Autor : ©J.B.Hurych
Název : TAKOVÁ ZTRÁTA PAMĚTI





Ano, časem to na nás přijde na všechny, sice ne ve stejném stáří a rozsahu, ale často je ta ztráta opravdu citelná a nikdy není zanedbatelná. Co teda s tím?



TAKOVÁ ZTRÁTA PAMĚTI

Především je třeba rozlišovat paměti dvě - dlouhodobou a krátkodobou. Podobně jako u počítače, který má paměť hlavní, trvalou a pak tu operační, krátkodobou, často nazývanou "buffer" . Stáří ovšem napadá hlavně tu naši krátkodobou paměť. Proto si třeba můj otec pamatoval po padesáti letech celý abecední seznam žáků jejich třídy na gymplu, ale už ne to, co měl včera k večeři.

Ta krátkodobá má totiž jednu zajímavou vlastnost - zachovává data jen dočasně a v plném rozkvětu mládí si prý pamatujeme až sedm věcí najednou. Pracuje to tak, že věc, kterou si máme zapamatovat, posune všechny další v oné paměti a vyšoupne tu nejstarší ven. Prostě něco jako počítačový registr. Nebo jestli chcete, jako sedm oddělení na běžícím pásu obsahující každé jednu krabicia zapamatování se děje automaticky. Nu za to číslo 7 neručím, asi to bude víc, ale operace a stárnoucí proces je stejný.

To vše je zcela normální, ale když nám část paměti stářím odumře a místo sedmi se nám začnou ukládat jen čtyři věci, je to trapné. Náš vyhledávací systém sice kouká i do dalších oddělení, ale ty jsou jaksi "nedostupné", mrtvé. To je totiž další věc, že totiž dlouhodobá paměť pracuje jinak: tam se to totiž uloží - teoreticky až do smrti, prakticky jen do té doby, kdy to jaksi "vyčichne" - pořád na stejném místě, a to po dobu, měřenou na roky. Krátkodobá paměť je naopak založena právě na tom, že se v ní informace posouvá a na konci pak vypadne, do ztracena. S informace se tam ukládá velice často. A občas je to právě ta nejdůležitěší věc (například zamknout auto), vypadne z paměti a pak se divíme jako Alenka v říši divů :-).



Ale dost té teorie, důležité je, jak tuto situaci vylepšit. Především je jasné, že odumřelé paměťové buňky už neoživíme. Proces ztráty navíc pokračuje k horšímu. O paměti jsem už psal v mé knize UMÍME SE UČIT? (ke stažení zdarma v naší knihovně vlevo), zde tedy jen k problému její ztráty stárnutím a případné náhrady či vylepšení:

1) Musíme si ta důležitá fakta opakovat znovu a znovu, téměř bych řekl násilím, až se - ten proces ještě neznáme, ale pracuje - jaksi sama dostane do té dlouhodobé paměti. Na to jsou ovšem různé metody.

2) Pomúže nám třeba i opakovat si to nahlas - audiová paměť je jaksi trvalejší. podobně se to dá i zapsat, ale opět, chcete-li to udržet i v paměti, nejen na papíře, museli byste to asi napsat několikrát za sebou ( jako se dávalo kdysi ve škole opisovat za trest :-).

3) Nebo prostě jen paměť nějak procvičovat, i třeba s daty, která ovšem nejsou důležitá, naopak důležité je to cvičení: zapamatovat, vybavit, atd. Nejenže si pak informaci déle udržíme, ona se jaksi i dlouhodobě "vpálí". Kdo si paměť vůbec necvičí, ten ji naopak ztrácí rychleji. A nemyslím tím hledat ztracená data, většina z nich je prostě pryč, b yla by to škoda času. Najedeme je jinde a zkusíme si je zapamatovat znova. Prostoru prý je v mozku pořád ještě dost :-). Poznámka: Nechci podceňovat pracné vyhledávání v paměti, až to najdeme, ale stojí ta data za tu námahu? Navíc není jisté, zda je příště nebudeme zase pracně hledat znova.

4) Nejlepší je pochopitelně si udělat nějaký systém, např. si data očíslovat. prostě to, co si kdysi mozek dříve dělal automaticky, to nahradíme vnuceným číslováním. Podle čísel si je pak data lépe zapamatujeme.

5) Když se nám sniží kapacita krátkodobé paměti, soustředíme se prostě jen na ty nejdůležitější věci, zbytek si zapíšeme. Jistě, zapíšeme si i ty hlavní věci, ale stejně často musíme spoléhat i na naši paměť, např. když ztratíme ten blok :-).
Číslování prý někomu mnoho nepomůže, nejlepší je si udělat ke všemu jakési vizitky, případně užít mnemotechnický systém Osobně dávám přednost tomu, který jsme uvedl v výše uvedené knize UMÍME SE UČIT? Daná věc se prostě přidruží k jiné věci, která v sobě zahrnuje třeba i číselný kód - pokud to potřebujete, třeba pro historická data.
Jsou i jednodušší systémy: už Římané používali jako vizitky třeba nábytek v pokoji, postavený na různá místa a pak stačí položit tu věc na ždili, nebo stůl a hle, už si ji vybavíte - naučíte se jen seznam nábytku v onom pokoji. A je zajímavé, že pomeranč na židli se pamatuje lépe než pomeranč u zelináře :-). Prostě ty asociace samy jsou tam jaksi nenormální, a tím se také lépe pamatují.

6) Sdružování dat v určitém pořadí: tak např. odjíždím někam autem, potřebuji si s sebou vzít klíče, hůl, deštík a tašku. Naučím se to třeba jako básničku, kde jsou všechny bodyvy jmenovány ( někdo dokonce dává přednost písničce) a to vše si představím na sedadle v autě. Totiž to, co jsme kdysi dělali automaticky, bez přemýšlení, si musíme znova naučit dělat z vlastní vůle.

7) Umělé pomůcky jsou pochopitelně také nutné: zapisník, magnetofon, videokamera. Věci jsou tam ale většinou seřazeny seriově, tj. za sebou - většinou je musíte projít celé, než najdte to, co hledáte. Počítač je lepší, tam můžete hledat automaticky a rychle. Vyžaduje to ale určitou akci k zápisu: zapsání, vyťukání či nahrání audia a musíte si pamatovat, že to musíte především zapsat, jinak to nenajdete :-).

V tom je také ale i ta všeobecná nevýhoda při vylepšování krátkodobé paměti - ta pracovala automaticky, tj. nahrávání i vybavování. Šel jsem k autu a něco mi řeklo: kde máš aktovku? Dnes na to přijdu až když dojedu na místo :-). Naše akce musí teď být vědomé , učelové a vyhledávání by mělo být snadné. Pochopitelně i dlouhodobá paměť stárne, ale to není tragické: co na tom, že si nepamatuju jméno té či oné herečky? Na to mám Google a tam najdu i to, kolikrát se rozvedla . . .


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku