Autor : ©Karel Šlajsna
Název : STARÉ PŘÍBĚHY.
( Poprvé zveřejněno v autorově blogu "SFINGA - povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )

---

Možná si vzpomínáte na mé malé přispění v příběhu Amy Woodové, který skončil svatbou. Samozřejmě, spousta příběhů nebo pohádek končí tím, že se ti dva vezmou a někdy jsou spolu i šťastni, ale ten můj příběh, který vám dnes chci vyprávět, tímhle právě začal.

STARÉ PŘÍBĚHY.
Tak jako většina svateb, tak ani tahle se neobešla bez spousty jídla, pití a kraválu. Alkohol moc nemusím a hluk už vůbec ne a tak jsem si dal sklenku červeného a klidil se stranou do chládku. Nevím čím to je, ale mě přitahují knihy tak jako sever přitahuje střelku kompasu, a tak jsem zcela neomylně zamířil do knihovny. Oválná místnost byla knih plná, byly úplně všude, V regálech od země až po strop, ale i na stole a ve sloupcích po zemi. Bral jsem do rukou některé svazky a nakukoval na tituly.

„Copak to tu děláte?“ ozvalo se za mnou přísně.
Otočil jsem. Stála tam lady Helen Bacon.
Pokusil jsem se o poklonu. Moc se mi to nepovedlo.

„Omlouvám se lady, ale to slunce venku a ten hluk…... zašel jsem dovnitř a náhodou zabloudil sem.“
Nevypadlo to, že by jí moje odpověď příliš uspokojila: „Co to máte v ruce?“
„To jsou básně Christophera Marllova. Nejsou tak známé jako ty Shakesperovské sonety, ale myslím, že jsou mnohem lepší.“
„Ale? Netušila jsem pane Taylore, že jste tak sečtělý.“ znělo to už klidněji, ale velice ironicky. „Několik let jsem studoval na Cambridge, četba byl můj koníček.“
„Chtělo by to tady trochu klidit, že?“ mávla rukou n kolem sebe, „napadá mě, že vy byste byl pro tuhle práci velmi vhodný, co vy na to? Ujal byste se toho?“
„Bude mi velkou ctí!“ tentokrát už poklona myslím nebyla tak toporná, protože jsem cítil, že se napětí uvolnilo a bouřka nehrozí.

„V poslední době jsem si uvědomila, že můj manžel zemřel příliš brzo a tak můj syn když nad sebou neměl pádnou otcovskou ruku, vyrostl v pěkného klacka. Rozhodla jsem se opustit Londýn a pomoci Amy ho trochu přitesat. Krom toho královský dvůr už v poslední době není tím, čím býval dřív a navíc se těším na vnoučka. Mohl byste mi pak předčítat?“
„Velice rád!“
To už jsem ale mluvil k jejímu pozadí, protože se otočila a odvlála pryč.

Druhý den jsem si přivstal a vydal se k zámku. Šel jsem k zadnímu vchodu pro sluhy, když jsem slyšel, jak na mě volá. Seděla v malém zahradním pavilonku, měla na sobě ranní úbor a moc jí to slušelo.
„Vidím, že nevyspáváte opici, tak jako ostatní.“
„Moc alkoholu nedám, jen tak občas sklenku vína.“
„To říká spousta chlapů, ale zrovna včera na té svatbě….“ nedopověděla. „ bylo to dost nepříjemné, ještěže jsem nepozvala nikoho z královské rodiny….. stejně by asi nikdo nepřijel…..“

Mluvila spíš sama pro sebe a já tam stál a čekal, co bude. Chvíli byla ticha, jakoby byla myšlenkami někde jinde a usrkávala čaj. Pak se ale otočila a začala mluvit: „ Amy mi vyprávěla, jak byla schovaná v nějaké zbojnické jeskyni v lese. Vůbec jsem nevěděla, že tady něco takového je. Chtěla bych se tam podívat.“
„To půjde dost těžko, není tam pořádná cesta.“
„Ale na koních by se to dalo zvládnout ne?“
„To ano.“
„Výborně! Dám příkaz podkonímu a dojdu se převléknout do jezdeckého. Vy se tu zatím nasnídejte. Co byste chtěl?“
„Hmmmm, totiž, já na koni neseděl už hrozně dlouho, radši bych jel s prázdným žaludkem.“

Moje upřímnost jí pobavila. Začala se nahlas smát.
„Vy jste opravdu zábavný společník pane Taylore!“ a odešla.
Vrátila se asi za půl hodiny. Měla na sobě vysoké jezdecké rajtky a hnědý oblek.
Obešli jsme budovu a došli ke stájím. Podkoní už pro nás měl připravené dva koně. Na toho mého mi musel pomoc.

Vyjeli jsme podél řeky k místu, kde do něj ústil z lesa Mariin potok. Tady jsme mohli jet dost rychle. Neměla dámské sedlo, seděla na koni obkročmo jako muž a dlouhé hnědé vlasy za ní vlály. „Vypadáte jako Diana.“
„ To měl být kompliment?“
Uvědomil jsem si, jak to bylo netaktní a zamumlal omluvu. Neodpověděla, protože to už jsme jeli lesem, kde potok je vlastně jen malá stružka, kterou napájí pramen vyvěrající blízko jeskyně a podél něj vede uzoulinká pěšinka.
Tady jsme sesedli, uvázali koně, vydali se k ústí jeskyně pěšky. Navázala na to, co jsem řekl předtím: „ Pane Taylore, příště si ty komplimenty nechte pro sebe.“

Znělo to přísně, ale pak, aby to rozředila, dodala: „Ale tím nechci říct, že by to nebylo milé.“ Kousek za vchodem se prostor rozšiřoval do oválného prostoru. Kdysi někdo na boku pracně vytesal okénko a tak dopolední slunce osvětlovalo ohniště, dřevěné lůžko vystlané trávou, velký plochý balvan uprostřed, který patrně sloužil jako stůl a starou židli, na které postával plechový hrnek.
„Co je tam dál?“ ukázala na temný otvor na konci.
„Jsou tam dva malé kouty. V jednom prý měli zbojníci spíž a v druhé zbrojnici. Dál je už jen úzký otvor vedoucí někam dolů, prý vede až do pekla.“
Myslím, že byla zklamána. Rozhlížela se kolem a pak řekla: „ Sem se asi moc zbojníků nevešlo? Pojďme ven, je tu neuklizeno, po cestě domů mi můžete vyprávět, co bylo s těmi zbojníky.“ Nasedla na koně, ale já prohlásil, že se raději projdu pěšky, protože od té jízdy jsem byl celý rozlámaný. Tentokrát už to přijala, aniž by se smála. Šel jsem tedy vedle jejího koně a vyprávěl: Podle legendy byl vůdcem zbojníků jakýsi zchudlý rytíř. Obklopil se družinou věrných a za hlavní úkryt si vybrali jeskyni, kterou jste semnou právě ráčila navštívit. Mezi lidmi se říkalo, že prý bohatým bral a chudým dával, ale já si myslím, že spíš dával hlavně sám sobě. Pak se mezi nimi objevila dívka jménem Marie, podle ní je pojmenován i pramen a potůček. Jedna ženská mezi tolika chlapama, to nikdy nedělá dobrotu. Netrvalo to dlouho a začali jí jeden jak druhý nadbíhat, jenže ona si, jako už to bývá, vybrala náčelníka téhle bandy.

Jeden z nich se chtěl zbavit konkurence a tak zašel do města a slíbil královské vojsko dovést k jeskyni, aby mohli bandu pobít, s podmínkou, že Marii nechají naživu. U jeskyně došlo k velkému boji, a protože královských byla velká přesila, zbojníci jeden po druhém padli. Nakonec zůstal jen náčelník, který se s Marií schoval do jeskyně. Tehdy jeden z vojáků vystřelil šíp, který mířil na náčelníkovo srdce, ale Marie to viděla a vskočila před něj. Náčelník prý popadl umírající, proklel vojáky, tu jeskyni i všechno zlato, které nakradli a skočil s ní do té jámy co je tam vzadu. Lidé říkají, že prý se odtamtud občas ozývá jeho zoufalý nářek nad tělem mrtvé milé.

„Něco tak melodramatického snad ani nemůže být pravda,“ ohodnotila mé vyprávění, ale měl jsem pocit, že se dobře baví.
„Tak dobrá, nabídnu vám jinou verzi!“
Podle téhle, prý zbojníci při jednom nájezdu ukradli královským vojákům žold a tak byla na jejich hlavy vypsaná velká odměna. Náčelník věděl, že dřív nebo později je někdo prozradí a tak navrhl ostatním, aby si rozdělili to, co zatím naloupili a každý šel svou cestou. Všichni nad tím ale jen mávli rukou, a že prý zůstanou. Náčelník tedy vzal svůj díl a zmizel neznámo kam. Noc poté obklopili zbojnický úkryt vojáci, zavalili vchod a všechny lupiče uvnitř upálili. Spousta lidí si myslí, že to nebyla náhoda a že to byl právě náčelník, který ostatní zradil.

Duše těch pobitých prý tam straší dodnes a hlídají zlato, které si lupiči někde v okolí jeskyně ukryli. „Tak tohle už zní trochu pravděpodobněji, ale je to velmi krutý konec. Být upálen! Hrozná představa!“
„Mám v zásobě ještě jednu, ale nevím jestli si mohu dovolit vám ji vyprávět.“ „Sem s ní!“
„Podle téhle verze prý v jeskyni nikdy žádní zbojníci nebyli, ale žil tam mladý poustevník, který vzadu nalezl zlatou žílu a tak, když se zrovna nemodlil, kutal zlato. Zamilovala se do něj dívka jménem Marie a nosila mu občas něco k snědku. On neodolal jejím půvabům a tak zakrátko přišla do jiného stavu. Tehdy mnich vzal nakutané zlato, rozloučil se s poustevničením a odešli do města. Tam zlato prodali. Mladý muž za ně skoupil pozemky celého okolí, postavili si tu dům a založili rodinu.

Dodnes, když žena nemůže počít, tak mají manželé jít k pramínku a napít se zázračné vody. Lidé tomu věří, protože potom doopravdy mnoho žen přišla do jiného stavu, ale já si myslím, že ta voda je docela obyčejnská, a může zato spíš atmosféra místa.
„Tak tady v tomhle příběhu sice nejsou žádné mrtvoly, ale je to nesmysl, jakýpak mnich? Vždyť to tady od pradávna všechno patří nám………,“ tady se zarazila, „ nebo jste mi neřekl všechno?!“ Znělo to docela hrozivě a tak jsem pro jistotu poodstoupil:
„Ten mnich prý, tedy alespoň jak se říká, se jmenoval Bacon a byl to zakladatel vašeho slavného rodu.“
Čekal jsem, co se bude dít, ale ona se začala smát tak silně, že jsem měl obavu, zda nespadne z koně: „Tedy tomuhle věřím nejspíš. Svádět venkovská děvčata a přivádět je do jiného stavu! Alespoň vím, po kom ten můj syn je!“
„Omlouvám se madam, ale tohle taky nebude pravda, tam je žulová skála a v té žádná zlatá žíla prostě nemůže být. Krom toho, to pár lidí zkoušelo, kutali, ale krom mozolů nezískali nic, nenašli ani zrnko. To zlato musel získat jinak.“ Chvíli bylo ticho.

„Co tím chceš říct?!“ v rozčilení mi začala tykat.
Už jsem si na ty její změny nálad začal zvykat a byl jsem ve střehu.
„Tedy možná , ale jen možná.. ……když se zrovna nemodlil a nerandil s Marii tak taky trochu loupil.“
„Doufám pane Taylore, že tahle část příběhu mezi lidmi moc rozšířená není.“
a její hlas zněl jako chladná ocel.

