E=NIGMA

Ve svém salonu měl sir Roger Bacon mnoho předmětů, které mu byly připomínkou na jeho cestování po celém světě a mnohá dobrodružství, které při tom zažil. Krom nedokončeného obrazu od Leonarda da Vinci, jehož historii jsem již vyprávěl, tu byly i mnohé další. Téměř při každé návštěvě, měl-li jsem možnost, jsem objevil něco nového. Jednou z těchto věcí, které mne zaujaly, byla nádherná lakovaná skřínka, nepochybně orientálního původu. Při nejbližší příležitosti jsem se na ní zeptal. „Nádherná práce, že?“ odpověděl. Byl ten den ve velmi dobré náladě a tak usedl do svého oblíbeného křesla, nalil si číši červeného vína a začal vyprávět.

ĎÁBLOVA SKŘÍNKA
. Vše začalo v hostinci U dvou dubů. Stávával na křižovatce dvou rušných cest a tak se tu setkávali všelijací náhodní pocestní.
Tak jako mnoho jiných, byl i tento hostinec postaven tak, že dole v přízemí byl rozsáhlý sál, jehož středem vedly schody na galerii, kde byly hostinské pokoje, na jedné straně několik prostých pro chudší návštěvníky, na druhé pak ty, které byly zařízeny mnohem lépe pro honoraci.

Ten den, kdy jsem tam zavítal i já, byl lokál téměř plný. Našel jsem si ale malý stolek úplně v rohu. Jedna statná číšnice bez ptaní postavila na stolek korbel piva, přijala mojí objednávku a odkvačila do kuchyně. Netrvalo to nijak dlouho a už předemnou stál talíř s krásně vonící opečenou šunkou a koš s ještě teplým chlebem.

Měl jsem po dlouhé jízdě velký hlad a tak jsem se chutě pustil do jídla, ale přitom jsem, jak bylo mým zvykem, pozoroval po očku co se děje kolem a tak jsem viděl, že zadním vchodem vstoupil urostlý mládenec v nepříliš čistém a prostém oděvu. Stoupl si ke zdi a začal pojídat polévku z malé dřevěné misky a přitom, těkal pohledem po sále. Když se podíval na mě, kývl jsem a naznačil, aby přišel ke mně.

„Co si přejete pane?“
„Přisedněte ke mně.“
Trochu zaváhal, ale pak si sedl. Podíval se na mě zvědavě, pak jeho pohled sklouzl na šunku na mém talíři a já viděl, jak těžce tají, že na ni má obrovskou chuť. Ten člověk vypadal na to, že je to poctivý chasník. Nezaváhal jsem ani chvilenku: „Neurazí vás dobrý muži pozvání na oběd?“

„Můj hladový žaludek to urazit nemůže, tak jak by to mohlo urazit mě?“ Jeho odpověď mě rozesmála. Mávl jsem rukou a objednal mu pořádnou porci.
Také se zasmál a napětí se uvolnilo: „ Co si vzácný pán bude odemne přát?“
Už jsem mu chtěl odpovědět, když mou pozornost upoutal přepychový kočár, který zastavil před vchodem. Kočí seskočil hbitě z kozlíku, otevřel dveře a sklopil schůdky. Jako první vystoupil postarší muž. Dlouhé šedé vlasy mu padaly na sametem vyložené klopy křiklavě modrého pláště. Natáhl ruku dovnitř a pomohl ven mladé dámě vznosné postavy v černém, jejíž tvář halil krajkový závojíček.

Asi to byly velmi vzácní hosté, protože sám majitel hospody přispěchal ke vchodu ukláněje se tak hluboce, jakoby ani neměl páteř. Vedl je k jedinému stolu, na kterém byl prostřen sněhobílý ubrus a za zády jim mocně máchal rukama, aby tak pobídl personál ke spěchu. A opravdu! V okamžení se na stole ocitl mosazný svícen, parádní nádobí i stříbrné příbory. Usedli a dáma si sundala klobouček, který dosud halil její mírně zvlněné rusé vlasy.

Kočí zatím vláčel po schodech nahoru, do jednoho z parádních pokojů, další a další zavazadla, jakoby se tu ti dva chtěli usídlit navždy.
„Copak je to za vzácné panstvo?“ otázal jsem se svého spolustolovníka.
„Baronesa Alissa.“ znělo to velmi pohrdavě. „Moc toho nevím, ale lidé o ní říkají, že prý je to čarodějnice, která uhranula majitele našeho panství, když byl na cestách, kdesi na severu. Žijí prý tam pohané, kteří nectí pravou víru a dosud neopustili své zvyky a staré podivné bohy.

Přitáhl ji sem a pojal za manželku. Při obřadu prý dokonce spadl krucifix z hlavního oltáře a zvony zněly ten den nakřáple. Nás pán byl vždicinky zdravej jako řípa, ale neuplynuly ani dva měsíce od svatby a už byl na prkně. Alissa ještě ani neodložila smutek a už do své sítě lákala dalšího muže.

Jeden forman, co zajíždí až do Londýna, vyprávěl, že se tam vdala za jakéhosi bankéře. Co je na tom pravdy nevím, ale je fakt, že na místním panství se dobře rok neukázala a pak najednou byla zpět a začala se tahat s támhletím.“ a mávl rukou směrem ke dvojici, která seděla stranou a popíjela víno z křišťálových pohárů.

Musel jsem se v duchu usmát. Můj instinkt mě opět nezklamal- tenhle mládenec, to byla učiněná studnice informací!
„ Nejsem zdejší. Kdopak to je?“
„ Statkář Barnett. Jeden z nejbohatších lidí tady v kraji. Pěkná držgrešle, nikdo ho tu nemá rád, mouchu by pro pětník honil přes pole. Dřív, než se kolem něj začala motat a dělat na něj oči, byl docela normální, ale teď? Jen se na něj podívejte! Starej vypelichanej kocour, co se najednou chová jako mladík. Směšné!“

Ačkoliv jsem ke všemožným pověrám velmi nedůvěřivý, musel jsem uznat, že na tomhle je něco divného. Spotřeba manželů té dámy byla opravdu příliš velká.
Podíval jsem se zvědavě na ni. Zachytila můj pohled a zatímco její společník měl nos téměř zabořený do talíře a cpal se upečenou kachničkou, vyslala ke mně koketní úsměv. Tahle dáma opravdu nezahálela!

Obrátil jsem se na svého společníka, který už do sebe házel poslední sousta: „Ještě jsem se nepředstavil. Jsem sir Roger Bacon.“
„Tak to jste první pán, co semnou mluví normálně, tak vyklopte, co chcete!“
„No já jsem přeci jen z trochu jiného těsta. Procestoval jsem kus světa a vím, že za honosným šatem se přečasto skrývá falešné pozlátko. Neposuzuji lidi podle šatu, ale podle duše.“

„Mluvíte skoro jako kněz.“
„Však jsem také nějaký čas strávil v klášteře svatého Dunstaba.“
„Takže jste lord nebo kněz?“
„Od obojího tak trochu.“
Zasmál se a podal mi mozolnatou ruku: „ Já jsem John. Příjmení nemám, ale přátelé mi říkají Little John. Jsem uhlíř.“

Už jsem chtěl pokračovat v hovoru, když moji pozornost upoutal další příchozí. Tohle byl opravdu velmi podivný host. Oblečen byl do pestře zbarvené róby a hlavu měl po způsobu orientálců obtočenu neméně pestrým šátkem. Jen tak rychle přelétl pohledem hosty a už si to šinul do rohu, kde seděla baronesa. Jeden z podomků mu sice chtěl zastoupit cestu, ale ona mu pokynula, aby příchozího nechal být a kývla na něj, aby přistoupil. Ten podivný muž se tedy s mnoha úklonami přišoural ke stolu a začal cosi drmolit. Statkáři tohle vyrušení určitě nebylo vhod, protože cosi namítal nevrlým bručivým hlasem. Ona odpovídala vysokým zvonivým staccato. Muž cosi vytáhl z pod svého volného pláště. Ona radostně vykřikla a tón jejího hlasu se změnil na naléhavý a vrnivý, zatímco jeho připomínal bručení čmeláka, ale to byly jen kratičké repliky, které neměly v tom proudu slov, které vycházely s jejích úst, žádnou šanci.

Poslední zabručení a jeho ruka putovala k váčku s penězi Ten podivně oblečený muž rychle peníze shrábl a s mnoha úklonami se pozpátku šinul k východu.
Zdánlivě se tu nedělo nic podivného, ale já měl přesto kdesi uvnitř zvláštní pocit. Vstal jsem a jakoby náhodou se vydal za odcházejícím a tak jsem viděl, jak nasedá na malou dvoukolku taženou oslíkem a odjíždí směrem na jih. Když jsem se vracel nazpět, málem jsem vrazil do baronesy, která již dojedla a teď přecházela ke schodišti.

Ustoupil jsem a uklonil se. Usmála se, graciézním pohybem malinko nadzdvihla podolek sukně a stoupla vzhůru. Tehdy jsem uviděl, co držela v ruce a co také bylo předmětem předešlého obchodu.
Byla to ( jak sám vidíš) asi stopu velká dřevěná skřínka potažená mnoha vrstvami laku, do kterých jsou vyryty složité vzory. Tyto skřínky jsou velmi vzácné, protože pocházejí ze země daleko na východě, o níž psal cestovatel a obchodník Marco Polo.

Vrátil jsem se ke svému stolu, sedl si a přemýšlel.
„Taky vás ta čarodějnice uhranula?“ zeptal se můj spolustolovník.
„Ne, to opravdu ne, ale děje se tu něco velmi podivného.“
„Myslíte?“ řekl pochybovačně, „ tedy já jsem obyčejný kmán, ale nezdá se mi, že se děje něco vynímečného. Tedy krom toho, že si ta Satanova družka tady pronajala pokoj. Asi se nechtěla s tím svým novým amantem pelešit ve svém domě. I když i o tom pochybuju. Nemá v sobě špetku studu!“
„Já si myslím, že to všechno má nějaký účel, jenže ještě nevím jaký. Máte pravdu v tom, že se mohla s tím svým statkářem sejít kdekoliv jinde, jenže to by nemohlo proběhnout to divadélko, které tu předvedli se skřínkou.

Dlel jsem nějaký čas v Jeruzalémě a viděl mnoho orientálců, ale takhle pestře se neoblékal žádný. Myslím, že příliš neprohádám, že to žádný Arab nebyl a jen se snažil to předstírat. Dál je tu ta věc se skřínkou. Je to nesmírně vzácná a drahá věc. Jak by se dostala do majetku obyčejného kočovného obchodníka? A to že by zastavil zrovna tady a zrovna v době, kdy tu ti dva obědvají? Když vešel, všiml jsem si, že se rozhlédl, jakoby je přímo hledal.“

Koukal na mě jako na zjevení: „Takhle jak to říkáte, tak je to jasné, ale předtím by to mě a myslím, že ani nikoho tady, nenapadlo.“
Pokračoval bych dál, ale shora z pokoje se ozvala série výkřiků. Jako první byl u schodiště jeden z hospodských pomocníků. Odhodil jsem židli a následoval ho. Když jsem dorazil do patra, tísnila se za námi už početná skupina hostů.

Zastavili jsme se trochu nejistě před dveřmi do pokoje baronesy. Přeci jen vstupovat do pokoje dámy bez vyzvání je ošemetné. Malá oblá žena, která mohla být jedině manželkou majitele, si mezi námi proklestila cestu a zaklepala. Nic. Vzala tedy za kliku, když nás předtím zpražila pohledem, abychom náhodou nevhodně nenakukovali. Bylo zamčeno.

Otočil jsem se na Johna, který postával také v chumlu: „ Vyrazte ty dveře!“
Udělal několik kroků nazpět, zatímco ostatní mu uctivě uvolnili místo, rozběhl se a ramenem vrazil do dveří. Zapraštělo to, ale odolaly.
Ustoupil jsem a silně kopl do místa, kde byla klika. Zámek povolil a my jsme vstoupili dovnitř.

Alissa ležela na lůžku s rozepnutým živůtkem. Její krásná bledá tvář byla stažená do bolestivé grimasy a pleť byla bílá jak křída. Protože mám jisté lékařské znalosti, přistoupil jsem k ní a dal ruku na její hruď. Tep srdce byl silný, ale dech velmi mělký.
Statkář Barnett spínal ruce a bědoval: „To je strašné! Hrůza-hrůza! Je mrtvá! To byla jistě ta ďáblova skřínka, říkal jsem jí, ať ji od toho cizince nekupuje. Zničím to ďáblovo dílo.“ a už se hrnul k posteli, kde skřínka ležela pohozena vedle ženy.
Jsou chvíle, kdy je třeba jednat velmi rychle.

„Stát!“ zavelel jsem rázně, „s ničím tady se nebude hýbat. Přestaňte s tím nářkem a vy ostatní, ven! Zůstane tu jen támhleta dáma jako garde.“ a ukázal na hostinskou. Pak jsem se obrátil na Johna: „Přineste nejdříve dvě vědra. Do jednoho nalijte studenou vodu a k tomu nějaké ručníky.“
„Kdopak vůbec račte být pane?“ zeptal se Barnett, který měl přeci jen více kuráže než ostatní.
„Sir Roger Bacon.“
„Hm, éééé,“ odpověděl,“ už jsem o vás slyšel,“ a celý se jakoby schoulil do sebe, otočil se a vyšel.

Mezitím se vrátil John a postavil vědra na zem a podával mi ručníky.
„Ještě zaběhněte do stáje. Můj kůň je černý arab s bílou lysinkou na čele. V levé sedlové brašně mám malou butylku. Přineste ji prosím.“
Odběhl a já se dal do práce. Namočil jsem ručníky, jeden dal ženě na čelo a druhý na poloobnaženou hruď. Probrala se a upřela na mne nechápavý pohled.

„Budete v pořádku, ale bude to hodně nepříjemné,“ řekl jsem ji. Nevím jestli vnímala, co říkám, ale snad pochopila.
John se vrátil ze stáje a podával mi kameninovou nádobku, ve které jsem sebou vozil silnou kořalku. Sejmul jsem víčko, které bylo zároveň kalíškem, naplnil ho alkoholem a trochu s násilím vpravil ženě do úst.

Zakuckala se. Posadil jsem ji, popadl jsem vědro a přisunul jí ho před ústa. Prohnula se jako luk a začala zvracet. Ta prudká reakce ji probrala. Vytřeštila na mě zrak. Asi si teprve teď uvědomila, co se děje: „Co-co, co se semnou stalo?“
Místo odpovědi, jsem naplnil další kalíšek. Podívala se na něj s odporem.
„Musí to být,“ řekl jsem prostě.
Přijala ho odmne do třesoucích rukou a vypila. Pohotově jsem měl připraveno vědro, ale nic z ní už tentokrát nevyšlo.

„Co to tady provádíte?“ ozvalo se za mnou. Ohlédl jsem se. Stál tam Barnett a vedle něj dva muži. Ten jeden byl nepochybně kněz, zatímco druhý měl na hlavě čepici, která v těch dobách byla odznakem felčařů. Moje ošetřování baronesy statkáři asi nebylo po chuti a tak si pospíšil, aby si přivedl pomoc, myslel jsem si. A skutečně, hned se do mě dali. Jako první začal kněz:

„Setrvávat s nedostatečně oblečenou cizí dámou je nemorální.“
„Na případnou teologickou disputaci bude čas později. Teď je důležitější zdraví pacientky. Ostatně na mé počínání dohlížela tamo ta dáma,“ a ukázal jsem na hospodskou. Ta, když se dozvěděla jak je tu důležitou osobou, zavrtěla se na židli, jako slepice na hřadu a vážně prohlásila: „ Ten pán si na madam nic nedovolil, to bych mu zarazila.“
„Přišel jsem madam vyzpovídat a v případě potřeby jí udělit poslední pomazání.“ zkusil to ještě kněz.

„Jak vidíte, udílení posledního pomazání, budete muset prozatím odložit.“
„Cítím se tak strašně slabá,“ vzdychla Alissa.
„Měl bych ji pustit žilou, aby se jí ulevilo,“ ozval se tentokrát lékař.
„Dámě je již lépe, takže se žádné pouštění žilou konat nebude. Ostatně nedávné univerzitní setkání lékařů se shodlo na tom, že je to neúčinné.“

Byl to samozřejmě nesmysl, žádné shromáždění se nikdy nekonalo, ale občas je malá lež třeba.
Felčař si uraženě odfrkl, otočil se, odcházel a ještě přes záda řekl: „Pokud se dámě přitíží, což předpokládám, najděte si někoho jiného.“
„Já jsem si sem přišla odpočinout po obědě a trochu si uvolnit šaty, které mě škrtily. Bylo mi nějak těžko. Sedla jsem si a ze zvědavosti začala prohlížet tu krásnou krabičku a pak se mi náhle udělalo nevolno a pak… už si nic nepamatuji.“ Hlas se jí třásl.

Toho se hned znova chytil statkář a začal hulákat: „ Vždyť jsem vám to říkal otče. Ta věc, co nám vnutil ten bezvěrec, je určitě očarovaná, pryč s ní, spálit to ďáblovo dílo!“
Vzal jsem krabičku do ruky a otočil se ke knězi: „ Otče, vy jste tou nejlepší osobou, která může rozhodnout, zda tato nevinná věcička je dílo nečistých sil nebo docela obyčejnou skřínkou. Vždyť vám vaše moudrost jistě napoví, že by nemohla způsobit nějakou zdravotní újmu.“

Bylo důležité volit taková slova, abych ho v tuto chvíli získal na svou stranu.
Vzal trochu s ostychem krabičku o ruky, úspěšně zakrývaje strach mrmláním. Obracel ji v rukou a bedlivě si ji prohlížel. Pak ne zcela ochotně přiznal:
„Opravdu tu nevidím nic, závadného. Pravda, vzory jsou velmi nezvykle propletené, ale nevidím tu žádnou čarodějnickou značku ani ďáblovo znamení.“

Otočil se na Barnetta: „Poslyšte, vy jste mne vytrhl z modliteb a přesvědčoval, že tady baronesa Alissa umírá a že se dostala pod vliv čar a kouzel. Co mi k tomu řeknete teď?“ Statkář celý rudý se ošíval a jen nesouvisle koktal. Takový vývoj ho nejspíš zaskočil. Všechno to v tu chvíli vypadalo na to, že se Barnett pokusil baronesy zbavit, tím, že jí přidal do jídla během oběda nějaký jed a chtěl to svést na tu krabičku spoléhaje na pověrčivost obyčejných lidí. Jenže jsem se k tomu nachomýtl já a tím mu zkřížil plány. Chyběla jen maličkost.

Jakoby mi četla myšlenky, prohlásila hospodská: : „Ta kachna byla určitě dobrá, byla z našeho dvora a já sama jsem dohlížela na pečení a připravovala nádivku. Jestli se tady vzácné dámě udělalo zle, muselo to být po něčem jiném.“
Obvinění z travičství viselo v tu chvíli přímo ve vzduchu. Nastalo tíživé ticho. Všichni jistě měli v hlavě tutéž myšlenku. Nakonec ji nahlas vyslovila Alissa:
„ …..a nebo mi někdo přidal do jídla jed a pokusil se mne otrávit.“

Oči všech se upřely na Barnetta. Divoce se rozhlédl a koktal: „ Já, to nebyl! Já nic takového neudělal. Proč bych to dělal? Madam Alisso ( obrátil se na baronesu), vždyť vás miluji!“
„V každém případě, máte co vysvětlovat.“ řekl studeně kněz a otočil se ke dveřím, kterými nakukovalo několik lidí.“ „dojděte někdo pro šerifa.“
Když jsem před chvíli do pokoje statkář vstupoval, byl to nadutý sebevědomý muž, ale nyní jakoby se celý scvrkl.

„Pokud by jste pánové dovolili, ráda bych se tady s panem Barnettem promluvila o samotě.“
„No já nevím,“ řekl nejistě kněz.
„Nebojte, už se cítím docela dobře a ostatně, můžete stát hned za dveřmi, kdyby něco… ještě bych poprosila inkoust, pero a papír, “obrátila se na hospodskou.

Pomalu jsme se šourali ven a Barnett nás pozoroval pohledem lapeného králíčka. Postavili jsme se za dveře a po chvilince se kolem nás prosmýkl malý chlapec, který nesl dovnitř žádané.
Pak se k nám připojil vysoký šedý muž hrubých rysů a ptal se: „ Tak kde máte toho traviče, hned ho odvedu do šatlavy.“
„Dáma si s ním vyžádala soukromý rozhovor,“ informoval ho někdo z davu čumilů. Stáli jsme tam tak pospolu a zevnitř se ven valilo hutné ticho.
„Pojďte dál,“ ozvalo se po delší době čekání.

Alissa si hověla na posteli, za hlavou měla podložený polštář a tvářila se velmi zdravě a spokojeně. Zato Barnett vypadal, jakoby spolkl právě živou ropuchu.
„Tome Barnette, zatýkám vás pro podezření z travičství,“ začal úředně šerif.
„Počkat, počkat,“ vmísila se do toho baronesa, „ pan Barnett mi tu přísahal, že s tou mou nevolností nemá nic společného a já mu věřím. Krom toho mě právě požádal o ruku.“ „Ale madam, mělo by se to přeci jen vyšetřit,“ namítl šerif.

„Nic takového, jako majitelka tohoto panství tu mám i poslední slovo ve věcech právních a říkám, že je vše v pořádku. Doufám, že když už je tu zástupce církve tak nám požehná. Svatba samozřejmě bude, jak náleží, v kostele, co nejdříve.“

Kněz trochu nejistě přistoupil a páru požehnal. Ostatní, kteří se sem vecpali a těšili se na Barnettovo zatčení, se po sobě rozpačitě dívali a pak pomalu odcházeli.
Alissa se na mne usmála a řekla: „Vemte šlechetný muži, tuto skřínku, jako upomínku na tento den, kdy jste mi zachránil život.“
Poděkoval jsem úklonou, šel také a posadil se zpět na své místo. V sále to hučelo, protože všichni probírali právě prožité události a hádali se, když jeden přes druhého hájili své názory.

Obrovitý Little John sebou plácl na stoličku naproti: „To se to podivně vyvrbilo co? Všichni jsme si mysleli, že jí Barnett chtěl otrávit a teď tohle. Je to tak, že jo? Nebo né? Přeci by si za manžela nevzala někoho, kdo jí chtěl otrávit?“
„Je to opravdu hodně zvláštní případ, ke kterému jsem se tu nachomýtl a ta mozaika, jakoby byla z jednotlivých střepů, které k sobě nepasují, že příteli? Tak jestli vám to nebude vadit, pokusím se vám říct, jak to vidím já a začnu úplně od začátku. Proč asi takový mužský jako je Barnett začne pokukovat po baronese? Říkal jste, že je to bohatý muž a tak jako mnoho bohatých, touží i on po ještě větším majetku a po titulu, který by mu dodal důstojnosti.

Navíc Alissa je krásná žena, tak je lehké se do ní zakoukat. Zezačátku, tak jako každý zamilovaný, neviděl, neslyšel, ale pak, když tahle první fáze pominula, tak si uvědomil, že vedle Alissy by také nemusel žít dlouho, jenže už v tom vztahu pokročil tak, že mu bylo zatěžko ustoupit a tak vymyslel tenhle plán s krabičkou. V ní samozřejmě žádný jed nebyl, ani není nějak očarovaná. Myslím, že neprohádám, že ten, který tu představoval araba, byl nějaký potulný cikán, kterému dal pár měďáků a namluvil mu, že chce Alisse dát dárek a neví jak….“

„…..Jenže madam Alissa přece říkala něco úplně jiného…“
„Hned se k tomu dostanu. Mnoho mužů si myslí, že to oni jsou ti, kdo si vybírá ženu, ale přitom velmi často jsou již dávno sami lapeni. Tahle madam Alissa je náramně chytrá žena a myslím, že hned uhádla, co se to tu hraje, ale rozhodla se hrát sebou a obrátit to ve svůj prospěch. Jistě si všimla, že jí něco přidává do jídla a tak toho jen uždíbla, bylo jí trochu špatně, ale neotrávila se. Ty mdloby a tak, to víceméně zahrála. Mám podezření, že mě i poznala a věděla, že se do toho vložím se svými lékařskými znalostmi. Všiml jste si, že nebyla nijak překvapená, když se jakoby probrala a viděla u svého lůžka mě a ne toho ranhojiče? Taky jste si jistě všiml, jak se velmi rychle uzdravila.“

„…Proč by to ale všechno dělala?“
„Jen hádám, ale předpokládám, že papír, pero a inkoust si nechala do pokoje přinést proto, aby se jí Barnett upsal, jako ďáblu, aby neměl ani skulinku, kudy by vyklouzl z její moci. Zbytek života bude vedle ní jako poslušný psík. Tuším, že ten papír obsahuje nejspíš jeho přiznání, ale kdo ví?“

John na mě hleděl s nelíčeným děsem: „ To je hrozné. A to ti dva tak budou žít pospolu, když ona ví a on ví?“
„ Jejich činy nemohou být potrestány světskou mocí, neexistují žádné důkazy, tak toto bude jejich trest. Trest boží.“
„Jsem rád, že jsem se s vámi setkal Johne, nate tady máte pár stříbrňáků a propijte je na moje zdraví.“

Vzal jsem svůj klobouk a vyšel ven…..