E=NIGMA

Autor : ©J.B.Hurych
Název : MENTÁLNÍ MAPY.

MENTÁLNÍ MAPY.
Asi před třemi lety jsem objevil zajímavou knihu Angličana Tony Buzana ("The Mind Map Book"), kde popisuje svůj systém mentálních map ©. Je to metoda, kterou vynalezl a také si ji dal registrovat coby copyright. A stala se tak úspěšná, že si Tony založil firmu a přednáší svou metodu po světě . . .

Ale začněme od Adama - už od něj se skoro traduje a ve školách pořád ještě učí - metoda zápisků, kde se prostě píší věci za sebou, řádek po řádku, seshora dolů, tak jak to asi vyžadoval už papyrusový smotek. Když se to pak rozbaluje a čte, nestačíme se divit, co se tam toho vejde. Ale po určité době už ztratíme přehled, protože je to tam při té délce páté přes deváté, neboli jak říká upravené přísloví: "papyrus snese všecko". Ještě větší nevýhodu tohoto systému poznáme, když třeba píšeme počítačový program. Ano, počítač bere jednu instrukci za druhou (nové, t.zv. paralelní počítače vyjímaje) a najednou zjistíme, že musíme skočit v programu někam jinam. I vymysleli naši pra-programátoři komandu GOTO. Program tam skočil a odtamtud mohl buď pokračovat, nebo se vrátit zpět, nebo zase skočit jinam. Není problém, dáme další GOTO, ne? Jistě, ale po čase je v programu úplný les těch GOTO a co je horší, skáče to tam různě, jako figury na šachovnici a najednou se skočí vedle, teda chci říci špatně, a kde jsme to vlastně byli? Program se vám zasekne - ale to už znáte, máte doma Windows, ne?

Program se tedy ztratí v té džungli a najednou nic nejde. Dokonce pro to vymysleli i název: špagetový softvér. Naštěstí někdo chytřejší pak vymyslel subrutiny (soubroutiny, jestli na tom trváte :-) : to jsou ucelené mikroprográmky, na které se dostanete komandou GOSUB a program tam skočí, vykoná jeden či více úkolů a zase se vždy přesně vrací tam, odkud přišel - má totiž na konci komandu RETURN. A jde-li třeba o vytištění textu, můžeme tu subrutinu dokonce nazvat "tisk" a komanda pak bude GOSUB TISK. Prosté, ne? Nu ano, ale zkuste něco takového použít při zapisování přednášek, když třeba profesor odbočí na něco jiného, z odstavce na odstavec a zapomene se vrátit, jedna část je o voze, druhá - no, o něčem jiném. To je právě proto, že píšeme pod sebe, v časové či prostorové posloupnosti, t.zv.lineárním systémem. Nový text napíšeme na novou řádku či začneme nový odstavec a vypadá to hezky ucelené, ne? V tom je ale ten problém: jak najít určité detaily, aniž bychom to celé četli?

Naštěstí koumáci z oborů počítačů vymysleli ještě tzv. flow charts, jakési schémátko programu, tak jak vlastně běží (když běží :-)). Proč? Z důvodů praktičnosti: Zkuste z tisíce řádek programu na první pohled uhodnout, co to vlastně dělá! Pravda, každá linka má t.zv. poznámky, ale i tak je to nepřehledné. Diagram naopak ukáže přímo různé funkce ve formě stromu, jehož větvemi jsou různé části programu, obsahující obdélníky se jmény funkcí, kterou při tom či onom kroku program vykonává. A podle spojovacích čar pak vysledujeme nejen kde zrovna jsme, ale kam půjdeme v příštím kroku - koneckonců jsou tam i rozcestí. A tady asi Tony dostal svůj nápad . . .

Mapování.

Název je ovšem jen přibližný: je to vlastně grafické zobrazení širokého tématu s mnoha podtématy ve formě jakéhosi "stromu" - podtémata jsou zobrazena coby jednotlivé větve, přičemž data, která spolu souvisí, též na stejné větvi visí :-). Nejjednodušší je to ukázat na obrázcích. Obr1a. ukazuje soupis věcí, které potřebuji udělat, když chci jet na chatu. Obr.1b. ukazuje totéž, ale ve formě "mapy".

Pochopitelně nejde jen o to, že to je přehlednější: celé "aranžmá" také pomáhá naší paměti - pamatujete, jak jsme říkali, že věci se lépe pamatují, když se na něco zavěsí? Tony ovšem rozjel svou metodu ještě dál: navrhl použití různých barev, přídavných obrázků, prostě čehokoliv, co upoutá a případně vzbuzuje další asociace, teda spojení. Každý si pak svou mapu udělá podle sebe - je to tedy t.zv. volný formát. Důležité je, aby každý klíčový bod - tj. odkud vyrůstá další větev - měl svoje klíčové jméno, nejlépe jedno či dvě slova. Není třeba víc, náš mozek si už svoje doplní a také se to lépe pamatuje; hlavní je, aby to vyjadřovalo podstatu oné informace.

Mapu si uděláme na začátku jen na nečisto, než se zacvičíme. Pak ji prostudujeme a zjistíme, zda je obsahově správná, vyjadřuje-li správné nadřazenosti a spojitosti a také zda je opravdu efektivní. Nejlepší kontrola je vizualizovat ( tj. vizuálně představit, češtináři prominou :-)) si jednou viděnou mapu a být schopen ji nakreslit ještě podruhé, ale z paměti. V případě přípravy na zkoušku bychom měli zpaměti umět nejen vyjmenovat všechny důležité větve, ale i data na nich. Opět si příliš nesvazujeme ruce formou - nejlépe tu poslouží příklad. Na obr.2. jsem vyrobil mapu, kde jsem naznačil i časovou posloupnost jednotlivých úkonů. Tou je hlavní čára a šipky na ní. V kritických bodech jsou pak větve, které popisují detaily. Jak vidíte, vynalézavosti se meze nekladou.

Pozice jednotlivých klíčových bodů je kritická pro postup i pochopení procesu. Mohl jsem kombinovat i různé druhy písma, přidat ještě víc grafiky, např. u času namalovat ciferník, u energie namalovat elektrikářský blesk, atd. Na druhé straně se to nedoporučuje zase moc přehánět - produktivnější je raději mapy zjednodušovat než naopak.

Výsledky.

Nejen že se z mapy rychleji učíme, ale také si to déle pamatujeme, protože objevujeme nové souvislosti, které to zakotvení v paměti posilují (něco jako háčková slova z kapitoly o paměti). Obzvláště výhodné jsou mentální mapy pro psaní článků, výtahů, reportů či rozpracování nových poznatků. Také pro učení je to výborná pomůcka, neboť už malováním mapy se vlastně učíme. Tak např. v obr.2. je jistě zajímavé, proč se propichuje žloutek (jinak by vejce explodovalo), proč se přidává voda (voda se ohřívá rychleji než jiný materiál a tak se vejce kromě ohřívání vysokou frekvencí ještě vlastně vaří ve vodě, která se vzlínavostí rozloží po celém povrchu) a proč se po dokončení čeká pět minut (teplo vyvolané ve vejci se šíří zevnitř na povrch, to znamená, že vejce se ještě nějakou dobu ohřívá, i když už je z trouby venku) a proč se vaří na energetickém stupni (power) 5 (na vyšší by se vařilo příliš rychle, což by vedlo ke vnitřnímu napětí a vytvořily by se uvnitř vejce bubliny a mohlo by dokonce i explodovat). Tato fakta jsou vlastně jádro věci - čísla 3 a 5 jsou jen detaily na zapamatování. Navíc je mapa výhodnou zkratkou: textový návod by zabíral celou stránku a byl by asi dost nepřehledný.

Používám tyto mapy skoro na vše - jakmile si na ně zvyknete, nemůžete bez nich ani být. Tak například svou dvouhodinovou prezentaci mám jen na jednom papíru. Podobně, když naslouchám nějaké přednášce, dělám si mapu hned při tom - napsat si jen "výcuc" a z toho pak později udělat mapu, to není jen ztráta času, ale hlavně důležitých souvislostí. Brzo jsem se vytrénoval natolik, že už vím předem, kam přednášející míří, kdy odbočuje nebo začíná nový námět. A co víc: naučil jsem se velké střídmosti v mých poznámkách: věci, které se dají logicky odvodit, zbytečné detaily či drobnosti, to vše nás jen rozptyluje a zabírá místo na papíru. Vzpomínám, jak jsem si kdysi na technice dělil data na "nová", "důležitá", "zajímavá" a "potřebná". Nuže mapy mě naučily něco jiného: dělit data jen na "důležitá" a "ta ostatní". Opět se ukazuje pravidlo, že detaily jen zatěžují paměť a co je horší, většinou se tam udrží déle, než ty důležité věci, právě proto, že se zdají "zajímavější".

Obsahy knih a učebnic.

Po čase jsem si začal psát i obsahy knih, co jsem kdy přečetl - ale opět jen mapou - a to celou knihu na jednu, maximálně dvě stránky ( v tom případě používám obrácenou stranu téhož papíru, abych to neztratil :-). Kostru mapy mi dá sám "Obsah" či seznam kapitol: každá kapitola je totiž nová větev, na kterou pak věšíte témata a podtémata, fakta a podobně. Nejprve si knihu prolistuji, abych si udělal představu, jak je vlastně sestavená a pak už se začtu do první kapitoly. Mapku té kapitoly (navěšenou na tu první větev), většinou dělám až po přečtení celé kapitoly (ale dá se to dělat i hned, když to umíte) a to z označených vět v knize (značím je měkkou tužkou, a to svislou čárou na okraji knihy - ta lze později snadno vymazat).

Z celkové mapy si pak zjistím vlastně celou "esenci" knihy, vyhmátnu pár důležitých myšlenek a také hned vidím, jak si který autor umí srovnat svůj materiál, jak někdy moc odbočuje. nedrží se tématu a podobně. Také je zajímavé pozorovat, jak mnoho "omáčky" ten který autor přidá, ať už proto, aby byla kniha dost tlustá nebo jen proto, že nemá příliš co říci. O co lepší knihu by asi napsal, kdyby si předem udělal mapu! :-) Pochopitelně i já svou mapu ještě třeba zjednodušuji, pokud se k ní chci někdy později vrátit.

Jiná situace je u učebnic či vysokoškolských skript - tam nestačí mapa na jeden papír, ale je lepší udělat si mapu každé kapitoly na jeden celý list. Ze začátku vás to pochopitelně bude svádět dát do mapy vše, ale toho se brzo zbavíte, když se vám to na ten papír nevejde - a budete už od začátku přemýšlet, zda to tam patří, nebo ne. Pokud potřebujete příklady či soubor dat ve formě čísel, to už se dá udělat na jiný papír a není vhodné to zamíchat do mapy. K větvím pak můžete dát pořadová čísla, kterými pak také označíte přídavné listy. Rozhodně nepřeplňujte samotnou mapu všemi detaily, i když si myslíte, že jsou důležité. Jinak byste si ani nemohli v paměti vybavit v případě potřeby celou mapu. Většinou mapu ani nememorizuji, když je dobře dělaná, vybaví se mi totiž jaksi už "sama".

Důležitý je i proces zjednodušování map: není to absolutně nutné, ale tam, kde je to vyloženě špatně uděláno či kde je příliš fakt a málo podstaty, se to rozhodně vyplatí. I zjednodušování je totiž učební proces. Mapa se dá rozdělit i na víc papírů, ale tak, aby každý papír měl ucelené větve - samotnou větev nikdy nedělíme na dva papíry. Celá skripta se pak dají složit jako sešit, kde jednotlivé stránky jsou mapy jednotlivých kapitol. Nedoporučuji to lepit dohromady (není to mechanicky zvládnutelné u více stránek - a kam to pak vyvěsit? Raději sestavíme tabulku jednotlivých kapitol nebo ještě lépe, obyčejnou mapku všech kapitol - taková mapka je jednoduchá, velmi informační a pokud chcete studovat předmět přímo z map, je k nezaplacení :-). Vytvoříte-li si mapy už během školního roku, pomůže vám to lépe přejít k dalším kapitolám, k těžší látce a na konci semestru budete překvapeni, když zjistíte, co všecko si už pamatujete. Nejen, že nebudete ztrácet čas děláním map, ale poznáte, že jste se tehdy při tom "kreslení" už i hodně naučili a tak budete mít před zkouškami lehčí práci.

Poznámka: Těm, kdo jsou zvyklí učit se z poznámek, nedoporučuji, aby přešli jen na mapy coby záznam přednášek - mohli by být před zkouškou nepříjemně překvapeni - že jim totiž chybí příliš mnoho detailů, které si nezapsali - pro ty je lepší používat mapy dělané z poznámek a to až při detailním studiu. Jini, kteří studují jen ze skript, najdou mapy užitečné hned od samého začátku. A ještě něco pro lidi, co jsou zvyklí dělat s počítačovými flow-charts: mentální mapy jsou něco zcela jiného, už proto, že slouží jinému účelu.

Další informace.
Na netu je pár počítačových programů, které nám mají pomáhat generovat mentální mapy ©, navíc pěkně vypadající, když je vytisknete. To je také vše, co to umí - navíc jsou takové mapy poněkud těžko zapamatovatelné a ikony či symboly, pokud vím, ty programy ještě před rokem přidávat neuměly. Věřte, že obyčejný papír a barevné tužky dokáží daleko víc: nějak víc angažují náš mozek a ten je pořád ještě ten nejdůležitější nástroj . V našem století skanerů není problém si ty naše mapy okopírovat a dokonce jsme zjistil, že ručně dělané mapy povzbuzují mou paměť nějak víc - že by učení procházelo i rukou :-)? Pokud můžete, přečtěte si také nějakou knihu od Tony Buzana, případně navštivte jeho net-stránku: http://www.buzancentre.com/TBuzan.html nebo http://www.buzan.co.uk Nakonec přikládám ukázku mé mapy (Fig.3.), kde jsem se snažil přijít na to, jak "dohotovit víc projektů včas a rychleji". Pokud jste také takoví jako já (že toho hodně začnete, ale míň už dokončíte), zkuste si udělat takovou mapu sami, budete překvapeni. Při hledání závěrečné odpovědi jsem použil malý trik: nechal jsem si jednu větev na udělání závěru a patřičné spojitosti s jinými větvemi jsem očísloval, místo abych mapu překresloval tak, jak by správně měla být. Je to tedy mapa pracovní, ale o to víc by měla ukazovat, jak se to vlastně dělá.

Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku