Původně jsem chtěl tuto sbírku básní nazvat "Rodinná hrobka Karla Marxe", ale pak jsem si řekl, že bych měl použít název vhodnější a pochopitelnější. Jsou to totiž básně z období po invazi "spřátelených" armád, z doby, kde jsem se rozhodoval opustit naši "zoufalou krajinu" a odejít za hranice.
Přesto bych tu rád uvedl příhodu, která mě vedla k původnímu názvu. Utíkali jsme tehdy s kamarádem a objevili jsme ještě předtím, tuším na Václaváku, prodejnu českých pohlednic s náměty z Anglie. Jedna z nich zobrazovala známou fousatou bustu z londýnského hřbitova, s již dříve uvedeným názvem rodinné hrobky. Sarkofág člověka, který plánoval jasné zítřky dělnické třídy, ale přitom mu nevadilo, že žil z podpory bohatého Bedřicha Engelse, tedy z výtěžků jeho fabriky, z peněz "vydřených" na té samé dělnické třídě :-). Zdálo se mi téměř symbolické, že to byla právě invaze ruských tanků, která zabila Marxovy myšlenky, navíc značně zprzněné Leninem. Už předtím sice zasáhla sovětská soldateska v Maďarsku, ale tam šlo o potlačení ozbrojeného povstání. V Československu bylo naší jedinou zbraní pero a slovo - a cílem byla svoboda tisku a lidská tvář. Jak se ale ukázalo, to bylo pro ruský imperializmus ještě víc nebezpečné než kanony a stalo se také počátkem jeho pomalého, ale nevyhnutelného rozpadu ve všech jeho koloniích i v Rusku samotném. To vše jsme ovšem tehdy ještě netušili: byli jsme najednou jako stromy, vytržené z půdy. Pod oknem mé kanceláře na pražské Technice stály cizí tanky a každý desátý patřil vojenským policajtům - tak málo svým vojákům věřili. Naše situace vypadala neútěšně a zatímco kolaborace se stala pro některé lidi jejich denním chlebem, na podpisování prohlášení, že souhlasím s okupací, jsem už nečekal. Když jsem pak onu pohlednici posílal z Londýna na fakultu, považoval jsem to jen za trochu morbidní vtip. Netušil jsem ale, jak věštecká byla: invaze do Československa byla pro marxizmus a jeho "ródinu" opravdovou hrobkou. Naše rozhodnutí odejít jsme tehdy museli brát díky vojenské okupaci jakožto doživotní exil a věřte, nebylo lehké se rozhodovat. U mne to tehdy bylo bolestivé dvakrát: loučil jsem se zemí, kde jsem se narodil i se svou láskou, se kterou jsme si sice slíbili, že se za oceánem potkáme, ale vůbec jsme tomu sami nevěřili. Že jsme se pak později přece jen našli a že se stala mou ženou, to považuji za největší zázrak v mém životě. Ten druhý zázrak se uskutečnil až po dvaceti letech: i naše země se opět stala svobodnou a cizácké armády konečně s ostudou odtáhly. Většinu básní jsem psal ještě doma, jiné jsem napsal až v Anglii. Do sbírky jsem zařadil i báseň "Balada o Cromwellovi" a to hlavně proto, že mi svou analogií leccos připomíná. Mladý anglický král tehdy po svém návratu také vyhlásil všeobecnou amnestii, ale jako konečnou tečku za minulostí alespoň potrestal vrahy svého otce. Anglie se tak vyrovnala s tím, co bylo, mohla na to zapomenout a úspěšně nastoupit svou cestu k prosperitě. Ta přišla brzo pro celou zemi - nejen pro obchod, ale i pro vědy - a Karlovi II se pak oprávněně říkalo "dobrý král Karel". U nás v Čechách jsme ale tu tečku ještě neudělali a tak se nedivte, že na tu minulost vzpomínám ještě teď i já . . . Autor |