![]() |
Jak v propasti tu jsem, zajatý v stínu skal, sám, jenom sám, sám se svým snem; snad proto sám, abych si zaplakal, abych se nestyděl za slzy bolesti, za slzy zoufalství, za slzy utrpení, za malé myšlenky, jež nelze provésti, za hříchy minulé, za to, že krev se pění, za to, že's zapomněl, jak chutná svoboda, že's marně prosil "zbav nás od zlého", za to, že nejsi ten, který se zaprodá, za to, co ještě máš v svém srdci dobrého, za lásku k životu, za lásku nepoznanou . . . Já skutky počítám a odkládám je stranou a všechno zapisuji si, co "má dáti" a "dal". A hledím překvapen: z lítosti nad sebou já dlužníkem se stal! |