Autor : ©J.B.Hurych
Název : DVA PÓLY PRAVDY (o jedné knize Viktora Huga)




Nedávno mě požádal mě kamarád Jiří z Prahy, zda bych mu nemohl říci můj názor na jednu knihu Viktora Huga, defakto na jednu kapitolu z ní. Název knihy, "Devadesát tři", se ovšem vztahuje k revolučnímu roku 1793 a je to jedna z posledních knih, které Hugo napsal. Když už jsem se do toho tak zabral, rozhodl jsem se, že to dám i sem, do Sfingy . . .

DVA PÓLY PRAVDY.
(o jedné knize Viktora Huga)

Především teda něco o autorovi, bez toho se leccos z knihy nedá dobře pochopit. Z jeho životopisu se dovídáme, že nejprve byl royalista, tj. přívrženec království (král Ludvík Filip ho udělal šlechticem), ale později se přidal na stranu republikánů a tam už i zůstal. Nejvíc mu ovšem ležel v žaludku císař Napoleon III (napsal o něm knihu "Malý Napoleon). Opustil proto Francii a žil dlouhou dobu v exilu. Nepřijal totiž později ani císařův pardon, protože by prý pak už nemohl psát svobodně.

Po pádu císaře se vrátil do Francie a byl tam vítán jako národní hrdina - jeho práce totiž nesměly ve Francii vycházet, ale o to více se četly ilegálně. Zažil obklíčení Paříže Prušáky a podle jedné zprávy se zůčastnil i hladového "pojídání" zvěře ze zoologické zahrady. Celkem vzato zažil jedno království, dvě císařství, tři republiky a ještě navíc řádění pařížské komuny i její ještě krvavější potlačení.
Stal se jedním z řady francouzských spisovatelů, oslavovaných už za jejich života. Na jeho 79 narozeniny se v Paříži konala paráda, kde Pařížané mašírovali před jeho domem celých šest hodin.


Hugo byl především báník a spisovatel, ale ani jeho politická činnost - i v jeho knihách - není zanedbatelná. Dnes si především vážíme toho, že byl humanista: zasazoval se o pardon pro Američana Johna Browna (co "mrtev jest a tělo jeho tlí") a u prezidenta Benito Juareze dokonce i o život zajatého císaře Maxmiliána I. A to i přesto, že toho Rakušana poslal do Mexika sám Napoleon III. Max si tehdy s sebou vzal plno vojáků a hodně z nich bylo i Čechů. V obojím případě to už s těmi žádostmi jaksi nevyšlo, zatímco Angličané na jeho žádost opravdu odvolali rozsudek smrti pro šest irských povstalců. A říká se, že na jeho popud některé státy zrušily trest smrti.

Nechci zde zpochybňovat Hugovy literární zásluhy - právě naopak, byl to opravdu největší francouzský spisovatel. Zde se soustředím jen na tu jednu knihu a její hlavní myšlenku, která je právě nejlépe vidět v oné kapitole "DVA PÓLY PRAVDY".


Rok 1793, o kterém Hugo píše, ani v knize popisované povstání ve Vendée ovšem autor sám nezažil. Ani nemohl: narodil se roku 1802 a tak je jeho pohled ovlivněn i tím, co vše se stalo mezi roky 1793 a 1874, kdy knihu napsal. Kromě mentality jeho doby ho jistě ovlivnilo i to, co se o tom psalo v literatuře, novinách či učebnicích historie. Dalších 70 let se totiž názory Francouzů značně měnily. Hugo si sice utvořil svůj vlastní názor na povstání, ale protože byl republikán, jeho jistý odstup je pochopitelně v knize znát. Nemůžeme se divit: ještě dnes jsou ti povstalci (mimochodem prostí rolníci z Vendée) bráni málem tak, jako kdyby si to zmasakrování zasloužili.

Hugo vlastně pořádně nezažil ani Napoleonské války (1803–1815). Po revoluční vládě teroru a strachu uvítala Frnacie příchod Napoleona I, opět tedy jen diktaturu a opět plnou policejních fízlů a udavačú. Díky Napoleonovi pak padly dva miliony francouzských vojáků a jejich spojenců, plus jeden milion civilistů. Výsledek byl míň než hubený: jeho Grande Armée byla nakonec zahnána zase tam, odkud vyšla.

Kult Napoleona I se dosud v šovinistické Francii udržuje - ano, Chauvin (čti šovén) byl totiž Napoleonův přívrženec, který svého pána zcela nekriticky zbožňoval. Na druhé straně jiný kult, oné Velké francouzské revoluce, ztratil už dávno svůj lesk a slávu, hlavně díky období teroru, ve který revoluce nakonec přešla.

Při návštěvě Louvru jsem se tam bavil s místním kustódem, který si stěžoval, jak ta revoluce ukradla a zničila mnoho historických exponátů.
"Většinu rozbili nebo rozprodali a dnešní majitelé nám to nechtějí vrátit," dodal. Nepříliš taktně jsem mu naznačil, že některé ty artifakty byly už předtím jistě někde nakradeny. Zasmál se řekl:"Jó pane, kdybychom měli vrátit všechno to, co jsme v cizině sebrali, moc by toho tady v muzeu už nezbylo."
"No jo," povídám, "naštěstí se tomu říká válečná kořist."

Zatímco prvotní ideály revoluce se dosud udržují v povědomí celého světa, ta slavná revoluce se sama utopila v krvi. Tudy teda zřejmě cesta nevede, řekli bychom. Jsou ale jiné cesty: tak například Anglie dosáhla demokracie bez všech těch zbytečných obětí na životech.


Ale teď už k té knize. Onydva póly ani tak moc protipóly ani nejsou - oba protagonisté totiž stojí na stejné straně a liší se jen v rozdílné míře krutosti.

Kdysi jsem o onom povstání ve Vendéé četl a šokovalo mě to, jak zvířecky je tehdy revoluční soldáti potlačili,. Oni tam nejen vraždili nevinné, ale navíc tím zhovadilým způsobem, jakým to prováděli. Ani historici nejsou k povstání milosrdnější: dodnes ho totiž nazývají "kontrarevolucí", tedy onou nadávkou, kterou pak stejně úspěšně používali bolševici, když chtěli ospravedlnit zase ty svoje vraždy.

Na rozkaz vlády tehdy bylo ve Vendée zabito asi 200 tisíc můžů, žen a dětí, často přímo násilným topením v řece. Ještě dlouho si pak pamětníci vzpomínali, jak byla tehdy řeka rudá od krve. Těch mrtvých bylo tehdy desetkrát více, než později v celé době teroru - ale už tehdy to naznačovalo, kam ta "slavná revoluce" asi spěje. Jistě, vendéanská armáda povstalců začala pobíjet republikánské hodnostáře, ale prosté obyvatele nechávala na pokoji. To jí získávalo sympatie u místních obyvatel, ale povstání se tak stalo smrtelným nebezpečím pro republiku. A odplata přišla způsobem, který nebyl ve Francii viděn od nechvalně známé Bartolomějské noci.


Pochopitelně jsem našel v literatuře řadu posudků na tuto Hugovu knihu. Většinou popisují její obsah a spokojují se tvrzením, že Hugo zde stojí na straně "humánní" revoluce. Nejsem si ale jist. kde přešně stojí: autor totiž umí být zdánlivě objektivní, ale to je právě to, co může čtenáře zmást. To, že autor knihu napsal ke konci svého života vlastně naznačuje, že měla být jakýmsi jeho manifestem. Ale jen proti násilí, ne už proti revoluci. Jistě, autor je pro humánnost, ale jakoby nechápal, že revoluce jsou vždy krvavé - těm nekrvavým se prostě říká "převrat".

Po tom všem, co Hugo zažil, bychom očekávali, že jeho poselství bude jasnější. Že bude varováním před revolucemi, které pohání jen motor nenávisti. A snad i poznání, že trvalé zlepšení poměrů se nezíská mečem a ohněm, ale hlavně vytrvalou snahou čestných politiků (a těch není mnóho :-). Revoluce totiž k sobě přitahuje právě ty druhé typy. Ani autorovo odmítání násilí není zde dost přesvědčivé, asi proto, že by musel zároveň zamítnout i tu revoluci, která násilí zneužívá.

Vlastní poslání knihy komplikuje i to, že se Hugo z "hrdinů" knihy snaží udělat živé postavy. To se mu sice skvěle dařilo v jiných knihách, ale ne už tolik zde. On totiž každý revolucionář vyjde vždy spíše jen jako figurina ve výkladní skříni a to nejen Hugovi :-). Proč asi?
A tak místo postav zde vlastně můžeme posuzovat ani ne tak jejich činy, jako spíše jen ideje, které je ženou - tedy ty nálepky, které na ně historie přilepila.

Oba protagonisté jsou vojáci revoluce a jejich posláním je zabíjet její nepřátele. Kolem je válka se vší krutostí a řeznictvím, a to je ta opravdová "pravda", celá a nemaskovaná hesly. Pokud myslel autor tou "pravdou" jen samotnou revoluci, pak se obávám, že se mýlil.


V uvedené kapitole spolu diskutují dva revolucionáři. Strohý Cimourdain, bývalý kněz, je pro zabití všech, pro které je možno najít - třeba i lživé - podezření, že stojí revoluci v cestě. Jeho řešení je staré jako lidstvo: zabíjet a ještě více zabíjet. A v tom smyslu přináší s sebou i dekret revolučního komitétu z Paříže. A tento "politruk" má navíc také hlídat velitele revoluční armády, Gauvaina , který je pro revoluci jaksi moc "humánní" - je totiž jen pro zabíjení v boji anebo pro potrestání zrádců. Ukázka z jejich dialogu to naznačuje (mluví se o trestu pro Lantenaca, velitele povstalců):

Gauvain: "Bude zastřelen."
Cimourdain: "Zase nějaká milost! Musí být gilotinován!"
Gauvain: "Co se mě týká, jsem pro vojenskou smrt."
Cimourdain: "A já jsem pro revoluční smrt." (Pozn.: Poprava guillotinou byla tehdy zároveň i ponižující trest.)

Gauvain dále říká, že on nevede válku proti ženám, kněžím, ani proti dětem. Dokonce ani malého prince, tehdy jen osmiletého, by neuvěznil a nezácházel s ním jako s vlastizrádcem, tak jako to udělali revolucionáři. A rozhovor jde dál, až nakonec Cimourdain prohlásí: "V dnešní době může být takové slitování jako je tvoje chápáno i jako zrada."

Nu a tady to máme: není divu, že tato kniha prý byla Stalinovo oblíbené čtení a Cimourdain jeho osobní hrdina! Hugo pochopitelně Cimourdana nehájí, je přece humanista, ale zároveň nevystupuje příliš ostře proti revoluční idei totální anihilace nepřítele. A tím je přece každý, kdo se revoluci nelíbí . . .

Když si uvědomíme, že Hugo už věděl, jak bylo povstání krvavě potlačeno a věděl o následující éře teroru a strachu (založeným právě na onom Cimourdanově prohlášení), je nepochopitelné, že autor odsuzuje jen masakr, ale už ne ten komitét, který to nařídil. To jen někteří revolucionáři jsou zlí, že ano. Lidé se mýlí, ale strana se mýlit nemůže, že ano? Kde už jsme tohle také slyšeli?

Kniha pak končí tím, že zatímco Gouvain jedná podle svého svědomí a zaplatí za to životem, Cimourdain pak zobrazuje stereotyp člověka, který (podobně jako Hugův prefekt Javert v "Bídnících"¨) povýšil věrnost režimu nad přirozenou lidskou humánnost. I Cimourdan pak ovšem mizí z jeviště a čtenář si spokojeně oddychne. Jenže kolik Cimourdanů ve Francii tehdy ještě zbylo? Cimourdani se rodí pořád - oni jen čekají na svou příležitost. Tu jim právě dala revoluce a ne že by oni sami udělali revoluci tím, čím se pak stala.


Jedna zajímavost: neříká se spíše "dvě tváře" než dva póly? To mi připomíná onu nikdy nekončící debatu o socializmu s "lidskou" a o tom "s tou druhou" tváří. Byl to tehdy jen takový imbecilní název nebo šlo o něco víc? Ta původní tvář by se pak pochopitelně musela nazývat "nelidská", teda něco, co socializmus podle definice nikdy mít nemá. Ostatně co tím tehdy soudruzi v Československu mysleli, není důležité. Jde totiž o nesmysl: buďto máte komunizmus anebo lidskou tvář - mít obojí, to prostě nejde. Sověti to věděli hned a zbytek světa až po invazi. Lidská tvář bez svobody není žádnou opravdovou tváří - je to jen jen ubohá maska. A pod tou maskou by byl zase jen otrok z jedné - stále ještě ruské - gubernie.

Na druhé straně je faktem, že se ty pravé, násilné revoluce bez krve neobejdou - ale to je právě na nich to ubohé, to nelidské. Takovým revolucím samozřejmě nejde o jednotlivého člověka - jinak by jim nemohl být osud jejich obětí lhostejný. Ne, jim jen o takzvaný "lid". A je to právě revoluce, která s výhodou využívá Cimourdany, aby si ukájeli svoje krvavé choutky se svatým požehnáním centrálního komitétu.

Ale nebuďme na Huga přísní, on byl především básník a popírat revoluci nebylo v jeho době ještě tak běžné. Konec jeho knihy jen pochopitelně jen vybásněný. Hugo byl totiž velký idealista: věřit, že najdeme nějakou čest u Cimourdainů může jen opravdový fantasta. Revoluce přece nikdy nekončí sebevraždou, ale bratrovraždou. A její oběti? Dnes po obětech ve Vendée nikdo ani nevzdychne - k čemu to teda vše bylo? Jen vyvolat potřebný strach, ten černý bič, co pohání motor revoluce? Její logický konec to ovšem jen oddálilo, ale neeliminovalo.


Nedávno odhalili v litevské Vilně hromadný hrob s kostrami napoleonských vojáků; kolem dvou tisíc jich bylo. Na ústupu od Moskvy do Vilny jich ovšem zahynulo víc, asi 20 tisíc. Ti všichni tam ale hrob nemají: buď byli pohřbeni cestou nebo hromadně spáleni ve Vilně. Teprve když už byl kouř a puch z hranic nesnesitelný, začali je masově pohřbívat.

A zatímco Napoleon se dnes ležérně povaluje ve své přepychové hrobce v Paříži, tihle padlí vojáci měli jen jeden masový, navíc neoznačený hrob. A padlo jich pak v Rusku ještě mnohem víc: z těch půl milionu se jich vrátilo jen něco málo přes devadesát tisíc. A nikdo dnes také nevzpomene ani na všechny ty, co pobila francouzská armáda v Evropě, když "roznášela ideály velké francouzské revoluce". Ty ideály, které předtím už dávno praktikovali ve Vendée.


Snad ještě něco k tomu Napoleonovi III:
Byl prvním prezidentem Francie, opravdu zvoleným svobodnými volbami. Když mu v roce 1851 jeho termín vypršel, zákon mu zakazoval, aby byl znovu zvolen. Pomocí puče se ale znovu zmocnil vlády a udělal se císařem. Hned ze začátku zavedl cenzuru a posílal své protivníky na galeje do kolonií. Později se ale umírnil a vyhlásil amnestii. Mnozí utečenci se vrátili a někteří se stali i členy parlamentu.

Zavedl pak dokonce sociální reformy a právo na stávku. Jeho počáteční vojenské úspěchy se mu později už nepodařilo zopakovat a tak třeba francouzské dobrodružství v Mexiku skončilo totálním debaklem. Také jeho válka s Pruskem byla vlastně už předem prohrána - neměl žádné spojence ani genialitu prvního Napoleona. V té válce byl zajat, abdikoval a svůj život dožil v Anglii. Byl to tedy navíc i poslední francouzský monarch.

Dnes se nám ale připomíná tím, že v roce 1853 dal zmodernizovat Paříž a to podle tzv. Haussmanova plánu. Prefekt Haussman, který tento grandiózní projekt řídil, přeměnil pak Paříž na to krásné město, co tam mají dnes. Musel ovšem rozbourat velkou část města - hlavně tu předešlou motanici středověkých uliček a nezdravých čtvrtí - a nahradit ji dlouhými a širokými bulváry - opravdu světovou raritou.

Všechna ta krása tam stojí dodnes, zatímco ostudná guillotina z Place de Gréve už dávno - doufám navždy - zmizela . . .

Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku