Autor : © ©Karel Šlajsna
Název : OHEŇ. ( Poprvé zveřejněno v autorově blogu "SFINGA - povídky" na http://shinen.webgarden.cz/ )




„Jaký byl váš nezáhadnější případ?“ zeptal jsem se jednou sira Rogera Bacona.
Chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „ Každý případ je zpočátku záhadný a teprve postupně pravda vyplouvá na povrch."


OHEŇ.

. . . Již jsem tu vyprávěl, že jako mladý hoch měl jsem horkou krev, která mě hnala z rodného sídla a křižoval jsem pak naší vlastí sem a tam. Pak mě to ale omrzelo a zatoužil jsem po vzdělání. Ty dva roky, které jsem pobyl v klášteře jako laický bratr, jsem ocenil až mnohem později, během své životní pouti. Byla zde rozsáhlá knihovna, která uspokojila můj hlad po vědění. Ke své potěše jsem zde našel i vědecké rukopisy svého příbuzného a jmenovce, vzdělaného mnicha Rogera Bacona.

Hltal jsem tehdy jednu knihu za druhou. Ale nejen to, otec převor mě nenásilnou formou naučil ovládat svou mysl a přemýšlet tak, abych pronikl do hloubi problémů a netápal jen po povrchu věcí a událostí.
Vím, že mi máte za zlé, že nedbám na církevní obřady, ale jsem přesvědčen, že mi byl dán jiný úkol a když se ohlédnu zpět, zjišťuji, že mě můj osud opravdu velmi často vedl do situací, kdy jsem se s nějakou nevšední nebo záhadnou událostí setkával. Tak tomu bylo i v záležitosti, kterou tu chci dnes vyprávět. Můžete, chcete-li, ji klidně nazvat nejzáhadnějším případem mého života.


Vracel jsem se tehdy z Orientu do své vlasti. V Alexandrii na naši loď přistoupil muž, jehož jméno tu zamlčím. I tak asi prozradím dosti, když tu řeknu, že to byl známý cestovatel, proslulý tím, že se jako prvý pokusil proniknout do nitra černého kontinentu. Spolu s ním bylo na loď naloženo několik beden. Během cesty jsem se s tímto mužem seznámil a často jsme sedávali na palubě a rozprávěli, neboť mi byla sympatická jeho zcestovalost.
Tehdy jsem se dozvěděl, že v oněch bednách jsou artefakty, které nasbíral na svých cestách a některými se mi také pochlubil. Zlatým hřebem jeho podivné sbírky pak byla asi stopu vysoká soška šeredné postavy, která byla vyřezána ze dřeva černého jako uhel. Tento ne zcela lidský tvor jakoby byl z jiného světa. Byl podivně zkroucený s klouby na nepravých místech a široce se šklebil, ústa maje ozdobeny dvojicí mohutných tesáků. Když jsem ho káral, jen se smál a vyprávěl, že tuto zrůdnost odnesl z jakéhosi podzemního chrámu zaneseného pískem pouště.

Poté co naše loď dosáhla břehů staré dobré Anglie, naše cesty se rozešly a jen jsem se doslechl, že byl přijat do řad Královské vědecké společnost a pořádá v Londýně velkolepou výstavu.
I přes jisté výhrady vůči němu, jsem se s ním znovu chtěl setkat a na výstavu se podívat.
Když jsem však dorazil do Londýna, tu jsem se dozvěděl, že budovu ve které byla výstava, zachvátil požár a část exponátů byla zničena. Navštívil jsem svého přítele v jeho domě, abych se dozvěděl podrobnosti.

Vyprávěl, že požár je záhadou a má zato, že ho založil někdo, kdo mu jeho úspěch závidí. V budově totiž nebyl žádný oheň, od kterého by následně mohl požár vzniknout. Byl, pravda trochu zatrpklý a rozhodnutý, výstavu přerušit. Říkal, že se odstěhuje na svůj statek v hrabství Hampshire. Strávili jsme spolu příjemný večer, a druhý den jsme se rozloučili. Delší čas jsme se neviděli, ale pak mi od něj posel přivezl dopis. Počkejte, mám ho tu někde schovaný a Bacon odešel k sekretáři, dlouho se hrabal v různých listinách až nakonec s radostným výkřikem vytáhl zažloutlou obálku, otevřel ji a četl:

Vážený příteli!

Doufám, že Vás takto mohu zváti i když mnoho již vody uplynulo v řece času, kdy jsme se spolu setkali. Během plavby, kterou jsem měl možnost s Vámi podniknout, jste mi vyprávěl některé příběhy, ve kterých jste osvědčil svůj bystrý rozum.
Já jsem se nyní ocitl ve víru podivných a vpravdě bizarních událostí, kdy mi by mi Vaše analytické schopnosti věru přišly velice vhod. Můj rozum již selhává a věru nevím si rady, co počít.
Ačkoliv jsem dříve byl, jak víte, velmi skeptický k různým historkám o řádění démonů, nyní, i když se tomu stále ještě vzpírám, se mi to jeví jako jediné možné vysvětlení. Pravděpodobně si řeknete, že bych se s tímto problémem měl obrátit na duchovenstvo, ale stále v koutku duše věřím, že existuje přijatelné a rozumné vysvětlení a pak, víte, že někteří duchovní by neváhali roztočit děsivé inkviziční reje, které jsme oba zavrhovali jako nesmyslné.

I když zde nechci se rozepisovati,( vše Vám dopodrobna povyprávím, jestliže přijmete mé pozvání) ,doufám ve skrytu duše, že jsem dostatečně vzbudil Vaši zvědavost a přispěcháte mi na pomoc.
Váš D. L.

Samozřejmě, že ve mně tento dopis opravdu vzbudil velkou zvědavost a protože jsem v té chvíli neměl nic na práci, rozhodl jsem se ihned vyrazit.
Dům mého přítele stál na samotě. Byl to patrně původně statek s mnoha hospodářskými budovami vzadu, obehnaný nízkou kamennou zídkou a živým plotem, jak je u nás zvykem. Zaklepal jsem, vyšel mi otevřít mladý sluha a odvedl mě do salonu, kde v tlumeném osvětlení u krbu seděl můj přítel. Přestože byl teplý červen, v krbu plápolal velký oheň a on sedě v širokém ušáku, měl přes sebe přehozen pléd.

Dalo mi velkou práci, abych zakryl svůj úlek, na tím, jak se změnil. Z opáleného svalnatého šviháka byl nyní muž s šedavou pletí pohybující se jako stařec.
Vstal, smutně se usmál, podal mi ruku a hned vydal příkazy, aby nám přinesli pohoštění a bylo též postaráno o mého koně.
Znova si sedl, chvíli bylo ticho a on se díval do plamenů krbu, jakoby nevěděl odkud začít, ale posléze přeci jen promluvil:

„Jsem velice rád, drahý Bacone, že jste mi přispěchal na pomoc a že snad vrhnete světlo na řadu neblahých událostí, které mě v poslední době pronásledují. Všechno to začalo už v Londýně. Tehdy z neznámých příčin vznikl požár v budově, ve které byla vystavena má sbírka. Myslel jsem tehdy, že je to ze závisti nebo ze zloby- hodně lidí se nechalo slyšet, že některé výtvory jsou rouháním proti bohu. Byl jsem velice zklamán a tak jsem se rozhodl, že se stáhnu do ústraní, sem do svého rodného domu a budu rozprodávat nashromážděné věci. Nechal jsem je zabalit a uskladnit tamo v té stodole.

Ale už první moc mě probudily podivné zvuky. Vzal jsem si župan a michla a běžel se podívat k oknu. Viděl jsem, že ze stodoly vychází podivná zář. V prvé chvíli jsem pomyslel, že se opět jedná o požár, ale pak jsem si všiml, že to není červené světlo, ale spíš takové bílá a studená mlha, ve které se mihotaly malé hvězdičky. Jev postupně slábl a ž posléze zmizel docela. Zhruba asi týden byl klid, ale pak začal hořet stoh tamo na louce. Leh popelem do posledního stébla. Bylo to děsivé divadlo, ale opět bylo možno se domnívat, že ho zapálil nějaký tulák, který v něm přespával. Jak dlouho potom byl klid už ani nevím, má mysl je natolik vším rozbouřená a zmatená, že si již nejsem jist ničím. Po čase opět v noci vzplála stará hájenka u lesa. Naštěstí v ní nikdo nebydlel, bylo v ní jen nějaké staré harampádí.

Další drobné případy ani nespočítám, jen si ještě vzpomínám na hořící loďku na rybníku.
Moc dobře si jistě vzpomínáte na naše společné večery na palubě Queen Mary, kdy jsme diskutovali o různých pověrách a já s vámi tehdy sdílel odmítavé stanovisko. Nyní ale už si nejsem tak jist. Do mé mysli se vkrádá přesvědčení, že za vším stojí ta podivná modla, kterou jsem kdysi získal v nitru pekelné pouště a málem za to zaplatil svým životem, když mě pak dnem i nocí jako štvavou zvěř pronásledovali rozběsnění beduíni. Přesto, anebo právě proto, se sošky nedokážu vzdát.“

„Nenapadlo vás, že za tím může stát někdo, komu jste odmítl právě tuto sošku prodat?“
„Ano-ano, máte pravdu! Už v Londýně mě obtěžoval takový pomenší chlap s rezatými vlasy! Jak jen jsem na to mohl zapomenout! Myslím, že jste na to hned kápl.“
Jestliže jeho vyprávění zatím dávalo jakýs smysl, tak to jak se nyní rychle chytil mého nápadu, bylo divné. Hned jsem tedy na to navázal: „Myslím, že bych se měl vydat do Londýna a podle toho vašeho popisu se ho pokusit vypátrat. Vy zatím, kdyby se tu objevil, mu sošku slibte, ale vymyslete nějaký důvod proč mu jí nedat hned. Jakmile se vrátím, vymyslíme na něj past.“
„Ano, to je skvělý plán, jsem rád, že jsem se vám svěřil.“

Hledat podle tak neurčitého popisu někoho ve městě tak velkém jako je Londýn, byl samozřejmě nesmysl a já to ani neměl v úmyslu, jen jsem čekal na jeho reakci. Nicméně jsem se rozhodl do Londýna přeci jen zajet a navštívit několik lidí. Napadla mě totiž v té chvíli myšlenka tak bizarní, že jsem ji ani sám nemohl věřit.

Cesta do Londýna a zpět mi trvala něco více než týden. Moje dřívější známosti mě zajistili, že jsem byl přijat samotným ředitelem muzea. Po nezbytných společenských formalitách jsme konečně přešli k otázkám, které mě zajímali.
„Slyšel jsem, že ve vašem muzeu nedávno vypukl velký požár. Bylo to jistě velmi dramatické že?“ „Ani, ne, vlastně to byl jen malý oheň, který vznikl bůhví jak. K žádnému velkému poškození díky bohu nedošlo, oheň vznikl téměř v pravé poledne a naši zaměstnanci ho rychle uhasili. Jen dva gobelíny byly malinko ohořelé.

Ostatně jsem byl v podstatě docela rád, že k tomuto došlo, protože již během konání výstavy její majitel, oproti naší původní dohodě, prodával jednotlivé předměty a tak po týdnu některé vitríny zely prázdnotou. Bylo z toho pobouření. Návštěvníci byli nespokojeni a naše instituce tím utrpěla na dobré pověsti.“

„Mohl bych si to místo prohlédnout?“
Byl to v té chvíli okamžitý nápad, jehož impulz bych těžko vysvětloval sám sobě.
V jeho hlase náhle nebylo ani stopy po ochotě: „Už dávno je vše uklizeno. Nechápu, co tam chcete uvidět.“
„Jen chci nasát tu atmosféru.“
Představený kláštera mne naučil, že drobná lež, je-li řečena v dobrém úmyslu, je omluvitelná i pro duchovní osobu, a já se zahanbením musím přiznat, že ono slůvko „ drobná“ jsem si často vyložil po svém.

„No dobrá, když na tom trváte ……“ souhlasil studeně. Zavolal sluhu a řekl mu, aby mne doprovodil. To místo bylo v dlouhé chodbě lemované z jedné strany okny, které byly uprostřed ozdobeny vitrážemi s mytickými výjevy. Byl tu král Artuš se svými rytíři. Na další pak podmračený Merlin a ještě kousek dál král Jiří zabíjející draka. Právě zde se starý muž zastavil, ukázal kolem a řekl: „Tady někde to bylo, už si to přesně nepamatuji.“

Rozhlížel jsem se, aniž bych hledal cokoliv konkrétního, zatímco on mne zvědavě pozoroval. V jednu chvíli jsem ucítil slabý závan větru, ale ne chodbou podél jak by se dalo čekat, ale odněkud z boku. Vyndal jsem kapesník a porážel ho v ruce. Ten starý sluha si asi v té chvíli nejspíš myslel, že jsem se zbláznil, ale mě slabé chvění jemné látky prozradilo, že jsem se nemýlil. Přešel jsem k oknu a bedlivě ho pozoroval. Bylo to právě drakovo oko, které vypadlo ze skleněné mozaiky. Poklekl jsem a opravdu, leželo zakutálené asi o dvě stopy dál pod jednou z vitrín. Prohlédl jsem si otvor. Zatímco ostatní části mozaiky byly zality olovem, tato jediná byla jen nedbale přilípnuta smolou a tak vypadla. V mé hlavě se v té chvíli mihla vzpomínka na cosi, co s tímto souviselo, ale vzápětí zapadla a marně jsem se snažil vydolovat ji zpět. Podal jsem oko starci, který na mě zíral s mírně zamlženým zrakem člověka, který byl svědkem zázraku: „ Dejte si to pořádně spravit.“ a poroučel se.

Odešel jsem do nedalekého hostince, kde byl cestovatel ubytován. Zde jsem místo známostí použil několik mincí, abych zaměstnanci rozvázal jazyk. Ostatně jsem na něj měl jen jednu otázku a totiž zda můj známý měl nějaké návštěvy. Dostalo se mi informace, že ho zde nikdo nenavštívil. Nebýt toho zákmitu vzdálené myšlenky, která se mi předtím v hlavě vynořila, jako žraločí ploutev v moři a kterou jsem se při cestě zpět stále snažil vydolovat ze své hlavy, asi by se mi podařilo si vše lépe utřídit.

Mého přítele jsem zastihl sedět na stejném místě u krbu jako prvého dne. Vypadal ještě bledší a vyhublejší a přes kolena měl opět přehozen silný pléd.
„Měl byste k sobě povolat lékaře.“ řekl jsem starostlivě.
Ne, ne, budu v pořádku, je mi jen trochu chladno.“ odbyl mě a netrpělivě se ptal: „ Tak co? Zjistil jste něco? Našel jste toho muže, který mne pronásledoval?“
Vyprávěl jsem mu, co jsem našel na místě požáru. Zaujatě poslouchal a pak řekl: „To je opravdu zajímavé, že to bylo právě dračí oko, které vypadlo.“

Jako když se otevřou nějaké dveře, náhle ožil a rozpovídal se: „Když jsem přijel zpět do Anglie, zjistil jsem, že mé finance jsou v katastrofálním stavu. Mé cestování stálo spoustu peněz a já se přiznám, že daleko od domova a v zápalu objevitelské vášně jsem na to nemyslel. Překvapuje mě, že si ředitel muzea stěžoval na úbytek exponátů a svaloval vinu na mě. Vždyť to byl právě on, kdo mi navrhl, abych je prodával a sám jich většinu koupil!“

Neodpovídal jsem, protože má mysl byla přeplněná otázkami.
Kdo, proč a jak způsobil oheň v muzeu? Nezdálo se mi, že by ho chtěl opravdu zapálit, spíše to dělalo dojem, že žhář chtěl jen někomu nahnat strach. Ale komu a proč? A následné ohně zde v okolí? Výpovědi obou mužů se od sebe lišily. Kdo z nich má pravdu a kdo lhal? Nebo opravdu souběh událostí byl tak podivný a zapeklitý, že pravda byla na obou stranách? A co ten záhadný ryšavec? Existuje opravdu a opravdu mého přítele pronásledoval?

Abych ho přivedl na jiné myšlenky, začal jsem se vyptávat na jeho cestování po Africe. Bylo vidět, že při vzpomínkách na své putování, úplně obživl. Do jeho obličeje se vrátila růžová barva. Bylo to velmi zajímavé, je škoda, že on neměl, tak jako já, nikoho, kdo by jeho vyprávění zapsal. Postupně, ale proud jeho řeči zpomaloval, až nakonec mu hlava klesla a on usnul. Já ale nemohl usnout a tak jsem zůstal sedět naproti, díval se do planoucího krbu a zas a znova probíral všechny okolnosti. Bylo už téměř k ránu, když právě ta věta o dračím oku mi pomohla, aby se ta zasutá myšlenka opět vynořila a já pochopil, co se v muzeu vlastně odehrálo.

Jistě víte, jak jsem tu na začátku našeho vyprávění zmínil, že jsem v klášteře četl i spisy svého příbuzného- Rogera Bacona. Jeho zvídavý duch ho neustále ponoukal k tomu, aby nejen studoval staré spisy a hledal v nich použitelné postupy, ale i sám jiné vymýšlel. Při pokusech se sklem si všiml, že vhodně zaoblené a vyleštěné sklo nejen předměty zvětšuje, ale i soustřeďuje sluneční paprsky, takže v ohnisku vzniká velký žár.

Někdo, kdo o tomto účinku čočky (jak to zval Bacon, podle tvaru skla) věděl, toho využil pro zapálení ohně v muzeu. Důvodem, proč využil drakovo oko, bylo, že to byl jediný kousek mozaiky, který měl kulatý tvar. Oko vyloupl a nahradil čočkou. Na vhodné místo pak umístil něco snadno hořlavého. To mu umožnilo, aby v době, kdy požár vznikl, byl někde úplně jinde, a nepadlo na něj podezření. Později se pak vrátil na místo činu, čočku vyňal a nahradil zpět okem, které zalepil smolou. Snad to udělal příliš ve spěchu a nedbale, ale oko později vypadlo a zakutálelo se pod vitrínu, kde jsem ho našel.

Nuže a kdo mohl nepovšimnut něco takového provést? Rozhodně to nemohl být žádný náhodný návštěvník, ale někdo, kdo to tam dobře znal a mohl se tam pohybovat nepovšimnut, a kdo k tomu měl důvod?
Vše mi to ukazoval na jednoho muže, ale jaký by mohl mít důvod k tomu, aby něco podobného udělal? A jak potom souvisí to, co se stalo v Londýně s tím, co se potom dělo tady? Jistě, opět to byl oheň, i když již nejspíš zapálený klasickým způsobem, protože se pachatel mohl neviděn vzdálit. Dále to mělo určitě spojitost s mým přítelem a jeho africkou sbírkou, nebo lépe řečeno s tím, co ještě zůstalo v jeho majetku, tedy především ona soška ohyzdné modly.

Slunce už bylo nad obzorem a myšlenky mě stále ještě nedovolily, abych usnul. Rozhodl jsem se tedy, že se projedu na čerstvém vzduchu. Nechal jsem si od sluhy vysvětlit, kde je hájenka o které se můj přítel zmiňoval. Bylo to jen nedaleko a tak jsem se rozhodl pro procházku. Šel jsem úzkou pěšinkou podél potoka a opravdu to netrvalo nijak dlouho a uviděl jsem vyhořelou budovu. Byl to vlastně jen malý domeček postavený z nepálených cihel, Stejně jako v muzeu, i tady jsem doufal v boží inspiraci a náhodu.

Na první pohled, tu opravdu nebylo nic zvláštního. Ohořelé zbytky oken, dveří i propadlých krovů opravdu svědčily o tom, že tu hořelo. Ale už když jsem přišel blíž, poznal jsem, že něco není v pořádku. V prvé řadě, i když od požáru již uplynul nějaký čas, přeci jen tu chyběl onen typický zápach spáleniště, který se na místě vždy udržuje po dlouhý čas. Po nahlédnuti dovnitř jsem pak viděl, že na rumišti již rostou kopřivy, což svědčilo o tom, že ničivý živel tu řádil již před dlouhým časem.

„Pomáhej pámbu, copak vzácný pane? Koukáte na tu vypálenou hájenku? Snad byste tu starou kůču nechtěl koupit?“ ozvalo se za mnou. Stál tam starší muž s prošedivělou bradkou. „Dobrý den. Ne-ne, jen jsem šel náhodou kolem a tak jsem se chtěl podívat na tento nedávno vyhořelý dům.“
„Nedávno? Vždyť už to budou dva roky, co to tady lehlo popelem. Jejda to jste se náramně spletl!“ „Ale já slyšel, že tu v poslední době často hořelo. Taky prý nějaký stoh ne?“
„Kdeže! Naposled tady ten domek, jinak jaktěživo nic. To bych o tom musel vědět. Je to tady klidný kraj víte? Kdopak vám takové povídačky nakukal?“
„Už ani nevím, asi jsem to slyšel někde v hostinci.“
„No jo, to jo, chlapi se napijou a pak nevědí, co mluví.“

„Děkuji vám a přeji krásný den.“ Pozdravil jsem a šel jsem pomalu zpět a pokoušel jsem se tento nový poznatek zařadit do obrazu, který jsem si vytvořil.
Zatímco po probdělé noci a vyřešení způsobu jakým vznikl oheň v muzeu, se mi zdálo, že se nad touto záhadou již rozjasňuje, teď bylo zase všechno jinak.

Cesta mě vedla podél malého jezírka. Usedl jsem na břeh, díval se na hladinu vody a dlouze přemýšlel. Zvedl jsem se, až když mi už doopravdy hodně kručelo v žaludku. Tvrdit, že jsem se tam na tom břehu dobral pravdy, by bylo opovážlivé, ale mohu s hrdostí prohlásit, že jsem byl velice blízko. Pro většinu z toho jsem ovšem neměl žádný důkaz.

V mnoho případech jsem měl úspěch s tím, že jsem předstíral nevědomost a pro tento postup jsem se rozhodl i tentokrát, ale netušil jsem jaký náhlý obrat události naberou.
Vešel jsem do domu. Můj známý stál u stolu, na kterém byla hromada jakýchsi lejster, bral je jedno po druhém do ruky a házel do ohně.

Když mě uviděl, jen se otočil a přes záda se zeptal: „ Byl jste na procházce, že?“ „Ano,“ odpověděl jsem prostě.
„To jste si zajisté prohlédl tu hájenku.“
I tentokrát jsem souhlasil.
Otočil se a v ruce držel bambitku. Jeho hlas zněl najednou hrubě a skřípavě:
„Podcenil jsem vás, Bacone. Myslel jsem, že se jen rád chlubíte. To jste jistě i vyšpekuloval , jak jsem to narafičil v Londýně, co?“

Jsou tři typy lidí, se zbraní. Chladní zabijáci na vás vystřelí hned. Váhavci, co je v skrytu duše děsí představa krve a toho, že vás nezabijí hned. Třetí skupina jsou mluvkové, co vlastně ani nechtějí střílet, ale potřebují, aby je někdo vyslechl. Odhadl jsem, že to bude tenhle případ. Předstíral jsem skromnost: „ No vlastně to byla jen náhoda, že jsem kdysi četl spisy svého prastrýce, jinak by mne to nenapadlo.“

„Měl jsem to dobře vymyšlené,“ pochvaloval si.
„Věděl jsem o tom, že jsem na dně už dřív. Všechny ty vzácné exponáty, to jsou laciné krámy, které koupíte v Alexandrii na bazaru, na každém rohu. Říkal jsem, si že když tady těm kořenům k tomu naservíruji ještě nějaké historky a přidám tajemné úkazy, tak se budou o ty věci prát. Jenže lidi moc zájem neměli, tak jsem tam připravil ten ohýnek a začal roztrušovat historky o magii a woodoo. Další problém byl, že ředitel muzea zase nebyl takový hlupák, jak jsem si myslel a začal mě vydírat. Prý že se o zisk budeme dělit napůl.

Nechal jsem mu nějaké věci a výstavu zrušil. Stejně to bylo fiasko. Sotva to pokrylo náklady na zaplacení prostorů a na moje bydlení. Přemýšlel jsem, co dál a napadlo mě, že by bylo báječné, kdyby známý sir Roger Bacon všude prohlašoval, že vlastním tajemnou modlu z podzemního chrámu. Modlu, která se mstí za to, že byla ukradena a zapaluje ohně. Nebyl to příliš dobrý tah,“ ušklíbl se. Během řeči jeho ruka se zbraní trochu poklesla.

„Co hodláte udělat Bacone?“
„Jste podvodník a zasloužil by jste potrestat. Jenže si myslím, že jen málokterý z těch, které jste takto obral o peníze, se odhodlá přiznat, že byl podveden. Věřím tomu, že by se mezi nimi dokonce našli i tací, co budou přísahat, že ty věci jsou skutečně velmi vzácné. Vím, že jste nevěřící, ale jsem přesvědčen, že stín, který padá na vaše činy vás brzy dostihne. Boží spravedlnost je někdy pravda trochu pomalejší, ale o to pak drtivější.“

„Jsem v koncích, úplně v koncích. Všechno je to pryč. Tento dům, který postavili mí rodiče a ve kterém jsem trávil své mládí, už brzo nebude můj.“
Hlas se mu zlomil a jen chrčel, sotva mu bylo rozumět.
Než jsem stačil cokoliv udělat, vstrčil si hlaveň do úst a zmáčkl kohoutek.


„Celý váš salon je plný předmětů, které vám připomínají různé události z vašeho života, kde tedy máte onu sošku?“
„Hodil jsem ji do ohně, ještě než jsem zavolal sluhu. Nechtěl jsem mít něco tak ohavného ve svém majetku.“

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku