E=NIGMA

Autor : ©J.B.Hurych
Název : JEN TAKOVÁ MALÁ PORUCHA

Ze knihy povídek a esejí "HURONTARIA - 1998B" , která je ke stažení zdarma z naší knIhovny KNIHY OFF-LINE.

Hned jsem si pomyslel, že bude asi pojišťovací agent, alespoň tak vypadal: menší, mírně obtloustlý a hrozně milý, až vtíravý.

JEN TAKOVÁ MALÁ PORUCHA
"Mister Leblanc," povídá, "mé jméno je Calhoun a jsem od firmy Astrální Projekce. Děláme tady průzkum trhu, takže bych si vám dovolil položit pár otázek, které pochopitelně nemusíte všecky zodpovědět."

Aha, říkám si, jako obvykle začíná dotazníkem a končí to nabídkou prodeje. Nu co, nechám ho vypovídat a pak ho prostě vyhodím. Protože tihle pojišťováci, kteří se vám zdají sympatičtí, jsou právě ti, kteří vás nejvíc napálí. "Prosím, ptejte se," povídám nahlas, ale už jeho první otázka mi téměř vyrazila dech.

"Jak myslíte," povídá, "že budete dlouho žít?"
"Dlouho," říkám se stejně medovým úsměvem.
"Ano," přitakal," to si myslí většina lidí, kterých jsme se ptali. Ale věřte, že ve vašem věku je statistika velice krutá: lidé se stejným zdravotním stavem jako vy žijí v průměru nanejvýš tak tři roky a polovička jich nepřežije ani dva. Kdy jste byl naposled u lékaře?"
"Před měsícem," povídám a hned jsem si zalhal. " Ovšem můj doktor shledal, že jsem ve výborném stavu."
"Ano," nedbal na to, co říkám a pokračoval, "málokdo by uvěřil, jak se může taková situace zhoršit, že?"

Přemýšlel jsem: kde se to jen u čerta mohl dozvědět? Můj doktor by mu to jistě neprozradil, vždyť bych ho za to mohl soudit. Nahlas jsem ale řekl: "Když to tak všecko dobře víte, tak proč se mě na to vůbec ptáte?"
"Jerry," představil se," říkejte mi Jerry. Dobrá otázka," dodal. "Velmi dobrá otázka."
Ignoroval jsem jeho nabídku tykání. "Nechtěl byste radši přejít k věci?" ptám se. "Co vlastně prodáváte? Životní pojistku? Děkuji, nechci, nejsem ženatý."

"To víme," řekl trpělivě," zjistili jsme si vaše osovní údaje předem. My vám nabízíme smlouvu, která přinese benefit právě jenom vám. Naše nabídka je totiž taková: když podepíšete s námi smlouvu, zaručujeme vám, že budete žít ještě celých sedm let, ve zdraví a spokojenosti."
"Nechci vám brát iluze, " povídám, "ale já chci žít mnohem déle a to i bez vaší smlouvy. Namáhal jste se úplně zbytečně. Tak nashledanou!"
"Pardon," řekl, "ale vaše paní matka tuším také umřela na srdce a to asi ve stejném věku, jako jste teď vy, ne?"
Jak tohle ví, říkám si. "Poslyšte," namítl jsem, "znám tak trochu něco o současném stavu lékařské vědy a pochybuji, že by zrovna vaše firma - "

Přerušil mě: "Zde by asi nejlépe pomohla praktická ukázka. Vy přece od narození špatně vidíte. Sundejte si prosím brýle," vyzval mě. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem mu ty brýle dal, ani nevím proč. "Jak mě vidíte?" chtěl vědět.
"Jako takový rozmazaný flek," zasmál jsem se. Ozvalo se prasknutí a já jsem, ve zlé předtuše, vykřikl: "Co to člověče děláte?"
"Právě jsem rozlomil vaše brýle, už je nebudete potřebovat," odvětil mi s klidem showmana. "Nic se nebojte, to je opravdu v pořádku, věřte mi." Luskl prstem a obraz se mi začal pomalu vyjasňovat a opravdu, najednou jsem viděl všecko normálně, i ty rozbité brýle na stole.
"Počkejte, to je nějaký hloupý trik, že? To nejsou moje brýle, ale jenom podobné, ne?"

"Račte se přesvědčit," vybídl mi a opravdu, byly moje; poznal jsem je docela dobře.
"Ah tak, tak to je jiný trik, že jo?" snažil jsem se to pochopit. "Ono se mi to vrátí, až odejdete, ne? Radši mi ty brýle zpravte, nebo mi je budete muset zaplatit!"
"Nevrátí se vám to, nebojte se. A kdyby ano - což se nám zatím ještě nikdy nestalo - tak vám milerádi zaplatíme nové brýle."

"Ale to je fantastické," neubránil jsem se obdivu. "Ovšem když s vámi neudělám ten obchod, tak se mi to vrátí, že jsem to uhodl?"
"Nevrátí," pravil vážně. "Berte to jako vzorek bez ceny, co se dává zdarma. Vždyť k čemu vám bude dobrý zrak, když budete žít už jen rok, nebo dva?"
Přemýšlel jsem nahlas: "Od lékařské associace nejste a říkáte sedm let...Hm, a kolik mě to bude stát?"
"To je všecko v tom kontraktu," usmál se tajemně.

"A co když budu chtít tu smlouvu zrušit anebo prodloužit?" vyzvídal jsem dál.
"Ale to nejde! Sedm let je maximální limit a pozdější změny kontraktu jsou absolutně vyloučeny. To si prosím uvědomte předem."
"Počkejte," napadlo mě, "tohle já už přece někde četl. Kdyby to nebylo směšné, tak bych řekl, že to zní jako smlouva s ďáblem. Já vím, že je to nesmysl; vy přece nejste - "

Přerušil mě. "Ale jsem! To víte, nové doby chtějí nový přístup k věci," dodal, jako by se omlouval.
"V minulosti jste ale dávali svým klientům víc, ne?" namítám. "Mládí, bohatství, lásku žen, vrcholnou moudrost..."
"A dávat život se vám zdá málo?" usmál se se pobaveně.
"A co to podepisování vlastní krví, to se ještě provádí?"
"Ale kdepak, to byla jen taková lidová fantazie. Propisovačka na to úplně stačí! Přece nebudeme riskovat, že si někdo zanese infekci a umře nám pak dříve," řekl a zasmál se, jako by udělal buhvíjaký dobrý vtip.

"Já tomu ale pořád nějak nemohu věřit," váhal jsem. "Vy mi vážně nabízíte smlouvu, která mi zaručuje ještě sedm let života. A co pak? Pak umřu a přijdu do pekla?"
"Nebe a peklo jsou, pane, jen prázdné pojmy. My od vás chceme jen jednu maličkost - vaši duši."
"To je mi nějaké divné - nebe neexistuje, ale lidská duše ano? A co bůh, ten také neexistuje?"
"Ale ano, bůh existuje - od věčnosti do věčnosti. I ďábel existuje, jak račte vidět. A také andělé."
"Takže vy si vlastně jenom přebíráte dušičky, ne? A tomu se říká boj zla s dobrem, nebo jak?"

"Ale ne, dobro a zlo jsou také jen otázkou názoru. Naše konkurence se vás ovšem snaží přesvědčit - většinou bez úspěchu - že dobro není to, co je dobré a užitečné pro vás. Ovšem jste-li hodný a posloucháte jejich příkazy, dostanete se prý za to do nebe. Ale pokud vím, tak jste přece atheista, ne?"
"To jsem," přiznal jsem se, " ale také věřím na dobro a zlo v tom tradičním smyslu, který je pro vás už asi zastaralý. Já věřím, že je potřeba konat dobro, aby se lidé prostě nesežrali za živa."
"Prosím, věřte si, co chcete," uklidňoval mě. "Ale když nevěříte na život po smrti, prodloužení života tady na zemi je vaše jediná alternativa. Tím se přece druhým neublíží?" zeptal se ironicky.

"Poslouchejte," byl jsem ještě stále skeptický," vy mi tady natrvalo vyléčíte moji vrozenou vadu zraku, ale neumíte to udělat tak, abych žil déle než sedm let?"
"Já jsem neřekl, že to vyléčení je natrvalo. Pochopitelně je to jen do té doby, než zemřete. Konečně," ustupoval, "vždyť vy to nemusíte podepsat hned. Pěkně si to rozmyslete a nechte mi vědět. Chceme, aby naši zákazníci byli plně spokojeni."
To se vsadím, pomyslil jsem si. "Kdy teda potřebujete mít mou odpověď?"

"Týden bude stačit, ne? Ale nezapomeňte: odpověď může být jen ANO nebo NE, žádné výjimky se nepřijímají."
Chvíli jsme se ještě bavili, ale pak se pekelník rychle vypoklonkoval a odešel. Nezbyl po něm ani pach síry. Že by se náš učitel náboženství v tomhle přece jen mýlil?

Už od mládí mě trápil strach ze smrti. Ne, že bych byl zbabělec - vyvázl jsem, jak se říká, ze spárů smrti několikrát. Nikdy jsem ji ovšem moc neprovokoval a vyhledávat ji, to už teda určitě ne. Co mě děsilo, bylo to, co nastane pak. Nedovedl jsem si představit sebe jakožto nikoho, nic, prostě vakuum. Nedýchat, nemyslet, nežít? A vůbec si sebe ani neuvědomovat?

Představa nebe, plná dušiček ve spodním prádle, naslouchajících unaveným tónům harfy, ta představa mě příliš nelákala. To už tak spíše ráj mohamedánský, plný jídla, pití a ženských. Peklo jsem na druhé straně zavrhoval už proto, že je to v podstatě instituce nápravná a k těm já nikdy sympatie neměl. Calhounova nabídka mě ovšem lákala, ale bál jsem se, že v tom bude nějaký trik. Co když bych normálně žil dokonce víc než sedm let - to by byl od něj opravdu sprostý podvod! Ale ďábel je přece schopný všeho, ne?

Už to, že jsem se musel rozhodnout, byl sám o sobě pekelný nápad. Já se totiž velice nerad rozhoduji a o svém životě už radši vůbec ne. Málokdy mi to totiž vyjde správně. Také mě štvalo, že jsem mu naletěl na ten trik s brýlemi a nemohl jsem přijít na to, jak to udělal. Navíc jsem už opravdu brýle nepotřeboval: viděl jsem pořád výborně.

Jak se týden blížil ke konci, trápil jsem se víc a víc. Pak už jsem kvůli tomu ani nespal. Konečně jsem vymyslel plán, který mi mohl při troše štěstí vyjít. Můj šestý smysl mi říkal, že je to asi jediné řešení v mé situaci. Když se čas přiblížil, uvědomil jsem si ale, že mi Calhoun neřekl, kdy přijde, nebo kde se máme sejít. A pak z ničeho nic zazvonil telefon.

"Haló," ozvalo se, "asi nevíte, jak mě zkontaktovat, že?"
Tak to vidíš, povídám si, on ví všecko. Shodli jsme se na pondělí - víkend jsem si chtěl ještě nechat na rozhodování.
Když přišel, přešel hned k věci. "Tak co, " otázal se s úsměvem, "bude to ANO nebo NE?"
"To záleží na vás," začal jsem vychytrale. "Když mi dáte lepší podmínky, tak to bude ANO."

"Ale to nejde," vrtěl se nespokojeně," už jsem vám přece řekl, že podmínky se nesmí měnit. Musíte říci jenom ANO nebo NE!"
"Zákazníkovi se pane Calhoun nikdy neříká musíte, anebo to snad u vás v pekle neplatí? Moje odpověď je ANO, ale dáte mi místo sedmi roků čtrnáct let života."
Rozčilil se a cukal sebou jako ten čertík na pimprlovém divadle. "Už jsem vám říkal -" začal, ale přerušil jsem ho.
"Dejme si tedy karty na stůl, ano?" povídám," Já jsem vás totiž pěkně prokoukl. Vy hoši totiž vůbec nemáte moc prodloužit život, vy jen tak blafujete. Tam někde na věčnosti je totiž kniha a tam je napsáno, že mi zbývá přesně sedm let života. Takže vy mi vlastně nabízíte velké nic a chcete za to všecko. Opravdu ďábelsky vymyšleno, ale jinak je to obyčejný podvod. Proto prý nemohu chtít víc let! Proto vy vždycky dodržíte slovo! A ještě chcete, abych vám za to upsal to, co jsem doposavad myslel, že snad ani nemám - vlastní duši!"
Můj trik zapracoval: Calhoun se najednou zatvářil překvapeně. "Ale to je absurdní," breptal," snad si nemyslíte, že..."

"Jó, tak oni vás také doběhli? Ale, ale, Calhoune!" posmíval jsem se mu.
Snažil se z toho vybruslit, jak nejlépe uměl: "Takže vaše odpověď je NE. No dobře, já to tak nahlásím..."
"Naopak, moje odpověď je definitivní ANO, ale se čtrnácti lety. A nezapomeň to tak nahlásit!" rozčílil jsem se a ani jsem si neuvědomoval, že mu najednou tykám.
"Takovou odpověď já přijmout nemohu," kroutil se ubohý ďábel. Zasmál jsem se: "Nepřijímej, ale předej ji svému šéfovi, on už bude vědět, co s ní."

Další noc jsem zase nespal, ale ani ne tak nerozhodností, jako vzrušením. Ono je hezké nevěřit na čerty, ale když se jedná o to žít déle, jsem ochoten uvěřit čemukoliv. Moje drzost mě už v životě zavedla do všelijakých nebezpečných situací, ale tohle byl i pro mě vrchol. Abych se bál, to mě ještě jaksi nenapadlo. Nemohl jsem si nechat ujít příležitost, jaká se naskytne málokomu. Navíc jsem byl zvědavý, co bude dál. A přitom asi klidně stačilo říci NE a měl bych býval pokoj. Anebo také ne.

Mr. Devlin byl už poněkud starší gentleman, ale jak starý, to bych si asi netroufal hádat. Překvapilo mě, že se vůbec se nepodoboval Calhounovi: byl hubený a měl živé, baziliččí oči. Hned mi sdělil, že je ředitelem firmy Astrální Projekce, jako kdybychom oba dva nevěděli lépe.

"Moji přátelé mi říkají Ferda, to je zkráceně pro Lucifer," vysvětloval. "Přejdu hned k věci," řekl. "Musíme nějak spravit tu zamotanou - no, tu záležitost. Calhoun sice navrhoval, abychom to ututlali, tak jsem ho musel degradovat zpátky do kotelny, idiota." Zasmál se a dodal: "To je jen takový slovní obraz, chápete, ještě ze starých dob, kdy jsme s tím strašili lidi. Tak se podívejte: my víme dobře, že kdyby se tato vaše hypotéza - jakkoli je nepravdivá - dostala na veřejnost, utrpěla by tím značně prosperita naší firmy a to nemůžeme dopustit."

"Také mi to napadlo," přitakal jsem s úsměvem.
"Vás také napadlo, že je to jen hypotéza?"
"Ne, já myslím to, že to nemůžete dopustit. Proto jsem chtěl mluvit přímo s vámi."

Asi se mu líbil můj smysl pro realitu, neboť přikývl a vysvětloval: "Víte, nám nevadí, když se to dozví naše konkurence, ale my nechceme, z důvodů, jež jistě pochopíte, aby to přišlo do novin. Proto jsem byl autorizován ředitelskou radou, abych vám nabídl cokoliv, co bude v našich možnostech. Přejte si peníze, hezké holky, věčné mládí, místo ministra - všecko, co chcete, jen ne to, co si žádáte."

Podivil jsem se: "Vy můžete všecko, jenom mi nemůžete přidat navíc těch dalších sedm let?" Neodpovídal a tak jsem pokračoval: "A teď si mám něco přát! Teď, když už jste mi uškodili? Nezapomeňte, že vaší vinou už vím, že budu žít jenom sedm let! Dovedete si představit ta muka? Pořád počítat ty dny, co mi zbývají, a dívat se, jak utíkají jako voda z děravého sudu?"

"Ďábelské, že?" nemohl utajit své potěšení.
To mě rozčililo: "Budu vás soudit, neměli jste žádné právo mi to říkat!" "Ale vždyť my jsme vám nic neříkali, vy jste na to přišel sám," namítal vlastně zcela po pravdě. "Nemůžete nám dávat vinu jen za nějakou vaši nesmyslnou hypotézu - "
"- která nicméně může poškodit váš podnik," doplnil jsem ho.
"Nu ano, ale buďte člověče rozumný. Chcete mít tu nejhezčí ženu na světě? Kámen mudrců? Či radši zlato, diamanty? Nebo doktorát té nejlepší univerzity světa? Co takhle věčné mládí?"
Nemohl jsem zadržet smích: "Věčné mládí, jo? A to celých sedm let?"
To ho rozčílilo: ďábel zřejmě nemá rád, když se mu někdo směje. "Nepodceňujte naši moc," hrozil. "Abyste nebyl sorry!"

"Ale ne, nepodceňuji vás," snažil jsem se ho uklidnit. "Už samotný fakt, že jste přišel ke mně mi dokazuje, že je to věc vážná. Tak proč mi ale nabízíte takové pitomosti? A když to neberu, tak mě ještě chcete strašit! Ba ne, pane, já už se ničeho nebojím. Vždycky jsem se smrti bál, ale teď, když už vím, kdy umřu, tak už strach nemám. Nemohu sice umřít později, ale také nemohu umřít dřív, že ano? A to mi dává nesmírný pocit jistoty," lhal jsem, jako když tiskne.

"Ale vy nevíte, jak umřete," vytáhl Devlin svou nejlepší kartu, "ani jak dlouho budete umírat a v jakých bolestech - "
Přerušil jsem ho: "To mi neříkejte, nechci to vědět! To bychom se pak už nikdy nemohli dohodnout." Snažil jsem se ho - a hlavně sebe - uklidnit: "Dobře, dobře, jedna nula pro vás. Ale tak snad abychom zase začali od začátku, ne?"

Zamyslil se a povídá: "Věřte mi to nebo ne, ale tohle se nám během celé existence naší firmy ještě nikdy nestalo. Lidé se snažili různě chytračit, ale aby nás přímo vydírali, to tu ještě nebylo."
"Jaké vydírání, to je jenom přesilovka. Však vy také nehrajete fair play."
"Jak chcete," prohodil. "Zřejmě nevíte, co se stane s lidmi, kteří se nám nelíbí." Zamrazilo mě. Jeho výhrůžky mi naháněly strach, který jsem už kdysi poznal...

Ale ještě jsem se nevzdal: "Chápu, ale teď, když vím, že mi váš návrh vlastně nic nedává, jak ho mohu přijmout? Na druhé straně, jelikož mám teď tuhle informaci, mohu na tom něco vydělat, ne? Jste přece biznysman, tak víte, že taková příležitost se nevyskytuje dvakrát v životě!"
Zamyslel se a řekl: "Váš způsob myšlení se mi opravdu líbí. Nechcete být u nás agentem?"
"Jako je Calhoun? Jak on se k vám dostal? Také podepsal smlouvu, co?"
Neodpovídal. Naopak, tvářil se dost kysele. Abych to napravil, ještě jsem dodal: "Ale teď, když vím, že budu žít i tak ještě sedm let, klidně bych tu smlouvu podepsal, ovšem kdybyste mi dali těch několik let navíc."

"Poslyšte, vy jste mi opravdu sympatický," pravil konečně. "Víte co, já si o tom promluvím se Stvořitelem."
"Tak on si vážně nechá říkat Stvořitel?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ale kdepak, tak mu říkáme jen my. On si vůbec nepotrpí na tituly, to jen tenhle jaksi toleruje. On se totiž od té doby, co stvořil svět, úplně zavřel do ústraní a věnuje se nějaké kybernetice nebo čert ví čemu." Zarazil se, že vzal své jméno nadarmo a usmál se: "Síla zvyku, víte? A aby se ten svět nějak držel v rovnováze, aniž by s tím on musel ztrácet čas, vytvořil ďábly a anděly. A my abychom se o všecko starali a strhali se." Zakroutil hlavou: "Těžká práce pane! Ani byste nevěřil, jak je těžké udržovat ten balanc!"

A s těmi slovy zmizel; ani ho nenapadlo, že by také mohl odejít dveřmi.

Hned druhý den ráno mi někdo telefonoval a představil se jako Martin Leblanc.

"Promiňte," odpověděl jsem, "to jste se asi spletl: Martin Leblanc jsem přece já."
"Já také," povídá on, "já jsem totiž tvůj anděl strážný. My si rádi přisvojujeme jména osob, které strážíme."
"Aha," řekl jsem, protože za těch posledních pár dnů mě už vůbec nic nepřekvapilo. "Ty jsi tedy něco jako mé druhé já, ne?"

"Ani druhé, ani třetí. Já jsem tvůj strážný anděl, synu."
"O.K.," souhlasil jsem, "ale toho syna si nech od cesty. A co bys rád?"
"Slyšel jsem, že chceš udělat smlouvu s ďáblem."
"A co když chci? Jsi strážný anděl nebo strážník od policie? Co je ti vůbec po tom? Najednou se o mě staráš! A kde jsi byl, když jsem se jako kluk topil v řece? Nebo když jsem měl tu bouračku s autem? Kde jsi byl, když jsem chtěl začít nový život a potřeboval jsem k tomu jen trochu štěstí?"

Urazil se: "Copak to nechápeš? To já jsem tam poslal toho penzistu, co tě vytáhl z vody. A já jsem zmírnil náraz toho náklaďáku, abys to vůbec přežil!"
"Ale moc jsi se nesnažil, poležel jsem si pak ještě pár neděl v nemocnici. A navíc mi pak automobilová pojišťovna zvýšila poplatky."
"Ale opravdu, Martine, nedělej to, neprodávej svou duši. Celý zbytek života budeš litovat!" "Ale kdepak, jenom čtrnáct let. Při troše štěstí," dodal jsem.
"Myslel jsem život věčný," rozčiloval se ten druhý Martin.

Zasmál jsem se: "Život věčný, ale napřed musím umřít, viď! A co když ty blafuješ jako Calhoun? Co když život věčný vůbec neexistuje? Ostatně život věčný musí být asi věčná otrava, ne? Ale poslyš," vyzvídal jsem, "je to tedy pravda, že už mám jen sedm let života?"
"V tom je právě ten problém. I když to tak není, jak ty si myslíš, je pravda, že všeobecná znalost téhle informace by situaci na zemi značně zkomplikovala. Lidé by se ptali, kdy přijdou na řadu, každý by chtěl zázraky, někteří jen transplatace, ti bohatší i zmrtvýchvstání a bůhví, co ještě." Zarazil se. Slyšel jsem, jak tiše řekl - patrně pro někoho, kdo také poslouchal na drátě: "Promiňte, nechtěl jsem brát jméno boží nadarmo!"
"Podívej se," pravil jsem odmítavě, "to je váš problém. Udělali jste sekanec a já na to přišel. Něco za něco. Tak víš co? Nahlas to svému šéfovi a už se o to nestarej."
"To jako archandělovi Gabrielovi?" zeptal se udiveně.
"Tomu ne, ty můj strážmistře, přece Stvořiteli. Máte přece na něj telefon, ne?"

Zavěsil jsem a spokojeně jsem se usmál. Tak tohle intervjú mám tedy zajištěné ze dvou stran.

Stvořitel se ale do mé kanceláře nedostavil. Místo toho jsem dostal poštou pozvání k povinnému očkování proti chřipce. Snažil jsem se sice úřednici v telefonu přesvědčit, že jelikož vím, kdy umřu, tak to jejich očkování vůbec nepotřebuji.

"Jak dlouho si myslíte, že budete žít, to nás pane vůbec nezajímá!" rozčilila se ta paní, podle hlasu tedy spíše ještě dívka. "Tohle je nařízení z ministerstva a nedělejte mi to zbytečně těžké! Injekce pícháme v pátek a dostavte se osobně," dodala, patrně abych se snad nesnažil dostavit nějak jinak.

K očkování už ale nedošlo. Při cestě do ordinace do mě kdosi na schodech Metra zezadu vrazil a já jsem spadl střemhlav dolů. Víc už si nepamatuji, neboť jsem se probudil až na lůžku v nemocnici. Na těle jsem měl samé bandáže a kde zrovna nebyla sádra, tam byly do těla zapíchané všelijaké trubičky. Na stolku u mé postele byl postavený monitor a pravidelně pípal. Na obrazovce se přitom vždycky objevil takový ten puls, právě tak jak to ukazují ve filmech.

Jakýsi doktor stojící u mé postele zrovna tvrdil zástupu mediků, že to asi nepřežiju. "Ale to nejde," odporoval jsem a snažil jsem se zvednout, "já přece budu žít ještě sedm let!"
Podíval se na mě s neskrývanou ironií: "O tom ovšem pane Leblanc přece nerozhodujte vy! Vidíte," otočil se k studentům, "takhle by to vypadalo, kdyby si každý nemocný určoval svou diagnózu sám! To by pak vůbec nepotřebovali nás, lékaře." Zasmál se a študáci se povinně zachechtali. Když odcházeli, otočil se profesor ke mně a řekl: "Máte tady návštěvu, ale krátkou, jo? Víte, že se nesmíte namáhat!"

Pomyslil jsem si, že to asi bude ta úřednice z ministerstva, aby mi vnutila injekci proti chřipce, ale místo ní vešel do pokoje sám Stvořitel. Asi se divíte, jak jsem ho poznal, ale to už je tak zařízené, že ho každý hned pozná. Musím ale přiznat, že nevypadal vůbec tak, jak jsem si ho představoval.

"Chlapče," pravil a já ho při tom nechal, neboť při svém věku měl asi právo mi tak říkat. "Chlapče," opakoval, "děláš nám starosti." Napadlo mi, jestli to "nám" znamená množné číslo, anebo jestli to je jen tak zvaný královský plurál.
"Já vím," řekl jsem zkroušeně, "ale když já se opravdu nemohu rozhodnout."
"Ale to ne," usmál se, "děláš nám starosti, protože si klidně padáš ze schodů a já pak musím dělat všechno možné, abys to přežil."
"Protože musím žít ještě sedm let, že jo?" vybafl jsem na něj.
"Nesmysl," odtušil, "když mohu život vytvořit, mohu ho i zkrátit. To ostatně umí i každý smrtelník."
"A co to má co dělat s tím, že každý má svůj čas předem spočítaný?"

"No víš, má a nemá," řekl vyhýbavě. "Ale to, jak jsi objevil, že ďábel jen tak blafuje, to se mi líbilo. Jak jsi se to vlastně dozvěděl?"
"Já jsem se to nedozvěděl, já jsem si to domyslel. Já totiž od malička často přemýšlím," vysvětlil jsem skromně, ale pro jistotu jsem hned dodal: "A také jsem studoval formální logiku, teorii informace a umělou inteligenci."
"Velmi zajímavé," řekl. "A co tuhle - no tu, jak se to - jo, tu kybernetiku?"
"Tu taky, ale teď se to už rozšířilo o mnoho dalších oborů."

"Hm," zamyslel se a pak se vrátil k původnímu tématu. "Víš, hochu, život je jako kniha: nezáleží, kolik stránek má, ale jak je dobrá."
"Jak už kdysi řekl filozof Zeno," přitakal jsem. "Jenomže on s tím obhajoval sebevraždu, zatímco já umřít nechci. Vždyť je to směšné: narodíme se sem na svět jako malí, roztomilí blbečkové a když se naučíme trochu to tady chápat, tak už abychom zase honem odešli. Ale jestli neexistuje život po smrti, tak je tenhle život pozemský vlastně jenom hloupý vtip, který si s námi někdo zahrál." Odmlčel jsem se: co to tu proboha - vlastně ano, pro Boha - vůbec vykládám? Co když to vezme osobně?

Ale on se neurazil. "To je zajímavý názor," řekl a přiznal se, "to mi ještě vůbec nenapadlo. Ale to, co ty Martine chceš anebo nechceš, to zde hraje velmi malou roli. Myslíš, že já si snad mohu dělat co chci? No mohu," opravil se, "ale nedělám. Kam bych s tím došel? Jsou tady přece přírodní zákony a vůbec to všecko hrozně záleží na okolnostech. Když chci něco změnit, musím si vždycky dobře proštudovat situaci. A do toho mi pak přicházejí lidé jako ty, že prý nechtějí umřít. A ještě mě unavují otázkami o smyslu života. Ten si musíš, chlapče najít sám. Sbírej houby, známky nebo třeba hledej ztracené Eldorado, ale hlavně do toho dej celé srdce," dodal.

Pak ale jeho tvář nějak zdobráčtěla, asi jsem se po tom pokárání tvářil jako kluk, kterému berou hračku. "Tak ty nechceš umřít, co?" zeptal se přímo.
"Ale to ne," couval jsem honem, aby se snad neurazil. "Já jenom nechci umřít tak brzo."
"A kdy podle tebe není brzo?" vyzvídal. "Za deset, sto nebo tisíc let?" Zasmál se: "No ne, já se ještě na stará kolena naučím klást řečnické otázky! A kdy tedy chceš umřít?"
S jiným bych se asi takhle otevřeně o mé smrti nebavil, ale se Stvořitelem mi to připadalo docela normální. "Já nevím," přiznal jsem se," já jen vím, že se nechci rozhodovat už teď. Proč se rozhodovat, když nemusím? Koneckonců, je to můj problém?"

Moje drzost ho zřejmě bavila a tak jen řekl: "Ale v životě jsou, Martine, chvíle, kdy se musíš rozhodovat i o životě samém!"
"Já vím, ale já nechci už od teďka počítat dny, které mi zbývají. Já nechci vědět, kdy umřu. Navíc teď, když jsi mi potvrdil, že to vlastně nebude už za těch sedm let..." Schválně jsem nedopověděl; pořád jsem doufal, že se třeba dovím, jak to vlastně je.

"Nic takového jsem vůbec neřekl," opravil mě přísně. "Ale ty už jsi se přece, Martine, rozhodl, právě jsi mi to řekl!"
"Já?" divil jsem se.
"Nu ano: rozhodl ses, že se nerozhodneš."
"A to mohu?" zeptal jsem se poněkud naivně.
"Samozřejmě, vy lidé si můžete dovolit všecko, třeba i dělat chyby. To já si dovolit nemohu." Teď jsem se zase usmíval já, neboť mi něco napadlo. Pohrozil mi prstem: "Nezapomeň, že vím, co si myslíš! A nekritizuj, když nevíš, proč jsem to udělal! Ale teď mi tedy zopakuj, co vlastně chceš."

"No, tak za prvé: chci umřít tak, abych to předem nevěděl," začal jsem s tím nejmenším přáním.
"O.K. a co dál?"
"Za druhé: chci umírat krátce. Když jít, tak jít; žádné courání." Pořád mě ještě nepřerušoval, tak jsem si ještě dodal odvahy: "A za třetí: chci umřít bezbolestně."
To už mu ale došla trpělivost: "Nikdo, chlapče, nechce umírat v bolestech. A přece tak většina lidí umírá. A jako by tohle nestačilo, ještě jste si vymysleli války... No jo," zamyslil se, "jak já to ale vysvětlím Ferdovi? Vlastně počkej - už to mám!" usmál se vítězně.
A najednou vám jako by mi spadla tíha s prsou, strach mě opustil a já jsem se po dlouhé době zase cítil docela šťastný. Asi tak, jako je šťastné malé dítě na vánoce, když se začnou rozbalovat dárky.

Pak mě ale něco vyrušilo - ne hluk, spíše naopak. Pochopil jsem, co se stalo a zneklidněl jsem: monitor na mém nočním stolku přestal pípat a přes obrazovku se táhla dlouhá, nepřerušovaná čára.

"Toho si nevšímej," řekl s úsměvem Stvořitel, " to je jen taková malá porucha." A pak už jsme se pořád bavili jen o kybernetice...

Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku