nedobytné, co jsem si představoval jiného?
Samotná věž vystupovala ze zdi až na úrovni prvního patra a na první pohled bylo patrné, že nebude možné se do ní dostat. Navíc stál dům zcela odloučeně, což byla další nevýhoda. Jak jsme ho obcházeli, jevilo se mi to ve stále černějších barvách. Až téměř na druhém konci jsem viděl něco, co mi vrátilo naději: Část hradebního ochozu tu byla zachována a přebudována v jakýsi balkon.

Obrátil jsem se k Andrewovi: „Máte nějaké peníze?“
Vyjeveně na mě zíral a pak nechápavě přisvědčil: „Jo, něco tu mám.“
„Tak jdeme,“ a vyrazil jsem zpět na náměstí.
„Ty už víš, jak se dostat dovnitř?“ ptal se mě dychtivě.
„Možná,“ odpověděl jsem neurčitě.
Víš, jasně, že víš!“ a v očích se mu radostně blýskalo.
Nejdřív jsem zašel k provazníkovi. Vybral jsem si pečlivě tenké, ale pevné lanko. Pak jsem zamířil ke kováři, kde jsem koupil tři železné tyče. Alchymista mě sledoval s udiveným výrazem, ale neřekl nic.
Vrátili jsme se zpět.

„Buďte tak hodný, a rozdmýchejte pořádně ten oheň.“
Byla to dobrá výheň! Netrvalo to dlouho a plamen měl tu správnou oranžovou barvu. Vybral jsem si z police ten největší tlouk a tyče jsem nejprve ohnul, pak jsem na koncích vykoval špičky a nakonec jsem je skul dohromady. Kovář s pořádným kladivem by to dokázal jistě o mnoho lépe, ale i takhle mě výsledek uspokojil. Potom jsem se věnoval provazu. Zhruba po třech stopách jsem na něm začal vázat uzle. Samozřejmě, že dělat je běžným způsobem na lanu, které má přes třicet stop není možné. Dělá se to tak, že se lano povolí a uzel se do něj vplete.
Práci jsem zakončil tím, že jsem konec uvázal pevně ke kotvici a zbytek pečlivě smotal.

Jak jsem pokračoval, objevil se na jeho tváři polekaný výraz: „Ty tam chceš vylézt?“
„Jo.“
„Ale jak se tam dostanu já?“
„Budete to muset nechat na mě. Jak ta kniha vůbec vypadá?“
Viditelně ho to zaskočilo: „Nó, jsou to volné listy,“ začal trochu neochotně, „svázané v černých deskách zdobených stříbrnými hvězdami.“
Jeho váhání mi v hlavě spustilo poplašné zvonečky, jenže jsem v té chvíli nemohl dělat nic jiného, než si to ve své paměti poznamenat, čekat a nechat to tam na jindy.
Abych si ukrátil čas, připravil jsem si pár věcí, které by se mi mohly případně hodit a pokračoval jsem v úklidu až do úplné tmy.

Byla jasná teplá noc. Raději bych, aby bylo víc zataženo. Takové počasí neláká k tomu, aby se někdo procházel venku.
Přes ramena jsem měl přehozen Andrewův plášť, pod kterým jsem v torně ukrýval své zlodějské nářadíčko, ale i své nedostatečné oblečení. Abych se mohl pohybovat co nejlépe, měl jsem na sobě jen krátkou košili a těsné kalhoty pod kolena.
Ulice byly tiché a temné, jen na náměstí pronikal svit Měsíce, který se skvěl na obloze v celé své kráse.
Eaarmův dům vypadal jako podivná neforemná homole. Věž se z ní tyčila jako temný ďáblův prst hrozící obloze.
Už jsme byli téměř na místě, když se ozval dupot noční hlídky. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že jsou hloupí, až teprve později jsem pochopil, že dělají tak velký hluk úmyslně, aby se zloději a vrazi mohli včas odsunout a oni, aby neměli žádné problémy.
Ukryli jsme se do výklenku a deset zbrojnošů s důstojníkem v čele vzápětí přepochodovalo kolem nás.

Vrátili jsme se k domu.
Shodil jsem plášť. Sundal jsem z ramene stočené lano, potěžkal jsem kotvu, abych odhadl kolik lana budu muset odvinout. V tom mě Andrew položil ruku na rameno: „Slib mi něco!“
Sakra, co mi může v takovéhle chvíli chtít? myslil jsem si, ale když jsem se k němu otočil a viděl jeho mrtvolně bledou tvář, pochopil jsem, že je to vážné: „No?“
„Prosím, nedívej se do té knihy!“ tón jeho hlasu byl naléhavý.
„Zkusím to,“ slíbil jsem, ale hned jsem věděl, že to nesplním a jakmile budu mít knihu v ruce, nakouknu do ní.

Odstoupil. Asi si uvědomil, že víc ze mě nevymámí. Roztočil jsem kotvu a hodil. Cinklo to kdesi nahoře o kameny, ale vzápětí kotva padala dolů. Jen tak tak jsem stačil uhnout! Teprve na druhý pokus se zaklesla. Zatahal jsem za lanko, abych se ujistil, že je zaseknuta pevně, plivl si do dlaně a začal šplhat vzhůru do neznáma.
Když jsem se přehoupl přes hradbu, měl jsem toho tak akorát. Dávám přednost pouličnímu kapsářství, před tímto způsobem obživy, který je na můj vkus přeci jen náročnější.
Lano jsem vytáhl nahoru. Bylo sice nepravděpodobné, že by si ho někdo všiml, ale nechtěl jsem nic riskovat. Smotal jsem ho a uklidil do kouta a mezitím jsem se rozhodoval, kam se vydám. Představil jsem si v duchu, jak jsou asi místnosti rozmístněny a vydal jsem se doleva.
Dveře byly zavřeny, ale pro mě to nebyla překážka. Z torny na boku jsem vytáhl osvědčený ohnutý hřeb a vzápětí zámek klapl. Vešel jsem dovnitř a zůstal stát, aby si moje oči zvykly na tmu. Dlouhá neosvětlená chodba vedla kamsi do útrob domu. Sunul jsem se podél stěny jako krab a dlaždice mě studily do bosých chodidel.

Dotápal jsem na konec, další dveře byly otevřené. Místnost do které jsem vstoupil byla téměř kruhová. Světlo Měsíce sem vnikalo velkým oknem a tak jsem viděl kolem stěn regály plné knih až ke stropu. Kdybych měl hledat tady, trvalo by mi to celé týdny!
Ale Andrew říkal, že ta jeho kniha bude nahoře v pracovně.
Mezi dvěma skříněmi se tísnila úzká dvířka. Byla zamčená a tak opět zapracoval můj šperhák. Za nimi bylo točité schodiště vedoucí kamsi vzhůru. Stoupal jsem a s napětím poslouchal každé vrznutí starého dřeva. V té tmě a tichu, jsem měl pocit, že to musí být slyšet na druhý konec města. Konečně se přede mnou otevřela další místnost. Byla zařízena podobně jako Anrewova laboratoř. I tady byla velká tavící pec a kolem se povalovalo všelijaké chemické harampádí.
Oheň i světlo zvenčí osvětlovalo vše dobře a tak jsem knihu uviděl ihned. Ležela na jakémsi pultíku proti mně. Velké stříbrné hvězdy jakoby z černých desek přímo zářily.

Popadl jsem jí a náhodně otevřel. V matném světle jsem uviděl jen nějaké podivné klikyháky, kroutící se písmena a obrázek kruhu ve kterém byly další složité znaky. Nepřipomínalo mi to nic, co bych dřív viděl a už vůbec nevysvětlovalo Andrewovy obavy. Zavřel jsem ji, ovázal kolem ní motouz, pověsil si na krk a udělal krok zpět. Právě v tom okamžiku to udělalo „KLAP“ a mé nohy se ocitly v sevření pasti, jejíž kovové hroty se mi zabodly do masa.
V prvním okamžiku jsem propadl zmatku a pokusil se ramena otevřít rukama. Bylo to beznadějné!

Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se uklidnil. Z torny jsem vyndal malé esovité páčidlo. Podařilo se mi vrazit jej mezi čelisti a pomalu, kousek po kousku, rozvírat. Konečně jsem mohl vyndat nejdřív jednu nohu a vzápětí i druhou.
Z lýtek mi sice crčela krev, ale byl jsem volný a to mi trochu zvedlo náladu.
Byl jsem naštvaný sám na sebe: Snadnost s kterou jsem se dostal ke knize, mě zbavila vší opatrnosti.
Roztrhl jsem košili a nohy si trochu ovázal. Každý krok po schodech se pro mě změnil v mučírnu. Ze ztráty krve se mi točila hlava a bál jsem se, že uklouznu po vlastní krvi.

Kapitola IV. Otcem.

Už jsem byl téměř dole, když mě nohy zradily a já se zhroutil do knihovny. Překvapeně jsem zamžikal. Místnost teď byl osvětlena několika svícny. Uprostřed stál mírně přihrblý muž a mířil kuší přímo na mě. Hlavu měl skoro holou a z úzkého ptačího obličeje mě pozorovala jeho pichlavá očka. Uviděl knihu: „Ááá! Tak grimoáru šíleného Alhazreda se ti zachtělo?! Tebe určitě poslal Andrew, viď? Tak mluv! Nebo…!“ jeho prst na spoušti se napnul.
Do knihovny vstoupila krásná žena. Patřila k těm krasavicím, které ať již vstoupí kamkoliv, prozáří svou nádherou celé okolí. Měla uhlově černé lesklé vlasy, které ji spadaly na bělostnou šíji.
Prohlédla si mou nedostatečně oblečenou postavu, obešla starce, postavila se vedle a převzala iniciativu: „Počkej, nemyslíš, že by se nám hodil?“

Shýbla se, sebrala mi knihu a ukázala ji starci: „ Nemáš pocit, že to je znamení osudu?“
Nečekala na odpověď, vylovila ze záhybou pláště jakýsi flakónek, strčila mi ho pod nos a já se okamžitě propadl do jakéhosi polovědomí. Zcela zbaven vůle, jsem se nechal vést vzhůru a připoutat ke stěně. Dokonce se mi to zdálo nesmírně legrační a smál jsem se jako šílenec.

Ostrý pach čpavku mě vrátil do reality, i když droga na mě stále působila a já vše vnímal zcela otupěle. Byl jsem nepřirozeně klidný a vše, co se potom stalo, jsem přijímal zcela stoicky.
Už mnohokrát jsem byl ve velmi obtížné situaci, ale teď to se mnou vypadalo opravdu špatně.
On stál u pultíku a před sebou měl rozevřenou knihu, kterou jsem se pokusil ukrást.
„Už je vzhůru,“ hlásila kráska, stojící těsně vedle mě.
Začal svým krákoravým hlasem číst z knihy. Skřehotavě vyslovoval ta podivná cizí slova nejdřív v pomalém zpěvním rytmu, ale jak pokračoval, měnila se hlasitost i tón.
Žena zatím obcházela místnost a zapalovala vonné byliny v miskách, ale její pohyby byly tak ladné, že to spíš vypadalo, jakoby tančila.
Eaarmovo předčítání se změnilo ve vysoký zpěv.

Jakoby na to čekala, shodila plášť. Pod ním byla zcela nahá, jako ta bohyně, která vystoupila z vln moře. Třela se o mě, pak vzala do ruky mé mužství a vedla mě k vrcholu.
Musím se přiznat, že ji to nedalo téměř žádnou práci. V okamžiku, kdy uspěla, okamžitě ode mě odstoupila. Jak mé vzrušení opadalo, všiml jsem si, že mé sémě zachytila do malé misky. Teď s ní přešla k velké láhvi ze silného skla, která ležela na kraji pece v teplém písku a byla částečně zaplněna jakousi rudou tekutinou. Nalila obsah misky dovnitř a bleskově láhev uzavřela a ještě uzávěr omazala tmelem.
Nad hladinou se vytvořil nejdřív slabý šedivý opar, ale postupně houstl a zvětšoval se. Eaarm si ničeho nevšímal a četl dál a dál. Jeho hlas se změnil v exaltované ječení, ale já jsem fascinovaně sledoval, jak se šedé cáry v láhvi převalují a nabírají podivné obrysy, které byly stále konkrétnější. Byl to tvor podobný lidské bytosti! Teď teprve jsem si uvědomil k čemu jsem byl použit.

TO vevnitř sílilo a zvětšovalo se. Pak se náhle na láhvi objevila vlásečnicová prasklina a v dalším okamžiku se nádoba rozlétla na tisíc kousků.
Jakoby ji vzduch dodal sílu, osvobozená bytost rostla a její tělo hutnělo. Bleskově přistoupila k Eaarmovi a nakopla ho do zadnice. Ženě se obrátily oči v sloup a sesula se také. Rudé oči této titánské kreatury se zastavily na mě. Stále ještě pod vlivem drogy, očekával jsem klidně smrt. Místo ní však se ozval jeho hlas: „ Udělal jsssem to dobře? Měl jsssi něco podobného na mysssli otče?“

Teprve nyní jsem si uvědomil, že jsem s touto bytostí spojen tím nejužším příbuzenským poutem. Byla také pravda, že jsem se cítil zneužit a hlavou mi před chvílí bleskla myšlenka, cože bych jim nejradši udělal.
„Ano, ano,“ přisvědčil jsem zmateně.
„Přeješ sssi ještě něco?“
Moje zlodějská kariéra by byla příliš krátká, kdybych se neuměl přizpůsobit rychle nové situaci.
„Moje pouta!“
Jeden ledabylý pohyb a jako prst silné závlačky odlétly a já byl volný. Jedním skokem jsem se ocitl u Eaarma, zul jsem mu boty, stáhl kalhoty a oblékl si je. Hned jsem se cítil lépe, než když jsem tu stál nahý a připoután jako Prometheus.

Věděl jsem přesně, co udělám a bez zaváhání jsem se do toho pustil. Bral jsem jeden list z otevřené knihy po druhém a házel je do ohně. Hořely podivně modrým plamenem a kroutily se jako v křeči. Prázdné desky jsem vzal pod paží a chystal se vyrazit.
„Odteďka budu ssstále sss tebou!“ zaduněl můj obrovitý syn.
„E…hm,“ na nic jiného jsem se nevzmohl.
„Nebo mě chceš zapudit?“ znělo to velmi smutně.
„Ne, jen tvůj zjev. Je trochu nezvyklý.“
Podíval se na Eaarma a začal se měnit. Scvrkával se a rysy jeho tváře tály jako vosk, až se mi dělaly mžitky před očima. Byla to jen malá chvilka a už tu stálo Eaarmovo dvojče.
„Tuhle by jsi uměl taky?“ zeptal jsem se a ukázal na ležící ženu.
Kývl, ale já ho gestem bleskově zastavil: „Ne, jen jsem se ptal.“
„Uměl by jsi být neviditelný?“ zeptal jsem dál se zkusmo.
„Maličkossst!“ a zmizel.
Zhluboka jsem si oddychl. Bylo to o vlásek, řekl jsem si.

Nechtěl jsem riskovat, že bych se při hledání východu náhodou setkal s dalším služebnictvem a tak jsem se vracel stejnou cestou, kterou jsem přišel. V knihovně jsem si vybral jeden svazek, který velikostí odpovídal, podíval se dovnitř, spokojeně kývl, vložil ho do desek a omotal je provázkem, který tam dosud ležel. Potřeboval jsem Andrewa udržet ještě nějaký čas v přesvědčení, že mám tu pravou knihu ve vlastnictví.
Než jsem dovrávoral na nejistých nohou na známý balkon, byl jsem unavený.
Byla ještě noc, ale tma již ustupovala blížícímu se úsvitu. Trochu jsem si odpočinul a dal se do šplhání. Dolů to šlo snadno. Už jsem se blížil k zemi, když se odněkud vynořil Andrew, na kterém bylo vidět, že je hoří zvědavostí a netrpělivostí. Poskakoval kolem mě a zahrnul mě otázkami: „Kde jsi byl tak dlouho? Máš knihu?“
Pak ji uviděl viset na mém krku, jeho oči radostně zaplály a on změnil téma: „Bál jsem se o tebe! Není ti něco? Vždyť krvácíš!“
„Až doma,“ utnul jsem.
Když viděl jak se potácím, nabídl mi rámě a já jej s povděkem přijal, ale stejně jsme museli udělat několik přestávek, abych si oddychl.
Do Andrewova domu jsme dorazili již za světla. Naštěstí, těch, kteří nás potkávali bylo jen málo a nikdo si nás příliš nevšímal, všichni spěchali za svými cíli.
Byl jsem zcela vyčerpán. Padl jsem na lůžko a knihu chtěl odložit vedle postele na stolek. Andrew se po ní chtivě natáhl.

„Moment! Budete mi muset leccos vysvětlit,“ řekl jsem a ucukl. Stáhl se a kupodivu nenaléhal. Místo toho se začal starat o moje zranění.
Dlouhou chůzí se mi jen lehce uzavřené rány znova otevřely a hojně krvácely.
Andrew mi na ně přiložil obklady a jejich účinek se projevil okamžitě. Zároveň s úlevou přišel i mdlobný spánek, během kterého jsem vše prožíval zas a znova.

S trhnutím jsem se probudil. Desky jsem křečovitě svíral v rukou. Měl jsem pocit, že jsem oči zavřel před okamžikem. Pohled z okna mě v tom utvrdil- bylo ráno.
Dovrávoral jsem do laboratoře. Andrew tam spal v křesle, které jsem použil první noc. Jeho dlouhá postava se v pokusu o zaujmutí pohodlné pozice podivně zkroutila. Otevřel oči a protáhl se: „Už jsi vzhůru?“
„Jo, trochu jsem si zdřímnul.“
„Zdříml?! Spal jsi celý den a celou noc!“
Vyvalil jsem oči. Celý den? Ale hned jsem přešel do útoku: „Andrewe! Ta kniha! Je to grimoár. Čarodějnická kniha. Je nebezpečná. Už jenom povědomost o její existenci může mě i tebe přivést nejdřív na mučidla a pak i na hranici. A nejen nás, ale i tvou milovanou Apolenku a další. Dovedeš si to představit? Lhal jsi mi, využil jsi mě! Teď chci pravdu!“
V rozčilení jsem mu začal tykat.

„Co se dělo u Eaarma?“
„Nejsi v situaci, abys mohl klást otázky, ale budiž.“
V momentě, kdy jsem se dostal ve svém vyprávění k popisu magického rituálu, kterého jsem se nedobrovolně zúčastnil, vzdychl: „ Oni chtěli vytvořit homunkula!“
Dál se nedostal. Ozvalo se prudké zabušení na dveře. Andrew k nim udiveně vzhlédl: „Kdo…?“

Nedořekl. Dveře se s rachotem rozlétly a dovnitř vběhlo několik vojáků, kteří nás obklopili. Za nimi vešel ve skvostné uniformě mladý důstojník. Na první pohled sebevědomý a nadutý hlupák. Obezřetně se vyhnul troskám a přezíravě se rozhlédl po místnosti. Postavil se před Andrewa do pózy o které si myslel, že vypadá důstojně: „Jste John Andrew, mastičkář, voňavkář a laborant?“
Oslovený na něj jen vytřeštěně zíral a pokýval hlavou na znamení souhlasu.
„Přišel k nám jeden důvěryhodný a ctihodný občan našeho slavného města a sdělil nám závažnou informaci ohledně toho, že máte ve vlastnictví zakázanou čarodějnickou knihu, jejíž popis nám též laskavě sdělil.“

Důstojník přešel k tykáni: „Už dlouho jsem se ti Andrewe chtěl dostat na kobylku a teď tě mám! Půjdeš na mučidla a pak na hranici a ta tvá Apolenka taky. Dovolila si mě, poručíka městské gardy, odmítnout a ještě mě před lidmi zesměšnila. Je to taky čarodějnice! Než ji upálíme, půjčím ji svým vojákům.“
Andrew se třásl jako osika a byl skoro průhledný.
„Ha! Támhle ji vidím!“ vykřikl poručík a vrhl se ke stolku. Podíval jsem se na starého alchymistu, byl téměř v mdlobách. Důstojník knihu popadl, otevřel ji, překvapeně zamrkal a hlesl: „Herbář?!“

To byla ta pravá chvíle pro mě: „Je to rodinná památka. Velmi potřebná při určování rostlin potřebných k přípravě voňavek. Váš ctihodný občan je nesporně důvěryhodný, ale zřejmě značně slabozraký. Jak jinak si vysvětlit to, že zaměnil neškodný herbář za nějakou magickou knihu?“
Poručík si byl asi prve jist svou věcí a tak teď nedokázal skrýt své zklamání. Přešel ke mně a zlostně se zeptal: „A ty jsi kdo?“
„Jen se na mě dobře podívejte!“ vybídl jsem ho.
„My jsme se už někde viděli?“
„Na pohřbu vaší babičky?“ nadhodil jsem zkusmo, ale slovo ironie pro něj nic neznamenalo.
„Ne, to bych si tě pamatoval, lotře.“
„Zkus si mě představit s delšími vlasy a bez vousů.“
Můj hlas byl natolik naléhavý, že mimoděk poslechl a ostře si mě prohlížel. Pak se mu zrak rozostřil a on padl na kolena a blekotal: „ Milosti! Odpusťte! Nepoznal jsem vás.“
„Vstaňte poručíku,“ pokynul jsem mu velkodušně, „je vidět, že jste chytrý a všímavý muž. Neopomenu se o vás zmínit na vyšších místech, čeká vás jistě skvělá kariéra! Je jasné, že zde došlo, jak jste se sám osobně přesvědčil, k nespravedlivému nařčení. Z jistých důvodů musím skrývat během tajného a velmi diskrétního poslání svou pravou podobu, ale vy jste mě svým orlím zrakem poznal, blahopřeji! Věřím, že teď, když jste mě tak geniálně odhalil, mohu se zcela spolehnout na vaši diskrétnost.“

„Samozřejmě, samozřejmě,“ kýval snaživě poručík.
„Můj velevážený přítel mistr Andrew, můj nejmilejší přítel, je mi při mém poslání plně nápomocen.“
Léta strávená na dvoře dona Colina mě naučila nestydatě lhát a nadutě plkat na libovolné téma. Díky tomu, že jsem se nějaký čas potloukal s hereckou společností, doplnil jsem svou řeč rozmáchlými gesty.
„Nyní vás propustím, aby jste mohl svým nadřízeným vysvětlit, jaký politováníhodný omyl se zde stal a že mistr Andrew je zcela bez poskvrny. Co se týče toho udavače, myslím, že mistr nebude trvat na potrestání. Ovšem vzhledem k tomu, že zde byla též uražena vaše čest, předpokládám, že budete žádat satisfakci.“
„Jistě, pane,“ opakoval pořád donekonečna, ustupoval pozpátku k východu a neustále se klaněl.
Vojáci mezitím Andrewa pustili. Chudák stará se zhroutil do křesla a jen zíral na to, co se děje.

„A cestou se můžete zastavit u truhláře, aby na útraty města přišel opravit dveře,“ zavolal jsem za nimi ještě.
„Ta kniha,“ zakrákoral zlomeným hlasem Andrew a ukazoval na ni svým vyzáblým prstem, „to není ona!“
„Samozřejmě, že ne. Kdyby byla, tak už jsme teď na cestě do pekla.“
„Ty jsi mě podvedl.“
Byl jasně posedlý, nedokázal myslet na nebezpečí, kterému jsme o vlásek unikli, měl v hlavě jen tu knihu.

„Nějak jsi přehlédl, že jsem ti zachránil život,“ řekl jsem znechuceně. Když už jsem jednou začal s tykáním, nehodlal jsem přestat.
„Kde je?“
Jeho myšlenky bloudily v kruhu.
„Zničil jsem ji.“
Vypoulil oči: „Byl to unikát.Veledílo! Byla to esence vědění mágů za celé věky! Bylo to světlo mého života. Tolik jsem po ní toužil!“
Celý se třásl rozčilením a asi by mě v té chvíli nejradši zardousil, ale tělo ho zradilo. Jakoby náhle zestárl o celé desítky let.
„Jsi barbar! Zrůda!“ chrčel.
Došla mi trpělivost: „Ne Johne, už žádné čarodějné knihy, žádné kouzlení…“
Dovnitř vtrhla Apolenka, rozčepýřená jako vrabec. Šlehla po mě pohledem a vrhla se k Andrewovi, který byl na pokraji mdlob: „Dědo, dědečku?“

Namočila šátek do vody a omotala mu ho kolem hlavy.
„Co se tady dělo? Slyšela jsem, že dědu jdou zatknout vojáci pro držení zakázaných knih. Něco vám řeknu pane Carlosi, či jak se jmenujete, přinášíte jen smůlu a problémy, podívejte se, co jste udělal,“ a ukázala na zhrouceného starce. Nemělo smysl něco vysvětlovat.
„Jsem právě na odchodu, vezmu si jen trochu jídla.“
Udělal jsem si malý výlet do špíže a bez dlouhého vybírání jsem sebral půl pecnu chleba a několik klobásek.
Když jsem se vrátil Apolenka se tam pořád ještě motala kolem Andrewa. Neobtěžovala se ani ohlédnout. Bez pozdravu jsem vyšel ven.

Kapitola V. Potravou

Ačkoliv jsem městský člověk, tentokrát jsem byl rád, že mám černé městské hradby za zády a před sebou zeleň polí a lesů.
Hned při první příležitosti jsem u malého potůčku uhnul z cesty do lesa a vydal se proti proudu po téměř neznatelné pěšince.
Asi po hodině chůze jsem se dostal na malý palouk. Plácnul jsem sebou do trávy a odpočíval. Těch několik posledních dnů bylo pravdu hektických!
„Musssím být ssstále ještě neviditelný?“ozval se hluboký hlas mého podivného syna. Úplně jsem na něj zapomněl!
„Ne, teď, ne.“

Začal se zhmotňovat. Nejprve to byl jen slabý šedivý obrys, který postupně houstl. Nicméně nebyl tak velký a hutný, jako když se materializoval poprvé.
„Odpusssť, ale kouzlo, které mě ssstvořilo ssslábne,“ omlouval se.
Bylo mi ho líto: „Můžu ti nějak pomoct?“
„Jsssouť vytvořen z tvé podssstaty, potřebuji tvou krev.“
„Tak dobrá.“ Vytáhl jsem perořízek a bodl se do prstu. Představoval jsem si, že mu bude stačit pár kapek krve, ale on se přisál k rance a jeho ostré zuby ji rozšířily a on dychtivě sál a sál.
Z toho rychlého úbytku krve se mi zatočila hlava až jsem nakonec omdlel. Když jsem se probral, cítil jsem se slabý a pořád mi bylo na zvracení. Dovlekl jsem se k potůčku, abych se trochu svlažil. Čistá ledová voda mě občerstvila a cítil jsem se mnohem lépe, ale kolik takových krmení svého syna vydržím?

Na druhou stranu by bylo škoda, nevyužít jeho vlastností. Razance s jakou tomu starému dědkovi Eaarmovi nakopal, na mě udělala dojem. Jen co jsem se trochu vzpamatoval, najedl jsem se, lehl si pod mohutný smrk, zavřel oči a začal střádat plány.
Největším nebezpečím pro mě jistě je mladý lord Henry. Vím o té jeho komedii ve které jsem byl přinucen hrát a on jistě nebude váhat se mě s pomocí svého sluhy zbavit. Dalším nepřítelem je Eaarm, Byl jsem nedobrovolnou součástí jeho černomagického rituálu a teď, když se grimoár u Andrewa nenašel, jistě věří tomu, že ho mám pořád ještě u sebe. Mám tedy dost důvodů snažit se být od tohohle města co nejdál, ale na druhou stranu, kdyby se mi podařilo odstranit Samuelsona, mohl bych využít své podoby s Henrym a užívat si bohatství a pohodlí. Už žádné spaní po stájích, jeskyních, ale v pohodlné posteli pod duchnou a plný stůl, to byla příliš lákavá představa. Snil jsem si o tom tak dlouho až se mi zavřely oči a já usnul.

Probudil mě večerní chlad. Vedle mě se tiše tyčil můj podivný syn.
„Jsssi v pořádku můj otče?“ zaduněl.
„Jo, docela ano.“
„Už nikdy nebudu chtít tvou krev,“ oznámil mi.
„Jenže to ty zemřeš.“

„Ano, ale jsssa zrozen z kouzel, není můj konec ssspojen s bolessstí, tak jako by byl tvůj. Vyčetl jsem z tvé mysssli, že jssi mne nezplodil dobrovolně, bylsss k tomu přinucen, nejsssi mi ničím zavázán.“
„Když čteš v mé mysli, tak taky víš, že jsem o něčem takovém vůbec neuvažoval.“
„Jsssi šlechetný, ale cítil jsssem tvou bolessst a ssslabost. Již nikdy více, jsssouť již rozhodnut.“
Znělo to jednoznačně, takže jsem nic nenamítal, ale pochyby zůstaly, vždyť tahle bytost se ke mně chovala lépe než většina lidí.

„Jak dlouho budeš ještě žít?“
„Ne více než dva západy slunce.“
To dalo mým myšlenkám nový popud. Jestli chci něco podniknout ve věci lorda Henryho, musím to udělat co nejdříve.
Za pomocí ocílky jsem rozdělal oheň, ale teď, když jsem měl spát, zíral jsem místo toho do ohně a přemítal o tom všem až téměř do rozednění.

Kapitola VI. Miláčkem štěstěny.
Andrwvův lektvar stále ještě působil a já měl na tváři opět vousy připomínající husté roští. Ve městě mě tedy nikdo nemůže poznat.
Vydal jsem se na výzvědy a svého syna jsem zanechal v lese.
Stráže u brány nebyly a to bylo nezvyklé. Přimělo mě to k opatrnosti a tak jsem jen pomalu procházel ulicemi, které byly zcela prázdné, což bylo také dosti podivné.
Ale jak jsem se blížil k náměstí, potkával jsem jich stále víc a víc, všichni mířili jedním směrem.

Konečně jsem se vymotal ze spleti uliček. Na velkém prostranství byla hlava na hlavě. Zamíchal jsem se do davu a zkoušel zachytit, co se to tady děje.
Někdo mě lehce položil ruku na rameno.
Nevím, jestli jsem vylétl do vzduchu doopravdy, nebo jen v duchu. V duchu určitě nejmíň půl sáhu.
Risknul jsem pohled dozadu. Stála tam Apolenka a usmívala se přívětivě. To bylo dobré znamení. „Carlosi?!“ musela to zakřičet, takový byl kolem tartas. Přesunul jsem se blíž k ní.
„Carlosi, dlužím ti omluvu. Postupně se mi podařilo z dědy vyzvědět pravdu. On je tou svou alchymií úplně posedlý a není schopen pochopit, že jsi nám zachránil život. Odpusť, posuzovala jsem tě špatně.“

„Taky ti dlužím dík za to, že jsi pomohl zbavil se toho slizáka Lopeze.“
„To je zase kdo?“ nechápal jsem.
„Ten nadutý poručík. Pořád se kolem mě motal a dělal mi neslušné návrhy. Včera vyzval Eaarma na souboj a ten starej hrbáč ho odstřelil jak psa. Vím, že ten souboj byl na tvůj popud.“
„Aha. A co se to tady děje?“
„Starý lord Badwood ještě před smrtí dohodl Henrymu svatbu s královskou dcerou. Dnes jeho snoubenka přijede k němu na návštěvu.“
Až se mi zatajil dech. To by byla partie!

„Pojď, vím o místě u mé přítelkyně, kde budeme mít krásný výhled.“
Prošli jsme náměstí a Apolenka vešla do podloubí a zaklepala na dveře. Ty se pootevřely a dívka škvíře cosi vysvětlovala. Pak přešla ke mně: „Pojď, ale chovej se slušně, představila jsem tě jako svého vzdáleného bratrance.“

Dům do kterého jsme, vešli byl velmi honosně zařízen a uvítala nás kyprá dívka, odhadem jen o něco málo starší než Apolenka. Zvědavě a trochu nedůvěřivě si mě prohlížela, nicméně, když jsem udělal vzorné pukrle a políbil galantně její masitou ručku, roztála a pozvala nás do patra. Apolenka otevřela okno a ukázala na sousední dům: „Tohle je dům mladého Henryho.“
Ano, uvědomil jsem si, že jsou to přesně ta okna z kterých jsem před několika dny vyskočil.
Přišourala se služebná a na stolek postavila tác s jídlem i pitím. Došel jsem pro židle a Apolenka jí s díky přijala.
Nečekali jsme dlouho. Ozvaly se fanfáry a na náměstí vjelo deset nádherné oděných jezdců. Dav se před nimi rozestupoval jen pomalu a neochotně a tak ti první jezdci těly koní odstrkovali čumily a občas přišly ke slovu i rány mečem. Následovaly je tři kočáry a za nimi dalších deset jezdců.

„Už jedou,“ vykřikla Apolenka. Nemusela to říkat, lidé doprovázeli příjezd křikem.
Paní domu hbitě přiběhla k oknu. To už si jezdci razili cestu směrem k nám. Když dojeli k lordovu domu, vojáci začali vytlačovat lidi tak, aby vznikl dostatečný prostor pro kočáry. První z nich ještě úplně nezastavil, a už z něj vyskočil mladý Henry a spěchal k druhému, velmi bohatě zdobenému. Všiml jsem si, že jeho tvář je bílá jako vosk.
Kočár zastavil, páže přispěchalo otevřít dvířka a vyklopit schůdky.
Z temnoty kočáru se vysunula ručka a přijala Henryho oporu.
Princezna vystoupila. Málem mi vypadly oči. Naše hostitelka byla tělnatá, ale tohle byla hora sádla navlečená do nádherných šatů. Tvarohovitá pleť, neforemná postava.
U všech ďáblů, myslel jsem si, ten starý snad tušil, že ho chce synáček oddělat, když mu dohodl takovouhle nevěstu!

Dav při spatření královského kočáru poklekl, ale zároveň zahučel potlačovaným smíchem při spatření princezny. Ta se po lidech jen vztekle podívala, zavěsila se do Henryho a vedle něj se kachním krokem vkolébala do domu. Za ní vystoupily dvorní dámy, sluhové začali dovnitř vnášet zavazadla, ale to už se lidé rozcházeli, protože to hlavní divadlo skončilo. Někteří vojáci sestoupili z koní a postavili se před dům na stráž. Kočí práskli biči a vozy odjeli.
Stál jsem tam u okna a teprve teď jsem si uvědomil, že držím křečovitě Apolenku za ruku. Podívala se na mě a její oči se rozšířily údivem: „Je ti něco? Jsi úplně zelený!“
Kecnul jsem si na židli.

„Ty jsi určitě viděl něco víc něž ostatní, viď? Něco hrozného?“
„Promiň, nedokážu ti to vysvětlit.“
„Aha,“ a ovívala mě, „ panu Rychlá odpověď, došel dech.To tě to muselo pořádně sebrat!“
Nedokázal jsem jí na tu jedovatost odpovědět. Stále jsem měl před očima neforemnou postavu Henryho nevěsty. Už mě přešla chuť se s ním vyměnit a uvědomoval jsem si, jaké jsem měl štěstí, že jsem ji uviděl dřív, než jsem to mohl provést.
„Poslyš,“ změnila Apolenka téma, „co ty jsi vlastně zač?“
„No nějaký čas jsem se toulal s jednou hereckou společností, pak jsem byl učedníkem u kováře, dělal jsem pomocníka v ateliéru jednoho slavného malíře, pak jsem byl páže na dvoře dona Colina, a taky jsem nějaký čas žil s uhlíři.“

„Páže? Co má takové páže za povinnosti?“
„E-hm,“ Ta otázka mě přivedla do rozpaků, když jsem si vzpomněl, že Andrew říkal, že Apolenka má klášterní školu,…bavit dámy.“ Obešel jsem vtipně pravdu.
„Půjdeme?“
„Ano, smím ti drahá sestřenko nabídnout své mužné rámě?“
Už jsem byl zase sám sebou.
Její zvonivý smích se mi zařízl do těla jako ten nejostřejší nůž.

Veden náhlým popudem jsem se jí podíval do očí a tiše řekl: „Apolenko, já tě miluji!“
Sám sebe jsem tím překvapil, ale ji ne: „Já vím,“ odpověděla prostě a zavěsila se do mě.
„Půjdeme?“ zopakovala otázku.
„Nezlob se, ale myslím, že by mě tvůj dědeček neuvítal zrovna rád.“
„Ale tam přeci nejdem. Půjdeme k mým rodičům, musím jim přece představit svého snoubence, ne?“

Jen jsem zalapal po dechu. Dovnitř vstoupila naše hostitelka. Apolenka se k ní otočila a zacukrovala: „Paní hofmistrová. Děkujeme za vše. Byl to nezapomenutelný zážitek vidět královský majestát! Princezna byla tak…“ škobrtla, ale posléze našla vhodný výraz, „…zajímavá! Bylo to vzrušující! Úžasné! Ty róby! Jsem tak rozčilená, že jsem vám úplně zapomněla říct, že i pro mě je to významný den, protože zde můj vzdálený bratránek Carlos se rozhodl požádat mé rodiče o mou ruku.“

„Óóó!!!“ tvář paní hofmistrové se rozsvítila jako sluníčko, „blahopřeji zlatíčko!“
Popadla mě a přivinula na svá tykvím podobná prsa. Chvilku mě podusila a přitom vykřikovala: „Báječné! Skvělé! Výborně!“
Posléze mě pustila. Byl jsem tak trochu mimo a tak jsem neprotestoval, když se do mě Apolenka zahákla, vyvlekla mě ven a cestou ještě konverzovala s hofmistrovou.
Konečně jsme byli na náměstí.

„Jak mě chceš představit?“
Pustila mě a zabodla mi prst do krční jamky: „TY!“
„Děda ten žije v tom svém sklepě uzavřen ve světě křivulí a baněk. Nevidí to, co nechce. Je pravda, že jsem chodila do klášterní školy, ale na školné, jsem si musela vydělávat uklízením a posluhou po hospodách. Nejsem žádná naivka, která neví o čem je svět. Mockrát jsem si musela nechat líbit, když mě nějaký ožgrunda plácl po zadku, nebo mě do něj štípl. Umím se o sebe postarat a lhát umím líp než ty. Od prvního okamžiku vím, co jsi zač, ale já už si tě ohlídám! Takže se nestarej a jdem!“

„Potřeboval bych si ještě něco zařídit.“ namítl jsem.
„Co? To známe! Ani náhodou! Chlápek řekne, že si na chvilku odběhne a pak ho manželka půl roku nevidí.“
„Je to rodinná záležitost,“ naléhal jsem, mysle na svého syna, který mě čeká v lese.
„Tak dobrá,“ řekla, vědouc, že i koni je třeba občas popustit otěže, „ale“ dodala ihned, „jdu s tebou.“
Vzdal jsem to: „Tak jo.“ a těšil se na to až ho uvidí, i když se zdálo, že tuhle dívku nic nerozhází.
Když jsme zamířili k lesu, otočila se na mě: „Kampak to jdeme?“
„Jen kousek támhle na takovou malou paseku.“
„Ne aby jsis na mě dovoloval. Ti chlapi, co to zkusili, pak měli týden problém si sednout, rozumíš.“

Vyšli jsme. Pěšinku podél potoka jsem našel bezpečně a brzy jsem našel i známý palouk.
„Haló!“ zavolal jsem.
Nic. Ticho. Popošel jsem a zkusil to znova trochu tišeji: „Synu?“
Jen les šuměl a ptáci zpívali. Vrátil jsem se. Vždyť jsem se nemohl splést, tady byl ještě zbytek ohniště!
Apolenka si založila ruce v bok a provrtávala mě pohledem: „Co to tu provádíš?“
„Někdo tu na mě mněl čekat a ffffíí,“ udělal jsem bezmocné gesto.
„Vypařil se, co?“

„Jo, přesně, vypařil.“
„A omylem vzal taky váš lup, co“
„No jo, všechno je pryč.“ Chytil jsem se toho jako trosečník lana.
„Nechceš si se mnou náhodou něco začít,“ zeptala se.
Představa kolena narážejícího do mé chlouby mě nelákala.
„Nééé.“
„A nechceš mě náhodou políbit?“
„Nééé.“
„A nebude ti vadit, když tě políbím já?“
Uvědomil jsem si, že jsem lapen a vůbec mi to nevadilo. Věděl jsem, že život po boku Apolenky bude nejen krásný, ale i vzrušující.
Následující hodinka byla tou nejkrásnější v mém životě…

Kapitola VII. Voňavkářem.

Co ještě zbývá dodat? Andrew se ze svého zklamání už nevzpamatoval a brzy zemřel. Protože jeho syn ho nenavštěvoval, nedělalo Apolence žádný problém představit mě jako dědova spolupracovníka. Alchymista s pedantskou důkladností zapsal své recepty a tak jsem brzy vyráběl vcelku povedené lektvary a voňavky. V krátké době jsem také mnohé ještě vylepšil a moje živnost začala vzkvétat. S Eaarmem jsem se již nikdy nesetkal. Po jeho úspěšném souboji se po městě začala šířit fáma, že si k úspěchu pomohl kouzly, nebo že mládence uhranul. Nejdřív se mu začali lidé vyhýbat, pak mu skrytě a později otevřeně začali spílat. Nakonec se Eaarm se svou démonicky krásnou ženou někam odstěhoval.

Zatímco lord Henry měl honosnou svatbu v obrovské katedrále, kde byli stovky hostů, my jsme ji měli ve stejný den v malé kapli a hostů byla jen hrstka.
Netušil jsem, že má milovaná Apolenka už pod srdcem nosí plod naší lásky, mého prvního pravého syna….

---

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku