Autor : ©J.B.Hurych
Název : A JEŠTĚ NAPOSLED: NOVÉ MEXIKO A ARIZONA.


Vraceli jsme se z Texasu zpátky do Nového Mexika, abychom se zastavili v městečku zvaném Mesilla. Měli jsme k tomu dobrý důvod: zde byl vězněn a souzen proslulý desperádo Billy the Kid. Kid je ovšem kůzle, ale na západě se tak říká všem dětem až do dvaceti a vzhledem k tomu, že Kid zemřel ve 21 letech, tak si ten název jistě zaslouží.


A JEŠTĚ NAPOSLED: NOVÉ MEXIKO A ARIZONA (ukázka z knihy BIG FOUR)


Billy the Kid.

Dnes už ani pořádně nevíme, co vše je legenda a co skutečnost. Ne tak ale historie je ho života, ta je známa přesně. Byl to ale opravdu mladík, který chtěl pomstít vraždu svého zaměstnavatele a tak začal v roce 1878 tzv. Lincoln County War - tak jak ho zobrazil Chris Christofferson v jednom filmu k Kidovi - který byl zákeřně zabit svým bývalým přítelem, v té době už ale šerifem Pat Garretem? Anebo to byl pistolník a chladnokrevný zabiják, který se chlubil, kolik zabil lidí? 

Ten zastřelený zaměstnavatel byl rančer a cattleman John. H. Tunstall, který ho spolu s jinými hochy najal na svůj ranč, kde sloužili jako "regulators", tj. hlídali mu dobytek, aby ho nikdo neukradl. A jelikož se tehdy často platilo za krádež dobytka životem, byli to tedy hlavně shooters, střelci. Film Young guns , kde Kida hraje Emilio Estevez, sice ukazuje, jak rančer dokonce učil hochy číst a i jinak je vzdělával - což byl celkem pro pistolníky celkem nadbytečný přepych. Blíže pravdě je asi Kid Paula Newmana, který je jen mentálně nevyvážený a nepříliš chytrý mladík, jehož neštěstím bylo, že uměl rychleji střílet než myslet . . .

Narodil se 23 listopadu 1859 jakožto William H. Bonney, údajně v New Yorku. Kolem roku 1873 se jeho matka-vdova znovu vdala a přestěhovali se do Silver City, v Novém Mexiku. Za rok na to zemřela a ve 14 letech se tedy musel dokonce začít živit sám. Dva roky na to byl zatčen, protože kradl, ale z vězení utekl komínem. Později zastřelil kováře Cahilla, který jej v práci terorizoval - byl zatčen, ale ten samý den zase utekl. Za dva roky zase utekl z nějakého vězení, přičemž zastřelil muže, který ho urazil.

Na známé fotce pózuje s vinčestrovkou u nohy a zcela právem - přisuzuje se mu 17 zabití, ale dokázat se mu mohou vlastně jen čtyři. Prvního člověka prý zabil, když ochraňoval svou matku v Novém Mexiku. Jak dokázal tak přesně střílet na dálku, to už nikdo nevysvětlí  - je totiž jisté, že v tom roce žil v Kansasu :-). .

Již zmíněná válka v Lincoln County si vyžádala dost obětí: dvě byly zastřeleny stylem přímo popravním, zatímco Andrew "Buckshot" Roberts byl postřelen a zatímco umíral, byl klidně ponechán svému osudu. Šerif Brady a jeho pomocník Hindman byli též zastřeleni a v květnu 1787 vyhledal Billy a jeho gang Manuela Segoviu a zabili ho též.

Aby ukončil místní válku pistolníků, guvernér Nového Mexika Lew Wallace nabídl všeobecnou amnestii, dokonce se s Kidem osobně setkal. Slíbil mi, že jdyž mu Billy dá informaci na někoho jiného, že ho pak pustí na svobodu. Billy se ochotně podrobil fingovanému zatčení - už z toho  je vidět, jak byl naivní - ale místo aby byl pak propuštěn, místní soudce ho držel dál. Kid opět utekl a potloukal se kolem pevnosti Sumter, kde se spřátelil s místním barmanem Garrettem, později zvoleným coby šerif. Ten pak dostal rozkaz Kida zatknout, což se mu po nějaké době podařilo. V dubnu 1881 byl odsouzen Billy v Mesille k trestu pověšením, který měl být ale vykonán v městě Lincolnu. Tam Kid zabil oba strážce - přítel mu na záchodě schoval revolver - a opět utekl. V červenci ho ale Garret dostihl a na jeho otázku "Kdo to je?" - byla tam tma - mu odpověděl dvěma výstřely.

Billy byl pohřben v Novém Mexiku, v pevnosti Fort Sumner, na vojenském hřbitově, dokonce prý ve dvou hrobech, z nich každý je ten zaručeně pravý :-). Jako obvykle, jména jeho obětí zapadla do neznáma, asi nebyly dobrým vzorem pro mládež. A guvernér Nového Mexika  teď znovu uvažuje, zda mu nemá posmrtně udělit milost - nu co, nic to nestojí  a lidových hrdinů zase není tak moc, aby je člověk mohl vybírat i podle charakteru . . .

Mesilla

má tu pochybnou slávu, že zde byl zajatý Kid souzen a odsouzen. Jeho známou pózu podle fotografie tu naleznete namalovanou na stěně jednoho domu a vedle je dnes Billy the Kid Gitft Shop, tedy obchod se suvenýry, ačkoliv je známo, že jediný suvenýr, který kdy komu zanechal, byla kulka v těle. Procházeli jsme se typickými mexickými uličkami a pojedli v místí restauraci, kde měli v akváriu masožravé rybky piranhas - nevím, co by se asi stalo, kdyby někdo do toho ponořil ruku, ale nechtěl jsem pochopitelně jít příkladem. Pak jsem se znovu pocourali v okolí a později zašli do na kávu do malé cantiny,  čisté a vyzdobené s uměleckým vkusem, zde zcela nečekaným.

Souboj v OK Corralu.

Desperádové nám ale ten den ještě  nedopřáli klidu - přejeli jsme hranice do Arizony a brzo jsme opět zamířili na jih, tam leží městečko Thombstone, proslavené to místo nejznámějšího multi-souboje v Severní Americe. O tom si ale přečtete zde v příloze, věnoval jsem tomu celou přílohu, hlavně proto, že jsem si to pořádně prostudoval v místních novinách z té doby. Článek, i s fotografiemi, které mi laskavě propůjčila moje žena - musím si tu přece u ní šplhnout, že ano - také před několika lety vyšel v pražském Telegrafu.

Je ovšem těžké vžít se do té doby - byla prostě jiná než ideály našich trempů nebo či zcela nesmyslné pohádky Hollywoodu. A pravda není někde uprostřed, ale zcela jinde. Američané ovšem mají velký problém, jak to vše sladit tak, aby se politicky korektní vlk nažral a koza pravdy zůstala celá. Tak například je jisté, že kdyby indiánské války vyhráli Indiáni, dopadli by běloši daleko hůře než jejich rudí bratři. To se mi vyjevilo, když jsem viděl v padesátých letech v Čechách film o jejich oslavě pow-wow, odkud se rozjížděli všichni ve vlastních bourácích, zatímco v té době u nás profesoři 600 let staré Karlovy univerzity chodili pěšky. V bohaté zemi jsou prostě i ti chudí nějak bohatší než jinde.

Podobně ani souboje na divokém západě nebyly vedeny ve stylu rytířů od kulatého stolu a vyhrával prostě ten, kdo uměl lepší či rychleji střílet, tečka. A už tehdy byla policie zkorumpovaná a chudinka spravedlnost se krčila v koutku jako sirotek z Kytice. Známa byla například řevnivost mezi šerify (místní policií) a maršály (federální policií). Často osadníkům nezbývalo, než vzít sami zbraně do rukou - jako třeba byli vigilantes v Montaně - a ti pak nebrali ohled na nikoho. Dnes už je to stejně jedno, protože všichni hráči dramatu jsou mrtvi a jak je vidět, lidé se nikdy nepoučí.

Tucson.

Byl už pomalu večer, když jsme dojeli do Tucsonu, města sice velkého, ale díky nějaké konferenci měla většina motelů plno. Museli jsme pendlovat po městě a tehdy jsem poprvé zalitoval, že si nikdy neděláme předem rezervace. Jeden zajímavý objev ale z toho vzešel: narazili jsme při tom na hřbitov letadel, ano, těch z druhé světové války a později, jsou jich tam tisíce (říkají 4000) a my jsme projeli snad pět kilometrů kolem plotu, než jich byl konec. To místo už je v Sonorské poušti a je to známý Airplane Graveyard-Bone Yard na Davis Monthan Airforce bázi. To jsme neplánovali, ale potěšilo nás to: viděli jsme to místo místo předtím v několika filmech, ale vidět to ve skutečnosti je zcela jiný dojem. Původně to sloužilo pro náhradní součástky, dnes z těch vraků spíše dělají drony, tj, bezpilotová letadla pro výzkumné účely. 

Horší ale bylo, že jsme pořád ještě neměli nocleh - konečně jsme něco našli, ale budil nás v noci trafik zcela tropický puch. Ráno pak ještě dlouho Aťu hrozně bolela hlava - domnívám se, že jim prostě zarostl za ta léta klimatizační systém nějakou tropickou řasou či baktérií, stal se z něho rozmnožovač téže a tak jsme to všichni asi dýchali během spánku.

Misie sv. Xaviera

Ráno jsme opět zamířili na severozápad, směrem na Phoenix, ale ještě jsme se předtím stavili na dvou místech - první byla misie Sv. Xaviera del Bac, hezká a typicky mexického stylu. Založil ji v roce 1700 jesuitský páter Eusebio Francisco Kino, ale dnešní budova byla postavena až v roce 1873 a to Františkány. ti v roce 1828 museli odejít, ale vrátili se v roce 1912 a jsou tam dosud. Misie slouží hlavně Indiánům, kteří ji nazývají Bílou holubicí v poušti a pak turistům: mě osobně zaujala svou krásnou zahradou a poklidem téměř božským. Zeď se třemi zavěšený i zvony mi připomněla jinou misii, San Juan Capistrano, v Kalifornii. Tam mají dokonce i legendu o místní fontáně, kam se každý rok vracejí proslulé "vlašťovky z Capistrana". Pohled na vzdálené hory je také uchvacující.

Byl jsme kdysi v muzeu patrona františkánů, sv. Františka z Assisi - blízko francouzské Nice - světce, který hlásal lásku k lidem i zvířatům, chudobu a radost ze života. U františkánů vyrůstali i první rebelanti - rozuměj osvícenští vědci, jako byl Roger Bacon, Ramon Lull a jiní.

Zajímalo mě také, kdo byl ten Xavier, co mu vlastně ta misie patří - ano, jedná se o zcela jiného Františka, sv. Františka Xaviera, který byl Jezuita - nu není divu, páter Kino byl přece také Jezuita. Xaverius je vlastně patron misionářů: byl první z nich poslán na dálný východ. Byl v Mozambiku, Nové Guinei, na Molukách, Filipínách a dokonce i v Japonsku a Indii. V roce 1552 byl poslán do Číny, ale tam zemřel; bylo m u 46 let. Často byl v rozporu s evropskými autoritami řádu: neměl dost peněz na své projekty, ale svou energií a nadšením se stal příkladem mnohých misionářů. A tak si myslím, že sem docela patří, i když je to na druhém konci světa než byl on. Známý francouzský malíř Nicolas Poussin dokonce namaloval obraz "Zázrak sv. Francise Xaviera". Máme o Jezuitech většinou  představu že jsou to jen Koniášové. Teprve v Kanadě jsem pochopil, že ti, co dělali práci v misích, udělali i kus dobré práce třeba zrovna mezi Indiány - a často byli jediní, kteří je hájili proti ostatním bělochům.

Kostelík zde je bohatě vyzdobený, se sochou Františka Xaviera ve skleněné rakvi a s dárky a papírky kolem, asi jako u pražského Tadeáška, kam se moje maminka chodila tajně modlit, když jsem dělal zkoušky na Technice. To mi řekla až po letech - vědět to, učil bych se tehdy asi ještě méně :-). Uvnitř kostela jsou štukové, bohatě omalované sochy, ještě více pomalovaný strop a hned vedle první řady lavic tam ležel pes a něco tam hlasitě dospával. Místo je uprostřed rezervace Indiánu Tohono, ale zklamali nás - benzinovou stanici jsme tam nenašli.

Casa Grande

Casa Grande jsou ruiny hohokamských Indiánů. Je to opět národní monument a jedná se vlastně jen o jednu budovu, ale impresivní svou výškou (česky to znamená Velký dům). Postavena asi ve 14 století, je to čtyřposchoďová budova, postavená z hlíny a je kupodivu zajímavé, že v tomto místě, napadaném písečnými bouřemi, ta budova vydržela dost dlouho. Dnes je ovšem nad ní ocelový kryt, ale strany jsou volné. Horší to bylo s nájemným, bylo asi veliké, takže že se obyvatelé kolem roku 1450 vystěhovali. V roce 1694 to objevil - jak píše kronika - ano, ten samý otec Eusebio, kterého sem zavedli místní indiáni Pima, kteří to ovšem zřejmě objevili ještě  před ním :-). V místě je i zajímavé muzeum se zlomky téměř moderní keramiky a mnoha jinými  "vykopanci".

Odjížděli jsme pouští a u silnice bylo varování před "nebeskými jezdci" - pokud to nevíte, to jsou písemné bouře,  které z dálky vypadají jako kavalkáda jezdců. Ale jen z dálky, protože když vás to zasáhne, máte   zajet do příkopu a přečkat to tam. I tak to může bát zlé - viděl jsem jednou v Mexiku auto, které něčím takovým prošlo a mělo místy lak sedřený až na kov.

Když jsme ve zdraví projeli tímto úsekem, přišlo další nebezpečí - opět sdělené skrzevá tabulku: 

NEZASTAVUJTE STOPAŘŮM,
MOHLI BY TO BÝT UPRCHLÍ
VĚZŇOVÉ Z MÍSTNÍ VĚZNICE

Tož jsme se rozhodli, že těm zločincům nezastavíme, ať by prosili jak chtěli :-). Ale vážně: člověk by řekl, že taková jízda pouští musí být hrozně nudná a vidíte, v Arizoně to je jako kdybyste šli zadarmo do kina na nějaký ten thriller neboli napínák.

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku