Autor : © ©Karel Šlajsna
Název : TAJEMSTVÍ ZLATÉ LANĚ. ( Poprvé zverejneno v autorove blogu "SFINGA - povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )





TAJEMSTVÍ ZLATÉ LANĚ.

Ten den mě vzbudily strašlivé skřípavé zvuky. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to hraje Holmes na housle. Vzal jsem si župan a vešel do pokoje. „Proboha Sherlocku, nemůžete s tím přestat? Vždyť je teprve půl desáté!“
Odložil housle: „Promiňte Watsone, improvizace mi pomáhá při myšlení, které v brzké době jistě budu potřebovat.“
„Máme případ?“


„Zdá se, čtete!“ odpověděl a smyčcem ukázal na čajový stolek, kde ležel otevřený dopis. Vzal jsem ho do ruky a četl:

Vážený pane Holmesi,
Paní Higginsová, mě před časem vyprávěla, jak skvělým způsobem jste jí pomohl v její záležitosti a tak se i já k vám obracím s prosbou o pomoc.
Prožila jsem velmi zvláštní příhodu a chtěla bych vás poprosit o váš názor, případně by mě velice potěšilo, pokud byste byl tak laskav a ujal se objasnění této záhady. Přijedu zítra dopoledním vlakem z Morecambe.
Lisa Thompsonová

„Nuže Watsone, znáte mé metody. Co jste vyčetl z tohoto dopisu?“
Pozorně jsem si dopis prohlédl: „ Myslím, že majitelka je dosti majetná, soudě podle toho, že jde o kvalitní papír. Také pečlivá, písmo je skutečně velmi úhledné.“ s tím jsem dopis odložil. „Výborně! Přeci jen jste něco pochytil!“
„Uniklo mi snad něco?“ zeptal jsem se trochu popuzeně.

„Skoro všechno. Měl jste pravdu v tom, že jde o majetnou dámu, ale co dál? Tak zaprvé, je to svobodná slečna….“
„Podle čeho tak soudíte?“ skočil jsem mu do řeči.
„Kdyby byla vdána, svěřila by se nejspíš nejdříve manželovi a přijeli by spolu, to je přeci zcela jasné, ne?

Dáma píše skutečně velmi pečlivě, ale přeci na jednotlivých literách jsou znát jisté znaky, které svědčí o tom, že psala velmi často. Živila se tedy jako písařka.
A dále, co jste usoudil z toho zvláštního složení dopisu? Nejprve na třikrát na šířku a poté ještě na polovinu? Nuže měl byste vědět, že jedině ministerstvo námořnictví používá podlouhlé obálky, do který je nutno skládat dopisy tímto způsobem. Slečna Lisa to udělala, ale pak si uvědomila, že do běžné obálky se jí dopis takto nevejde a tak ho prostě přeložila ještě napůl. Nicméně toto zaměstnání v nedávné době opustila, aby se ujala nějakého majetku.“
„A to jste usoudil z čeho?“

„Ale Watsone, vždyť je to tak jednoduché! Přesídlila na venkov, odkud jistě nemůže pravidelně dojíždět do Londýna za prací. Jestliže opustila práci na tak významném postu, znamená to, že je nyní dostatečně finančně do budoucna zabezpečena. Ostatně se to brzo dovíme,“ a Holmes vytáhl hodinky, „ ranní vlak z Morecambe přijel do Londýna před chvílí. Pokud se slečně Lise podaří nalézt drožku, bude tu do deseti minut.“

Holmes měl dobrý odhad, neuplynula ještě ani čtvrthodinka a paní Hudsonová přiváděla Lisu Thompsonovou do našeho pokoje.
Byla to asi šestadvacetiletá dívka štíhlé postavy a její hezký vzhled kazilo jen hejno pih na obličeji. Holmes když chtěl, uměl být velmi milý. Hned co sebe i mne představil, nabídl dívce křeslo a čaj. „Ne díky,“ odpověděla, „již jsem posnídala ve vlaku.“

Holmes tedy usedl do svého oblíbeného křesla, sepjal ruce, tak jak to často dělával a vybídl slečnu Thompsonovou, aby vypověděla, proč přijela.
Nejprve se po nás trochu ostýchavě podívala, ale když viděla Holmesův povzbudivý pohled, začala pomalu vyprávět:

„Musím nejprve začít tím, co zdánlivě s celou věcí moc nesouvisí, abych vám vysvětlila souvislosti. Jistě znáte příběh Francise Drakea a jeho Zlaté laně. Nuže pak také víte, že když se vrátil do Anglie, přivezl sebou nesmírné bohatství. Velkou část věnoval královně, další pak vyhradil pro sebe a své námořníky.

Od jednoho z jeho kapitánů odvozuje původ i náš rod, který pak po celé věky zůstal věrný námořnickému řemeslu. Náš prapředek se poté, co dostal svůj díl, na moře již nevrátil, odstěhoval se na pobřeží poblíž Morecambe, kde si nechal vystavět dům. Asi to byla jistá nostalgie, že ho pojmenoval Zlatá laň a jednotlivé části pak Přední, Střední a Zadní paluba. Nechal dokonce vystavět dvě věže, nazvané Hlavní a Zadní stěžeň.

Můj otec se bohužel dočkal jediného potomka a tím jsem byla já. Vychovával mě sice jako chlapce, ale protože jsem nemohla pokračovat v rodné tradici námořníků, zasadil se alespoň o to, aby byla přijata jako písařka na námořní ministerstvo.“

Holmes mi v této chvíli věnoval významný pohled, ale slečna Lisa si toho nevšimla a pokračovala: „Před rokem se stalo hrozné neštěstí, můj otec, který velel dělové fregatě Jejího veličenstva, byl zahnán do strašlivé bouře. Loď se potopila a všichni zahynuli. Musela jsem opustit místo v Londýně a převzít starost o dům.

Nejprve jsem se chtěla obrátit na zprostředkovatelskou firmu, ale dosavadní správce pan Brown, mě přesvědčoval, že bude mnohem výhodnější, když přijmu služebné z okolí a hned mi také nabídl služby svého syna a jeho ženy.

Popravdě, když mi byli představeni ani jeden z nich ve mě nevzbudil důvěru a sympatie, ale pan Brown tak naléhal, že jsem nakonec souhlasila. Brzo jsem zjistila, že to byla velká chyba. John, jak se jeho syn jmenuje, stejně jako jeho žena byli ve vykonávání mých příkazů velmi liknaví a jídla které ona vařila, mi moc nechutnala. Když jsem jim to vytkla, slibovali nápravu a také se jakoby náhodou objevil pan Brown a znovu mě ujišťoval, že bude vše v pořádku. Pak když jsem šla kolem kuchyně, náhodou jsem zaslechla, jak někomu říká:

„ Koukej se chovat slušně, jestli se ti podaří nalézt ty dokumenty, budeme boháči.“
Tehdy ve mně vzklíčilo podezření, že se tu chystá nějaká nepěkná věc. Začala jsem se na noc zamykat a pod polštář jsem si vždy připravila nabitou pistoli a dávala si na ně velký pozor.
Je pravda, že po této příhodě jsem jim již téměř neměla co vytknout, John se opravdu snažil a i jeho žena se ve vaření polepšila, ale klid mi to nepřineslo, naopak jsem se stala ještě obezřetnější, a zvykla jsem si spát velmi mělce.

Je to asi čtrnáct dní nazpět, kdy mě v noci probudil jakýsi šramot. Vyndala jsem pistoli, vzala na sebe plášť a opatrně otevřela dveře. Spatřila jsem jakési světlo, které právě mizelo za rohem chodby. Pomalu a opatrně jsem ho následovala. Byl to John. Šel do knihovny a pomalu svícnem kroužil kolem regálů. Čekala jsem ukryta za rohem, co se bude dít, ale on s tím po chvíli s tlumeným klením přestal a rychle se vracel zpět. Ledva jsem stačila uskočit a ukrýt se.

Bušilo mi srdce vzrušením tak silně, že jsem byla přesvědčena o tom, že to musí slyšet, ale on kolem prošel nevšímavě, něco si potichu mumlaje.“
„Nevyprávím to moc zdlouhavě?“přerušila slečna Lisa své vyprávění.
Ne, jen prosím pokračujte, je to nesmírně zajímavé!“
Viděl jsem, jak Holmes září nadšením.

„Myslím, že v tom má prsty i pan Brown, ale rozhodla jsem se, že bude rozumnější pro tuto chvíli předstírat, že nic nevím a napsat vám. Pak jsem Johna poslala na poštu a jeho ženu do blízké vesnice na nákup. Protože je vaše jméno dobře známé, adresovala jsem dopis své přítelkyni paní Higginsové, která vám ho, jak vidím, předala.

Jakmile jsem byla doma sama, vzala jsem svícen a šla do knihovny rozhodnuta, zjistit, co tam v noci pohledával. Chodila jsem tedy stejně jako on kolem regálů. Možná to bylo také tím, že jsem stále po očku hlídala příjezdovou cestu, abych viděla vracejícího se sluhu a tak jsem opravdu nenašla žádný důvod, proč v noci podnikl ten podivný pokus. To je vše.“ Pohlédla na Holmese.

Holmes se zeptal: „ Slečno Liso, přinesla jste do domu nějaké listiny, které jste zdědila po otci?“ „Ano je to přesně tak,“ odpověděla, „ Jsou to rodinné písemnosti a otec mě vždy velice důrazně nabádal, aby je pečlivě opatrovala, jsou prý velmi cenné. Než jsem odešla na venkov, měla jsem je, s dovolením ministerstva, uschovány v jejich tresoru a nyní po tom incidentu je nosím stále u sebe. Zde jsou.“

S těmito slovy vyndala z kabelky velkou obálku a vyndala tři silně zažloutlé pergameny. „Na jedné listině je znázorněn, jak vidíte, náš rodokmen. Zde na tom druhém je stařičký plán našeho domu. A toto je kasperský list podepsaný samotnou královnou Alžbětou.“
Sherlock listiny pozorně prohlížel, ale pak je odložil. „Slečno, myslíte, že se k těm listinám mohl dostat někdo z vašeho služebnictva?“ „Teď když jste se o tom zmínil, vzpomínám si, že jsem jednou zapomněla obálku na nočním stolku a mám pocit, že když jsem se vrátila, nebyla na svém místě.“
Sherlock vstal a zvolal nadšeně: „ Milá slečno, počínala jste se nadmíru důvtipně a máte můj velký obdiv. To co jste mi vyprávěla je nadmíru zajímavé a rozhodně tomu budu věnovat svou veškerou pozornost. Bohužel mám však ještě dnes zde v Londýně nějakou práci, ale zítra za vámi přijedu a doufám, že se mi podaří do této události vnést světlo. Dnes v noci se ve své ložnici zamkněte a nevycházejte ven za žádných okolností.“

Slečna Lisa Thompsonová vstala, poděkovala a měla se k odchodu. Sotva se však za ní zavřely dveře, Holmes vyskočil jako čertík a volal: „Mapu, kde mám mapu! Watsone, rychle se přichystejte, odjíždíme a nezapomeňte sebou vzít svůj starý vojenský revolver.“
„Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat? Proč jsme nejeli se slečnou Thompsonovou?“ „Později Watsone, později. Teď na to není čas, spěchejme!“

Během několika málo minut jsme vyběhli na ulici a Holmes už mával na drožku. Na nádraží jsme přijeli chviličku před odjezdem vlaku. Místo hlavního vchodu mě Holmes táhl ke vchodu pro zaměstnance. Na peron jsme dorazili opravdu v poslední vteřině, sotva za námi zaklaply dveře kupé, lokomotiva dlouze zapískala a vlak se dal do pohybu.

Usedli jsme a Holmes si na kolenou rozložil mapu. Ta jeho přezíravost mě občas popuzovala, ale chápal jsem, že jeho mysl je tak ponořená do případu, že nic jiného nevnímá: „ Řeknete mi už konečně, proč jste jí řekl, že přijedeme zítra a pak ten spěch?“
Zvedl oči od mapy: „ Ach Watsone, cožpak to není zřejmé? Vždyť kdybychom tam přijeli s ní, jistě by si ti lidé dali pozor. Nemám žádné důkazy, jen teorii, kterou je třeba ověřit. Je třeba je chytit při činu a to můžeme jen tehdy, když nebudou mít tušení o naší přítomnosti.“

„A řeknete mi, oč tu sakra jde?“
„Watsone, zatím jsou to jen mé teorie utkané z tenounkých nití indicií a vy víte jakou mám nechuť je presentovat, dokud nemám v rukou fakta a důkazy.“
„Mohl jste alespoň slečně Lise říci, že jí budeme nablízku.“
„Je to sic velice chytré a podnikavé děvče, ale mám vážné obavy, že by se nedokázala přetvařovat a nechtě by tak vše prozradila. Podívejte,“ a zabodl svůj štíhlý prst do mapy, „ slečna Lisa jistě vystoupí v Morecambe, kde má jistotu, že sežene odvoz domů. Kdybychom tam vystoupili také, pak by nás jistě zahlédla, ale o kus dál se železniční trať obrací směrem k poběží a tady ( ukázal na mapě) je malá vesnička, kde vlak též staví, tam vstoupíme.“

„Proč si myslíte, že tam nevystoupí také slečna Lisa?“
„Protože tam povoz nesežene a musela by jít pěšky dobře více než tři míle po silnici, ale my, podívejte, půjdeme tudy, tou pěšinou, která je tu vyznačena. Ta nám cestu zkrátí na polovinu a to pro muže našeho ražení není žádný problém. Tak možná budeme u domu ještě dřív, než tam přibude slečna Thompsonová.“

Holmes to měl jako vždy vymyšlené naprosto dokonale, jeho analytický mozek myslel na každý drobný detail a mýlil se jen velmi zřídka. Měl pravdu i tentokrát. Když vlak zastavil v Morecambe, opravdu jsme okénkem zahlédli slečnu Thompsonovou, jak prochází mezi lidmi nádražním portálem. Naopak na malé zastávce, jsme byli jediní cestující, kteří vystoupili. Holmes zahnul kolem dřevěného přístřešku na polní cestu stejně jistě, jakoby tudy chodil denně. Vedla nejprve hlubokým úvozem, pak lesíkem, který náhle končil a nám se naskytl úchvatný pohled na rozeklané skály na pobřeží a dům, který byl díky svým dvěma věžím viditelný již zdaleka. Přidali jsme do kroku.
Cesta uhýbala prudce vpravo, kde přes malý potůček vedla dřevěná lávka a pak už se před námi objevil dům v celé své kráse. Měl bych nenapsat, že opravdu se svými věžemi vypadal spíše jako nějaký podivný hrad. Kryti nízkým remízkem před nevítanými pohledy postupovali jsme teď již opatrněji stále blíž.

Konečně jsme měli dům i celé prostranství před sebou jako na dlani. Tady se Holmes zastavil a nastavil prst: „Slyšíte?“
Měl opravdu dobrý sluch, protože teprve když jsem se soustředil, uslyšel jsem vzdálený pravidelný klapot kopyt. Po chvíli se za zatáčku skutečně objevil povoz, kde na kozlíku seděli dva lidé. Jedním z nich byla nepochybně slečna Thompsonová. Z budovy jí vyšli naproti dva muži.

Holmes se pohodlně usadil a řekl: „Tak, nyní je jeviště připraveno pro nadcházející dějství. Nechcete se, Watsone, trochu posilnit?“ zároveň vytáhl z kabely dva obložené chleby, jeden mi podal a do druhého se s velkou chutí zakousl. Sotva jsme dojedli, Holmes zavřel oči a zdálo se že spí, zatímco já jsem byl velmi nervózní, netuše, co se bude dít, jen důvěra v mého přítele mě udržovala v klidu. Zdálo se mi, že čas se nekonečně vleče.

„Hej vzbuďte se Watsone!“
Otevřel jsem oči a viděl, že Holmes stojí nade mnou a že už je skoro tma.
„Jen jsem si trochu zdříml,“ omlouval jsem se.
„Jistě,“ pravil Holmes sarkasticky, „už dobrou hodinku mi tu spíte jako nemluvně a měl jsem co dělat, aby vaše chrápání nedoléhalo až do domu. Nuže pojďme.“
Podíval jsem se na dům, většina oken byla temná, svítilo jen světlo ve dvou oknech. Jedním byla patrně kuchyň, druhým pokoj slečny Thomsonové.

Jestli si dobře pamatuji, pak okna do knihovny jsou tamo,“ šeptal cestou Sherlock.
„A vida, cesta je volná!“ řekl, když zjistil, že jedno z oken je nepatrně otevřeno. Vyhoupl se svižně na parapet a v okamžiku byl uvnitř. Podal mi ruku a já ho následoval.
Velkou místnost vroubily kol dokola regály plné knih. Stranou u krbu pak byl stolek a dva velké ušáky, uprostřed pak sekretář a velký stůl. Pohybem mi Holmes naznačil, abychom se za ta křesla ukryli.

Mnohokrát jsem se v Indii účastnil lovu na tygra, ale nikdy jsem nebyl tak rozrušen jako tehdy, kdy jsme v tom setmělém pokoji čekali na zcela jinou kořist.
Ostatně to netrvalo dlouho a do místnosti vstoupil mladý muž. Byl to nepochybně sluha John. Svícen ozařoval jeho bledou tvář. Přistoupil k oknu a pomalu se svícnem kroužil. Hned jsem si uvědomil, že komusi venku dává znamení. Vzápětí odložil svícen, otevřel okno dokořán a pomohl dovnitř druhému muži.

Do tváře jsme mu neviděli, ale podle sípavého dechu to musel být starý muž, kterému rychlá chůze již činila potíže.
Sotva byl uvnitř, obořil se na toho mladého: „ Tak co? Našel jsi to?“
„Ne otče a znova říkám, že se nechci podílet na získání majetku, který mi nepatří. Slečna se k nám chová velmi vlídně a tohle je vůči ní velmi podlé. Nebudu ti už pomáhat!“

„Hlupče! Tak zůstaneš celý zbytek život chudým ťulpasem! Zasvětil jsem hledání mnoho let a nyní, když se konečně díky šťastné náhodě blížíme k cíli, odmítáš pomoct otci? Paní byla skoro celý den pryč, měl jsi čas najít tajný vchod umístěný někde zde v knihovně. Cos dělal, mluv!“
„Ne a ne! Už ti nebudu pomáhat otče, nemůžeš mě odkazem na synovskou oddanost nutit podílet se na této nečestné věci.“
„Tak dobrá, ale už nejsi můj syn. Nechci tě ani vidět! Neopovažuj se i jen přiblížit k domovu, vypráskám tě holí, jako posledního vandráka,“ syčel ten starší nenávistně. Poté s hekáním přelezl přes parapet a zmizel do tmy.

Bylo mi to velice trapné, že jsem byl nechtěným svědkem rodinné hádky. Pohlédl jsem na svého přítele, ale jeho výraz, pokud jsem mohl v šeru vidět, byl naprosto neproniknutelný. Sotva otec zmizel, vyskočil Holmes, uchopil mladíka pevně za ruce a přikryl mu ústa. „Pst, nekřičte, jsme přátelé! Já jsem Sherlock Holmes a tohle je můj přítel Watson, slečna Thompsonová nás najala, abychom jí pomohli, protože vaše činnost jí neunikla.“

Mladík se nevzpíral. Holmes povolil jeho sevření a pokračoval: „Teď si prosím sedněte zde a uklidněte se. Slyšeli jsme nechtě hádku s vaším otcem a víme, že jste omítl podílet se na krádeži u vaší paní, naše sympatie jsou na vaší straně mladíku, a pokud to jen trochu půjde tak o vaší účasti na této věci pomlčíme!“

John byl bledý jako křída, trochu se ještě chvěl, ale poslechl, usedl do křesla a snažil se soustředit své myšlenky. Pak začal vyprávět: „Nuže pánové, jak se zdá, musím vám důvěřovat. Stejně asi nemám na výběr.

Jak asi víte, otec slečny Lisy byl námořník a tak v domě pobýval jsem zřídka. O chod domu se mu staral právě můj otec. Vše začalo asi před dvěma lety, kdy se před ním kapitán zmínil, že vlastní nějaké velmi cenné dokumenty. Můj otec to pochopil tak, že tyto listiny obsahují nějaký poukaz o bohatství po předcích. Postupně této své představě naprosto propadl, a vymyslel si, že jde o část majetku, který dostal prapředek Thompsonů-Drakeův kapitán, i když k tomu neměl žádný reálný podklad. Prohledával celý dům, kousek po kousku, pak i celé okolí, ale na nic nepřišel. Myslím, že postupně se mu tato myšlenka stala tak utkvělou, že z toho pozbyl zdravého rozumu. Po kapitánově tragické smrti sem přišla slečna Thompsonová. Otec mě přinutil, abych opustil místo, které jsem měl na pile a nastoupil sem jako sluha. Uznávám, že zpočátku jsem byl velmi neobratný a také zaujatý, ale postupně jsem poznával, že paní je dobrý člověk. Také jsem zprvu podlehl naléhání otce a špehoval ji. Tak jsem měl možnost nahlédnout do listin, které byly pro její rodinu tak cenné. Nejdůležitější se mi zdál být plánek domu a tak jsem si v rychlosti udělal zběžný náčrtek. Otec z něj odhadl, že zde v knihovně musí být ještě jeden-tajný vchod do jižní věže. Nepodařilo se mi ho však nalézt. To je vše. Myslíte, že mám naději, že mne slečna Thompsonová nepropustí?“

„Slíbit vám to samozřejmě nemohu, ale i když před ní nemohu zamlčet váš podíl na celé věci, zdůrazním, že to bylo jen ze synovské poslušnosti a že ve vás nakonec zvítězilo čisté svědomí a odmítl jste v tom dále pokračovat.“
„Děkuji, víc asi nelze v mé situaci žádat.“
„Dobrá hochu, nyní se odeberte na lůžko a klidně spěte, věřím, že vše dobře dopadne a s vaším otcem to také vyřídíme.“

Sotva za mladíkem zaklaply dveře, zamnul si Holmes ruce a obrátil se na mě:
„No, co tomu říkáte Watsone?“
„Vy jste to předpokládal Sherlocku?“

„Ano, odpovídá to mým předpokladům, i když musím přiznat, že ten mládenec mě mile překvapil. A teď! Nejste-li ještě unaven, mohli bysme se pustit do vyluštění tajemství této místnosti.“ „Na spánek v tuto chvíli nemám ani pomyšlení, hořím zvědavosti!“
„Nuže vzhůru za tajemstvím dávného korzára!“ zvolal Holmes teatrálně a popadl ze stolu svícen. „ ten chlapec na to šel dobře, když předpokládal, že tajná dvířka budou mít někde škvíru, kterou půjde dovnitř průvan, který rozkmitá plamen svící, jen si počínal příliš nepříliš pozorně.“

Se svícnem v ruce se pomalu posouval podél regálů. Pozorně jsem ho sledoval a opravdu, v jednom místě se plameny svící trochu zachvěly. Holemes si toho také všiml, posunul svícen kousek dál. Tam svíce plály klidně, Znova se vrátil na místo, kde svícen držel předtím a plameny se znova rozkmitaly. „Ano tady je to,“ zvolal nadšeně, „teď je třeba ještě nalézt mechanismus, který dveře otevírá. Podržte mi prosím ten svícen.“ S těmito slovy mi ho podal. Držel jsem ho vysoko, abych co nejlépe osvětloval celou plochu a Holmes si ji prohlížel z těsné blízkosti, malý kousek po kousku. Jeho ruce přitom tápaly po povrchu jako ruce slepce. I když jsem ho již takto při podobné činnosti viděl mnohokrát, vždy znova jsem nemohl potlačit obdiv k jeho zvláštní schopnosti plně se soustředit. Těžko odhadnout jak dlouho to trvalo, možná půl hodiny, možná více, když se jeho ruka dotkla jedné ozdoby na rohu knihovny a ta se v tu chvíli pohnula.

Někde cvakla neviditelná západka a část knihovny asi pět stop vysoká se trochu rozevřela. Nicméně bylo zapotřebí, abychom spojili oba své síly a dvířka otevřely zcela, protože starý mechanismus byl notně zarezlý.
Nahlédl jsem opatrně dovnitř. Úzké točité schody se strmě vinuly někam vzhůru. Vytáhl jsem revolver a chystal se vstoupit. Holmes na mě kývl: „Jsem si jist, že toho nebude zapotřebí. Já první!“ Stoupali jsme tedy vzhůru, až nakonec schody končily na plošině, kde byl jen prostý stůl, židle a lafeta na které byl upevněn velký mosazný námořní dalekohled. Rozednívalo se. Sherlock nahlédl do okuláru a pak mě též pobídl. Viděl jsem v mlhavém raním oparu širé moře. „Nic tam není,“ řekl jsem trochu zklamaně, „jen moře.“

„Správně! Starý námořník se sice s lodí a mořem rozloučil, ale stýskalo se mu, tak si sem nechal nainstalovat dalekohled, aby mohl alespoň z dálky pozorovat, to co mu tolik přirostlo k srdci.“ „Ale nač k tomu potřeboval tajný vchod?“
„Myslím, že původně až tak tajný nebyl, ale když první majitel zemřel, z další generace sem na věž již nikdo nechodil a na vchod se postupně zapomnělo. Pojďme dolů, je na čase posilnit se a pak probudit naší klientku a seznámit jí se stavem věcí.“
Sešli jsme dolů a prošli domem do kuchyně. Mladý Brown už byl vzhůru. Stále ještě byl velice bledý. Vysvětlil ženě, že jsme hosté slečny Thompsonové. Připravila nám snídani a zvědavě po nás pokukovala.

„Našli jsme ještě v noci, to co váš otec tolik let hledal, ale obávám se, že by byl těžce zklamán. Jde o pouhé schodiště vedoucí na pozorovací stanoviště na věži, nic víc.“
Smutně zakroutil hlavou: „ Myslím, že i kdybyste mu to ukázali, stejně by tomu nevěřil a žil by dál ve své iluzi. Nebo by nepřiznal svou chybu.“
„Dobrá, jak myslíte. Já jsem přesvědčen, že by to otupilo jeho zlobu, ale je to vaše rozhodnutí.“ Dopil čaj, vstal a obrátil se ke mně: „Nyní můj příteli je na čase, abychom zašli za slečnou Thompsonovou. Věřím, že bude potěšena.“

Ve chvíli, kdy vstával od stolu, slečna Lisa vešla dovnitř. Když nás uviděla, povytáhla udiveně obočí a optala se: „Pánové, vy zde? Co to má znamenat? Vysvětlíte mi to?“
Jak už jsem psal, Holmesův vztah k ženám byl vždy velmi rezervovaný, ale když chtěl, uměl být velmi milý: „Omlouvám se slečno, už tu pobýváme nějakou chvíli. Poté, co jste odjela, přehodnotil jsem závažnost vašeho případu a rozhodli jsme se tady s doktorem Watsonem vás sem následovat.“ „Mohli jste mě ale informovat.“ pokračovala poněkud chladně.

„ To sice máte pravdu, ale vše co následovalo, se událo tak rychle, že na to nebyl vlastně ani čas. Krom toho jsem přesně netušil, jak se věci vyvinou a rozhodně jsem tak půvabnou dámu nechtěl vystavit sebemenšímu nebezpečí, že by přišla k nějaké úhoně. Jste ochotna vyslechnout, mé vyprávění?“

Již trochu klidněji usedla, pokynula služce, aby jí podala snídani a Holmes vyprávěl, co se v noci událo. Neopomněl zdůraznit Johnovu loajalitu.
Slečna Thompsonová pomalu upíjela čaj a pozorně poslouchala. Když skončil, vstala a rázně zavelela: „Doprovoďte mě tam!“
Prošli jsme dům, vešli do knihovny a podruhé toho dne stoupali vzhůru. Sotva jsme byli nahoře, rozjasnila se její tvář a zvolala: „Ó to je ale krásné místo! Je to tady naprosto úžasné. Omlouvám se vám pane Holmesi i vám doktore

Watsone, byla jsem před chvíli trochu nemile překvapena, ale dlužím vám poděkování, nejen že jste celou věc rychle vyřešili, ale navíc jste pro mě objevili tento kouzelný kout domu o kterém jsem dosud neměla nejmenší tušení.“
Pak se na nás obrátila a již s úsměvem se zeptala: „Myslíte, že pro Johna bude dostatečným trestem, když mi sem bude muset vynést jedno z těch velkých křesel, co jsou dole v knihovně?“
Nepochybně!“ pospíšil jsem si s odpovědí, dřív než Sherlock mohl říct něco jiného.


Zhruba asi za dva měsíce nám na Baker Street došel dopis:

Vážený pane Holmesi,
Vážený doktore Watsone,
Ještě jednou vám dodatečně děkuji za vaše skvělé služby. Předpokládám, že vás bude zajímat, co následovalo.

Otec Brown se nějakým způsobem dozvěděl, co se tehdy oné noci v mém domě událo, zešílel zcela a spáchal sebevraždu. Rozhodla jsem se jeho ovdovělou ženu vzít též k sobě a zaměstnat ji v kuchyni. Ukázalo se to jako dobrý nápad, protože vaří skutečně skvěle. Johnova žena se nyní více stará o mé pohodlí a pořádek v domě, zatímco její manžel vykonává těžší práce. Všichni tři jsou mi zcela oddáni.

Na věži trávím mnoho času, je zde příjemný kout, kde ve dne mohu pozorovat okolí nebo číst a za teplých nocí hledět na oblohu. Jsem nyní velice šťastna.
V úctě Lisa Thompsonová

„Předpokládám, že tuto drobnou epizodku budete chtít také literárně zpracovat? Jaký jste zvolil název?“ zeptal se mě Holmes, když jsem list dočetl.
„Samozřejmě! Bude se jmenovat tajemství Zlaté laně.“
„Příhodné,“ odtušil Holmes a k mému zděšení sáhl po houslích.

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku