Autor : ©J.B.Hurych
Název : TAJEMNÝ OSTROV


Ze knihy povídek "POVÍDKY OD HURONU" , která je ke stažení zdarma z naší knIhovny KNIHY OFF-LINE.


Vždycky jsem toužil poznat nějaký tajuplný ostrov a také jsem jeden takový opravdu našel. Neříkám, že nejsou jiné, možná i tajuplnější, ale žádný z nich mě tolik nefascinoval jako tenhle. Záhadou, kterou už asi nikdy nevyřeším...

TAJEMNÝ OSTROV .

Bylo to na jednom letním výletu, vyrazili jsme si tehdy s manželkou do Tobermory, malého městečka na severní špici poloostrova Bruce na Huronu. O přístavech na Huronu se už napsalo mnoho knih, i o vracích na všech jezerech, o která se dělí Kanada se Spojenými státy. Nejen o těch známých, ale i o těch, o kterých se neví, kde jsou, protože některé lodi dokonce zmizely beze stopy. Například ohromný Edmund Fitzgerald ležel na dně jezera několik let, než ho vůbec našli. U přístavu Goderich ztroskotalo za jednu jedinou bouři dvanáct lodí a v zálivu u kdysi slavného Kincardinu leží několik vraků - jeden z nich, necudná Erie Belle (Irská kráska), se ještě dnes zčásti obnažuje nad hladinou.

Rychlé škunery z počátku tohoto století už na Huronu neuvidíte, leda tak jejich vraky. Devatenáct z nich je v námořním parku Fathom Five u Tobermory. Je to nejhlubší přístav na Huronu, ale vstup do něj je mělký a zrádný. Amatérští potápěči udělají nejlíp, když si přivezou svoji výzbroj, však se tomu místu neříká zbytečně Mekka potápěčů. Ale i když se nezajímáte o potápění, je tu pro vás hodně zajímavého. Můžete tem přijet z jihu, třeba od Toronta, nebo ze severu přes Manitoulinský ostrov, nesoucí jméno samotného indiánského pánaboha. Je to největší sladkovodní ostrov na světě a tam se také nalodíte i s autem na ohromný ferryboat M. S. Chi-cheemaun (indiánsky "velká loď"), který vás doveze přes jezero až do tobermorského přístavu.

Tam si také můžete přijít na své při výletu na blízké ostrovy. My jsme si vyjeli na ten nejznámější, Flowerpot Island neboli "Ostrov květináčů". Nebojte se, není plný sazenic; dostal jméno podle skalnatých útvarů, tedy spíše takových ohromných sloupů, které se rozšiřují směrem nahoru, právě jako květináč. Nejprve jsme obkroužili přístav a prohlédli si ty nejznámější a nejlépe viditelné vraky. Některé jsou tak blízko pod hladinou, že se o ně téměř odírá skleněné dno člunu, kterým můžete všechno pozorovat stejně jako oni potápěči.

Naše loď byla jen takový malý tugboat, diesláček, co kdysi tahal do přístavu velké lodi, než ho předělali na vyhlídkový člun. Model to byl jistě atraktivní, soudě podle staré kanadské bankovky a zahnědlého výstřižku z novin, obojí pyšně vystavované za rámečkem v kapitánově kabině. Loď byla jen devět metrů dlouhá, ale nacpalo se nás tam dvacet. Kapitánem byl mladý, byť už hodně vousem zarostlý Skot, který také všecko do detailu s velkým elánem komentoval. Nad každým vrakem zpomalil a čároval křížem krážem nad tím "utopencem". Viděli jsme jasně v půli rozlomenou loď, propadlou palubu i hřídel s převodovkou. V jednom místě prohlásil tragickým hlasem: "Všichni pasažéři z této lodi zemřeli - " Následovala dramatická pauza a naše ulehčené oddechnutí: " - ovšem na stáří, v požehnaném věku."

Když jsme dorazili na ostrov, kapitán nás informoval, že si nás vyzvedne ve čtyři odpoledne na tom samém místě a uděláme dobře, když tam budeme včas, protože jinak bychom museli zůstat na ostrově přes noc. Zasmáli jsme se srdečně jeho vtipu, ale on řekl, že to myslí vážně a že ostrov je jinak neobydlený, nepočítáme-li hady. Vyhlídková trasa vede pobřežím a pak se zatáčí směrem do ostrova. Za několik minut cesty od mola již uvidíte ony pověstné flowerpots - tedy ty sloupy á la květináč - které jsou skoro dvacet metrů vysoké, dole kolem deseti metrů v průměru, nahoře pochopitelně více. Erodované kolem dokola vodou, stojí tu na pobřeží jako stráž a vzdorují živlům. Šli jsme dále a vyšplhali jsme se po dřevěných schodech nahoru k jeskyním. Jedna byla ohromná, vpředu otevřená a chráněná převisem. Vzbuzovala dojem, že zde kdysi bydleli lidé, ale nemyslím, že tam pobyli dlouho: to ustavičné kapání vody jim asi muselo jít na nervy.

Cesta vedla dále vysoko po útesech, s výhledem na jezero brázděné vlnami, které se u ostrova rozbíjely o skálu. Znělo to jako pohlavky trucovitému dítěti; všemocný živel se zde zlobil na všecko, co se mu postavilo do cesty. Zato skály stály tiše, téměř trpělivě; jen občas zaznělo zezdola něco, co připomínalo výkřiky bolesti, ale byl to jen naříkavý křik racků. Pod námi blízko projela loď, ale nepřistávala. Bylo téměř poledne a začínal jsem mít hlad. Jídlo jsme si s sebou ovšem nevzali a pomalu jsem začínal chápat, jaký je asi první pocit trosečníka . . .

Pokračovali jsme dál. Hlavní skupina turistů zmizela a zůstal s námi jen jeden mladý pár. Byli z Ohia a dělali nám nějakou dobu společníky a podle jejich poznámek se dalo soudit, že znají ostrov velmi dobře. Tu a tam se zastavili, na leccos ukazovali a vůbec se chovali, jako kdyby tam nějakou dobu žili. Na jedné křižovatce se pak oddělili a my s manželkou jsem zůstali sami.

Pokračovali jsme po severní straně ostrova, kde jsme se vyšplhali nahoru po schodech vytesaných do kamene. Tam se také objevil: maják pyšně stojící vysoko na skále. Vedle byl domek pro strážce, nyní ale opuštěný, protože maják je zcela zautomatizovaný. Pod ním byla dřevěná vyhlídková terasa, něco jako platforma, vysunutá ze skály, vysoko nad vodou. Vidět bylo odtamtud daleko, jezero se zdálo být úplně nekonečné. A na obzoru tmavý bod - malá, opuštěna plachetnice. Taková asi přijela pro skotského Bonnie prince Charlieho, když prohrál svou poslední bitvu, aby "odvezla chlapce, jenž zrodil se co král, přes moře až na Skye", jak praví stará píseň. Je to asi slovní hříčka: Skye je sice jméno ostrova, ale sky také znamená nebe. Nikdy se už totiž do své vlasti nevrátil.

Na rohu terasy jsme objevili malou tabulku: "Na památku Vicky a Larry Thompsonových, kteří dva týdny před svatbou za velké bouře utonuli v jezeře. Jejich plachetnice ani jejich těla se nikdy nenašla." Dlouho jsme tam zaraženě stáli, takový dojem na nás tento prostý a přece tak tragický nápis udělal.

Vydali jsme se na cestu zpět; v přístavišti už na nás čekala naše kocábka. Jen co jsme vyrazili, zvedl se silný vítr a lodička sebou začala házet jako kůň na rodeu, stavěla se na zadní a vzápětí zase ryla přídí do vln, houpala se kolébka; ne ze strany na stranu, ale dopředu a dozadu. Vodní tříšť nám hned zkrápěla záda a hned nás zase bila do tváří. Snažil jsem se vzpomenout, kde jsou asi schované plovací vesty, ale asi by nám moc nepomohly - po několika minutách v téhle studené vodě hrozí každému smrt prochladnutím. Jenom náš kapitán zůstal celou tu dobu úplně klidný; anebo to velmi dobře předstíral, nevím.

Zde by vlastně mělo moje vyprávění končit, ale pořád mi nějak vrtal ten tragický příběh mladých milenců hlavou. Jak to, že tam měli uvedeno stejné jméno, i když ještě nebyla svatba? Moje fantazie zapracovala - rozhodl jsem se o tom napsat povídku. Představoval jsem si nešťastného otce, zarmouceného ztrátou dcery, který má ještě navíc zrušit předem objednanou svatbu, hostinu a vše co s tím souvisí. A najednou se mu ve snu zjeví jeho dcera Vicky a prosí ho, aby nic nerušil, vždyť se na to tolik těšila. Jak vidíte, převzal jsem tu myšlenku od Irů, kteří oslavují odchod zesnulého takzvanou wake, kdy nebožtík leží v místnosti a ostatní se veselí a připíjejí na jeho památku,

Nebohý otec udělal, jak mu dcera ve snu řekla a tak se svatba konala a to na ostrově a právě tam, kde ji mladí chtěli mít, to jest na té terase, vysoko nad vodou. Oba otcové jakoby drželi za ruku neviditelné snoubence a družičky nesly neviditelnou vlečku. Všecko šlo dobře, ale když na konci kněz vyzval ženicha, aby řekl své osudové "ano", nastalo trapné ticho. Oba otcové se na sebe překvapeně podívali: kdo z nich zapomněl na tenhle detail? A pak se náhle - když už to vypadalo beznadějně - z lesa nad terasou ozvalo hlasité "ano" a vzápětí ještě jedno, pronesené dívčím hlasem. Oslava pokračovala a když po veselici s tancem odjížděli domů, odcházející hosté ještě pořád chválili otci nevěsty jeho nápad s "těmi dvěma herci ukrytými v lese". Marně jim vysvětloval, že nikoho nenajal, nikdo mu to prostě nevěřil.


Úplně jsem zapomněl na náš výlet a tu nedokončenou povídku, a to až do vánoc, kdy moje žena Aťa třídila fotografie pro naše album. Celá rozčilená mi ukazovala jednu fotku: "Pamatuješ se na ten mladý pár, který jsi tehdy fotografoval na tom ostrově? Tady vůbec nejsou!" Ano, pamatoval jsem si, že jsem tam udělal snímek - oni dva a vedle Aťa, všichni tři pěkně vedle sebe. Jenže jediné, co jsem teď na snímku viděl, byla Aťa a les v pozadí. A zatímco jsem nad tím pořád ještě dumal, moje žena dodala tiše: "Teď si vzpomínám: řekla mi tehdy, že se jmenuje Vicky..."


Poznámka: Několik let po naší návštěvě tam ta samá loď, na které jsme tehdy jeli, ztroskotala, nedaleko toho tajemného ostrova. Vezla tehdy výpravu dětí na ostrov a vlny, které se přes ni přelily, způsobily, že klesla během několika minut pod hladinu.
Záchranný člun se nestačil otevřít, tak rychle šla ke dnu. Děti se kupodivu zachránily - ostrov byl nedaleko - až na dvě: ty si stáhla nešťastná loď s sebou do hlubiny.

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku