Autor : ©J.B.Hurych
Název : BRAINMOBIL (scifi)




Dan vlastně nebyl můj kamarád, dokonce jsem ho předtím ani neznal. Byl to Tom, který mi přinesl jeho historku a pak mě s Danem seznámil. Jsem totiž jen obyčejný programátor a trochu také fušuju do hárdvéru. Ale o neurologii ani o bioelektronice toho moc nevím . . .


BRAINMOBIL (scifi)

Proč vlastně s tím za mnou Tom přišel? Nu protože Tom opravdu je můj kamarád a protože už za mnou kolikrát s problémy přišel. A já se vždy nechal svést a dost jsme mu jich i vyřešil. Vlastně všechny, o kterých jsem věděl, že bych je vyřešit mohl. Ten zbytek jsem mu hned odmítl, protože nejsem zase tak úplný blázen, abych řešil vše, co se do té hranaté kebule Toma někdy asi omylem dostalo .

Copak o to, nápady on měl znamenité, jen některé už tu jaksi byly dříve, dokonce i vyřešeny. Abych mu udělal radost, neřekl jsem mu tom předem, ale slíbil jsem, že se do toho dám . No a později jsme prostě to řešení jaksi okopíroval. Mohl jsem si to dovolit, autorům řešení to nijak neublířilo - jakmile Tom dostal řešení, většinou se víc se už o ten problém nezajímal.

Až právě ten případ s Danem, tam jsme se nechals vést, ale raději začnu od začátku. Dan byl technik a dělal v nějakém výzkumáku, snad to byla chemie či něco podobného. Vše pracovalo dobře, až - teda asi před měsícem - se svěřil Tomovi, že má problém. Nejprve si prý myslel, že ztrácí paměť. Šel tedy k doktorovi, ale ten ho ujistil, že paměť má dobrou a Alzheimer mu nehrozí.

"Ještě dlouho ne, " řekl doktor a sám se tomu pitomému vtipu dlouho smál. Asi měl pravdu: Danovi bylo sice kolem čtyřicítky a krátkodobou paměť měl ještě dobrou - tedy tu pro běžné věci a kterou ztrácíme nejdříve, jak si mohl vyzkoušet na různých netových testech. S výsledky mohl být spokojen a ta dlouhodobá paměť, ta se dá celkem jednoduše nahradit počítačem - pokud si uděláte dobrou a spolehlivou databázi.

O co tedy šlo? Tom se mi to poněkud zmateně snažil vysvětlit, ale raději jsem zašel za Danem sám; přiznám se, že mě ten celý případ začal zajímat. Tom totiž zjisitl, že mu sice mozek pracuje dobře, ale jaksi s ním nemůže dobře komunikovat. Jsa výzkumníkem - řečeno spisovně - udělal si pár pokusů a přišel na to, že když si dá v duchu nějakou otázku, mozek na to nereaguje. Stačilo ji ale vyslovit nahlas a hle, mozek zapracoval a odpověděl správně.

V paměti to teda nebylo, ta za fungovala normálně, ale samotný processor měl některé vstupy asi tak říkajíc přepálené. Základní stavební jednotkou lidské paměti je totiž neuron, který má několik vstupů (dendrity) a jeden výstup (axon), který se pak rozvětvuje a propojuje se s dendrity dalších neuronů. Neuron pracuje ovšem - na rozdíl od počítače - tak, že je nejen paměťovou, ale zároveň i logickou jednotkou. To už ale bylo objeveno dávno a vznikl i nový počítačový obor - tzv. neural networks (nervové sítě) jakožto pod-disciplína AI (umělé inteligence). Počítač ovšem musí neurony simulovat složitými matematickámi rovnicemi, zatímco našemu mozku stačí jen ty neurony.


Pochopitelně to samotné sděení nám náš problém nevyřeší a neurologů jsme se radši ani neptali. Napadlo mi ale, že by se mohlo najít nějaké jiné řešení, prostě nahradit ta spálená spojení v mozku. Hned jsem si také Dana vyzkoušel - a měl pravdu. Skutečně po vyslovení otázky se mu odpovědi jen hrnuly, zatímco jinak ne. Ani po přečtení otázky, ani po vybavení si otázky jen mentálně mozek prostě nereagoval.

Nejprve jsem Dana podezříval, že to prostě jen tak hraje nebo si to sugeruje - ztálo se mi to příliš fantastické. Tak jsme na něj nastražil pár chytáků, ale bylo vidět, že si to nevymýšlí. A co bylo nejhorší, svěřil se mi, že už mu ani to vyslovování nahlas očas nepracuje, takže je docela možné, že patrně ztrácí i sluch, a až by ztratil kontakt s mozkem úplně . . .

Obrátil sjem se tedy opět na Toma, na jeho "intuiční" část mozku. Já sám totiž umím hledat detailní řešení, ale přímo ty ideje, tedy nápady, to mi zase tolik nejde. Tom se zamyslel, Já tomu říkám "přímo mozkem" a vyrobil řadu poměrně celou řadu nesmyslných nápadů. To je u něj běžné, než se mu mozek pročistí a začne pracocvat normálně, vlastně abnormálně.

První známkou toho, že se do toho stavu dastal, bylo jeho prohlášení "musíme to do mozku dostat jinudy". Nebylo to sice zase tak moc geniální, ale naše nápady se najednou začaly sbíhat. Téměř současně jsme oba vykřikli "Ale jak?". pak se ale naše mozkové procesy opět začaly rozcházet: já přemýšlel o současné technologii, zatímco Tom už zase snil. Vše co vysnil, mi pak servíroval se značnou rychlostí, které se dokonce ještě zvyšovala - v tom směru byl jeho mozek zcela neomezený.

"Přišel jsem na to, " povídá. "Akustické napojení na mozek zřejmě pracuje normálně, jde jen o to nahradit konvertor zvuku v uchu nějakou elektronikou."
"No dobře," řekl jsem, "stačí zakoupit naslouchátko a zapojit ho - vlastně počkej, to nestačí, to je jen zesilovač, který se dává jaksi 'před ucho'. Pokud je spojení mezi uchem a mozkem narušeno, mozek by to stejně nevnímal."
"A co ho dát až těsně před mozek?" zeptal se Tom a bylo vidět, že tomu opravdu nerozumí.
"Myslíš jako nějakou destičku s tištěnými spoji? Na to zapomeň," ujistil jsem ho.
"No tak to už nevím, Jak vlastně naše ucho pracuje?" zeptal se mě.

Dostal mě - tohle jsem také nevěděl. Ale na co tu máme Wikipédii - najel jsem na Net a hned jsem byl chytřejší. Vlastně jsem to měl znát už z biologie na gymplu, ale to jsem asi zrovna chyběl, haha. Možnn ale že ne - znělo to povědomě: bubínek, tři kůstky (kladívkou, kovadlinka, a třmínek). Už jsme is ale nevzpoměl na polokruhové kanálky, které spíš slouží pro stabilitu a ústí ve vestibulárním nervu, zatímco hlemýžď přenáší zvukové vibrace vlásemkovými detektory do kochleárního nervu a ten do mozku.

Zároveň jsem tam zjistil i čtyři nejznámější poruchy sluchu: zánět středního ucha, nustálé zvonění nebo pískání v uchu, vertigo (tj. závrať) a zalepené ucho – tvorba tekutiny ve středoušní dutině, způsobující hluchotu.


To ostatní se už asi nevešlo na stránku :-). Pro poruchy sluchu stárnutím jsem si tedy musel zajít jinam: ty se vyskytují hlavně na výstupu, a to degenerací vlásenkových detektorů, tedy spíše než přímo poruchou kochleárního nervu. Hned jsem to oznámil Tomovi, který už na mě začal střílet svoje nápady. Poslouchal jsem ho jen napůl ucha - vidíte, zase to ucho, pořád se mi sem plete - ale pak mi to najednou blesklo hlavou: je-li tento nerv neporušený, je možno se jím dostat bez poruchy do zvukového centra mozku. Byl to vlastně Tomův nápad, ale kdybych mu to řekl, byl by na sebe moc pyšnej.

Jenže jak se tam dostat? Jak vlastně ty vlásenkové sensory pracují? U oka je to celkem jasné: každý bod má v oku svou světelnou buňku, ale u zvuku to tak nejde. Naše záznamy zvuku jsou prostě jen snímané zvukové vlny, které zpracujeme na elektrické signály a to buďc analogově - tj. rozložíme je filtry na základní kmitočty - anebo digitálně - rozsekáme na křátké pulzy a přeneseme je multiplexně. Opět tedy na Wikipedii a hele - právě v těch vlásenkových sensorech se mění vibrace kapaliny v "hlemýždi" na elektrické signály. Jak ale ty signály vypadají, to už jsem se nedočetl - nu nevadí, patrně bude každý vlasek naladěn na jiný kmitočet. Nás přoblém je jak se na ten nerv - něco jako mnohožilový kabel - dostat . . .


Pochopitelně jsem nechtěl Danovi něco v-operovat, jednak jsem to neuměl a jednak je to velké rizikoa patrně u amatéra i nezákonné. A opět přišel, teď už vědomě, s naápadem Tom.
"No hele", povídá, "chce to nějakou vysílačku, na níž by reagoval ten nerv."
¨"No hele, " povídám ironicky, "tobě to dneska myslí! A jakou vysílačku bys měl na mysli?"
"No přece mobil," povídá on jako by nic - ale mám dojem, že už na to přišel předtím už doma.
"No mobil má vysílačku i přijímačku, ale vysílá na velmi vysoké frekvenci." Musel jsem prostě mít nějakou námitku, ale hned jsem si odpověděl: "On by do toho mohl říkat své nápady a vysílat je, ale na jaké frekvenci, to nevím. Víš, aby to prostě ten nerv sám chytal." A myslel jsem si, že jsem ho uzemnil.

Ale mohl jsem vědět, že už ho nám dost dlouho, abych věděl, že se jen tak nevzdá. "No zkoušeli bychom různý knitočet a pak bychom ho našli." Nenápadně mi přitom tíím "kmitočtem" naznačil, že mám používat české výrazy, ale to jsem jako technik celekm ignoroval.
"Něco na tom je, "přiznal jsem, "ale jestli to pracuje, to nám musí říct Dan sám.
"No, a nudeme tomu říkat Brainmobil a případně to prodávat pro nedoslýchavé, případně i neslyšící vůbec," spřádal už zase Tom své sny.

Trvalo mi asi měsíc, než jsem postavil prototyp. Přijímací část jsem vykuchal úplně a vysílačku předělal tak, aby se dal vylaďovat ve velkém pásmu frekvencí. Další měsíc jsme to zkoušeli, ale výsledek žádný.
"Asi jsme někde udělali chybu," prohlásil stoicky Tom a kldině si luštil dál křížovku,
"A kde?" zeptal jsem se, abych ho naštval. Nenaštval se, jen mi klidně povídá: "Hele, já jsme tady jen pro zákldní výzkum, detaily si musíš vypracovat sám."

No samozřejmě, taky nevěděl a byli jsme v koncích. Ale ve chvíli nejtrapnější přišla pomoc od někoho, od koho bych to nikdy nečekal, přímo od Dana.
"A co takhle, "povídá, "kdybych do toho místo mluvení zpíval?"
Byl to tak pitomý nápad, že jsme se oba, já i Tom, srdečně zasmáli. Ne tak Dan: neurazil se, ale začal opravdu zpívat. To bylo něco tak nečekaného, že jsme oba vyvalili oči. Pak chvíli jakoby naslouchal a řekl: "Mám to, nevím sice proč, ale pracuje to!"

No byl to trhák - bavili jsme se s tou hračkou celý další měsíc, pracovalo to perfektně. Dan zářil, jeho práce se zlepšila, dokonce pracoval dvakrát lépe, než kdy předtím. Měl i více nápadu a podal si hned dva chemické patenty. Výsledek se dostavil - byl přesazen přímo do hlavního centra firmy, někde v Albertě. Na naše dotazy neodpovídal, takže jsme sice věděli jakou frekvenci používal ale ne už ve které tónině zpíval - to prostě tajil. Ani na můj dotaz, zda by nám mohl uhradit alespoňn nějaké náklady a čas ztrávený na projektu, jsem také nedostal odpověď.


My s Tomem jsme se ale nevzdávali: vyrobil jsem dva prototypy, jen pro nás dva a chodili jsme do parku, popíjeli zázvorové pivo a zpívali. Lidé už nás tam po čase znali - říkali nám Duo Rootbeer a výborně se bavili. Přešel půl roku, ale nic jsme neobjevili. Zato někdo objevili nás: místní televize nás zaměstnala pro zpívání reklam, těch na šamomy a depilátory. Skládali jsme si na ně svoje texty, brali jsme poměrně slušný plat a nebylo nám zle.

Na řešení Brainmobilu jsme sice nepřišli, ale bylo pro nás jistým zadostiučiněním, když nám Dan napsal z Alberty, že se mu jeho Brainmobil ztratil a zda bychom mu nevyrobili jiný. Ví, že nám něco dluží, ale zaplatil by nám hned, jak zavede masovou výrobu Brainmobilů, to že je samozřejmé. I jistý podíl akcií by nám připsal.

Poslal jsem mu jeden Brainmobil hned obratem pošty, ale odepsal mi zoufale, že prý mu to nepracuje. Tomu jsem se ani moc nedivil - zapomněl jsem mu tam totiž zapájet jednu malou leč důležitou součástku . . .

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku