Ano, děláme u stejné firmy, ale každý v jiném departmentu. Tady v Severní Karolajně jsme oba už vlastně po několikáté, tak jak to vyžaduje náš projekt, jak si to žádá naše firma. No tak ona to není naše firma, my u ní jen pracujeme, víte? Ale proč o něm mluvíte v minulém čase, pane inspektore? Ach tak, vy nejste od policie, vy jste od federálních! A co vlastně provedl? Jo, tak on se ztratil! Ale já nic nevím, já jsem ho viděl naposledy, když jsme sem přiletěli. My totiž bydlíme každý v jiném hotelu, víte?

No ano, myslím, že je kanadský občan, ale co to má s tím co dělat? Jo tak, vy si myslíte, že třeba někdo z místních lidí ho mohl - ? Ne, pokud já vím, tak s nikým nekamarádil. Se mnou také ne, vždyť my sem přijedeme vždycky jen tak na měsíc a pak zase letíme zpátky do Kanady, naše firma je totiž v Burlingtonu. S kým se tu stýkal? To já nevím, ale má-li tak málo času jako já, tak většinou přijde do styku jen s techniky, s vedoucím zkušebny a sekretářkou pana Dillona. Ano, a také s panem Dillonem, pochopitelně, ale to jen když ho pozve na večeři do Kiwanis klubu, jako zve mne.

Ne, já jsem zodpovědný za elektronickou část našeho zařízení, zatímco on je mechanický inženýr. Ale ano, musíme být členy inženýrské asociace, náš podnik si to vyžaduje. Dvojí občanství? To mohl mít, ale já jsem Švýcar, pane, v naší zemi můžeme mít jen jedno. Však mi to také stojí peníze, každý rok se musím vyplácet, abych nemusel na vojenské cvičení.

Ale ovšem, já chápu, že si musíte zjistit všecko, vy přece musíte podezírat každého a pak procesem eliminace - jo tak, proto jste si mě sem nepozvali. Ovšem, řeknu vám všecko, co vím, ale mnoho toho není.

Jmenuje se Martinec, Filip Martinec. Ale počkejte, ne Martínez, on nebyl z Kuby nebo Mexika, on byl Čech! Yes, Czech nationality, z Evropy, víte, to je tam za tou vodou - no dobře, promiňte, já zapomněl, že se s vámi nemá žertovat. Ale ne, nezatajoval to, všichni v podniku jsme to věděli. Byl na to hrdý, pane; vy nejste hrdý na svůj domov? Že jste z Texasu? No tak vidíte, tam jsou ti ze všech nejhrdější. U nás mu ale jinak neřekli, než Mister Hurontario, on totiž často žertoval, že je "native of Hurontario". No to máte tak: native znamená buď že je domorodec, nebo že tam bydlí. Ne, Hurontario není provincie Kanady. Ale ne, ani okres, ani město. Pokud já vím, tak se tak jmenuje jen oblast mezi oběma jezery, odtud ono jméno. Jo a taky jedna ulice v Mississauze u Toronta, abych nezapomněl.

Proč o tom teda mluvil? Víte, tam někde na té ulici bydlel jeden jeho přítel a také on tam pak nějakou dobu žil. Znali se ještě z Prahy. Yes, Prague, hlavni město. Že to také víte? Tak proč se mě ptáte? Ano, vykládal mi o tom jednu historku. Vy ji chcete slyšet? No to je tak: on odešel po té invazi, žil nějakou dobu ve sběrném táboře v Itálii a pak emigroval do Kanady. Když tam přiletěl, dojel si i do Hamiltonu - to je blízko u Toronta - kde hledal práci. Ne, nesehnal ji, ale rozhodl se, že alespoň navštíví toho přítele a překvapí ho - on o tom totiž ještě nevěděl. Kdo? No přece ten přítel. O čem nevěděl? No o tom, že Filip je už v Kanadě, oni si totiž ani moc nepsali. Naposledy mu poslal Filip pohled, ještě když byl v Itálii.

Jenomže Hurontario je dlouhá ulice, ta se táhne napříč městem, od Ontarijského jezera až daleko na sever. Ne, ne až k Huronskému, to by byla dlouhá dvě stě mil. No a tehdy zrovna pršelo a on šel pěšky - to je taky nápad, pane - až tam konečně pozdě v noci došel. Jeho přítel, celý rozespalý a také překvapený, jak ho tam viděl promoklého, se zmohl jen na jednu otázku: "Jak jsi se sem proboha dostal?" A Filip prý udělal vyčerpaný obličej a povídá: "Já jsem sem připlaval až z Itálie!" Když mi to vyprávěl, tak se vždycky musel hrozně smát - pořád viděl tu vyděšenou přítelovu tvář a dokonce mi tvrdil, že mu to v prvním okamžiku uvěřil, když viděl, jak je celý mokrý!

Já vím, že to není žádná velká story, ale vy jste to chtěl slyšet. A já vás poslechl, protože vám přece nechci nic zatajovat, že ano? Vlastně počkejte, proč se do toho plete FBI? Aha, když je to Kanaďan, tak to nemůžete svěřit místnímu šerifovi, to chápu, na to musí přijít federální marshal nebo kdo. Jakou historku teda chcete slyšet? Že nechcete slyšet žádné historky, ale pravdu? Tu já pane neznám, já jen vím, co mi řekli ti druzí nebo on sám. To už si musíte osobně přebrat, co jsou fakta a co ne.

Ano, přišel tehdy z Itálie, ale v kterém táboře byl, to mi neřekl. Tam se právě také oženil, v té Itálii. Ne, nebyla Italka, byla to Češka. Ona tam byla na výletu, zrovna když přišla ta ruská invaze a tak tam také hned zůstala a napsala mu, aby za ní přišel. A on se sebral a šel. Pěšky. No já nevím proč, on asi hrozně rád chodil nebo co. Přes Rakousko, přes Alpy. Jak to dokázal? Pane, to byly jenom rakouské Alpy, ne ty naše, švýcarské. A asi mu také pomohlo, že ho vedla láska, ne?

Tak tam teda došel, našel ji a brzo na to se vzali. Helena byla šťastná - to víte, už jen to, že se zase potkali, bylo to skoro jako zázrak. A potom, už jste někdy měl svatbu v Itálii? Cože? Ne, já také ne, ale umím si to představit. Byl jsem jednou na italské svatbě ve Scarborough a řeknu vám, ti Italové jsou na svatby úplně zatížení. Ne, neměli s sebou nic, ona jen kufřík a on batoh. Peníze také ne, tu veselku jim vystrojili místní lidé. Ještě po létech na to vzpomínal, na tu svatbu a na to, jak ona tehdy přímo zářila štěstím. Kdo? No ta Helena přece! I fotografii z té svatby mi jednou ukázal.

Že jste ji také viděl, tu fotografii? Ach tak, vy jste už byli v tom hotelu, v jeho pokoji. A říkáte, že zmizel, ale jeho věci tam zůstaly? Takže vy asi opravdu nevíte, kde je, co? A to vás nenapadlo, že jen někam odjel a že se zase vrátí? Já vím, deset dní je dlouhá doba na nějakou procházku. Třeba ho možná někdo unesl, ne? Ba ne, naše firma nemá žádná světoborná tajemství - a když, tak to by měli unést spíše mne, ha ha. Vy říkáte, že mohl mít svoje vlastní tajemství? To mohl, každý je přece máme. Tajemství z minulosti? To hlavně, pane, ale do budoucna možná také. Těm se ale říká spíše plány, ne?

Teď jsem si ještě na něco vzpomněl, to s tím přízviskem Hurontario. On o tom hodně mluvil, ne o té ulici, ale jinak. Něco jako kdyby to byla nějaká země, nebo co. Dokonce si nechal natisknout visitku, tuhletu, co mi dal - vidíte?

FILIP MARTINEC First Citizen of Hurontario

First citizen? To je něco jako čestný občan nebo ovšem také první obyvatel, že ano. Ale ne, nebyl to podvod, vždyť takové místo vůbec legálně neexistuje, spíše to byla taková vážná legrace. To je tak: on totiž hodně cestoval, hlavně pro naši firmu. V Burlingtonu se mu ale moc nelíbilo, on asi potřeboval takové to místo, co by měl jen pro sebe. Nové místo na mapě, jestli mi chápete. Domů, do Prahy, tam nemohl, tam by ho hned zaarestovali. Ne, nebyl zločinec, to jen za to, že přešel hranice. Ovšem, přešel je správně, povolení a pas také měl, ale to už tam byla vojenská okupace, jestli si vzpomínáte. No ano, já vím, že si vzpomínáte, a tehdy to bylo trestné, tedy ne to, že vyjel, ale to, že se zase nevrátil. Něco jako když máte dovolenku z vězení a pak se nevrátíte, haha.

Potíže měli hned na začátku, když přišli s Helenou do Toronta; to ještě bydleli blízko toho přítele. Ne, pane, ten se pak přestěhoval do Britské Kolumbie; dělá tam teď pro nějakou japonskou firmu. To už je ale hrozně dávno. Jaké potíže měli? On mi to neřekl, ale řekl bych, že to byly hlavně potíže s manželstvím. Helena prostě nebyla šťastná. Důvodů mohla mít jistě několik. Snad měla jiné představy o manželství, znáte to, bylo to její první. On musel pořád někam lítat a tak byla často sama doma; prostě to nějak nepracovalo. Ne, pokud vím, tak mu nezahýbala - nebo o tom nevěděl, jinak by se to na něm poznalo. Samozřejmě, že vám nebrala telefon, ona tam už přece několik let nebydlí.

Jo tak vy nevíte, že on už je dávno rozvedený? No ano, jednoho dne se Helenka sebrala a utekla. Ale s nikým, jen tak sama; měla už toho asi dost. Hodně dlouho po ní smutnil, nikdy vlastně nepřestal. Ona se pak vdala; žije teď v Albertě, má dvě děti a je prý docela spokojena. Ne, to mi řekl on; když jsem ho poznal, byli už od sebe.

Ovšem, já rozumím, že vám tohle všechno nepomůže. Něco z doby, když byl v té Itálii anebo ještě předtím? Dělal prý v Čechách pro nějaký státní výzkum. Ne, žádného špiona, tehdy tam jen prostě všechno patřilo státu, víte? Ne, do ciziny tehdy nejezdil, to až z Kanady. Nejprve tady dělal pro nějakou americkou firmu. S Američany si rozuměl, byli to podle něho takoví praktičtí lidé. A mladí duchem, říkával. No já nevím, jak to myslel, snad tak, že jsou někdy jako děti. Ne, neurážejte se, to není můj názor, to je názor všeobecný. Jaký já mám názor? Počkejte - takže vy mě přece jenom vyslýcháte? To jste mi měl říci předem a ne jen tak oklikou, jako že ode mne potřebujete informace a podobně. To není od vás hezké, pane federální! Jo tak, vy jste chtěl, abych se rozpovídal, že jo?

Že je to u vás síla zvyku? No dobře, vždyť já se nezlobím, jen se klidně ptejte. Ne, já si nemyslím, že to byla sebevražda. Že nenechal dopis na rozloučenou? No tak vidíte. Ale na druhé straně je pravda - tedy alespoň pod tou jeho fasádou to bylo občas vidět - že ho něco trápilo, možná ještě něco víc, než ten její odchod. Co, to nevím, ve společnosti byl docela veselý. Ne, já nemyslel že byl gay, on byl heterosexuální, to byste ho musel znát. Jistě, ale jen holky ze singlebarů a náhodné známosti. Však víte, jak to chodí u rozvedených. Že nejste rozvedený? Já také ne, dokonce ani ženatý. Jak se tady říká: svobodný mládenec je člověk, který neudělá tu samou chybu ani jednou. Ne, trvalou známost neměl. Workoholic? Ano, já vím, to neznamená, že pil v práci, ale že byl prací posedlý. To teda možná byl, ale jak vám říkám, my jsme se v práci moc neviděli a ve volném čase se o práci nebavíme. Nejsme za to placeni, víte?

Cynik? Ne pane, cynik jsem já, on byl spíše takový smutný romantik, zvláště s tím jeho Hurontariem. Někdy, když byl trochu opilý, tak o tom mluvil, jako by mu to nahrazovalo domov. Asi potřeboval něco, kam by se po práci mohl vracet. To víte, nejdříve odešel ze své země a pak ještě ztratil manželku. Nějakou dobu měl tuším psa, ale i ten mu umřel. Ano, měl rád hudbu, takový ten klasický džez, a také myslím, že na něco hrál. Ale co to má všecko dělat s tím, že zmizel?

Jak vycházel s lidmi z podniku? Dobře, my všichni spolu vycházíme dobře, zeptejte se u nás na osobním oddělení. Vlastně teď se tomu říká Human Resources, jako kdybychom třeba zaměstnávali ještě někoho jiného než lidi. Pak by se to ovšem jmenovalo třeba Oddělení koňských zdrojů, ne? No ano, dívky v práci zdravil, ale jinak nic jiného, to se u firmy netrpí. Ale ano, manželky zaměstnanců u nás také dělají, ale jen ve vší počestnosti, haha. Co jsem tím myslel? Vůbec nic, to jsem jen tak žertoval. Víte přece, co je to joke, ne? To je, když jeden něco řekne a ostatní se tomu z nějakého neznámého důvodu smějou.

Ne, naposled, co jsem ho viděl, se choval docela normálně, pokud se to vůbec dá o někom říci. Ovšem, naše zaměstnání z nás dělá divné brouky, ale který job ne? Jako každý emigrant měl tak trochu rozpolcenou osobnost, ale většina z nás si na to časem zvykne. Jestli si zvykl on? Někteří si nezvyknou vůbec; říká se tomu, že jsou homesick, ne? Ale ne, pokud vím, zbraň neměl. Já vím, tady v Karolajně můžete od šerifa za deset dolarů dostat povolení na pořádný kolt, něco většího než ten ubohý saturday night special, co prodávají v New Yorku. Ovšem cizinec to nedostane a z Kanady si také nic nemohl přivézt, to je nesmysl.

Poslyšte, takže vy jste s tím pátráním po vraždě - promiňte mi tu slovní hříčku - jaksi v mrtvém bodě, ne? Tělo se nenašlo, pachatel také ne a ani já jsem vám toho moc neřekl. Takže je nezvěstný. A opravdu si neodběhl zpátky do Kanady? No ano, to mě mohlo napadnout, že jste se ptali na letištích. A co naše firma, tam jste se ptali? Jo tak, oni to byli, co vyhlásili poplach! Že jim to zavolal pan Dillon? No pochopitelně, když tady nepřišel do práce. A co v jeho bytě, tam také nic nechybí? Ach tak, samozřejmě, že jste tam byli, to s tím telefonem byl jenom chyták na mě, jestli jako něco nezatajuji, že jo? A co tady v hotelu? Že se tu nic neztratilo? Nic? Ale jak to víte - vždyť ani nevíte, co tam všecko měl! No já to vím, jednou mě tam pozval na drink. Měl tam na nočním stolku fotografii z té své svatby v Itálii a za sklem tam byl zastrčena stará jízdenka z vlaku, ještě z Čech, z jeho poslední cesty na hranici, něco jako suvenýr. Že tam ta jízdenka není? A víte to určitě?

Tak to vám možná přece jenom poradím: zkuste se zeptat tady v městě, jestli si tu někdo před dvěma týdny nekupoval tornu. No ano, obyčejný batoh. Proč? No on ji přece potřeboval, aby mohl zase přes ty Alpy zpátky. Ale vždyť jsem vám už řekl, že on hrozně rád chodil! A navíc to chtěl možná všecko jaksi vymazat zpátky. Že nechápete, proč by to dělal? To se nedivím - já bych se divil, kdybyste to pochopil. To máte tak: jsou velké útěky a velké návraty. A k těm druhým potřebujete, pane, někdy daleko větší odvahu než k útěkům. Filipa asi něco zavolalo - tak jako už jednou předtím - a on všeho nechal, sebral se a šel. Říká se tomu hlas srdce, nebo tak nějak . . ."