Autor : ©J.B.Hurych
Název : KLEOPATRA BEZ ZÁVOJE. (recenze z naší knihy BUKMÁRKY, která je ke stažení z naší knihovny KNIHY OFF-LINE)



KLEOPATRA BEZ ZÁVOJE.

KNIHA: Cleopatra, E.E. Rice, Sutton Pocket Bibliografies, Sutton Publishing, 1999)

Autor je Senior Research Fellow (něco jako výzkumný pracovník, ale zároveň je to i titul) u Wolfson College, v Oxfordu a je expert na helénistickou historii. Kniha je celkem tenká, má jen 116 stránek, ale zato plná dosud nezveřejněných fakt.




Kdo vlastně byla Kleopatra? Byla tak krásná jako Elizabeth Taylor? Pravda, na její bustě v berlínském muzeu vypadá jako krasavice, ale obě mince (helénistická či "románská") ji ukazují spíše jako starší ženu s drdolem a téměř supím nosem - znamením to tehdejší krásy, protože počítám, že tu podobiznu na minci předem "odsouhlasila". A Antonius? Na minci nevypadá  vůbec nijak majestátně: s boxersky zlomeným nosem a i jeho brada sahá daleko dopředu; ne, rozhodně neměl Burtonův zajímavý obličej, vypadal spíše jako prosťáček . . .

Nešlo ovšem o úplně "první" Kleopatru, byla už v pořadí sedmá a ač pocházela z rodu makedonských generálů Alexandra Velikého, ptolemaiovců - kteří zabrali Egypt  a pak tam tři sta let vládli -  považovala se už natolik za Egypťanku, že se i naučila egyptsky a nechala si říkat Thea Philopator, něco jako "přítelkyně vlasti". Římané ji neměli moc rádi, představovala pro ně typickou východní dekadenci (jakoby neměli tu svoji!). Co o ní víme, máme jen z řeckých či římských zdrojů. Tak např. Horác i Casius Dio byli proti ní zaujati, zatímco Plutarch už byl smířlivější - podle něho také svůj známý příběh zpracoval nám více známý William Shakespeare. Filmové verze - ať už ta s Cladette Colbertovou nebo již zmíněnou Liz Taylor - nám to vše líčí jako milostnou tragedii, i když všichni jaksi tušíme, že tam šlo o víc. Kleopatra byla totiž velmi ambiciózní žena a navíc i královna, která  se snažila udržet si za každou cenu   moc ve své zemi  a docilovala toho i předstíraným přátelstvím či klamem.

Kleopatra byla vůbec politicky i sexuelně značně flexibilní: nejprve se "přátelila" s Cézarem, pak s Antoniem a nakonec se snažila i o Oktaviána - prostě podle toho, jak kdo vyhrával. Její otec, Ptolemaios XII, byl nelegitimní syn Ptolemaia XI a víceméně už jen posluhoval Římu. Když vytáhl Cézar proti Pompeiovi, tehdejšímu členu jeho triumvirátu, tento před ním utekl právě do Egypta. "Věrní" Egypťané ho ale zbavili hlavy, kteroužto zaslali Cézarovi jako dar. Ten ale z toho velkou radost  neměl, připravili ho tak totiž o slavné vítězství :-). V Egyptě poznal Kleopatru, když už byl v těch "oškliváckých" letech (bylo mu víc než 50), a to přímo v Alexandrii, hlavním městě. Podle Plutarcha se mu představila jako dar, zarolovaná v koberci. Zřejmě měla na sobě asi jen ten koberec, protože Julius byl prý hned unesen. Patrně šlo ale o víc, než jen o   krásu tělesnou; podle různých historek byla Kleopatra známa v zemích  kolem Středozemního moře právě svým sexuelním uměním.

Incest.

Jako její otec, i ona byla plodem incestu - Ptolemaiovci si rádi brali za ženy své sestry a ta manželství nebyla nijak platonická. Cézar opustil Egypt v roce 47 před Kristem a když mu v témže roce Kleopatra porodila syna, Cézariona, nijak prý své otcovství nezapíral. Ovšem do své závěti už ho nedal, tam dal raději Oktaviána, kterého adoptoval. V roce 46 dojechala Kleopatra i se synem do Říma - jakou radost z toho asi měla Calpurnia, Cézarova žena, to si umíme dobře představit. Když byl v roce 44 Julius zavražděn, Kleopatra opět odcestovala první třídou do Egypta, kde jen tak mimochodem ještě nechala zavraždit svého bratra a manžela, Ptolemaia XIV.

Přichází další nápadník, Antonius, který byl v Alexandrii už dříve, tehdy ještě za Cézara a teď, po jeho smrti, šel opět na východ, tentokrát pobíjet jeho vrahy. Jenže to už se také s Oktaviánem rozkmotřili (což byl konec druhého triumvirátu) a začala mezi nimi válka. V roce 41 se potkává s Kleopatrou, zatímco jeho manželka Fulvia  se stará o jeho zájmy v Římě. Tehdy bylo Kleopatře 28 let a byla v rozpuku, i když už možná ne na vrcholu své krásy tělesné, ale určitě pořád ještě na vrcholu své přitažlivosti a intelektu. Byla totiž velmi sčetlá, ovládala cizí jazyky a uměla bavit muže - prostě vše, co "zapšklé" Římanky neuměly. Antonius s ní strávil celou zimu, kdy jen pořád oslavovali, popíjeli a povídali si. Tolik tedy Plutarch, ale my víme svoje :-). I když ji Antonius "miloval", přesto té době odjel do Říma a vzal si klidně za manželku sestru Oktaviana, Oktavii. S ní se pak v roce 37 vydal znovu do Egypta. Později ji odvezl do Říma a vrátil se už jen sám - asi začal hořet opravdovou láskou. Říká se, že se s Kleopatrou dokonce tehdy oženil, ale nikde to není potvrzeno a bigamii vůči Oktavianově sestře by si určitě nikdy nedovolil. Přijal ale Kleopatřina dvojčata za vlastní (kdo byl asi jejich otec?), jakož později i syna, který se mu s ní narodil.

Toho politicky využil Oktavián proti němu a záminkou mu byla právě tato urážka jeho sestry. Antonius zatím vpadl do Parthie, kde ale ztratil v boji 2000 mužů. Sentimentální Plutarch tvrdí, že se Antonius tehdy "poměrně rychle" vrátil do Egypta jen proto, že se mu stýskalo po Kleopatře. Asi ano: když mu Oktavia přivezla z Říma zásoby a peníze, ochotně si je vzal, ale jí samonou poslal zase zpátky do Říma, asi aby mu nerušila jeho líbánky. Později se mu podařilo  dobýt Arménii a po návratu do Alexandrie dostal přivítání jako by on byl císař.

Když ještě navíc prohlásil Kleopatru svrchovanou královnou Egypta, Cypru, Sýrie a Lybie, Oktavianus se naštval a prohlásil ho za nepřítele Říma. V námořní bitvě u Aktia pak Antoniovy lodi sice prorazily římskou linii, ale hned se některé z nich sebraly a ujížděly domů. Antonius je následoval - asi mu nic jiného nezbývalo. Zbytek loďstva se ovšem vzdal a pozemní oddíly postupně přešly na římskou stranu. Dodnes se neví, zda šlo o Kleopatřinu zradu nebo jen o Antoniovu zbabělost. Láska s tím neměla co dělat - láska přece neutíká, ale bojuje.  


Seděl pak v koutku na lodi a čekal, než ho posádka usmířila s Kleopatrou. Když ho pak v Lybii opustili jeho vlastní vojáci, chtěl se  zabít, ale přátelé mu to prý rozmluvili (tak jako to zase jiní přátelé prý "rozmluvili" Napoleonovi, to už známe tyhle pohádky :-). Kleopatra ovšem dala rozhlásit, že u Aktia vyhráli a po návratu domů dala zavřít řadu měšťanů Alexandrie, ovšem jen těch bohatých, kde bylo co konfiskovat. Antonius zatím žil jako poustevník na blízkém ostrově Pharos, pak ho ale vzala na milost a zase vesele hodovali, jako by věděli, že se  blíží všemu konec. Už tehdy prý Kleopatra  experimentovala s jedy a zkoušela je na odsouzencích k smrti - jed kobry prý byl ten nejrychlejší a tudíž nejméně bolestný. Přesto ale ještě spolu připravovali poslední zoufalou obranu: naverbovali do armády nováčky a mimo jiné prý plánovali i povstání ve Španělsku, aby tak přenesli svou válku do jiné oblasti Středozemního moře.

Zrádkyně či obětavá milenka?

Kleopatra zatím vyjednávala za Antoniovými zády s Oktaviánem - poslala mu zlaté žezlo i trůn. Jako protislužbu jí slíbil, že jí dá milost, když ona sama Antonia zabije. Zde ovšem nevíme, zda byl Oktavián tak lstivý nebo jen naivní - ale spíše mu šlo o to, přesvědčit se, jak daleko je Kleopatra ochotná jít. V tu dobu mu ale také došla zpráva od Antonia: slíbil, že se poslušně zabije, jen když dá Oktavián Kleopatře milost - patrně to byl tedy on, kdo byl z těch tří opravdu naivní. Oktavián k tomu ještě připojil další lest: poslal ke Kleopatře posla, který jí měl vyřídit, že se do ní zamiloval. Dál už to zní jako v televizní soap-opeře: Kleopatra mu sice nevěřila, ale dělala jako že ano; jenže Antonius posla chytil, zprávu se dozvěděl a poslal ho s výhrůžkou zpět k Oktaviánovi.

V roce 30 napadl římský generál Gallus Egypt zezadu a Oktavián zase ze Sýrie. Antonius porazil Galluse a zatímco Oktavián sliboval Kleopatře, že ji ušetří, Antonius na cestě zpět Oktaviánovu jízdu porazil. Tu samou noc mu ale utekli jeho pěšáci a tak vyzval Oktaviána na souboj, ale ten to odmítl. Nakonec Antonia opustila i jízda a jeho lodě zvedly plachty, aby odpluly v širou dál. Kleopatra se zatím zavřela do mauzolea (jiní říkají do sarkofágu). Podle jedněch prý to bylo na ochranu před Oktaviánem, podle jiných tam prý chtěla nalákat Antonia a zabít ho. Pak si to ale rozmyslela a raději předstírala, že je mrtvá a doufala, že se Antonius z lásky zabije. Nevím, jak se to později  Shakespeare dozvěděl - použil totiž ten trik v "Milencích z Verony" ato na na Romeovi.

I požádal Antonius svého oficíra, aby ho zabil, ale ten prý raději obrátil meč proti sobě (věříte tomu?) a tak se musel Kleopatřin milenec zabodnout sám. Udělal to ale tak nešikovně, že pak ještě dlouho umíral. Jeho nářek přiměl Kleopatru, že si ho pak přitáhla (podle filmu ho dokonce vytáhla provizorním výtahem) do sarkofágu a tam se v zoufalství pomazala jeho krví. Jiné vysvětlení ovšem je, že nešlo o zoufalství, ale o trik, kterým chtěla Oktaviána přesvědčit, že Antonia přece jen zabila, jak to slíbila. Ten jí to ale stejně nevěřil. Nakonec se jeden Antoniův "přítel" - ten, kterého umírající Antonius pověřil tím, aby se o Kleopatru po jeho smrti staral, dostal pod právě touto záminkou tajným vchodem do jinak uzavřeného sarkofágu. A postaral se dobře, o to nic - zajal ji a vydal Oktaviánovi.

Dál už se historická pravda liší diametrálně od té hollywoodské. Oktavián jí sice dovolil Antonia pohřbít, ale když později začala hladovku, pohrozili jí Římané, že jí zabijí děti. Došlo dokonce ještě k jejímu setkání s Oktaviánem, kde na něj, adoptovaného syna Cézara, apelovala jakožto bývalá milenka téhož. Pak požádala o povolení se zabít, ale to už nedostala - Oktaviánovi šlo totiž o to, ukázat ji v Římě jakožto svou zajatkyni. A tak zoufale pokračovala ve hře: vydala mu seznam svých pokladů - ale naznačila, že není úplný - a on jí slíbil, že se k ní budou chovat milosrdně. Nakonec, aby ušla svému ponížení v Římě, se nechala raději kousnout kobrou, ukrytou v košíku s fíky. V dopise Oktaviánovi žádala, aby ji pohřbili vedle Antonia. To se také stalo a  Oktavián jí vystrojil skvělý pohřeb, i když ho, jak vidno, neposlechla a přece se sama zabila.

Oktavián se pak proslavil jako Cézar Oktaviánus Augustus a byl oslavován jako Otec Vlasti. Jeho vláda byla plná míru a prosperity, kterou Řím už dávno potřeboval. Filmová verze ho ovšem ukazuje jen v nesympatickém světle - pochopitelně, bylo třeba získat všechny sympatie sentimentálních diváků jen pro Kleopatru a Antonia. Kleopatřin hrob nebyl nikdy nalezen. Někteří autoři tvrdí, že to nebyla kobra, ale jed v dutém hřebenu, což by také vysvětlovalo i smrt jejích dvou služebnic - vzala si je prostě s sebou do hrobu, podle tradice starých faraónů. Její syn Cezarión utekl do Ethiopie a později byl chycen a popraven, ale zbylé Kleopatřiny děti žily pak v Římě s dětmi Oktaviána a dostalo se jim i stejné výchovy. Tak zanikla vláda Ptolemaiovců a také s Římem to šlo po Oktaviánově smrti s kopce. Co dodat? "Sic transit gloria mundi" aneb tak končí světská sláva - když je někdo úplně nahoře, tak už může jít jen dolů.

Co zbylo z celého příběhu, té podivné směsice rozkoše, politiky a zrady, to je dnes už jen bajka o veliké lásce, která přežila dodnes - neboť iluze, jak známo, umírají až poslední.




Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku )