Jeho první kniha poezie, THE SPELL OF YUKON (Kletba Yukonu) vyšla ještě za jeho pobytu ve White Horse. Jedna z nejznámějších básní odtamtud je báseň Jak zastřelili Dannyho McGrew, která přímo dýchá dobou zlatokopů - posuďte sami z této ukázky (překlad je můj):

Naše parta chlapců to dnes roztáčí
v Malamut saloonu,
tancují, chlastají, zpívají, dupají
do zvuku orchestrionu.

A vzadu, kde u karet sedává v rohu
divoký Danny McGrew,
na něj se tlačí svým žhavým tělem
dámička, též zvaná Lou.

Já padl jsem k zemi a světla zhasla;
dvě pistole zaštěkly do tmy.
Pak ženská vykřikla a někdo rozsvítil
a na zadech vyrazil pot mi.

Dva mrtví leží tu, prošití olovem:
jeden je Danny McGrew
a druhy svírá v posledním objetí
dámičku, též zvanou Lou.

Naživu ovšem zůstane jen Lou, která ješ tě navíc Dannymu sebere jeho váček se zlatem :-)..

Jiná známá báseň je Kremace Sama McGee a o té si řekneme více.

Sam, který se narodil dole v Tennessee, se rozhodl najít štěstí v kanadském Klondyku. Asi vám nemusím říkat, jaká je tam na severu zima, stačí jen dodat, že pro člověka odněkud z jihu je prostě nesnesitelná. Sam ovšem netrpěl jenom zimou, ale také utkvělou podstavou, že ho ta zima jednou i udolá.
"V takovém případě," pravil svému příteli, "nesnesu, abych ještě navíc ležel ve studeném, mrazivém hrobě. Slib mi kamaráde," prosí básníka, "že mě pak nepohřbíš, ale spálíš." Co měl Robert dělat, slíbil mu to - ostatně nevěřil, že to bude kdy muset splnit.

Ale netrvalo dlouho a Samova předpověď se splnila. Teď bylo na Robertovi, aby splnil svůj slib. Něco jako vikingský pohřeb, jestli náhodou víte, co to je. Ovšem jak a kde, to byl jiný problém: Sam totiž umřel během cesty do Dawson City. Tam bylo ale ještě daleko a kolem dokola nebylo dostatek dřeva na pořádnou vatru. A tak museli pokračovat dál, pořád dál a dál tou polární lednicí . . . Nejhorší prý byly večery: tichá noc, osvětlená polární září, u ohně Robert ( báseň je psána v první osobě) a kolem něho kruh jeho saňových psů, vyjících do noci smuteční píseň za ubohého Sama, ztuhlého a přivázaného opodál na saních.

Tak cestovali několik dní, až dojeli k jezeru Lebarge, kde ležel v ledu zamrzlý vrak jakési bárky, kdysi pyšně zvané "Alice May". Zde to bude, rozhodl se Robert. Uložil Sama do kabiny, do které předtím nanosil vytrhaná palubní prkna, zapálil hranici a zvenčí zavřel dveře. Chvíli pozoroval, jak zevnitř stoupá hustý, černý kouř. Pak mu to ale přece jen nedalo, otevřel dveře kabiny a co vidí: uprostřed té rozžhavené pece sedí Sam, docela si v tom vedru medí a rozšafně vykřikuje: "Teda řeknu ti kamaráde, že od té doby, co jsem opustil Tennessee, jsem se takhle pořádně ještě nezahřál."

Další kniha básní, BALADS OF CHECHAKO (Balady z Chechaka), obsahuje známé básně Balada o polární záři a o seržantu Clancy od Kanadské jízdní policie. A pak následovala kniha RHYMES OF ROLLING STONES (Verše valících se kamenů) s Písní táboraku a i jinými známými básněmi.

Bylo těch sbírek pak ještě hodně, některé psané přímo v zákopech ve Francii, ale nejde o to, abych tu vyjmenoval všechny. Chtěl jsem upozornit na něco jiného: je totiž škoda, že Robert Service není u českého čtenáře tolik znám, jako Jack London - jeho poezie na nás dýchá také zlatou horečkou a divokým severem a to stejně silně jako u Jacka.