Autor : ©J.B.Hurych
COLORADO





COLORADO (z knihy BIG FOUR)

Protože jsou Arches už skoro na hranici s Coloradem, ještě odpoledne jsem se sebrali a přejeli hranice. Ani jsme se nezdržovali v informačním středisku: mapy jsme měli a kam jsem chtěli ještě ten večer dorazit, to nám bylo také jasné.



Hned za hranicemi je opět jeden park, Colorado National Monument. Má 20 tisíc akrů ( 8o km čtverečních) a jsou tam kaňony až 1000 stop ( 304 m) hluboké. Většinou se jede proklatě nízko ke srázu - příručka pravila, že silnice je zcela úzká a vůbec nepřeháněli. Nu a máte-li pod sebou kolmý a navíc hluboký sráz, necítíte se příliš v bezpečí, zvláště když tam není ani zábradlí. Dojeli jsme na konec cesty a po pravdě řečeno, byli jsme už z těch kaňonů, strží, propastí a srázů dost unaveni. A nikde ani živáčka, jen tam dole, hluboko pod námi jel nějaký džíp.

Stačili jsme se pak zase vrátit na silnici a asi po deseti kilometrech jsme dojeli do města Grand Junction aneb Velké spojení, ale čeho? Inu řeka Gunnison tam vtéká do Colorado River. To už jsme ale neviděli. Byla tma, takže jsme docela rádi zalezli do motelu a tam do postele, však jsem se něco na těch Obloucích něco nacobrtali.

Grand Junction.

Zapomněl jsem napsat, že se tam ještě něco spojuje a sice železnice z Denveru a ta ze Salt Lake City. Město leží v Grand Valley - je tam vůbec něco, co není grand? - a je to bohaté naleziště meruněk a hrušek :-). Na východě je údolí ohraničeno tzv. Grand Mesa, což je asi největší hora na světě, míněno z těch, co mají placatý vrcholek. V městě je také Dinosauří muzeum, Historická výstava sadů ( ano, tak se to opravdu jmenuje!), Muzeum západního Colorada a Umělecké centrum pro západní Colorado.

My se tam ale dlouho nezdrželi. Předpovědi počasí byly špatné a zamrznout někde v horách by znamenalo vzdát celou zbývající polovinu naší dovolené. A navíc nějak dopravit rentované auto zpět do Arizony. Udělal jsem smutné, ale jak se později ukázalo, rozumné rozhodnutí: nepojedeme do Denveru, ale zamíříme si to Koloradem dolů na jih. Toto rozhodnutí jinak moc neměnilo naše plány: rezervace v hotelu jsme žádné neměli a řekli jsme si, že za ten den, co ušetříme, se pak dole podíváme kousek do Texasu a Mexika.

Vyjeli jsme tedy brzo ráno, silnicí č. 100 na jih, směrem na Silverstone. Bylo to asi jenom dvě stě kilometrů, ale pane, ta stoupačka! Ta oblast se jmenuje San Juan Natioanl Forest a jak uvidíme, je tady hodně jmen španělských - ale to není divu, vždyť se dostali i ke Grand Canyonu v Arizoně! Sledovali jsme nejprve Gunnison River, no prosím, ale už od Montrose se to začalo stoupat.

Ještě před Montrosem jsme ale projeli Deltou, městem, které sice nezažilo zlatý boom, rozkvět, ale přesto - anebo snad právě proto - se udrželo na živu. Bylo to díky zemědělcům, kteří jsou, jak známo, sůl země. Jméno dostalo podle svého tvaru, trojúhelníku. Země byla patrně odedávna dobře pohnojena, však se tam našlo plno brontosauřích kostí :-). Dva největší brontoše na světě našli právě tam. Byl to supersaurus a ultrasaurus - každý z ních prý vážil víc než 80 tun a byli vysocí každý asi pět poschodí! Blízko je pevnost s nevysvětlitelným jménem Uncompaghre, původně založená (1826) pro obchod s Mexikem - míněno tehdejším, kdy asi sahalo víc na sever.

Nu a pak jsme projeli Montrose. Pokud vám to jméno nic neříká, tak Earl Montrose byl skotský vojevůdce, který bojoval na straně Karla I. proti Oliveru Cromwellovi. Když Karel ztratil hlavu - doslova, na přání Olivera, který o tom demagogicky přesvědčil parlament - odešel Montrose do Norska. Když ho pak Karel II, tehdy ještě v exilu, učinil svým zástupcem ve Skotsku, vrátil se do tento do Skotska, ale byl přemožen a popraven. Byl to vedle Cromwella a Prince Ruperta asi nejlepší vojevůdce občanské války.

Město Montrose vzniklo jako zásobovací bod pro stříbrné horníky z blízkých San Juan Mountains, ale dnes je to spíše středisko farmaření a rančování. A abych nezapomněl: mají tu muzeum Indiánů kmene Uta (tedy Utů? ). Jen tak mimochodem: Utah se vyslovuje "juta", nikoliv "utáh". Asi 10 km na východ od Montrose se rozkládá Gunnison National Monument, vlastně kaňon stejnojmenné řeky. Nejznámější částí je Black Canyon, černý a hluboký (2700 stop, tj., 820m), ale jen 40 stop (12m) široký. Už víte, proč se mu říká černý? Slunce tam totiž zazáří jen velice krátce. Přidejte k tom u to, že ani tam nemá silnice žádné zábradlí, je to jistě cesta jen pro otřelé hazardéry - říkají o ní, že je také hrbatá jako valcha :-). Takže jsme tam ani neodbočili.

Pomalu jsme projížděli oblastí Colorada, zvanou Little Switzerland - malé Švýcarsko. Jistě uhodněte, proč. Městečko Ouray je pojmenováno po jednou náčelníkovi Utahů (ale ne těch českých :-), který si sem jezdil do horkých pramenů něco léčit, patrně revma. Nu ono to moc neléčilo, ale špatné lázně to asi nebyly a tehdy ještě navíc zadarmo. Stříbro se tu našlo roku 1875 a brzo zde vznikly i noviny Solid Muldoon, patrně podle majitele a dokonce je prý četla i královna Viktorie, ta v Anglii. Pak přišla v roce 1893 tzv. panika (krize, vzniklá poklesem amerických zlatých zásob), ale nález zlata v této oblasti opět situaci stabilizoval. Tak bohatý nález, že za vydolované peníze pak rodina majitele jednoho dolu koupila známý diamant Hope.
Silvertone.

Po Ouray jsme pak pak po tzv. Million dollar Highway (tak se nazývá asi šest mil.tj.10 km dlouhý úsek, podle některých tak nazvaný, protože byl tolik drahý, podle jiných proto, že kamení, kterým ji pokrývali, v sobě obsahovalo zrníčka zlata :-) vyšplhali se s naším autem na jeden ohromný kopec a pomalu jsme sjížděli do hornického městečka se stříbrným názvem Silvertone. Ovšem nedolovalo se tady jen stříbro, ale později hlavně zlato. Poslední z dolů sice už také nepracuje, ale je ještě dnes přístupný turistům a tak jsem si tam vyjeli. Jako vnuk horníka se ale musím přiznat, že jsem předtím v dole ještě nikdy nebyl, natož ve zlatém. Ač to bylo zajímavé, nevycházel jsem ale z dolu s pocitem, že bych tam chtěl horníka dělat, ani kdyby mi dali medaili. To jsem ovšem nechtěl ani v době totálky, kdy na ně na škole verbovali. Vzpomínám, že jsme si jako kluci odpovídali otázku "Já jsem horník, kdo je víc?" logickým "No přece dva horníci!"

Důl ten se jmenuje Old Hundred, což je jméno 100ho žalmu z Bible, kdysi zhudebněného jakožto protestantský chorál, který si exulanti přivezli do nové vlasti. Byl znám už z šestnáctého století a je možné, že si ho už tehdy ti Moravané zpívali u letohrádku Hvězda, když věděli, že už je všemu konec. Později ho hrála kapela amerických Moravians v bitvě u Gettysburku, což jsem kdysi objevil v archivech a napsal na to téma také jednu povídku.

Stará stovka

jak se tento důl jmenuje po česku, byla založena jakýmsi Němcem, který, nábožný jsa dost, jméno toto biblické pro ni jest sám vymyslel. Dolovalo se tam, pokud to šlo. Když došla žíla, kámen se rozdrcoval na prášek a pomocí rtuti se zlato dostávalo z drti - vidíte, dokonce se to i rýmuje :-). Jenže navzdory všemu veršování, proces to byl drahý. Podle kamene s minitečkami zlata, jež skoro ani nevidíte, co nám tam ukázali, nám to bylo hned jasné. Pak přestali dělat i to, nejen proto, že jsou rtuťové páry jedovaté, ale hlavně proto, že zlato prostě zmizelo.

Důl je vykután ve výšce 12 tisíc stop (3600 m) v hoře Galena Mountain (14 tisíc stop;; 4,2 km) a teplota v dole je po celý rok 47 stupňů Fahrenheita (8 ° Celsia). Dali nám pláštěnky - v takových dolech na vás pořád odněkud kape - a přilbice, to abychom nikde nenarazili, ano, přímo hlavou. Vyrubané štoly byly totiž poměrně nízké a světla bylo nepříliš, proto jsme měli s sebou baterky; dříve tot byly pochopitelně kahance. Jen tak mimochodem: víte, jaký je rozdíl mezi štolou a šachtou? Šachta je svislá, štola vodorovná, nu a hunt je ovšem vozík, kam se ruda nakládá, ale to už mě kdysi naučil děda. Náš průvodce nám ukázal, jak se vrtaly otvory pro nálože dynamitu, jak se patrony navzájem propojily, ale ono známé "fire in the hole!", tedy výkřik, že je šňůra zapálena, jsme už neslyšeli. Ne že by to vybuchlo, ale spíše proto, že patrony byly prázdné.

tyto metody pro mě byly ovšem nepoužitelné: říkal jsem si totiž, že až budu v penzi, tak se dám na rýžování a že se mi   tam nějaké to kilo zlata bude hodit. Tvrdí se, že ještě tak třetina všeho zlata na zeměkouli nebyla nalezena; problém je, že se neví, kde přesně je. Když jsem vyjeli ven z dolu, zakoupili jsme ještě nějaké kamenné suvenýry - ne tedy zlaté, ty tma nemají. Tak například velké krystal kvartze, který je průsvitný, čistý jako sklo a vidíte skrz něj všecko dvakrát, a pak nějaké ty ametysty - těch máme jich v Kanadě plno a prodávají se tam i celé velké duté pecky, až 10 cm v průměru.

Jak to vzniklo.

Nejprve se v Silvertonu našlo stříbro a od roku 1871 městečko veselo prospívalo. Pak přišla 1882 železnice a od té doby až do roku 1918 se tu vytěžilo na 65 miliónů dolarů, tehdejší měny. Zastavili jsme se na oběd v hotelu Grand Imperial, který kdysi hostil stříbrné barony a dnes už má slavné jen to jméno. Pořád ovšem bylo ještě vidět, jak to tam vypadalo: barman byl je v oděvu z oné doby a pianista se také činil, i když na něj nikdo nestřílel. Pak jsme si ještě skočili přes ulici do kafé na zmrzlinu. Zcela nechtěně jsme také vyslechli rozhovor místních dam,.z nichž jedna tvrdila, "Silverton byl vždy známý hlavně svýma prostitutkami a to se ani dnes nezměnilo". Nu ona použila jiný výraz, ale ten si asi domyslíte.

Hned za rohem byla připravená starodávná lokomotiva na cesto do Duranga. Ano, ta železnička D&SNGRR (= Durango and Silverton Narrow Gauge Railorad) pořád ještě pracuje a je prý to snad nejkrásnější železniční trasa v Severní Americe. Železnička jí neříkám jen proto, že je tak westerňácky roztomilá, ona má i menší rozchod kolejí a mám dojem,že místy pracuje jako zubačka, třeba jako ta naše z Tanwaldu do Polubného. Viděl jsem ji pak ve filmu, celou tu cestu, a musím uznat, že to bylo krásné. Ta trasa se objevila i v několika westernových filmech, např. v tom s Jimmy Stuartem a Audie Murphym. Ač je ta trasa dlouhá 50 mil (80 km) a vede horami, stavba trvala jen 11 měsiců - vidíte, co všecko dokáže zlato? Jednu dobu to vypadalo, že železnice zanikne, ale znovu ji oživilo - alespoň finančně - natáčení už zmíněného filmu Butch Cassidy and the Sundance Kid.

My jsme tím vlakem ovšem nejeli. Ona ta lokálka sice jezdí od května do října, to bylo OK, ale museli bychom se tam vrátit z Duranga pro auto a zpátky ten den už žádný vlak nejel. Anebo si nechat auto za námi do Duranga přivést. Nu alespoň jsem se dal vyfotit u mašinky.

Přes hory do Duranga.

Cesta přes hory (San Juan Range) do Duranga asi nebyla, i když jí říkají scénická, tak zajímavá, jako ta vlakem. Jmenuje se San Juan Skyway a jedno místo se dokonce jmenovalo Očistec, Purgatory, což je opravdu zvláštní název pro lyžařské sjezdovky :-). Dole teka řeka Animas, jejímž údolím vláček jede, my ale viděli hlavně břízy a jilmy, které už v té sobě vynikaly žlutými, místy až oranžovým listovím - od čehož patrně Colorado dostalo svoje jméno. Jedna hora tam ob zvláště přitahovala moji pozornost: jmenuje se Engineer Mountain (Inženýrova Hora) - měří 12972 stop (3953m), to už je slušná výška. Zda ji pojmenovali podle geometra nebo jen mašinfíry ( těm se tu říká také engineer), to nevím.

Blízko je také opuštěný ghost town Eureka, těch je vždy nejvíc právě v hornických oblastech. Když dojde ruda, dojde i práce a peníze se stěhují hned pryč. A horníci také, ti z toho většinou ani moc nemají - o všecko je připraví herny, chlast a dívky nejstaršího povolání na světě. Ne, tím nemyslím politiku, i když je to co do morálky hodně podobné :-).

Přespali jsme v Durangu ( přeložil bych to jako něco, co přetrvává) a hele - v radiu hlásili, že přes noc napadla v Silvertonu celá stopa sněhu! Tak to jsem tedy měli štěstí, jak napadne sníh, důl a podzemní tura se zavírají, až do jara. Nu a vracet se do Silvertonu jen pro auto a sjíždět jím pak dolů do Duranga? Ne, měli jsme tedy opravdu z pekla štěstí. Na západ od nás pramení známá Rio Grande, ale tam nepojedeme - tu později "překrosneme" ještě několikrát a to tam, kde už bude opravdu "grande", veliká . . .



Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku