Autor :
©J.B.Hurych
Název :
BODYGARD. (recenze z naší knihy BUKMÁRKY, která je ke stažení z naší knihovny KNIHY OFF-LINE)
BODYGARD (recenze).
KNIHA: Bodyguard Story (Trevor Rees-Jones, Příběh bodygárda)
Píše se rok 1997, poslední den v srpnu. V Paříži dochází k automobilové nehodě, při které zahyne šofér Henri Paul, princezna Diana a Dodi Al Fayed. Čtvrtá osoba,
bodygárd Trevor Rees-Jones, přežívá, je však těžce zraněn. Vloni vyšla jeho kniha s prostým názvem "Bodyguard Story" . Většina detailů v následujícím článku je právě z této knihy.
Dodi a Di.
Trevor, velšský hoch z obyčejné, prosté rodiny, který absolvoval jen vojenskou službu a
parašutistickou školu, je najat známým miliardářem Mohamedem Al Fayedem, aby chránil jeho syna
Dodiho. Mohamed je znám v Anglii hlavně tím, že vlastní londýnský superobchod
Harrods. Po nějakém období poměrně klidné služby ale nastane Trevorovi zkouška jeho života: přijíždí princezna
Di (rozuměj Diana) a bezpečnostní předpisy, které byly pro Trevora - a i pro ostatní - zákonem, se najednou začínají uvolňovat a později i rozpadat. Není to vina Diany, která na to nemá vliv, ale spíše
Dodiho, který se snaží ochránit Dianu před dotěrnými
"paparazzi" novináři, šťouraly, kteří udělají vše, aby jen získali foto nebo drb ze života princezny. A tak Dodi volí nesmyslná scenária "útěků" a mizení, přičemž předem nikomu - dokonce ani ne svým
bodygardům - neřekne místo, kam se jedou schovat. Ještě v autě utajuje jejich cíl a nakonec dokonce do auta onoho osudného dne
bodygarda ani nechce. Nebohý Trevor si ale prosadí svou - kolikrát toho pak asi litoval! - neboť tak velké porušení pravidel by nepřenesl přes srdce.
Špatný plán se ale Dodimu vymstí: dojde k nehodě, jejíž výsledek je nám všem dobře znám. Po dlouhodobé rekonvalescenci - Trevor má vnitřní zranění na plicích, zlomeniny a jeho tvář je rozdrcena k nepoznání - dochází k druhému dějství dramatu. To pak pro něj skrývá trauma možná ještě horší než samotný úraz: Trevor je totiž jediný žijící svědek, který byl "při tom". Hledáme-li ale v knize odpověď na otázku, co se vlastně dělo v autě těch posledních pár minut, Trevor nás zklame. Nic si nepamatuje a podle výpovědi lékařů je to víc než pravděpodobné - to prý se často stává, když se po takové nehodě zraněný probudí z bezvědomí. Otázka je, zda se vzpomínka na ty okamžiky může vrátit. Opět, doktoři tvrdí, že většinou ne.
Tomu ale za žádnou ceny nechce věřit nešťastný - a umíněný - otec
Dodiho, právě naopak: je přesvědčen, že může Trevora nějakým způsobem přivést k občerstvení jeho paměti. A tak spekuluje, "koho tím
bodygard asi chrání". Rozhodnut, že jeho syn byl zabit nedbalostí (později dokonce podezřívá, že to byl atentát), zažaluje u soudu paparazzi fotografy, kteří, jak víme, nejen pronásledovali Dodiho limuzínu, ale dokonce po zastavení u místa nehody obětím ani nepomohli a naopak je ještě v agonii fotografovali. Žaloba je ale už od začátku zastíněna jiným faktem: rychlost automobilu byla nepřiměřeně velká a řidič automobil zřejmě nezvládl.
Nu dobrá, ale proč ho nezvládl? Jak se ukázalo při pitvě, řidič měl totiž v sobě dvakrát větší dávku alkoholu, než je dovolená hladina. Ovšem dá se pochybovat, že by jel tak rychle "jen sám od sebe" - jistě by ho někdo v autě okřikl, aby zpomalil. Trevor mu to poručit nemohl, a navíc tvrdí, že se s Dodim takhle rychle jezdilo pořád. Také se nezdá, že by Diana zpanikařila a pobízela šoféra, aby jel rychleji. Zdá se, že se nějakým tím občasným snímkem zase tolik netrápila, jak to poměrně nepřesně zdůrazňoval tisk a koneckonců obrázek, jen jak vystupuje z auta, by sotva mohl pokazit její reputaci. Měla docela jiné starosti - je známo, že se, při jiné jízdě, hlavně starala, aby nějaký paparazzi nespal pod kola jejich auta. Nakonec i vyzrazení místa, kam se chtěli "zašít", by nebyla zase tak velká tragedie, mohli zase ujet jinam. Koho tedy Trevor chránil, pokud vůbec někoho chránil? Zbývá jen
Dodi, který celý špatný plán vymyslel a který sám rozhodl, aby auto řídil Henri
Paul, jinak zaměstnanec bezpečnosti hotelu Ritz, ne tedy profesionální šofér. A protože, mimo jiné, hotel Ritz také patří Al Fayedům, byl
Dodimu vlastně Paul přímo podřízen. Navíc jsou svědkové, že starý Mohamed synův plán předem schválil. Chránil-li ale svým mlčením Trevor
Dodiho, jako loajální zaměstnanec, čekala ho podivná "odměna".
Starý Al
Fayed.
Al Fayed totiž v synovi viníka nehledal a sám si také chybu nepřipouštěl. Chtěl prostě najít toho, kdo mu zabil syna, aby prý mu "mohl plivnout na hrob". Po paparazzích začal dokonce obviňovat britskou královskou rodinu a nakonec i Trevora a jiného
bodygárda (Keze), jakoby všichni byli členové nějakého spiknutí. Teprve tehdy začala být loyalita našeho bodygarda otřesena. Když mu jeho právníci pracně vysvětlili, jaké intriky se na něj šijou a že jen jen malým a navíc bezbranným pěšákem ve velké hře, konečně to prokoukl a kvitnul svůj job.
Zde je třeba odbočit k detailům vyšetřování. Ano, Henri Paul byl opilý, i když to prý
bodygardi nezpozorovali, ale dva zaměstnanci hotelu to potvrdili a pochopitelně i pitva.
Neměl vlastně ani povolení pro řízení limuzíny jakomusí mít právě profesionální řidič. A ano, byl mrtvý a na ty se to lehce svádí. Jenže ruku na srdce: kolik Francouzů asi jezdí s větší dávkou alkoholu v krvi a jak soudce podotkl, každý, kdo umí řídit auto, umí řídit i limuzínu. Jiná věc ovšem byla, že na rozdíl od opancéřovaných a neprůstřelných aut, která rodina Fayedů normálně používala, toto limo bylo z půjčovny, a to od firmy Étoile. Obě druhá, oficiální auta s Fayedovými šoféry byla zatím postavena u hlavního vchodu jen na odpoutání pozornosti paparazzů, zatímco najaté limo u zadního vchodu už odváželo Dodiho s Dianou. Odborné mechanické vyšetření také potvrdilo, že s autem bylo jinak vše v pořádku a žádná normální limuzína by nesnesla onen náraz lépe. Ovšem "obrněná" asi ano.
Během vyšetřování se objevilo mnoho dalších detailů, některé byly později zase odvolány. Tak např. Trevor prý měl jako jediný ve voze zapnutý bezpečnostní pás - to byla ovšem pomluva, nikdo tam neměl pás zapnutý. I to prý bylo "normální" při cestování s
Dodim. Plán ale selhal už na samém začátku: paparazzi u zadního vchodu byli připraveni a vysílačkou zavolali své kolegy. A tak když limo vyjelo, bylo hned pronásledováno pěti skútry s novináři. Jejich snímky ukazují, že zatímco Diana se vůbec neotáčela, Dodi
nervózně pozoroval, co se děje za nimi. U první křižovatky zůstali stát na červenou, a tam je novináři doháněli. Ve snaze jim uniknout, Paul rychle předjel auto, co stálo před ním (předjel ho napravo) a snažil se rychle nabrat rychlost. Ale to už vjeli do prvního ze dvou tunelů u mostů Alexandra II a Invalidů. Za prvním tunelem chtěl řidič odbočit doprava - ale tam stály (spíše se pohybovaly, ale pomalu) nějaké skútry (ne ale novinářské). Pokračoval tedy dál, teď už rychlostí 118 až 155 km - v zóně, kde bylo povoleno 50km za hodinu!
V pařížských tunelech se prý normálně jezdí rychleji než je limit, ale navíc byl v pravé lajně bílý
Fiat Uno, kterého právě Paul předjížděl zleva. Mírně do něj drcnul, ale před Fiatem bylo ještě jiné auto, Citroen
BX, takže se nemohl před Fiata předsunout. Rychle tedy strhl limo doleva, ale zřejmě moc, protože dostal smyk a narazil přímo na jeden ze sloupů nalevo, které uprostřed - mezi opačnými směry - podpírají tunel (pozn. šlo spíše o druh podjezdu, i když to autor nazývá"tunelem"). A co čert nechtěl, v posledním okamžiku chce Paul přeřadit rychlost dolů, ale strhne páku až do neutrálu. A auto letí a teď už ani není
brzděno motorem. Paul šlápne na brzdu asi šedesát metrů před sloupem (tedy 1,5 vteřiny před nárazem), ale to už je na vše pozdě. Sloup, na který narazí, je jeden z těch, které za posledních třicet let způsobily 34 nehod, při nichž bylo těžce zraněno 7 a usmrceno 8 osob. Diana a Dodi vzadu nemají pásy, ani ochranné vzdušné balony a tak je nárazem Dodi je na místě zabit a Di umírá po převezení do nemocnice. Vpředu se sice balony nafoukly, ale náraz motoru na řidiče zmírnit nemohly. Auto ještě pokračuje dál, rotuje ve vzduchu a narazí na zeď na opačné, pravé straně podjezdu. A tam vlastně Trevor teprve utrpí svá nejhorší zranění.
Aby mohlo dojít k odškodnění obětí u občanského soudu, musí se nejprve u kriminálního soudu zjistit, kdo je vinen. A tak zatímco se Trevor teprve dostává z toho nejhoršího a chirurg mu musí několikrát operovat jeho zdevastovaný obličej, odehrává se v zákulisí jiné drama. Všichni, kdo by mohli být označeni, že jsou za nehodu zodpovědni, se snaží zahrát svou roli do autu a co víc, přikládají do ohně těm druhým, co se zrovna škvaří. Al Fayed, paparazzi, hotel Ritz, firma Ëtoile i zbývající bodygárdi, všichni se snaží prezentovat svoji údajnou nevinnost. Ubohý
Trevor, nezvyklý intrikám a navíc svázaný svou loajálností k jeho bossovi, se stává obětí těch, kteří sledují jen své zájmy. Ti se ho navíc snaží přetáhnout na svou stranu, nejprve sliby, později výhrůžkami.
A zatímco se jeho fyzická situace zlepšuje, naděje na finanční odškodnění slábne. Pravda, Al Fayed zaplatil menší část jeho léčení - tu větší zaplatil britský
medicare, zdravotní pojištění - a navíc ho bere zpět do práce, ale nechá ho dělat jen nějakou papírovinu. To je pochopitelné - jako
bodygard je Trevor teď jen pracovní riziko: jeho fyzická zdatnost a zdraví je podlomené a důvěra v něj je onou nehodou značně poškozena. Navíc ho čeká účet za právníky, který Al Fayed hodlá zaplatit s určitými podmínkami, pro Trevora ovšem nepřijatelnými. Po kvitnutí se Trevor vrací k rodině, do rodného městečka. Al Fayed se pak stává otevřeně jeho nepřítelem a dává mu, teď už i veřejně, vinu za synovu smrt.
Jde tedy jen o to, jak rozhodne soud. Výsledek je neuspokojivý pro všechny a to bez výjimky. Jelikož se soud věnoval převážně žalobě na
paparazzi novináře, je výsledek zaměřen hlavně na ně a ostatní nálezy se detailně nerozebírají.
Paparazzi byli navíc zproštěni viny, ale aby se to nezdálo moc mírné, byli alespoň pokáráni. Dodi prý udělal nerozvážné rozhodnutí, ale prý to "udělal pod tlakem situace". Hlavní vina tedy padla na řidiče lima (limuzíny), Henri Paula. Trevorova žaloba proti hotelu Ritz a majiteli lima, tj. firmě Étoile, byla zamítnuta. Zajímavé je, že Trevor nikdy nežaloval svého zaměstnavatele. Snad že doufal, že když nikdo, tak alespoň Fayed mu zaplatí nějakou náhradu. To se ale nestalo: Al Fayed se odvolal proti rozhodnutí soudu a příbuzní Henri Paula také. Jediná pozitivní věc pro Trevora byla ta, že soud na něm nanášel ani smítko viny.
A tak zůstává Trevor jako jediná žijící - a chtělo by se říci zapomenutá - oběť. Obět', která na rozdíl od těch druhých prošla ne jedním, ale dvěma traumaty. Ale Trevor si neztěžuje: chce jen pokračovat ve svém životě, tam, kde přestal. Práci u Al Fayeda ovšem nedostane a také stále ještě musí zaplatit všemožné účty. Proto tedy napsal onu knihu - jednak, aby se ospravedlnil proti obžalobám, které ještě pořád někteří lidé šíří, a hlavně aby sehnal peníze na dluh právníkům (o kterých tvrdí, že udělali, co mohli) a na který prostě nemá jeho rodina peníze. Přitom za jeho snímky, za které nikdy nic nedostal, dostávali
paparazzi až statisíce dolarů . . .
Pohled ze širšího úhlu.
O pravé příčině nehody se ovšem nezmiňuje ani tato, ani jiná kniha, co jsem o nehodě četl. Osobně si totiž myslím, že vinen je styl života, který vedou ony známé osobnosti. Sám Trevor přiznává, že bodygárdi vlastně málokdy chrání boháče proti únosům či atentátům, ale jen proti novinářům. Pravda, atentáty i únosy existují, ale zde šlo jen o panický úprk - ale před čím vlastně? Před fotoaparáty, před tmavou stránkou slávy: před něčím, co by je nějak kompromitovalo. Ale jaké kompromitující snímky lze proboha udělat na motocyklu, jedoucím 150 km v hodině, nebo později zvenčí, před jinak nepřístupným domem? Koneckonců když ne dnes, najdou si vás zítra na soukromé pláži . . . Dávat vinu
paparazzům, jakkoliv je jejich způsob obživy nechutný, nejde zcela ke kořenu problému. Koneckonců kdyby nebylo lidí, kteří ty fotky hltají - a dobře za ně platí - nikdo by je ani nedělal.
Stovky slavných osobností chodí po světě, aniž by se bály novinářů. A navíc je mnoho míst, kam za vámi novináři nepůjdou: do knihovny, do kostela, do čtvrti chudých :-). A kdyby se Diana nechala fotit - myslím jen na ulici či v autě - klesly by ceny jejích fotek na pakatel a málokterý novinář by se jimi vůbec uživil. Pak by pochopitelně jejich zájem brzy ustal.
To, že známá osobnost nemá moc soukromého života, je sice známý fakt, ale je to také součástí světské slávy - nemůžete být zároveň známý a neznámý. Každá taková popularita něco stojí a vsadím se, že málokdo z oslavenců by tyto nepříjemnosti vyměnil za stav, kdy budou společností ignorováni a zcela zapomenuti. Většinou by to znamenalo vzdát se své funkce, titulu nebo bohatství. Jenže největší hřích tady na světě pořád ještě je, jak se zdá, právě nebýt slavný, nebýt úspěšný. Naštěstí ne pro každého, to bychom si my všichni ostatní museli zoufat.
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku )