Autor :
©Jan Hurych
Název :
OTAZNÍKY A DOTAZNÍKY.
Přiznám se, že zásadně nevyplňuji dotazníky, jen pod trestem smrti. Proč? Inu mám k nim averzi. Vvětšinou je vymýšlejí ti nejpitomější úředníci u firmy, zaměstnanci zbytečných korporací či dokonce vlády, synovcové a neteře pana ředitele, kteří dostali job a protože "informace je síla", myslí si, že se tak něco doví a udělají kariéru. Sami ovšem žádné zkušenosti nemají, což se lehce pozná už podle těch idiotských otázek . . .
OTAZNÍKY A DOTAZNÍKY.
Ne, nejde mi o to, že se mě ptají na mé soukromé, osobní věci - docelá rád jim napíšu, že náš historický rod už dávno zemřel po meči či že děděček se vyznamal tam u Králového Hradce - ať se něco doví , ne? - ale ty opravdu blbé otázky prostě nesnáším. Když jsme jednou přiletěl s manželkou na dovolenou do Phoenixu v Arizoně, řekl jsem celníkovi na otázku, kde budeme bydlet, že "v Bílém domě", ale rychle jsem dodal, že to je jen vtip, že budeme bydlet v hotelu, Zeptal se ve kterém. Už už jsem chtěl říci "Jo, vy jich tady máte víc?" ale Aťa mě předběhla a honem řekla, že ještě nevíme. kde.
O celnících, policajtech a seržantech se všeobecně ví, že se rádi ptají, ale pozor: oni nejsou tak zvědaví, oni to mají v náplni práce. U nich se také musí opatrně, protože nevíte, co s tou informací udělají; z kosmopolity by klidně udělali komunistu. U dotazníků je to jiné - tam je jasné, že se vyplněné dotazníky zcela určitě vyhodí, protože jinak by třeba vůbec nepotvrdily ty závěry, které už z nich předem byly udělány :-).
Ano, statistické závěry, jak jinak? Jeden krásný kreslený vtip jsem četl v torontských novinách: manželský párek leží v posteli, patrně po milování. Manžel si čte v novinách a povídá: "Drahá, tady pišou, že průměrná kanadská rodina souloží 0,2 krát týdně. " A neuspokojená manželka mu na to odpoví: "No jo, tak tohle právě bylo těch 0,2." Ano, statistika je mocná . . .
Nesmím tu zapomenout na byrokraty - u nich se právě nejvíc projevuje mocná síla papíru, dotazníků a regulí. Někdy se tím ovšem mohou dostat do začarovaného kruhu, jako jedna vrátná v Alabamě. Prováděl Jsem tam certifikaci počítačového systému a byl mi přidělen k ruce jeden místní inženýr. Ten mě kromě jiného též pozdě večer vodil ven skrz vrátnici a tam mě vždy "odepisoval" ve velké, černé knize, vrátná už tma ovšem nebyla. Jednou ale chudák zapomněl a vrátná, typická Wágnerovská Brunhilda, mě ráno nechtěla pustit dovnitř. No já pospíchal, snažil jsem se jí vysvětlit, že už na mě čekají, ale nechtěl jsem toho inženýra přivést do průšvihu.
Přemlouval jsem tu maitelku perníkové chaloupky, aby mě pustila, ale nich platno. I nezbylo, než abych jí vysvětlil, jak to bylo, ale jméno toho nebožáka jsem si radši "nepamatoval" - řekla, že hned, že ho nahlásí. Na její dotaz jsem jen řekl, že to jméno znělo něco jako Depardieu, doufaje, že nikdo takový tma nebyl zaměstnán. Prohledala celou knihu, ale opravdu tam nebyl :-). Odtušil jsem, že mám asi špatnou paměť, to víte, my z Kanady, ale že mě opravdu nutně nahoře potřebují, hlavně můj podpis na certifikaci. I slevila, že mě tedy dovnitř pustí, ale ať nejprve podepíšu ten odchod a pak teprve příchod.
Jenže já začal děla fóry: "To bych musel nejprve dovnitř, jinak bych lhal - nemohu přece podepsat, že odcházím, když tam už nejsem. Na druhé straně, "dodal jsem, "ale nemohu ani vlézt dovnitř a podepsat ten odchod zevnitř, což by bylo sice správné, ale nejprve bych musel porušit pravidla a vlézt nelegálně dovnitř. Mohl bych ale zase nejprve venku napsat příchod a pak zevnitř napsat odchod, ale to by zase bylo časově nesprávné."
Spletl jsem ji dokonale a byla z toho oprvdu zoufalá. Navrhl jsem jí, že mohu podlézt branku, která byla vlastně sklápěcí prkno, však to znáte, a odepsat se, podlézt zpět a zapsat příchod a vejít znovu dovnitř. Koneckonců počet podlézání by souhlasil a jako Kanaďan nepodléhám zákonům USA. Ráda přistoupila na tu bláznivou komedii. Už už jsem chtěl podlézat, ale ještě jsem se perverzně ozval: "Moment, otočte se prosím ke zdi, to jako že mě nevidíte, jinak byste se stala splupachatelkou." Poslušně se otočila a já při té hře na slepou bábu (a hele, vtip) to provedl přesně podle mého scénáře. Když jsem to pak vykládal tomu inženýrovi, hrozně se smál : "To jste udělal dobře, ta baba princmetálová si to zasloužila."
Jindy zase - to bylo u jedné firmy ve státě New York - jsme opravoval počítač vyrobený u nás v Quebeku a bylo mi řečeno, že tam mají unie , to jako odbory a že mi pošlou svého technika, jen abych na nic sám nešahal, že vše mohou děla tjen odboráři a že by jim to pak odbory zavařily. Když došly očekávané zdroje, nemohli je zase najít i nabídl jsem se, že je najdu; že je na rozdíl od nich je vizuálně poznám. Znova mě dal varování, jen abych krabice proboha sám nestěhoval. Našel jsem je lehce, byly o patro níže. Napadlo mě dát si ruku na šál a předstírat, že ji mám zraněnou. Jeden ochotný zaměstnaenc mi hrozně rád pomohl a šoupl to do výtahu a ještě jel se mnou zase je šoupl ven. Možná, že to byl i odborář. S radostí jsem pak oznámil, že už jsou bedny na světě a dokonce na našem patře. Styčný inženýr se znovu rozklepal: "Nesahal jsi ne ně, ne? " Ujistil jsem ho - pod přísahou - že opravdu ne. "A jak jsi to dokázal?" zeptal se jako blb. "Hele," povídám, " vy máte svoje tajemství, já zase moje" . Ta příhoda má ještě dovětek. V neděli jsem do fabriky nešel, ale ten jejich unionovaný technik ano, asi aby si přivydělal. Podařilo se mu dokonce oba zdroje spálit, takže jim to odboráři stejně doslova "zavařili" :-)
Ale zpátky k těn dotazníkům a otázkám vůbec. Kdysi jsem napsal napjatě očekávanou (podle slov mého šéfa) technickou zrpávu, asi padesát stránek. Byla asi dost důležitá, protože měla být předána na ministerstvo a spěchala. Dělal sjem na ní přes výkend, celý otrávený, neb to bylo zadarmo. Napadlo mě, ze vzteku, dát do textu nenápadnou větu: "Kdo jste se namáhal a dočetl jste to až sem, dejte mi prosím vědět", plus mé telefonní číslo. Už den na to jsem si ale začal dělat starosti, co se stane, až se to prošvihne - asi přijdu o práci. Dodnes ale marně čekám na zavolání. . .
V roce 1968 navštívil Prahu herec Kirk Douglas. Udělali s ním inteview, ale po pár otázkách se Kirk naštval a zeptal se slečny redaktorky, jestli také nemá nějaké intelignetní otázky. No jo, neměla - asi nevěděla, že otázky, před námi ležící, se musí umět postavit tak, aby dobře seděly . . .
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku