Autor : ©Jan Hurych
Název : CO ČÍST A CO NE.




Už v mé knize UMÍME DOBŘE ČÍST? jsem se zmínil, že "čtení je co do přenosu informace ta nejefektivnější komunikace" - veškerou informaci totiž jen přijímáme a nic nemusíme vydávat :-). Ovšem to platí jen pro "dobrou" informaci a "dobrou" metodu čtení. Více detailů najdete v oné knize - je ke stažení zdarma z naší knihovny KNIHY OFF-LINE, vlevo.
Pro ty, co se tím nechtějí zdržovat onou knihou (jejich ztráta :-), zde tedy zopakuji z knihy jen to nejnutnější, prostě . . .

CO ČÍST A CO NE.

Mám známého, který - jak sám říká - čte vše, co mu pod ruku přijde. Ne tedy, že čte jen věci "pod rukou", jako jsme to dělali kdysi - míněno, že jsme četli věci zakázané, ať už režimem, školou či cenzorem. Přiznám se, že jsem takové věci četl nejraději, protože jestli někoho opravdu nenávidím, je to cenzor: je to člověk, který ničemu nerozumí, ale hraje si na odborníka. Jako ony cudné babičky, které rozhodují, co je umění a co je jen pornografie - ačkoliv možná, že jejich minulost z nich právě dělá opravdové expertky :-).

Ale vážně: nebudu zde nikomu radit do výběru toho, co čte. Chci jen poukázat na to, že sám čtu denně asi 40 procent "zbytečností" a to ještě jen díky jisté zkušenosti ve výběru materiálu a obávám se, že u normálního, nepříliš vybíravého čtenáře to je až šedesát i více procent nepříliš hodnotného textu. Rozumějte mi dobře: ta  literatura sama nemusí být nekvalitní nebo nehodnotná, ale je "zbytečná pro mě"  a to v tom smyslu, že bych mohl za tu dobu přečíst mnoho užitečnějšího a poučnějšího. Nebo zábavného či klasického, ale to jsem tu do celkového počtu nepočítal: to je rekreace a té určuji jiný čas a jiné místo - a je to myslím dobře. Mně jde zde jenom o čtení, které mi dodává informaci, kterou mohu dále studovat a  později také nějak potřebovat. A o tom čtení je právě tato kniha.

Účelné a neúčelné.

Co teda není zbytečné (alespoň podle mé definice)? Je to to, co je pro mě:

nové, důležité nebo užitečné. Jinými slovy: čtu-li něco za určitým účelem, musím si zjistit, jak dalece to bude tomu účelu vyhovovat. Jistě, ne každá informace má všechny tři faktory na stejné úrovni, často se musím spokojit se dvěma, ale vyhovuje-li to i jen jednomu, čtení hned nezavrhnu, ale jen odložím. Číst něco s nadějí, že se mi to bude "možná" hodit, je asi tak logické, jako když předem utrácíme za výhru v loterii, ač ještě nevíme, zda jsme vyhráli. Tam ovšem ztrácíme jen peníze, při čtení zbytečností ztrácíme něco cennějšího: čas. Peníze se dají vydělat, ztracený čas je kus ztraceného života, ten nahradit nejde. A neptejte se mi, jak jsem na to v mých šedesáti pěti letech přišel.

Jak to, že tedy přes to všechno čtu 40 procent zbytečností? Inu nejsem jasnovidec. Jak říkají Angličané: "the proof of pudding is in eating it" - jinými slovy, dokud něco opravdu nepřečteme, nepoznáme, zda je to dobré nebo ne. Naštěstí nemusíme číst vše - ani u dobré knihy - abychom o textu načerpali maximum informace v celkem krátkém čase. To si ukážeme později, zde se spokojíme rozhodnutím, zda danou literaturu vůbec číst či ne. Nebudete tomu věřit, ale v tom je právě ta největší úspora času - nečíst to vůbec :-). Neříkám ovšem, že vše, co budeme číst musí být alespoň nové, důležité nebo užitečné - ale kdybyste měli na vybranou, nedali byste tomu přednost? Nu a vidíte, vy ten výběr máte! Snad kromě nebohých studentů, ale i ti mohou číst též jinou odbornou literaturu než jen skripta - ale je pravda, že to čas neušetří, spíše zabere :-).. Dá vám to ale zase něco jiného: širší pohled na svět, zvláště tam, kde se odborníci spolu hádají. Skripta potřebujete znát, abyste udělali zkoušky, přehled naopak potřebujete, abyste se v praxi neztratili. Říkám to upřímně: učil jsem devět let na univerzitě, než jsem odešel do opravdového života a to první stadium bylo daleko lehčí. Ještě dnes si někteří mladí asistenti na univerzitě myslí, že znají celou pravdu jen z knih. 

Ale zpět k tématu: jistě jste často měli pocit po přečtení článku či knihy, že to za moc nestálo nebo že vám to moc nedalo. A nejhorší je, že už jste třeba tu knihu koupili :-). Otázka je, zda jste se tomu (nebo toho?) mohli vyvarovat. Je celkem snadné vybrat si dobré autory podle jména: ty, které už znáte, nebo na doporučení dobrých přátel, podle posudků knih od nezaujatých kritiků (jsou vůbec takoví?). Proč snadné? Protože dobrých autorů je málo :-). Ale jak poznat, že daná literatura není to, co byste měli číst, když neznáte autora? To už je těžší. Podívejme se tedy na ta moje kritéria podrobněji.

Kritéria

a) to nové:
Kolikrát zjistíme, že autor pořád jen omílá známé pravdy - to je asi nejlepší semafor, abychom se zastavili a dále už nečetli. Tento případ je stále více častější a chtěl bych mít jen jedno procento peněz, které se utratí za takovou literaturu. Je to pochopitelně i u odborných knih a dokonce i u učebnic, které ovšem musí často opakovat, co už někdo objevil nebo napsal - ty by měly náhradou podávat danou látku alespoň pedagogicky: tj. jasně, uceleně a s potřebnými důkazy. Bohužel mnoho učebnic i v tomhle pokulhává. Chcete-li číst něco nového a poučného, čtěte odborné časopisy. Co nám teda zbývá, chceme-li číst také knihy? Dobře si knihu prolistovat, případně "předčíst" některé pasáže, které nás zajímají - to je nejlepší způsob, jak ji posoudit. Nemáte-li čas si knihu pořádně "předčíst", je lépe si ji  raději předem vypůjčit z knihovny. Týdně si půjčuji až osm knih - opravdu ale přečtu asi tak dvě, šest za to nestojí. To je také ideální poměr - ušetří mi to sedmdesát pět procent času. Tyto "nečtené" knihy jsem dokonce ani na začátku do mé statistiky (40 procent zbytečného) nepočítal, to bych se nemohl chlubit ani těmi 60 procenty užitečného čtení.

b) to důležité:
Ovšem to "nedůležité", co pořád ještě čtu, to nejsou knihy - jak už jsem napsal, vybírám si je poměrně důkladně - ale hlavně to, co se mi vnucuje v denním tisku, v práci, poštou a hlavně většina věcí z Internetu. Při textové záplavě dnešních dní opravdu nestačíme přečíst vše a ani bychom neměli: kvalita je důležitější než kvantita. Kniha, která mi nedá dostatečně informaci či alespoň inspiraci, ta představuje ztracený čas, který je třeba využít pro něco lepšího. Ovšem i v knihách samotných jsou pasáže, které ani nečtu, pochopitelně, například věnování :-). Už nahoře jsem také napsal, že myslím jen to "důležité pro mě" - to si musí ovšem každý odhadnout sám. Kniha, kterou odložím, může být docel cenná pro někoho jiného - není to tudíž kniha bezcenná sama o sobě, chraň Bůh! Nebudu ale třeba číst knihu, která pojednává jen o věcech pro můj problém zcela okrajových nebo dokonce mě už známých! Platí to i pro knihy, které jsou pro mne zase příliš specifické, úzké nebo nad mou úroveň - míním tím "úroveň, s jakou se o ten který detail zajímám", pochopitelně :-). Nemusíme totiž vědět vše o všem a i kdybychom to věděli, nebylo by nám to moc k užitku. Jednou totiž musíme také přestat číst a něco nového vymyslet . . .

c) to užitečné:
To se částečně překrývá s 2). Řekl bych, že užitečné je to, co je důležité přímo pro naši aplikaci, jinak řečeno, je to víceméně úzký výběr z b) plus to užitečné, které sice není tolik důležité, ale které potřebuji znát z jiných důvodů - například jaké chyby se dělaly v minulosti, co se kdysi nepovedlo, co se ještě nezkoušelo a podobně. Potíž je v tom, že často předem nevíme, co se nám bude hodit a co ne. Nu v takovém případě stačí si udělat krátkou poznámku o co jde, bez velikých detailů, se jménem knihy a číslem stránky, kde se to vyskytuje, nic víc. Vlastně ano, ještě  to dát do osobní databáze, ale o tom více později. Pak se k tomu pochopitelně můžeme kdykoliv vrátit. Co je užitečné, je opravdu často sporné - řeknu to tedy jinak: musíme usoudit, zda to bude užitečné opravdu pro nás (plus něco navíc). A nezapomeňme, že informace nás mohou nejen poučit, ale - a na to se často zapomíná - i inspirovat. Nemyslím tím hned k nějakým vynálezům, ale nemá nám například učebnice fyziky pomoci při řešení příkladů? A to i příkladů, které v knize nejsou vyřešeny? Jindy zase nám studium elektroniky pomůže změřit něco v biologii - jistě chápete, co myslím.

Body a), b) a c) nejsou vlastně přísná kriteria, ale jen vodítka a rozhodně nebudou všechna splněna a přesto si rádi knihu či článek přečteme. Nu proč ne, výjimky potvrzují pravidla. Pochopitelně u prostých článků už to není taková ztráta času jako u knih a kromě toho, jak už jsem psal, chcete-li se dozvědět něco nového ve vašem oboru, číst časopisy je prostě nutnost. Jestli chcete, můžete použít negaci: nečteme prostě to, co není ani nové, ani důležité, ani prospěšné. Uvidíte, že si tím ušetříte hodně času a zvýšíte kvalitu informace, kterou ze čtení získáváte.

Jak to poznat?

Tyto rady by ovšem neměly účinek, kdybychom si také neřekli, jak poznáme, co je nové, důležité a užitečné. Nejlépe se to dá udělat tak, že se

a) zeptáme někoho, kdo knihu četl. U článku předpokládám, že si stačí si přečíst stránku nebo dvě a sami poznáme, na čem jsme, ale u knihy by bylo potřeba přečíst nebo prohlédnout daleko víc.

b) přečteme si odborné recenze (ovšem pozor na dva extrémy: někteří kritici rádi potopí kolegu a jiní jsou zase přátelé autorů a umí jen chválit)

c) ze seznamu literatury uvedené v jiné knize či článku. Opět malé varování: mnozí autoři často uvádějí i knihy, které s jejich knihou nesouvisí, patrně z důvodů, aby si udělali reputaci. Obzvláště mě vždy rozesměje, když u jednoho článku citují deset článků od sebe sama - zvláště akademičtí autoři to dělají rádi a můžete se vsadit, že v těch přidaných článcích také mnoho nového nebude.

d) vypůjčíme si knihu v knihovně( to je daleko nejlepší) a předem si ji prolistovat, než ji začnete číst. tak se nejlépe pozná, zda stojí za to ji vůbec číst. Vzpomínám, jak jsem při mé diplomce opisoval tituly z referencí a snažil se vše přečíst. To máte deset referencí u jednoho článku, dalších sto referencí z oněch deseti referencí, další tisíc z oné stovky - chápete hloubku té hrůzy? A nic nového, většinou se věci opakovaly nebo se netýkaly mého problému vůbec. Nakonec jsem to vzdal a začal přemýšlet sám. Patrně to pracovalo, protože to můj recenzent pak použil ve svém odborném článku :-).

Je to zajímavé?

Řeknete si asi, proč jsem nepřidal k oněm kritériím také to, zda je ta kniha pro mě zajímavá. Ne, opravdu jsem o tom přemýšlel a termín "zájem" je příliš široký; tak široký, že se sám často musím krotit, abych nepodlehl některým mým vedlejším zájmům. Na druhé straně to ale úplně nevylučuji - musí to být ale zajímavost pro mě, i když ne přímo spojená s mými hlavními zájmy. Takové knihy si ale schovávám na dlouhé zimní večery - ovšem ta zima je nějak příliš daleko :-).. Pokud má kniha v sobě ovšem jen 20 procent toho, co chceme číst, čteme pochopitelně jen těch 20 procent. Chce to jistou kázeň, jinak to ani nejde. Také si můžeme udělat předem pořadí, ve kterém budeme knihy číst: tato kniha nejprve, ona zase po ní, atd. Přeskakovat pořadí se ovšem dá, dokonce se dají číst dvě knihy na přeskáčku - občerství to náš zájem a nevěřte, že je to nějak na škodu chápání - pokud si nejsou příliš podobné, plést se vám to nebude :-). Ovšem časté přeskakování pak činí takové pořadí zbytečným a opravdová účinnost systému se neprojeví. 

Osobně nemám rád posuzování knih jen podle jejich krátkých obsahům které jsou na předsádce či vpředu v knize. Představte si tak krátký obsah u detektivky; nemůže si tam přijít na své ani čtenář, ani detektiv a nakonec ani ne vrah, pardon, chci říci kritik. Ale opět, nemohu to zavrhnout, někdy je to to jediné co o knize najdeme. Nejlepším kritériem je ovšem hledat v ní odpověď na otázku, zda je tma to, co od té knihy chceme: je podstatná pro naše studium, výzkum či práci vůbec? Má to být kniha se širokým či úzkým námětem? A jak dalece mi bude chybět, když ji nepřečtu vůbec či jen částečně?   Anebo co když ji jen přečtu, ale neprostuduji? Podle toho také určíme "hloubku" našeho čtení,  zda ji budeme studovat detailně, zda to, co tam je, platí pro naše podmínky a případně zda to, co objevujeme, už někdo neobjevil před námi. Jednou jsem z mé vlastní knihy musel vyhodit celou kapitolu, protože byla rozepsána jinde - a daleko lépe, takže stačilo na ni uvést link. To se ovšem dozvíme často jen při velmi detailním studiu. Také nezapomínejme, že kolik z oné knihy získáme, je dáno naším předběžným vzděláním, zkušeností a nakonec také tím, zda to umíme najít.

Musíme číst popořádku?

Ještě jeden nešvar ze školy: snažíme se číst nejen vše, ale i po pořádku, řádku po řádce, stránku po stránce.. To je při odborném textu celkem neefektivní pro ty, co už hodně v oboru znají. Jiní zase potřebují některé části číst předem, aby   pochopili ty další (tzv. prerequisite,  předběžná znalost). Tak je to většinou u učebnic, ale o těch si povíme ještě víc později. V době, kdy jsme se učili číst ze slabikáře, bylo čtení "popořádku" opodstatněné, v dospělosti na to už můžeme klidně zapomenout. Podotýkám, že se nejedná o krásnou literaturu, beletrii nebo básně: ty čtu v jejich určené době a celé - čtu je pro potěchu a tam jsou jiná pravidla.. Specielní literaturu (např. manuály) probíráme v této knize později. Zdálo by se, že jsme tím, že jsme určité knihy nečetli, ztratili nějakou příležitost. Možná, ale neztratíme - tedy nepromarníme - čas. Většinu z nich jsme dostatečně prolistovali, takže jsme je neodhodili bez důvodu a ty "zajímavé" si alespoň dáme do databáze.

S příchodem Internetu se hodně v našem čtení změnilo: elektronické časopisy a knihy jsou k disposici nám všem a většinou pohodlně ke stáhnutí do počítače a navíc zdarma - a to samo svádí: číst, číst a číst. Je to rychlejší než zajít do knihovny či knihkupectví, dá se to uložit na floppy či CDčko. O čtení na Netu a podobně si povíme zase v jiné kapitole. Samotná kvanta literatury ale ještě nic neznamenají - stejně vše nestačíme přečíst, ale něco nás nutí mít všechno uloženo či vytištěno, když už ne přečteno. I to je dáno osobní preferencí. Naštěstí mám písemné důkazy, že čtenáři edice KNIHY OFF-LINE & KČK opravdu naše knihy čtou :-).

Ulož tuto stránku     Vytiskni tuto stránku