Autor : © ©Karel Šlajsna
Název : Třetí příběh z hospody U brodu. ŽENSKÉ ZBRANĚ. ( Poprvé zveřejněno v autorově blogu "SFINGA - povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )






Ten den se v hospodě sešla společnost pořádných pijáků, kteří se brzy podívali na dno mnoha pohárů. Proto už jejich pohyby byly poněkud malátné a jazyk ztěžklý a zauzlovaný.
„V-víte, kdo je támlecto?“ ozval se opálený chlapík s klipcem na pravém oku a oblečený do oděvu, který sestával z několika vrstev hadrů, které netušily, že existuje něco jako očistná lázeň.
Když se nedočkal odpovědi, prohlásil triumfálně: „ To je Conan, vy velbloubi!“

ŽENSKÉ ZBRANĚ.
Třetí příběh z hospody U brodu.

A ukázal při tom na skrčenou postavu v šeru, která by mohla sloužit jako anatomická pomůcka „ poznej kostru člověka, snadno a rychle“.
Při vyslovení slova „ velbloud“ sebou podivně zazmítala, jako by si vzpomněla na cosi velmi nepříjemného.
„Houbelc!“ odpověděl mohutný černoch s holou hlavou a masivními nátepníky.

„Co sem slyšel, tak se Conan vydal hledat další dobrodružství, páč se jako král moc nudil. Prej si to namířil přímo na jih do chrámu mnichů- vyznavačů kultu příšerného boha Bal-el Bala, kteří střeží obrovitý diamant a prováděj kolem něj své děsuplné rituály. Nikdo se odtamtud ještě živý nevrátil.“
„Náhodou! Sem tam byl……!,“ prohlásil suverénně malý mužíček, jehož nohy hozené vysoko na stole měly na sobě boty, odhadem číslo 55 A.
„Vyprávěj hrdino!“ pobídl ho snědý a v rozčilení si přesunul klipec na levé oko, „jaké příšerné věci se tam dějí a jak se ti podařilo se odtamtud dostat.“

„No popravdě, nejpříšernější na těch jejich rituálech, je ta děsná nuda. Voni si tam sednou na studenou mramorovou podlahu, baštěj naklíčený semena a pijou k tomu neslazenou limonádu.“
„Takže žádná krev?“
„No von jim na tý studený podlaze nastydne zadek, takže…“
„Ne, já myslel, jako obětování mladých panen, hrudní operace nebo tak něco.“

„Panny? Si se zbláznil ne? Tam si každá, co se jen trochu začne žensky zaoblovat, zařídí živnost a ten jejich cech švadlenek, nabízí permanentky nebo týdenní slevy.“
„Sis užil co? Ha-Ha!“
„Hele seš moc zvědavej. A neměl jsi náhodou před chvíli klipec na pravým voku co?“ kontroval mrňous, aby tuto nepříjemnou otázku zamluvil. „ A vůbec, támhlecto přeci nemůže bejt ten Conan. Dycinky se vo něm říkalo, že je to hora svalů a číhněte na tu zříceninu.“
„Než začneš někomu říkat zřícenino… se podivej na sebe.“

Atmosféra začala houstnout. Kuchař Francesko se zjevil ve dveřích jako deus ex machina. V ruce držel gragantuovskou železnou pánev, připraven bránit území své kuchyně do posledního rozbitého nosu. Muži se chápali mečů, dýk, šavlí a jiného vražednického nářadí, když je zarazil hlas vycházející jakoby z hlubin samotné země.


To promluvil ten v rohu: „ Budu vám vyprávět příběh,“ ohlásil.
Dobrý hrdinský příběh je vždy velmi žádaným zbožím a tak okamžitě skoro všichni ztichli a zbraně putovaly do svých úkrytů.
„Býval jsem mladý a silný jako býk,“ prohlásilo vyzáblé stvoření na úvod.
Tato zdařilá úvodní věta byla posluchači odměněna frenetickým potleskem.

„Jezdil jsem po prérii rovné od obzoru k obzoru, na koni, který byl rychlý jako blesk..“
„No bodej by ten kůň nejezdil rychle, když nenes žádnou váhu.“ Ozval se z davu šeptem osamělý nespokojenec, ale byl ranou obuchu umlčen jedním z natěšených posluchačů.
„Prožil jsem mnoho dobrodružství na zemi i na moři. Střetl se s mnoha bojovníky v soubojích, z kterých jsem vždy vyšel vítězně.“
I tato věta byla doprovázena pochvalným mručením, i když bylo logické, že pokud by dotyčný některý souboj nevyhrál, byl by v tuto chvíli již ve Valhale.

„Taky jsem vyplenil mnoho chrámů, pobil mnichy a uloupil poklady.“
Všichni uznale pokývali hlavami. V této společnosti, kdo nevyloupil alespoň šest chrámů, jakoby nebyl.
„Osud mě vedl do hlubokého temného lesa, kam pro husté koruny stromů neprosvítalo slunce. Bloudil jsem tam mnoho dní, až mě cesta zavedla do údolí tak bezútěšného, že tam nežila žádná zvěř ani ptáci. I stromy a keře měly našedlou barvu…“

(V každé skupině se vždy najde alespoň jeden, který cítí potřebu vyprávění jiných doplňovat o své poznámky, o kterých je v hloubi své duše myslí, že jsou duchaplné a ostatní budou zajímat. Jsou to většinou trpaslíci (myšleno duševně, ne růstem).
„No jo, popílek, to znám,“ prohlásil kdesi z davu.
„Šššššš!“ ozvalo se rozčilené napomenutí z různých stran.
„… pak jsem dojel k nádhernému zámku, který byl vytesán do úbočí černočerné skály. Před vchodem mne přivítala krásná čarodějnice, oblečená jen do korálkových šatů…“
„… jí musela bejt děsná zima.. grhhhhhhh!“

„Ten už vyrušovat nebude!“ okomentoval kdosi závěrečný zvuk.“ pokračuj cizinče!“
Měl pravdu, dotyčný v té chvíli už vypadal s množstvím házecích nožů do něj zabodnutých, spíše jako dikobraz.
„…. pozvala mne dovnitř k bohatě prostřenému stolu a nabídla mi voňavou a chutnou hostinu a pak i sama sebe.….“
„..říkala mi „můj pejsánku“… odvedla mě do ložnice, kde otrokyně hrály na harfy, položila mne do obrovité postele a milovali jsme se božsky celou noc……“

Mnoha mužům při tom vyprávění svítily oči tak, že v hospodě bylo jasno, jak na poušti o polednách.
„..ráno jsme vstali, otrokyně nám přinesly snídani a my se milovali krásně celý den…..“
„….. večer byla hostina a pak jsem jí musel znova uspokojovat celou noc..,“ to už se hlas podivné postavě v rohu začal zachvívat.
„.. a ráno, po snídani… chtěla ta prokletá ženská znova!“ hlas se mu již téměř ztrácel v zoufalém vzlykání.

„Zámek byl uzavřen mohutnými železnými veřejemi, mezi kterými byla jen malá skulinka. Nebylo úniku! Zdálo se, že vůbec nepotřebuje spát a když má mužnost ochabovala, vzala kouzlený modrý prášek a po chvíli jsem se již nemohl vymlouvat, že nemohu…“
„Tak to šlo ještě několik dní a nocí. Jak ze mě vysávala mou mužnou sílu, začal jsem se scvrkávat, až ze mě bylo to, co vidíte. Teprve tehdy, když si na malou chviličku zdřímla, se mi podařilo tou škvírou ve dveřích uniknout. Prchal jsem odtamtud z posledních sil jako raněná antilopa….“

Nastalo dlouhé ticho, když se i posluchači ponořili do hlubokého zadumání a jen tak mimochodem si gratulovali, že tohle nemuseli prožít oni, protože vždycky je lepší, když má problémy někdo jiný.
Teprve po hodně dlouhé chvilce se jeden ozval: „A co bylo dál? Pronásledovala tě, ale mimo zámek její kouzlo pominulo a tys jí zamordoval nějakým zajímavým způsobem, že jo?“
Nic, ticho.

„Tedy,“ omlouval se mluvčí a díval se po ostatních, „ tak to většinou bejvá, že jo? Hrdina přece dicinky nakonec vyhraje, nebo ne?“
Odpovědí mu bylo ticho, které rušilo jen rozpačité šoupání nohama a mnozí měli také náhlý záchvat kašle. Svalnatí hrdinové odvraceli zrak a cítili potřebu zkusit si ostří svých zbraní. Nakonec si přeci jen jeden z nich dodal odvahu, aby toho hlupáka poučil: „S ženskýma se v podstatě vyhrát nedá…“ pronesl ponuře.

„Víš voni maj tyhlec…. ženský zbraně…“
„Myslíš jako mononunčáky?“ ozval se jeden, který také chtěl přispět do debaty.
„Mononunčáky?“
„Myslí válečky na nudle,“ dostalo se tazateli poučení.
Z rohu se dál ozývalo jen hutné ticho. Jeden z posluchačů už k postavě natahoval ruku, aby s vypravěčem zacloumal, když ho zarazilo obrovité tetované chlapisko a jen mlčky zavrtěl hlavou.

„No jo, ale to nedozvíme, jestli to je Conan, nebo né!“
„To už se nikdy nedozvíme…..pojďte přátelé, dáme si za něj každý ještě jeden žejdlík.“
„Je mi líto, kamarádi, ale stará na mě čeká, musim valit domů,“ řekl smutně mohutný opancéřovaný obr,“…. bych měl doma peklo.“
Popadl meč-dvouručák a vyhýbaje se ostatním pohledem, vydal se k východu.

„Huhly, huhly,“ prohlásil jiný habán.
„Cože to?“
„Hm… no že já už budu taky muset, ještě jsem doma neumyl nádobí, ta moje vládne velmi zručně pantoflem, když přijdu pozdě dom, tak mě s nim tluče po hlavě, tak příště jo kluci?“
Tak se vytráceli jeden po druhém, až byl výčep prázdný, jen v rohu seděla vybledlá postava podobná mumii a tiše začala chrápat.

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku