E=NIGMA

Autor : ©J.B.Hurych
Název : PŘEČETLI JSME: DUŠE NOVÉHO STROJE

Tracy Kidder, novinář a spisovatel, se ve své knize ujal značně těžkého úkolu: vylíčit úsilí inženýrů a programátorů při navrhování a oživování jednoho z prvních minipočítačů. Jak se mu to podařilo, o tom se tu chci rozpovídat. Sám název je parafrází na výraz "duch stroje", který razil už Descartes pro duši, na rozdíl od těla - u člověka, pochopitelně. Napadá nás i jiný výraz: "deus ex machina" čili bůh, jak se zázračně objevoval v řeckých divadelních hrách, ale tam už ta podobnost končí.

DUŠE NOVÉHO STROJE
Kniha: The Soul of a New Machine ("Duše nového stroje", autor Tracy Kidder, Avons Book, New York, 1990)

Především vás asi zarazí datum vydání této knihy, ale věřte mi, že když jsem se k ní teď po tolika letech vrátil, jasně vidím, že ji dosud nikdo nepřekonal. Vím, jsem trochu sentimentálni naladěný, vždyť i já jsem v té době dělal na vývoji počítačů (ale jinde, v Univacu) a ano, i já jsem nasazoval plno hodin, večeru i nocí zadarmo, abych umožnil našim výrobkům spatřit světlo světa. Ale ty hodiny nebylo to nejdůležitější. . .

Vraťme se raději k tomu, o co v knize jde: Data General (dále jen DG), mladá a agresivní firma, která vznikla tím, že se pár inženýrů odtrhlo od firmy DEC (Digital Equipment Corporation), se rozhodne přesunout vývoj nového počítače do Severní Karoliny. Ale to předbíhám. Firma DEC totiž vyvinula první úspěšný minipočítač PDP8 (ta osmička znamená, že počítačová data - jinak řečeno "words", vlastně skupiny znaků, slova - měla jen osm bitů, tj jedniček a nul). Bylo to v roce 1965 (také jsem na PDP8 kdysi pracoval - dnes je už ho najdete jen v muzeu). A inženýr, který navrhoval PDP8, Edson de Castro, právě s dvěma jinými založil DG a pochopitelně byl tam viceperezidentem.

DG pak postavil minipočítač NOVU, daleko lepší a levnější než PDP8, prostě měla velký obchodní úspěch. Po NOVĚ přišla ECLIPSE, ta už pracovala s 16 bitovými "slovy", jenže pak ale také začaly problémy. IBM a i některé jiné firmy už dávno vyráběly počítače 32-bitové a DG pořád nic. I rozhodla se firma udělat novou ECLIPSU, tentokrát ale s 32 bity.

Firma tedy přestěhuje hlavní skupinu vývojářů do Severní Karoliny, kde se platí menší daně. Jiná skupina, která se domnívá, že by mohla udělat jiný, navíc modernější typ - u téže firmy - zůstává v Massachusetts a pracuje na počítači jiném. Nikdo je nebere vážně a nemají dost peněz; je to vlastně "gamble", riskantní sázka, že to vyjde. Navcí to dělají polotajně a zpočátku jim to projde, protože to vydávají jen jako "backup", zálohu, kdyby ten oficielní projekt selhal. Jenže co se zákazníky, kteří mají staré programy, psané pro 16 bitů? A tak zatímco hlavní vývojáře tento problém nepálí, tato skupina hledá cestu, jak udělat nový počítač tak, aby pracoval jak s 32, tak i 16 bity. Není to snadné, ale originální řešení se najde. A tak jako počítač HAL ve filmu "2001" jsou vlastně iniciálky IBM, posunuté v abecedě o jedno písmeno dozadu, tak i nová skupina pokřtí svůj počítač EGO (první skupina má iniciálky FHP). Ale to jsou všecko jen příznaky hravosti návrhářů; ty velké problémy je teprve čekají ...

Zatím tedy nic zvláštního a rozhodně ne námět pro Pullitzerovu cenu, kterou kniha v roce1982 dostala a proč se stala známou biblí počítačových fanatiků naší doby. Také zápletka není tak velká: konkurenční vnitropodnikový boj není nic nového. Co dělá knihu extraordinární je způsob, kterým autor - který nějakou dobu víceméně žil s onou skupinou inženýrů - vystupňovává celé napětí. Přesně tak, jak je to i ve skutečnosti, jak to i já pamatuji: návrh počítače totiž byl tehdy pořád ještě víc umění, než technika a když se něco navrhlo, muselo se to proklatě dlouho testovat a opravovat, aby se vychytaly chyby. Pak přijdou okamžiky, kdy nejprve technici a pak i vedoucí ztrácejí víru. Proč? I když se jim to totiž podaří, firma nebude vyjíždět na trh s dvěma různými počítači, to by si sama konkurovala.

Pak najednou přijde zpráva, že se hlavní projekt - ten prvý počítač - zpožďuje a firma riskuje, že nebude na trhu včas. Roste naděje, že se to EGU přece podaří. Je čas, přesvědčit vedení, že právě tento druhý počítač může firmu zachránit. Tím se ale napětí naopak stupňuje, ani tento počítač ještě není hotový. Pracovní tempo roste do maxima a s ním i problémy, například zoufalá snaha počítač "debuggovat" (my bychom řekli vychytat mouchy) a to rychle - ale nebudu tu přece popisovat celý děj. Ani to by totiž příliš čtenáře nepřilákalo. Ne, co je unikátní je právě popis vývoje lidí, co se návrhu počítače zůčastnili - většina z nich totiž začínala jako mladí graduanti a učili se počítačovou vědu jaksi "za pochodu". Ti se tady z amatérů stávají opravdovými profesionály, pořád sice s nadšenými pocity, ale už s zodpovědností a vytrvalostí, která amatérům normálně chybí. Tento vývoj nás nemůže nechat chladnými, ať už jste to zažili nebo ne.

Oběti, kteří tito lidé přinášejí - autor se příliš nezmiňuje o utrpení jejich manželek - nejsou normálně na věřejnosti dostatečně známy a uznávány. Život inženýra, která navrhuje věci pro výrobu - alespoň na západě - není vůbec lehký, ale málokterý z nich se obětoval tolik, jako tito mladí muži. Ano, tehdy to ještě byla doména převážně mužská, ale i to se změnilo.

A mají i svoje názvy: skupina programátorů si říká Microkids (Mikroděti), zatímco inženýři, co dělají hárdvér, se nazývají Hardy Boys (podle hrdinů dětských detektivek). Ano, hlavní postavy knihy mají i smysl pro humor, často jen dětský, ale co chcete od předčasně zestárlých mladíků? V čele skupiny stojí West, člověk , který to vše drží pohromadě. Často nerudný, někdy nespravedlivý, ale vždycky účinný. A navíc počítačový genius, to také pomáhá. Ne v tom smyslu, že by postavil celý počítač, ale odborník, který přesně ví, co to v dané chvíli chce.

Jemu k ruce jsou inženýři Alsing, vedoucí Mikrokidů a Rasala, vedoucí hárdvérové skupiny. A zde se objeví ještě další hráč ve hře - společný cíl. Jednotlivci i skupiny mají ovšem různé povahy a úkoly, mohou se i hádat, ale společný cíl je nějak víc a víc stmeluje dohromady. Právě tohle jsem zažil kdysi sám na sobě a věřte je to ohromný pocit. Vím, zní to pateticky, téměř neskutečně, ale i takové věci se stávají a je to jako kdybyste se ocitli v jiném světě. Najednou všechno jde, jako zázrakem. A o tom je vlastně tato kniha, ne o počítačích, ani ne o Data General, ale o těch, kteří ten zázrak dokázali, kteří dali počítači duši.

Tak například West, hlavní hráč, který hodně riskuje, ale přitom nenechá své podřízené ani minutu na pochybách, že všechny problémy jsou jen přechodné, že se časem vyřeší. Pochválit skoro neumí, na objednávky materiálu přímo skotsky škudlivý - v jednom okamžiku, kdy inženýři chtějí nový analyzátor, prohlásí: "Analyzátor stojí peníze, ale přesčasy jsou zadarmo". Ale abychom mu nekřivdili - asi peníze opravdu neměl - na druhé straně se vždy zastává svých lidí a uhájí projekt proti vedení, i když se nakonec prozradí, o co vlastně usiloval. Pracuje za oponou a zařizuje věci, o kterých nemají inženýři ani potuchy, jen aby se věci hnuly. A co hlavního, chrání své podřízené proti propastem a pastím byrokracie. Alsing a Rasala se povahou i metodami liší nejen od Westa, ale i jeden od druhého - a to hlavně proto, že jde o dva různé obory, které si nutně musí jít na nervy. Zde právě dochází k oné symbióze, ne té nucené, ale té z nutnosti: jeden tu prostě potřebuje druhého k vlastní existenci.

Kniha končí - jak jinak? - úspěchem. Eagle, přejmenovaný na novou Eclipsu MV/8000, už v dalším roce po uvedení do prodeje zabírá 10 procent celého byznysu DG a není nadsázkou, že firmu opravdu zachránil od úpadku. Konkurenční skupina v Severní Karolině, patrně zatížená byrokratickými brzdami, pořád ještě ani o rok později nebyla schopna dát dohromady něco, co by chodilo. DG se tak dostalo mezi 500 největších firem v USA a existuje ještě dnes, i když bylo v srpnu 1999 prodáno firmě EMC za miliardu dolarů. West ale v Massachussets dlouho nevydržel, odešel do Japonska budovat novou odbočku firmy. Rasala a Alsing opouštějí DG a oba odchází do Kalifornie, zaslíbené země počítačů.

Dnes už i moje PC dokáží daleko víc, než Eagle, ale o to nejde: byl to důležitý krok ve vývoji, i když už jsou jeho návrháři zapomenuti - všichni, páni nebo kmáni. Takový je osud tvůrců na této zeměkouli: lidé si spíše pamatují slavné ničitele. Dnes už třeba veřejnost neví, kdo postavil remešskou katedrálu, ale jen to, kdo ji rozbombardoval - na to si historici potrpí. A tak se mi zdá, že jsou ty populární dějiny lidstva vlastně jen jedno velké smetiště, ve kterém se hrabou nešťastní dějepisci . . .

Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku