Autor : ©J.B.Hurych
Název : PŘEČETLI JSME: CHYBÍ NÁM VYNALÉZAVOST (recenze knihy)




Recenze knihy The Ingenuity Gap (volně přeloženo: CHYBÍ NÁM VYNALÉZAVOST). Thomas Homer Dixon, Borzoi Books, Toronto, 2000)

Autor je profesor na Torontské univerzitě pro Studium konfliktů, dále poradce pro Bílý dům, spisovatel a má ještě mnoho jiných zájmů. A jeho názory jsou opravdu inspirační.




CHYBÍ NÁM VYNALÉZAVOST.

Bez naváděcí věže.

Kniha začíná hned jednou historkou: 18 července 1989 se letadlu United Airlines na lince 232 roztrhl zadní tryskový motor a usekl mu kus směrovky, zasekl výškovky a poškodil i stabilizátor. Jinými slovy: letadlo ztratilo řízení. Sama ztráta motoru by moc neznamenala, letadlo DC 10 má ještě dva motory pod křídly, ale díky ztrátě hydrauliky nepracovaly ani směrovky. Naštěstí zoufalí piloti zjistili, že mohou částečně manévrovat tím, že budou střídavě přidávat a ubírat rychlost jednomu či druhému motoru a tím nejen udržet letadlo ve vodorovné poloze (letadlo se rolovalo na strany a houpalo dopředu a dozadu) a když se k nim přidal i pilot-pasažér, který měl normálně na starosti trénink ve cvičení pilotů, zdálo se, že s pomocí z naváděcí věže se jim přece jen podaří nějak problém vyřešit.

Jenže naváděcí věž jim nemohla pomoct - problém byl pro ně natolik nový a komplikovaný, že to raději vzdali. Do dalšího děje už nezasáhli. A tak byli oni tři piloti odkázáni jen na sebe: sledovat, co který manévr udělá, vymýšlet nové manévry a hlavně dbát na to, aby situaci ještě víc nezhoršili. A letiště, kde měli přistát - Sioux City, Iowa - se blížilo, ale letadlo bylo pořád ještě 7000 metrů nad zemí. Konečně se dostali na výšku asi 1300 metrů, ale to už také byli jen 35 km od letiště a navíc se opět letadlo začalo stáčet. Když to vyrovnali, pokusili se přistát. Dosedli na pravé kolo a pravým křídlem se dotkli země. Tím se ale jim utrhl předek s pilotní kabinou. Zbytek letadla se začal rolovat, přelomil se a prostřední část explodovala. Z 296 lidí jich zemřelo jen 111, ostatní spolu s piloty se zachránili. Pokud by bývali neučinili nic, určitě zahynuli úplně všichni.

Tolik historka, která má ilustrovat - jak říká podtitulek knihy - zda budeme umět řešit problémy budoucnosti. Ano, situace ve světě je víc a víc nepřehledná. Potkáváme se s nebezpečími, která tu nikdy předtím nebyla a nemůžeme tedy použít k řešení něco, o čem víme, že v takových případech pracuje. Jen si to představme: nové, neznámé nemoci, teroristické hnutí, počítačové virusy a hakeři, DNA mutace a výzkum, klonování člověka, globální oteplování (jiní zase říkají, že se blíží doba ledová :-), ozónová díra, finanční krize, nukleární zbraně, atd., atd. Tyto problémy jsou neobvykle složité a nemáme příliš času je předem prostudovat nebo dokonce vyřešit a i experti, pokud řešení znají, si jím nejsou příliš jisti. Navíc nám chybí ingenuita, tj. vynalézavost, kterou projevili oni piloti, v situaci, kde jejich život visel doslova na vlásku. Jenže tam jim pomáhal i ten strach o život, strach, který si my ještě (zatím!) neuvědomujeme.



Jak vlastně definujeme onen "ingenuity gap", doslova "propastnou díru ve vynalézavosti"? Je to rozdíl mezi potřebou vyřešit určité nepředvídané problémy a hotovými řešeními, lépe řečeno jejich nedostatkem, hlavně díky nedostatku nových, inteligentních nápadů. Chudé země jsou většinou více zranitelné, ale i ty bohatší si dnes nemohou být jisty, že budou mít řešení a dokonce ani finance potřebné k vyřešení problémů. A co je horší: neví, jak se zachová poměrně neinformované obyvatelstvo, které, jak známo, teď svou neinformovaností značně ovlivňuje politickou i ekonomickou scénu (poslední poznámka je moje, j.h.).

V kapitole "Potřebujeme více nápaditosti?" nám autor ukazuje, jak komplexnost společnosti, její ekonomické struktury a tím i problémů, narůstá. Některé prostě nelze předvídat: například vzrůst mozkových nádorů díky vzrůstu mobilů. (jistě, vzrůst mobilů se nemohl předvídat, když tu ještě nebyly, ale jakmile se objevily, mohlo se vědět, že dojde v mikrovlnným efektům, poznámka j.h.). Komplexnost ovšem vytváří i větší synergii (synergie je poznatek, že celek je víc, než jen suma jednotlivých částí). Závěr je jen jediný a rozhodně ne překvapivý: ano, nepotřebujeme jen nové nápady, potřebujeme daleko sofistikovanější, lidově řečeno chytřejší nápady, právě úměrně té vrůstající komplexitě našeho života.

Autor se pak zabírá ekologií a domnívá se, že je to priorita a že někde už je asi pozdě. Jistě, ovšem i tady by to chtělo ten inteligentnější přístup: militantní požadavky na ekologické ochrany vždy narazí na stejně silný odpor, díky tomu, že to bude stát peníze. A řešení? Autor to nezdůrazňuje, ale v tom je právě ten gap, nedostatek: je třeba především lidi vychovávat, vysvětlovat a ukazovat jim konkrétní příklady a ne strašáky. A hlavně mít ony nápady, ale to není věc lehká, řešit totiž vždy znamená utratit hromadu peněz. Neřešit to zase znamená katastrofu pro naše děti. Ale i tady lze často najít kompromis, jen mít snahu a přijít s něčím inteligentním, s lepším procesem, relokací, zastavení určitých procesů, používat jiné materiály, reprocesovat odpad, neutralizovat škodlivé spaliny a podobně.

Jak získat vynalézavost?

Na rozdíl od názvu nelze vynalézavost "vynaleznout" :-), jedná se totiž o neobvyklý systém myšlení a ne každý má pro to buňky (anebo chuť). Lidé neradi mění určité věci a naše myšlení je - proč si to nepřiznat - poněkud omezené. Mám na mysli to omezení, které nás svazuje jako řetězem: totiž naše zkušenosti a to, co jsme se naučili ve škole, v práci či jinde, kde ovšem šlo jen málokdy o nějakou velkou představivost. Vynalézavost potřebuje inspiraci či intuici a hlavně nebát se použít nekonvenční systém myšlení. A to někdy znamená i odhadnout risk s tím spojený - v USA to už učí i manažery, za tak důležité to totiž považují.

Ale jde ještě o jiná omezení. Autor srovnává kapacitu mozku - lépe řečeno objem, což není to samé - primátů a lidí. Od opice, co má jen 400 cm krychlových, až na 1400 cm krychlových (u člověka) to trvalo to čtyři miliony let, ale podle fosilních nálezů to nebyl plynulý vývoj. Před dvěma miliony let se stalo, že mozek na jeden milion let ustrnul a nerostl. Pak opět přišlo něco revolučního a nárůst šel značným tempem kupředu. Autor se domnívá, že to byla doba, kdy olidopové začali chodit po zadních. Navíc se člověk naučil chodit "víc rovně", opice chodí stále v předklonu. Osobně si myslím, že těch faktorů bylo víc, ale to plyne z toho, že darwinovský vývoj, jak se se zdá, nebyl vůbec tak plynulý, jak se nám to tvrdí.



Jaký vliv má okolí na člověka? Nemluvíme jen o tom, jak si nás zotročila televize a internet, ale hlavně nárůst obyvatelstva. Dnes už se obyvatelstvo za každých sto let zhruba ztrojnásobí a jednou se stane, že už nám zásoby potravin a energie prostě nebudou stačit. Přelidněnost v chudých zemí je pořád ještě hlavně díky přeplození obyvatelstva, u bohatých zemí je to spíše způsobeno prodloužením průměrného věku obyvatel. Přebytek starých lidí povede nutně k vyčerpání zdravotních a penzijních fondů. A také tyto problémy je třeba řešit.

Řešení - nová technologie - je jeden z dalších potenciálních problémů: dnešní počítačové čipy předčí schopnostmi ty úplně první čipy až milionkrát, rychlostí také a už dnes vidíme, jak je třeba lehké pro hakery zasytit server opětovanými útoky. Zmíněné problémy s mobily nejsou ovšem ojedinělé. Je to vidět i jinde: tak například Alzheimerova choroba se vyskytuje teď daleko častěji než předtím. Jistě by se mělo zjistit, proč tomu tak je a prevence je dalekojistě lepší a levnější řešení než léčba, kterou navíc ještě dosud ani neznáme.

Podobně přírodní katastrofy jsou oblast, kde jsme dosud "ve středověku". Pravda, umíme lépe předvídat tornáda, cyklony, ale už méně třeba výbuchy sopek a zemětřesení. A zrušit je už neumíme vůbec. Zábrana sněhových lavin je oproti tomu dobrým příkladem, jak se dá něco vyřešit, jenže tam je to řešení lehké, odstřelíme je kanony. Jenže jiné problémy odstřelit nelze :-). Co dnes potřebujeme, je zabývat se víc právě těmi novými, těžkými problémy; ne od nich stydlivě ustupovat. Ony se totiž vrátí a budou daleko drastičtější. Někdy to chce lépe předvídat, někdy to nejde - ale vždycky to chce nepodceňovat a neodkládat. Jednou to už odkládat nebude možno a to "jednou" může být už zítra . . .


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku