![]() |
Chtěl odejít. Však příliš slabá vůle, snad trochu zbabělosti, chvíle zaváhání, a nezbylo, než vysmát se té smůle: vše tragické je přece pro zasmání! Co ale teď? Dnes včera pravda není, vzpomínat nemůže a možná nechce ani. Marně by prodával ty chvíle osamění - vše zbytečné je jenom pro zasmání. Má začít znova? Asi po desáté by začínal, však teď mu cosi brání. Snad aby žebronil a prosil všechny svaté? Vždyť i ti svatí jsou jen pro zasmání! Tak stojí nerozhodně mlčky na rozcestí a nikdo nechce slyšet jeho naříkání. Pro něho není, není, není třetí cesty. A ty dvě druhé jsou jen pro zasmání. . . |