To už jsme opět byla téměř nazpět u zámku: „Nyní si vezmu Gastona, to je ten kůň, aby jste věděl, protože vidím, že jste se s ním nespřátelil a rozloučím se s vámi. Jsem ráda, že jste mi to roztomilé místo ukázal a chtěla bych tam někdy opět zajít. Ovšem ve vaší společnosti, protože vaše vyprávění mě pobavilo, i když se nemůžu zbavit jistého podezření, že žádné takové příběhy neexistují a vy jste si je právě před chvíli vycucal z prstu.“…a než jsem se nadechl, abych odpověděl, byla pryč.
Druhý den už na mě nikdo nezavolal a tak jsem došel k zadnímu vchodu a starý sluha s prkennými pohyby mě dovedl do knihovny dívaje se přitom někam přes mne do dáli. V hlavě už jsem měl vymyšlen systém a tak jsem se hned dal do práce. Sluha ještě přinesl na podnose jídlo a okázale mě ignorujíc, odkráčel.

Mohlo být nějak kolem poledního, když dovnitř vtrhla lady jako uragán a ječela: „ Taylore! Okamžitě slezte z toho žebříku a pojďte ke mně, ať vás můžu uškrtit!“
„Jak to že jste mi neřekl, že ta jeskyně nepatří nám?“ hřímala, „ To jsem se musela dozvědět teprve dnes od lorda Danbyho. Vypadala jsem jako hlupačka!“
„Když ono to s tím vlastnictvím není tak jisté.“
„Jak to? Koukejte mi to vysvětlit.“ znělo to výhružně a stále ještě naštvaně.
V dávných dobách patřil les k vašemu panství, ale pak Lord Danby odněkud vyštrachal mapu, na které to bylo zakresleno tak, že les patří jemu. Váš prapředek se rozčílil, nazval ho lhářem a podvodníkem a asi by došlo i na meče, kdyby oba pánové nebyli v kmetském věku. Tahle si najali právníky a ti je neustále ujišťovali, že je to vyhraná věc, ale stále se odvolávali. Spor se tak táhl dlouhá léta, až oba pánové umřeli.
Mladý Danby se věnoval politice, John Bacon byl s prominutím budižkničemu, mladší Roger zase skoro celý život cestoval po světě a tak se na celý spor zapomnělo.
„Takže se dodnes neví, komu to patří?“
Podle jiné verze oba lordy ty spory unavily a tak šli za králem, aby je jako rozsoudil, jenže Henry VIII zrovna v té době pálil za Annou Boleynovou a tak na ně neměl čas ani náladu a řekl, že když se tedy nemohou dohodnout, tak že on král jim ten les zabavuje a bude tam mít svou honitbu a jestli se jim to nelíbí, tak že kat má zrovna čerstvě nabroušenou sekeru.
„Pane Taylore, přestaňte už a řekněte mi jak to doopravdy s tím lesem je, ale žádné historky, jen pravdu!“

„Tedy žádnou mapu, na které by to bylo vyznačeno jinak, jsem nikdy neviděl a pokud vím, tak ani nikdo jiný, ale nevím, jestli nebyla ve vlastnictví Danbyů.“
„Ten rošťák,“ zasyčela, „ale počkej Danby! Já ti dám! Je vůbec nějaká možnost jak zjistit komu to tam doopravdy patří? Chtěla bych v té věci mít jistotu.“
„Snad smlouvy, doklady o koupi, nebo něco takového existuje.“
„Pravda,“ řekla teď už klidně, „když jsem se rozhodla trávit tu většinu času, prohlédnu rodinné dokumenty, ale tomu Danbymu to stejně nedaruji!“

Byl jsem moc rád, že se její vztek obrátil na někoho jiného, tahle dáma uměla být ostrá jak břitva! Začal jsem s tříděním knih a byl překvapen, že je mezi nimi jsou většinou cestopisy, knihy o přírodních vědách, historii. Našel jsem i díla alchymistická, Nostradamovy Ceturie, ba i několik grimoárů.
Vešel sluha a nesl mi přesnídávku. Když viděl prázdné regály a vratké sloupy knih, jen pohrdlivě nakrčil obočí a pak už jsem ho víckrát neviděl. Další den už mi přinesla jídlo děvečka z kuchyně. Od ní jsem se také dozvěděl, že madam je pryč v Londýně.

Přiřítila se do knihovny o několik dní později. Byla bledá jako křída a rozčilená tak, že byla ledově klidná. Namířila na mě prst jako hlaveň revolveru: „ Za všechno můžete vy! Kdyby jste mě netahal do té jeskyně a nevyprávěl mi ty vaše povídačky, tak jsem mohla žít v klidu. Celou cestu jsem přemýšlela, co vám mám udělat. Nejspíš vám nejdřív nafackuju, pak vás uškrtím a nakonec nakopu a ještě to bude málo!“
Mohl jsem namítnout, že do jeskyně se chtěla podívat ona, ale to by mě asi v té chvíli asi opravdu začala škrtit.

„Aby jste věděl, byla jsem v Londýně zařídit nějaké své věci a tak jsem zašla do královského kartografického ústavu. Vysvětlovala jsem těm hlupákům, co chci, ale oni to nepochopili. Prý nač potřebuji vidět staré mapy, když existují nové. Nakonec jsem z nich vypáčila, že ty staré se ukládají do archívu, ale v tom se nikdo nevyzná. Nedá se to dohledat. ……Ale to ještě nic není. Pak jsem jela k Danbymu, aby mi ukázal tu svojí slavnou mapu.“
Její hlas stoupal k nebezpečným výšinám: „Nabídl mi sňatek! Prý aby se obě panství spojila a uzavřel se tak letitý spor. Taková drzost!“

Chtěla na důraz svých slov praštit do stolu, ale pak si uvědomila, že je plný knih a její ruka zůstala v půli pohybu.
„Nafoukanej!..... hnusnej!......... slizoun, co vypadá jako bečka whisky.“
„Kde vůbec sebral tu odvahu?“ byla to řečnická otázka, ale já to v tu chvíli nepochopil. „Jste velmi krásná žena.“
Bylo to jako, když sopka náhle přestane chrlit: „ Taylore,“ řekla vyčítavě, „ vaše lichotky přicházejí vždy tak nenadále a v tak nevhodný čas. Byla jsem tak pěkně rozpumpovaná…“
Tehdy jsem pochopil, že to není náladová žena, ale že úmyslně přehrává a prostě se tím náramně baví.
„Samozřejmě jsem mu řekla, že sňatek nepřichází v úvahu a jestli chce znova otevřít ten spor o jeskyni, tak ho vyzvu na souboj. Jako mladá holka jsem chodila do střeleckého kursu a trefovala se víc než dobře. Můj otec mě totiž vychovával jako kluka, víte?“

„Já si myslím, že on tenhle Danby ani neví, kde by mapa mohla být, protože s tím rodem vlastně nemá nic společného.“
„Jak to?“ zeptala se už klidně.

Začal jsem vyprávět:
Lord Danby nebyl špatnej člověk, ale k stáru se myslím začal trochu nudit a tak se dal na hazard. Vyhlídla si ho taková partička podvodníků, ve které mě hlavní slovo nějaký Leo Hooker. Skouleli to s ním tak jako před ním se spoustou lidí. Nejdřív ho nechali trochu vyhrávat, pak, jakoby se k němu štěstí obrátilo zády, zase malinko prohrával. Pak to zas vypadlo, že se to otočilo. Když byl v náladě a popadla ho ta správná hráčská vášeň, navnadili ho a připravili hru, ve které to vypadalo, že musí vyhrát. Vsadil všechno, všechen majetek a prohrál.
Sebrali ze zámku všechno, co bylo cenné a dalo se prodat a začali si ve světě užívat. Jen ten Hooker ne, usadil se na zámku. Slíbil rodině, že je tam nechá bydlet, když mu prodají titul, ale pak je terorizoval tak, že se sami sebrali a odjeli do Nového světa. Když pak ti druzí své podíly prohýřili a přišli za ním s prosíkem, poštval na ně své lovecké psy. Tak to je Hooker alias lord Danby.

„Jak tohle všechno víte? A proč s tím nikdo nic neudělal?“
„Můj otec jim taky takhle nalít. A trest? Nejsou důkazy, a kde není žalobce, není soudce a trest.“ „….. a takovej všivák, taková verbež si dovolí nabídnout mi sňatek. Jako kdyby sjednával prodej nábytku. To mu neprojde!“
Otočila se a vyplula majestátně ven.
Několik dalších dní jsem jí neviděl a od děvečky z kuchyně jsem se dozvěděl, že je opět v Londýně. V knihovně mezitím rychle mizely kupky knih a ty nyní zaujímaly spořádaně místa v regále. Do spousty z nich bych se strašně rád začetl, ale to bych nebyl nikdy hotov a tak jsem si vysnil, že až bude hotovo, požádám lady, abych si mohl knihy půjčovat. Snil jsem si o klidném stáří, kdy usazen ve starém proutěném křeslíku u mě doma pod starým dubem, budu číst jednu knihu za druhou…… Po dlouhé době se v knihovně objevil starý sluha se svou prkennou chůzí a ohlásil knihovně: „ Lady vás zve na odpolední čaj do altánku. Máte se dostavit hned.“
Mě okázale ignoroval.
K mému překvapení v altánku seděl i Danby. Lady mi pokynula, abych přišel blíž a posadil se. Tvářila se sladce jako kočka, která právě snědla smetanu.
„Vy se pánové jistě znáte, tak vás nemusím představovat,“ začala a pak už byla k nezastavení: „ Pane Danby, uznávám, že jsem při své návštěvě u vás reagovala poněkud prudce, ale to víte, jsem velmi impulsivní žena…..“
„Bohužel, jak už jsem řekla, sňatek není možný, protože jsem již zasnoubená se zde přítomným panem Taylorem, který si pospíšil a požádal mě o ruku již před nějakým časem…..“ Pod stolem jsem inkasoval kopanec, na znamení abych byl zticha.
„……… Dosud jsme toto naše zasnoubení tajili a nechávali oficiální oznámení na vhodnější dobu, ale nyní je mi jasné, že to byla chyba……….“
Nevěřil jsem tomu, co slyším, ale to byl teprve začátek.

…….chápu, že je to pro vás velmi těžké zklamání, ale protože mír a dobré sousedské vztahy jsou mi nadevše, rozhodla jsem se připravit listiny, ve kterých uznávám vaše vlastnictví lesa, jeskyně, zde se nalézající, jakož i blízkého pramínku….. pod jedinou podmínkou. Dovolíte mi, abych tam to místo občas mohla navštěvovat. Je to tam velmi malebné a uklidňující.“
Musím se přiznat, že jsem vůbec netušil, kam míří a netušil to ani Dandy, který snaživě kýval na souhlas, fascinovaně na ni zíral a marně se snažil narvat ukazováček do miniaturního ouška čínského čajového šálku.
„Myslím, že by bylo velmi stylové, kdybychom listiny podepsali na místě samém, co říkáte pánové?“ a zatleskala rukama jako malá holčička, která právě dostala báječný nápad. Nečekala co my na to a vedla dále svou: „ Vy tu svého koně máte, že lorde?...... a pro nás dva jsou již připraveni.“ Tentokrát zvolila dámské sedlo a když mi podkoní pomáhal na Gastona, všiml jsem si, jak se na mě kůň podíval, zvedl oči k nebi a pak ještě jakoby si povzdychl nad těžkým koňským osudem, že musí nosit takové jezdce jako jsem já.

Bylo prosluněné odpoledne, když jsme dojeli na známý palouk. Sesedla z koně, chvíli se procházela jen tak kolem a pak rozehrála další etudu: „Je tak dusno, půjdu se ochladit do jeskyně, z té cesty se mi udělalo trochu mdlo. Drahý Rogere, došel by jste laskavě k mému koni? V sedlové brašně mám připraveny potřebné listiny, inkoust a pera. A vy lorde, zde je můj kapesníček, buďte tak laskav dojděte ho namočit k pramínku, abych si mohla osvěžit čelo.“…... a vešla dovnitř jeskyně.
Došel jsem pro žádané a vešel za ni. Otočila se na mě, vrhla zničující pohled a sykla: „Proboha netvařte se tak blbě a nechápavě!“

Danby byl pryč poněkud déle, ale pak přeci jen vešel dovnitř a najednou byl samý chvat: „Kde jsou ty listiny? Samozřejmě je velice rád podepíši. Co bych neudělal pro mír mezi námi.“
Podal jsem mu namočené pero a on oba papíry rychle podepsal a pak ten svůj v rychlosti, jako se bál, že si to lady rozmyslí, popadal a schoval.
„ A nyní,“ uklonil se k dámě, „mě jistě omluvíte, máme ještě nějaké povinnosti. Přeji hezký den!“ Vyslal jsem k lady tázavý pohled. Zamračila se, čímž mi dávala najevo, že na vysvětlování je ještě brzy. Posléze jsme vyšli ven, oprášila si ruce, jakoby na nich měla imaginární prach a řekla : „Tak to bychom měli.“
A já se zeptal: „Můžete mi prosím už konečně vysvětlit, co to všechno mělo znamenat?“ „Víte, jak se v Africe chytají opičky?“
„Ne.“
„To se vydlabe otvor s úzkým hrdlem a dovnitř se vloží ořech. Opice přijde, natáhne ruku dovnitř a uchopí ořech, ale pak už ruku nemůže vyndat ven. Nedokáže se smířit s myšlenkou, že by se měla vzdát kořisti a tak je lapena.

Při své poslední návštěvě Londýna jsem nakoupila trochu zlatých nuggetů a teď při tom pobíhání jsem jich pár nenápadně vhodila na dno studánky u pramínku. To byl ten ořech pro opičku jménem Danby a jak vidíte chytil se a je teď přesvědčen, i díky těm starým příběhům, že je zde zlatá žila. Bude trochu divné, když tu nenajde další zlato, ale to už mám taky vymyšlené. Občas přijdu a pár nuggetů mu dám, že jsem je našla ve studánce. Brzo dojde k přesvědčení, že on tam nic nenachází, protože tam chodí lidé mu to vybírat a pošle tam někoho hlídat, jenže pak už nebude věřit nikomu a to imaginární zlato pro něj bude stejně neodolatelné jako pro opici ořech a jeskyně a pramen ho bude držet v pasti stejně jako tu opici, už nikdy nebude mít klid. Možná se z něj stane taky poustevník.“
„To je naprosto geniální!“ vydechl jsem.
„Hmmmm, no konečně vaše lichotka přišla v tu správnou dobu, začínáte se zlepšovat. Ještě neodcházejme, ještě musíme probrat to naše zasnoubení.“

„To bylo jen součástí té hry ne?“
Ticho.
„Nebo nebylo?“
Odpověď jsem našel v jejích očích.

„Poklekněte a chci teď a tady slyšet vaši krásnou žádost o ruku.“
Už jsem se od ní nakazil a tak jsem opravdu poklekl a teatrálně spustil: Smekám tu svou starou hučku
Prosím o vši spanilou ručku
Poslalo mi nebe samo
Vás krásná dámo
To práce Amora je skvělá
Já miluji vás zcela……

„.. přestaňte už žvanit pane
ať konečně hubičku si dáme……“ doplnila.

Místo posedávání pod stromem a četby knih, mě čeká jistě velmi rušný život.

---

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku