Autor : ©J.B.Hurych
Název : JAK JSEM HLEDAL PRÁCI




Napsal jsem kdysi sice asi šestidílný návod, jak hledat práci, ale časy se mění. Místo toho zde uvedu jen jeden případ, který mluví za všechny (tedy ty moje případy).


JAK JSEM HLEDAL PRÁCI.

Nejprve ale vysvětlení. Přiznám se bez mučení, že jsem hledal během posledních čtyřiceti let práci asi dvacetkrát. Z těch všech případů jsem jen jednou hledal práci, protože jsem MUSEL, tj. že jsem byl momentálně bez práce (nepočítám do toho Anglii, kam jsem vycestoval bez požehnání komunistůa byl jsem tam jen 4 měsíce - to byla přechodná situace).
Těch ostatních devatenact případů bylo jen proto, že jsem hledal něco lepšího, sám a ještě když jsem práci měl. Na takové "preventivní" hledání jsem vlastně musel přijít jaksi sám - v totalitním státu se job tak často nehledá :-). Na západě je to ale běžné; brzo po mém odchodu se dvě dotyčné firmy zhroutily (ne, neměl jsem na tom vinu, jen jsem asi uměl dobře předvídat :-).

Nejprve tedy k případům, kdy jsem práci nemusel a přesto hledal. Když přijdete jako exulant to cizí země, kde neznáte pořádně ani jazyk, ani jejich pracovní zvyklosti a požadavky, začínáte obvykle odspodu. Navíc jste ochotni brát i práci, která není ve vašem oboru. To bylo právě v Anglii, tam jsem získal dokonce práci na vysoké úrovni - umýval jsem totiž okna ve výškových budovách :-).

Nic jiného jsem totiž nesehnal a nakonec ani tuhle práci mi nechtěli dát, že prý jsem na ni převzdělaný. Vysvětlil jsem jim tedy, že jsem možná převzdělaný, ale navíc i podvyživený. Těch 30 liber, co jsem měl v kapse, mi totiž brzo došlo. Navíc jsem je ujistil, že nás na technice mytí oken vůbec neučili, takže o převzdělanosti nemůže být ani řeč. Elektrikáře jsem dělat nemohl - kde bych sehnal libry na toolbox s nářadím a druhá varianta, jít dělat inženýra do Skotska, mi nevyhovala - mířil jsem totiž do Kanady a ve stařičké Anglií jsem se nechtěl dlouho zdržovat.

Po čtyřech měsících na lešení jsem si tak vydělal i na letenku do Montrealu - v roce 1969 už uprchlíkům nedal nikdo ani vindru - a tam jsem si hned sehnal alespoň místo technika u malé firmičky. A právě tam jsem se naučil pravidlo číslo jedna:

1) NEBER PRÁCI U MALÉ FIRMY, TEDA KDYŽ NEMUSÍŠ.
Takové firmy jsou totiž hrozně nestabilní, protože vydělávají prakticky jen na malých platech zaměstnanců a musíte dělat vše, co vám řeknou. Některé ani nemají vedlejší nemocenské pojištění (kromě toho státního a ani to tehdy ještě v Quebeku nebylo), o firemní penzi už ani nemluvě. A pokud si nevezmete za ženu dceru majitele, nemáte naději na povýšení. Zato ale riziko, že vás někdy v budoucnu propustí, se s přibývajícím časem nijak nezmenšuje. A protože dcera toho našeho majitele (ano, on vlastnil nejen firmu, ale jaksi i nás, zaměstnance :-) už byla vdaná a na rozvod zrovna nepomýšlela, začal jsem si už za dva roky hledat práci. Teď bych řekl "až za dva roky", ale tehdy jsem byl rád, že jsem něco vůbec měl a protože jsem studoval po večerech, abych dostal licenci profesionálního inženýra - na český titul tam moc nedali - nechtěl jsem si to komplikovat. Ale pak jsme poznal pravidlo číslo dvě:

2) HLEDEJ PERIODICKY NOVOU PRÁCI, I KDYŽ UŽ PRÁCI MÁŠ.
Proč? Pokud vám nestačí to, co jsem už napsal, pak vězte, že když chcete vyšší plat, máte větší šanci právě jen v novém místě - v tom starém se přidání jen tak lehce nedočkáte. A hlavně se snažte dostat k velké firmě: kromě různých benefitů máte i delší dovolenou a různé jiné výhody (zdravotní připojištění, penzi, delší dovolenou, kterou dávají dopředu, ne tedy až za rok, atd.) Ovšem k tomu patří přidružené pravidlo číslo tři:

3) NEHLEDEJ PRÁCI AŽ KDYŽ JI ZTRATÍŠ, PAK TO BUDE DALEKO HORŠÍ.
To dá pochopitelně zdravý rozum, ale hlavně: i když ji nenajdeš, nic jsi neztratil - starou práci pořád máš. Když ale uspěješ, tak na tom vyděláš. To ovšem také znamená, že použiješ pravidlo čtyři:

4) NEBER KAŽDOU PRÁCI - NE KAŽDÁ PRÁCE JE TOTIŽ DOBRÁ.
Ano, ovšem problém je, že to často předem nepoznáš - když ti budou mazat med kolem úst, jedná se asi o práci tzv. průserovou. Proto si musíš získat celou řadu informací předem. Já je získával od upovídaných recepčních či sekretářek, od známých i od cizích lidí. Když totiž ztrávím v práci skoro třetinu života, chci, abych byl dobře placen a aby mě ta práce bavila. Navíc je zde nebezpečí, že až zjistíš, že je to špatný job, pak se často od té fimy těžko dostaneš nebudeš mít příležitost či čas hledat práci. A kvitnout (tj. dát výpověď) bez zajištěné nové práce nemůžeš - mohl bys zůstat bez práce a to dost dlouho. Kvitneš-li sám, sociálka ti platit nebude. Naopak u dobré práce očekáváme, že bude na delší dobu. Proto,

5) POKUD MOŽNO, NEBER PRÁCI U KONZULTAČNÍCH FIREM.
Protože až jim skončí kontrakt, jiný třeba dlouho nedostanou a následky jsou zřejmé: dočasná či úplná nezaměstnanost nebo při nejlepším jen částečné zaměstnání (part--time job) a tím pádem méně peněz. Někteří kolegové takové práce brali: byly často dobře placené a dalo se navíc něco odepsat na daních. všem tito hoši byli většinou svobodní a měli něco našetřeno. Takoví také brali práci v cizině, ale tam jsou zase jiné problémy, nejen třeba ty i jazykové či zdravotní .
Hlavně ale

6) NEVYHROŽUJ VÝPOVĚDÍ, KDYŽ NOVÉ MÍSTO NEMÁŠ. TO JE VLASTNĚ JEN VYDÍRÁNÍ - ONI TVOJI VÝPOVĚĎ VĚTŠINOU PŘIJMOU, I KDYŽ BLAFUJEŠ.
Jednou jsem už skoro dostal místo u firmy, kde měli odborníka, jenž jim hrozil, že odejde (to jsem se dozvěděl až později). Mne jenom použili jako nátlak na něj a on si to rozmyslel a vrátil se. To ovšem byla chyba - ne jeho, ale jejich. Když mi oznámili, že se vrátil, řekl jsem jim, že mě sice podvedli, ale že se jim to určitě vrátí, protože si sami vykopali hrob: ten člověk je bude vydírat dál a dál, anebo si opravdu najde něco jiného. Tak či onak, budou v troubě. A pak už ovšem odborníka na jejich problémy neseženou (což byl fakt, něco jsem se totiž o jejich porblémech dozvěděl už během interview).

Mohl bych takhle pokračovat dál, ale tohle bylo jen úvodem. Z těch dvaceti hledání jsem celkem šestkrát sehnal lepší místo, dvakrát poměrně špatné, ale lépe placené, u zbytku jsem si to rozmyslel nebo jsem prostě nic nesehnal. To mě ovšem nemrzelo: práci jsem totiž pořád ještě měl. Nu a ten poslední případ je vlastně jediný, kdy jsem opravdu hledat práci MUSEL . . .


Bylo to v roce 1985, pracoval jsem pro Atomic Energy of Canada, kde jsem se za tři roky vypracoval na místo vedoucího sekce. A tam jsem právě udělal jednu chybu: po šesti letech tam jsem si myslel, že mám práci zajištěnou, ale nepočítal jsem s Černobylem. Následoval pokles mezinárodních objednávek na naše reaktory a firma propustila několik stovek zaměstnanců, včetně mě.

Bylo to poprvé - a naposled - v mém životě, co se mi něco takového stalo a byl to zdrcující šok. Dostal jsem dopis od samého pana ministra, se zlatou ořízkou, kterou jsem si mohl strčit někam. A právě tehdy jsem si řekl, že si musím udržet opitimismus za každu cenu. To už jsem byl 15 let v Kanadě, zkušenosti s hledáním práce jsem měl a určitou sebedůvěru také. Navrhl jsem tehdy vlastně část bezpečnostního systému pro reaktory vybaveného digitální technologií a vyšel mi dokonce článek v prestižních Transacations of IEEE, bydávaných v USA. I řekl jsem si: teď budou po mě natahovat ruce, snad i ze zahraničí . . .


Nenatahovali - a nic nepomáhalo, že jsem během tříměsíční lhůty, kterou jsme dostali pro shánění práce, chodil po podniku s veselým úsměvem a hranou sebejistotou. Ta se naštěstí změnila v jistotu a v posledním měsíci jsem skutečně jiný job sehnal. Lidé, kteří si nejprve mysleli, že jsem se snad zblánil, byli ještě víc udivení, že mi to tak rychle vyšlo. Na každé inženýrské místo se totiž v Kanadě hlásí až sto uchazečů a job pak dají jen jednomu, pochopitelně. Moc jobů pochopitelně také není a tak hledáte dál a dál . . .

Navíc jsem nesháněl práci přímo sám, na to tu máme agenty. Na rozdíl od těch filmových, kde se vybírá hlavně podle sexuálních měřítek, naši "lovci hlav" jsou ti, kteří znají job-market a ví, kde koho potřebují. Jistě, jsou tady ještě inzeráty, ale jakou máte šanci, když se na ně přihlásí až 500 kandidátů a všichni lžou, až se jim do huby práší?

Takže jdsem měl agenta - to jsem ale ještě nevěděl, že oni pracují jinak, než vám tvrdí: každý má řekněme na starosti až padesát kandidátů, ale z toho se skutečně stará maximálně tak o deset (jen těch lépe prodejných) a zbytek - aniž vám to řekne - si drží jen jako rezervu. Moc se s nimi neunavuje, jen jim nakecává, že sice "nic není, ale bude". Agenti totiž pracují za komisi a ta se vyplácí, jen když někoho zákazníkovi opravdu prodají. Zákazníkem se míní možný zaměstnavatel - tedy ne my, ten plebs, protože my jim za to nepaltíme. Pravda, jsou agenti, kterým zaplatíte a máte pak větší šanci, ale ta peněžní odměna, kterou agent dostane, je stejně hlavně od firem a je daleko větší, než mu dáte vy.

Proto je třeba jít hned k více agentům, ale nesmí se jim to říct :-). To je pravda, ale někdy jsou výjimky: jednou mě v Montrealu jeden zavolal, a proč prý jsem mu zatajil, žejsem byl i jinde? Tam jsem totiž byl jaksi bez agenta, ale naděje jsem si nedělal. I omluvil jsem se mu, předpokládaje, že mám u něj konec.
"Ale ne," prohlásil ten chlapík, "to byla první firma, kam jsem volal a oni mi řekli, že mají zájem. Jste asi opravdu dobrý, tak vás prodám jinam a za víc." A také ano, za týden jsem dostal místo u americké firmy UNIVAC, která kdysi postavila první elektronický počítač, ENIAC. Jak vidíte, chybami se totiž nejen učíme, ale někdy i vyhráváme :-).

Také ten agent v Torontě, kam jsem se tehdy po velkém propouštění uchýlil, mi sehnal intervjů u jedné známé elektronické fimy. Chtěli právě to, co jsem opravdu dobře znal - to ovšem byla pouhá náhoda, agent o tom neměl tušení - a u iterview byli se mnou opravdu spokojeni. Navštívil jsem pak toho agenta a s radostí jsem mu vyprávěl, že to vypadá dobře a že asi ten job dostanu.
"Ale určitě ho dostanete," ujistil mě teh lišák, "můj švagr je tam totiž na osobním oddělení." . . .

Moje radost zz nového místa netrvala dlouho - zapomněl jsem totiž na bod 4) "Neber každou práci - ne každá práce je totiž dobrá". Hned na začátku jsem se opravdu snažil - plat byl menší než u Atomic Energy, ale doufal jsem, že to firma ocení. Navíc bylo tehdy lepší mít špatnou práci, než nemít žádnou; splácel jsme totiž rodinný domek. V práci jsem měl opravdu úspěch: snížil jsem jim počet zmetků na šestinu, tj. o pár tisíc kusú za měsíc. A tak mi přidávali další práci - samé průsery a já je řešil a řešil, ale ocenění jsem se nedočkal. .

Vydržel jsem tam jen rok a našel si práci u Canadian Standards. Létal jsem po Severní Americe i do Japonska a certifikoval počítače a laptopy. Život jde prostě dál, ale někdy se mu musí trochu pomoct . . .

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku