E=NIGMA

Autor : © ©Karel Šlajsna
Název : ČERNÁ DÁMA
( Poprvé zveřejněno v autorově blogu "SFINGA - povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )

Toho rána jsem seděl v křesle a četl Timesy, zatímco Holmes stál u okna, nervózně bubnoval prsty na parapet a pozoroval studený déšť padající z šedé oblohy. „Je něco zajímavého v novinách Watsone?“ zeptal se. „Tady se píše, že slečna Mortimer- Pagontonová oznámila zasnoubení s poručíkem Tiliggem.“

ČERNÁ DÁMA
„Ale Watsone! Vždyť víte, že mě takovéhle banality nezajímají. Krom toho, slečna Pagontonová se zasnubuje každý druhý týden a pak zase zásnuby ruší. Je to nudné. Krom toho, že od minule si pohoršila. Tehdy to byl alespoň plukovník.

Zločin Watsone! Což se Anglie poté, co doktor Moriaty odešel na věčnost, stala tak nudným místem, že se zde nenajde žádná událost pro můj nečinný mozek?“ Holmes se v některých chvílích uměl chovat velmi teatrálně, ale v okamžiku, kdy chtěl pokračovat ve své samomluvě, pohlédl do okna a zcela změněným hlasem řekl: „ Ale hleďme, že by přeci jen?“

„Stalo se snad něco?“
„Před naším vchodem zastavila drožka a z ní vystupuje.. …vida, to je náš starý známý doktor Mortimer! Copak nám asi přináší tentokrát?“

Trvalo to sotva minutku a už ho paní Hudsonová přiváděla do našeho pokoje. „Vítejte v Londýně doktore! Snad neobživl ten pekelný pes, který se proháněl po Grimpenském močále? Doufal jsem, že se nám ho podařilo odstranit navždy! Posaďte se a povídejte, proč jste nás navštívil dnes.“

„Ne, to nebezpečí se vám podařilo zažehnat, díky bohu pane Holmesi, ale doufám, že to co vám chci vyprávět, vás též zaujme.“
„Spusťte, hořím zvědavostí!“
„ Jak asi víte slečna Stapeltonová a sir Henry k sobě od prvé chvíle pocítili velkou náklonnost. Poté, co její bratr nešťastnou náhodou tak tragicky zemřel, zůstala v domě sama. Sir Henry tedy na ní naléhal, aby se odstěhovala. Po dobu kdy nosila smutek, bylo tedy dohodnuto, že se odstěhuje k slečně Lauře Lyonsové, kterou sir Henry najal jako placenou společnici. Jakmile to bylo společensky únosné, odložila slečna Beryl smutek a ohlásili se sirem Baskervillem zásnuby….“

„Dál, dál,“ přerušil ho nepříliš taktně netrpělivý Holmes.
„…..už se dostávám k jádru věci,“ namítl doktor Mortimer a pokračoval: „zároveň sir Henry požádal slečnu Stapeltonovou aby dům na blatech prodala. Sotva to vešlo ve známost, pár dní nato se tam objevil muž, který si říkal kapitán Nolen a začal na ní naléhat. Byl prý dosti neodbytný, což ve slečně Beryl vyvolalo jisté pochyby o jeho solidnosti. Nakonec jí ale nabídl, že jí v hotovosti vyplatí částku dvou tisíc liber, což je dvojnásobná cena domu, když bude souhlasit s prodejem ihned a prodá jej i se vším všady.

Hned druhý den poté co se prodej uskutečnil a slečna s pomocí paní Barrymorové sbalila své věci, objevil se tam povoz a dva muži natahali dovnitř několik desítek beden. Následoval je kočár, z něhož vystoupila dáma, která nyní v domě nepochybně bydlí, zato kapitána tam od té chvíle už nikdo neviděl. Ta dáma vychází ven jen zřídka. Chodí oblečena stále v černém a za hezkého počasí sedává venku na zahrádce a patrně čte. Několik lidí z okolí jí chtělo navštívit a promluvit s ní, ne ze zvědavosti, ale čistě ze sousedské povinnosti. Ona ale sotva vidí někoho přicházet, stáhne si přes obličej závoj a odchází rychle do domu.

Veškeré pochůzky pro ni koná její sluha, obrovitý muž, troufl bych si ho přiřadit podle tvaru lebky k středoamerickým indiánům-je to pravý Herkules, ale ani s ním se nikomu nepodařilo navázat kontakt. Na pozdrav jen cosi zabručí a jde si po svých. Přijíždí do vesnice jednou za týden, naloží nákup, předá obchodníkovy seznam na další týden, na poště vyzvedne obálku a odjíždí. Všichni jsou z této nové tajemné obyvatelky nervózní a tak mě sir Henry pověřil, abych se, až pojedu do Londýna, zastavil u vás a celou věc vám přednesl.“ Celou tu dobu, co doktor Mortimer vyprávěl, seděl Holmes nehnutě jako sfinga a měl zavřené oči. Teď však vyskočil a začal přecházet po pokoji. Bylo vidět, že ho to zaujalo.

„Nepopírám,“ začal, „že to co jste mi tu vyprávěl, zní velmi neobvykle, ale ( zdvihl varovně ukazováček) vše může mít zcela přirozené vysvětlení. Několik otázek doktore Mortimere. Jak vypadal ten kapitán Nolen? Popište mi ho!“ „Já sám jsem se s ním osobně nesetkal, ale slečna Stapeltonová říkala, že moc vojácky nevypadal. Takový starší muž, věk asi tak padesát, pětapadesát let, Černé vlasy i vous, cizí přízvuk.“

„To je velmi málo,“ řekl Holmes. Stál u krbu a díval se zamyšleně do ohně. „Mám tu několik seznamů, které ta tajemná dáma poslala po sluhovi do krámu paní Olsonové. V nestřežené chvíli jsem si je dovolil přivlastnit, protože jsem předpokládal, že vás to bude zajímat,“ a Mortimer vytáhl z kapsy obálku. „Skvělé!“ a Holmes se na ni vrhl jako hladový pes.

Vyndal z ní tři trochu pomuchlané papíry a začal si je pečlivě prohlížet. Po chvíli řekl spíše pro sebe:
„ To je opravdu velmi cenné. Písmo totiž prozrazuje mnohé. Tak třeba zde, jak vidíte, jsou litery napsány velmi pečlivě i když jsou více hranaté, než je v Anglii běžné. Troufnul bych si odhadnout, že autorka pochází z Jižní Francie nebo Pyrenejského poloostrova a nepíše příliš často. I sortiment surovin, které si objednává, neukazuje na typicky anglickou kuchyň, ale spíše na jižanskou.“ Doktor Mortimer byl viditelně potěšen a tak pokračoval: „Také se mi podařilo nenápadně na poště zjistit, že dopisy jsou do Coombe doručovány z advokátní kanceláře Loyd & Loyd, jenž má své sídlo zde v Londýně.“

„Vy jste pravý poklad doktore!“ zvolal nadšeně Holmes.
„Takže se tím budete zabývat?“ otázal se doktor Mortimer.
„Ve vašem vyprávění jsem skutečně našel několik aspektů, které rozhodně stojí za zamyšlení,“ řekl Holmes a s ujištěním, že o výsledcích svého pátrání podá zprávu, se s doktorem Mortimerem rozloučil.

Když jsem na druhý den vstal, byl už Holmes pryč. Posnídal jsem tedy sám, usedl do svého oblíbeného křesla a začal číst noviny. Bylo už skoro poledne, když se Holmes vrátil. Ačkoliv se snažil tvářit se lhostejně, poznal jsem na něm, že je doslova nabit novinkami. Zamnul si spokojeně ruce a usedl k obědu. Nevydržel jsem to a zeptal se: „ Tak kdepak jste byl dnes celé dopoledne?“
„Strávil jsem velmi plodné dopoledne v krčmě U mokrého hadru.“
„Netušil jsem, že navštěvujete podniky tak pochybné pověsti.“

„Pracovně, Watsone, pracovně! Samozřejmě jsem se chtěl něco dozvědět o korespondenci naší tajemné dámy s advokátní kanceláří Loyd & Loyd. Jenže přímo bych jistě nepochodil. Advokáti, stejně jako lékaři ctí profesní tajemství, to vy jistě dobře znáte. Zato drobní poslíčci bývají velmi hovorní, zvlášť když jejich jazyk pomůžete rozvázat pomocí několika sklenic alkoholu. Mluvil jsem se znamenitým mladíkem jménem Tom a představte si, že obálky, které pak putují do Coombe, se jim tam objevují pravidelně v pohotovostní schránce. Pověřený zaměstnanec obálku otevře, vyndá z ní librovou bankovku a dopis pak odešle dál. No řekněte, není to vpravdě královská odměna za pouhé přeposlání?“

„Ano,“ odvětil jsem, „ Je to celé velmi podivné….“
Holmes ponořen do svých úvah, jakoby mě neslyšel, pokračoval: „ Celá ta snaha skrýt svou identitu, zmizet z dosahu lidí, dává tušit, že je zde nějaké tajemství nebo hrozba. Je samozřejmě otázka, nakolik máme právo do tohoto tajemství proniknout, ale na druhou stranu, jestli opravdu té dámě hrozí jakési nebezpečí, mohli bychom jí nabídnout svou pomoc. Bude ovšem třeba postupovat velmi obezřetně a taktně.“

„Ani já jsem zcela nezahálel Holmesi. V seznamu britských důstojníků jsem hledal kapitána Nolena. Mužů toho jména je tam hned několik, ale jsou příliš mladí a k popisu našeho muže se nehodí. Jediný Nolen, který by snad mohl přicházet v úvahu, byl odvelen před časem do Indie, kde, jak jsem četl v Timesech, padl při potlačování povstání sekty bohyně Kalí.“

„ Oceňuji vaší snahu Watsone, ale myslím, že byla zbytečná. Jméno Nolen je patrně falešné i když nepopírám, že může být jistým vodítkem. Vžijte se do mysli toho, který chce svou identitu ukrýt. Jaké si vybere jméno? Jistě ne zcela neznámé, ale takové, které již zná a bude si ho lehce pamatovat, aby se někdy náhodou nespletl. Měli by jsme tedy hledat někoho, v blízkosti osoby jménem Nolen. Zajímavým aspektem je také to, že ten muž použil vojenskou hodnost. Proč? Možná, i když slečně Stapeltonové příliš vojensky nepřipadal, se budeme muset přeci jen porozhlédnout po někom kdo k vojsku má vazby.“

I když Holmesovy dedukce v jeho podání vyznívaly velmi jednoduše, postupem času jsem pochopil, že jsou dílem jeho vpravdě geniálního mozku.
„Pojedete do Devonshirského hrabství a nabídnete té dámě své služby? Tedy chtěl jsem říct pojedeme, protože doufám, že mne vezmete sebou.“
„Tohle je Watsone velmi ošemetná záležitost a zatím mám jen velmi tenké nitky abych z nich utkal tapisérii skutečnosti. Ze všeho nejdříve myslím, že se vydám na noční lov.“
„Mám jít s vámi?“
„Myslím, že toho nebude třeba. Krom toho nepředpokládám, že by vás bylo zapotřebí.“

Nic jsem nenamítal, i když přiznám se, že mi to nebylo zcela lhostejné. Holmes přeci věděl, že vždy za jakékoliv situace jsem neváhal stát po jeho boku a čelit nebezpečí.

Několik dalších dnů Holmes vycházel večer, aby se pak vracel až k ránu, bledý, nevyspalý, nespokojený a nervózní. Nemluvil a jen postával u okna, pokuřoval svou dýmku a nepřítomně hleděl ven. Věděl jsem, že když je v této nerudné náladě, nemá smysl se ho na cokoliv ptát. Nakonec to nevydržel a skoro vybuchl: „ No tak! Proč se mě jako obvykle nezeptáte, co je nového?“ „Nuže, co je nového?“ odpověděl jsem klidně.

„Nic Watsone. Chybná úvaha a já tím ztratil pět drahocenných dní! Předpokládal jsem, že dopis někdo do schránky přináší v noci, ale není tomu tak. Ten člověk je ďábelsky mazaný. Jistě ho vhazuje ve dne, kdy do budovy neustále někdo přichází a odchází. Musel bych stát přímo u dveří kanceláře a tam bych byl nápadný jako loď na suchu.“

Nestávalo je často, že by Holmes neměl ve svém pátrání úspěch, ale v těchto zřídkavých případech, se vztekem snažil zakrýt, jak moc ho to bolí. „Myslím,“ pokračoval pak dál, „ že není zbytí a musíme se vypravit do Devonshirského hrabství. Doufám, že pojedete sebou Watsone! Ostatně už jsem v tomto smyslu poslal telegram doktoru Mortimerovi a již jsem obdržel odpověď. Sir Henry Baskerville nás očekává ve svém sídle. Budeme jeho čestnými hosty.“

Celou cestu vlakem se Holmes ponořil do ponurého mlčení a ačkoliv se zdálo, že jen bezmyšlenkovitě hledí na ubíhající krajinu, přeci jen jsem ho znal již dosti dlouho, abych věděl, že jeho analytický mozek znova a znova přebírá známá fakta a pokouší se z nich vytvořit dosud skrytou skutečnost.

Na nádraží v Coombe na nás již čekal vůz, který pro nás poslal mladý baronet. Když jsme projížděli znova touto nehostinnou krajinou, zamrazilo mě při vzpomínce na děsivé a tragické události, které se tu odehrály. Když jsme přijížděli k zámku, tu jsme uviděli, že po dobu naší nepřítomnosti se tu mnohé změnilo. Dříve zanedbaný park byl nyní již vzorně upravený a kolem severní části zámku bylo postaveno lešení, které dávalo tušit, že se nový majitel opravdu rozhodl obnovit dřívější slávu rodného sídla Baskervillů.

I sám baronet, který nás přišel osobně přivítat ke vchod
u, se změnil. Bylo vidět, že starosti o panství a láska k Beryl vykonaly své. Během večeře se snažil naléhat na Holmese, aby se o případu, kterým jsme se zabývali, rozpovídal. Ten se sice slušně, ale přeci jen stroze několikrát na toto téma odmítl bavit a tak nálada byla poněkud tíživá, protože se to sira Henryho viditelně nemile dotklo. Poněkud prudce vstal, omluvil se s tím, že má druhý den mnoho práce a odešel do svého pokoje. I my jsme rychle dojedli a odebrali se na lože.

Druhý den jsme snídali sami, Barrymore nám sdělil, že baronet odjel již za časného rána. Musím se přiznat, že jsem si takto náš pobyt nepředstavoval a doufal jsem, že zde pobudeme co nejkratší dobu.

Protože si sir Henry vzal vůz, vyšli jsme s Holmesem na blata pěšky. Šedá, jakoby olověná obloha jen podtrhovala neutěšenost tohoto místa, jakož i naší pochmurnou náladu. Konečně jsme došli k domu, který hrál hlavní roli v dramatu, které jsme tu před časem prožili. Zastavili jsme se u vrátek a Holmes zatahal za zvonek u vchodu. Nahoře v patře se jen nepatrně pohnula záclona, ale jinak se nic nedělo.

„Jsem Sherlock Holmes a toho je můj přítel, doktor Watson, potřebovali by jsme si s vámi promluvit ve velmi naléhavé záležitosti!“
Po chvilce čekání se dveře přeci jen malinko pootevřely.
„ Vy jste opravdu Sherlock Holmes?“
„Ano madam.“
„Pojďte dál.“

Mladá žena, která nás vpustila dovnitř, byla nesporně velká jižanská kráska, o čemž svědčila její tmavší pleť a jiskrný pohled černých očí.
Mohlo jí být tak dvacet let i když možná ještě méně, protože černý šat jí dělal trochu starší. Sluha, který jí stál po boku, byl opravdu tak mohutný muž, jak popisoval doktor Mortimer.

Dívka ho oslovila: „ To je v pořádku Pedro, to jsou přátelé.“
Pak se otočila k nám: „Vaše jména pánové, my nejsou neznámá a vím, že jste naprosto čestní mužové, kteří pomohli ke spravedlnosti mnoha lidem. Možná, že vás sem v tuto chvíli přivedl sám osud a budete mi nápomocni, i když netuším jak se vám povedlo mě vypátrat.“

„Víte tady, v tak odlehlém kraji, je možnost se skrývat mnohem menší než ve velkém městě, kde je mnoho lidí. Vás spěch, s kterým jste dům koupili, a to, že jste odmítala jakýkoliv kontakt, vzbudilo zde rozruch a doktor Mortimer mne požádal, abych věc prošetřil.“

„Ach tak to je! A my jsme si mysleli bůhví, jak to není důvtipné!“ řekla trochu trpce.
„Myslím, slečno, že by bylo nejlépe, kdyby jste nám vypověděla důvody, které vás k tomuto nezvyklému kroku vedly a slibuji, že udělám vše proto, abych vám pomohl.“

Slečna nám pokynula, abychom si sedli do křesel v hale, sama usedla naproti a po chvilce přemýšlení začala vyprávět: „ Jmenuji se Angela Benitezová a naše rodina pochází ze Španělského Toleda. Můj otec se tam jednoho dne v taverně dostal do hádky s královniným oblíbencem. O něco později byl tento muž po cestě domů zabit. Protože hádce bylo přítomno mnoho lidí, padlo podezření na otce. Ten aby se vyhnul zatčení, v rychlosti sebral rodinu a odstěhovali jsme se do Anglie. Zde začal obchodovat s tabákem, velice se mu dařilo a brzy se stal zámožným a váženým mužem. Zároveň začal prodávat ve Španělsku majetek, který tam zanechal. Tyto věci pro něj zařizoval náš vzdálený strýc. Poslíčka dělal jeho syn Pietro.

Když jsme se setkali, byla to láska na první pohled a otec zprvu proti našemu sňatku nic nenamítal, ale pak se tam objevil ten hrozný člověk, poručík Nolen! Můj otec totiž propadl karbanické vášni a ve slabé chvilce mu podepsal nějaké úpisy, na jejich základě ho tenhle člověk začal vydírat. Nejprve po něm chtěl peníze, ale pak si umanul, že se semnou ožení a nutil otce, aby k tomu dal souhlas.“

V této chvíli dívka vstala a začala vzrušeně přecházet po místnosti: „Nikdy bych ke sňatku nesvolila a nedovolila tomu netvorovi, aby na mne sáhl byť jen jediným prstem!“ prohlásila vášnivě s typicky jižanským temperamentem. Ovládla svůj hněv a pokračovala: „Naléhal na otce velmi hrubě, ale pak naštěstí přišel s tím, že musí na nějaký čas odcestovat, ale až se vrátí, nestrpí již žádné prodlevy. To nám poskytlo čas vymyslet plán.

Otec mi koupil dům v této pustině, kde jak jsme doufali, zmizím a on pak bude tvrdit, že jsem utekla z domova neznámo kam. Pietro, který zatím o celé věci nic nevěděl, viděl, jak jsem den ode dne smutnější a tak na mě naléhal. Nakonec jsem ho do všeho zasvětila a tu on se rozhodl, že Nolena vyhledá a vyřídí to s ním navždy.“ „Snad by jste nechtěla, aby na rukou vašeho budoucího manžela ulpěla krev a on měl na svědomí strašlivý zločin?“ nedalo mi to a skočil jsem jí do řeči.

Nakrčila nechápavě obočí a namítla: „ Naopak! Bude to můj velký hrdina a miluji ho tím více! Pak už budeme stále jen spolu. Prodáme tento dům a odstěhujeme se z tohoto nehostinného kraje.“
„Myslím slečno Benitezová,“ vmísil se do toho Holmes, „že toho nebude zapotřebí. Podle toho, co se dočetl tady doktor Watson, byl Nolen odvelen do Indie, kde vypuklo velké povstání ctitelů bohyně Kálí a tam padl v boji. Žádné nebezpečí vám ani vašemu otci již nehrozí.“

Na tváři slečny Angely se objevil široký úsměv, začala se smát, tleskat rukama a tančit. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by takto radoval z něčí smrti. Přiskočila k Holmesovi a chtěla ho políbit. On však bleskově uhnul a tak objala mě a dostal jsem polibek na obě tváře. Cítil jsem se velice trapně.

Holmes, patrně aby celou tuto bizarní situaci ukončil, chladně pravil: „ Myslím slečno, že by jste se nyní měla především uklidnit a pak napsat dopis otci a svému snoubenci a zpravit je o tom jak se věci mají. Poroučím se!“

Nečekal na odpověď a měl se k odchodu. Ani jemu nebylo její chování zcela po chuti. Následoval jsem ho a byl jsem rád, že jsem se venku mohl nadýchnout čerstvého vzduchu.

„Ani nám nepoděkovala,“ ulevil jsem si, jen co jsme ušli kus cesty k zámku.
„U tak mladičké cizinky, lze myslím tolerovat jistou absenci dobrého vychování, ale ( změnil téma hovoru) doufám Watsone, že tento případ nebude chtít zanést do svých análů?“
„Proč by ne? Je to zajímavý příběh a s dobrým koncem.“
„Příliš jsem se nevyznamenal. Vlastně, vzato kolem a kolem, se věci vyřešily bez mého většího přispění. Není tu nic, čím bych se mohl chlubit.“

Nebylo vůbec obvyklé, aby jindy sebestředný Holmes pronášel takové věty. Abych změnil tok jeho myšlenek, řekl jsem neutrálně: „ Možná, že až první nadšení slečny Benitezové opadne, tak si to s tím prodejem rozmyslí a sir Baskerville a další tu budou mít zajímavé sousedy.“

„ Z čeho tak soudíte příteli?“
„Není to tu přeci zase až tak nehostinné, čas od času to přeci jen chvilku svítí slunce nebo ne?“

Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku