Milostná poezie je zvláštní druh literatury: nehledáme v ní poučení ani pobavení, neočekáváme nějaký napínavý příběh, ani nechceme vědět, jak to dopadne, jako třeba u detektivky. Často je v ní radost, ale není v ní mnoho humoru - skeptici dokonce říkají, že každá velká láska končí tragicky: buď se rozejdou nebo se vezmou :-). Mladí chtějí ve verších vyjádřit to, co se vyjádřit nedá a ti starší spíše fantazírují o tom, o co všecko přišli. A přesto: dobrá báseň v nás umí rozhrát struny našeho mládí, ať už ji napsala mladá básnířka nebo stařec nad hrobem.

Přesný název pro lásku je asi ten, že je to stav opojení, které je sice nádherné - a to i když třeba trpíme nešťastnou láskou - ale které se prostě slovy popsat nedá. K jejímu vyjádření je potřeba nejen obrazotvornosti básníka, ale i naší obraznosti; vše závisí na tom, jak to procítíme. Jen velcí básníci a básnířky se přiblížili tomu, aby mohli s námi - a my s nimi - sdílet ty krásné pocity. Ale i oni přiznávají, že to, cítili, bylo daleko silnější než to, co popsali. A je to tak dobře, protože jinak bychom místo milování raději pořád jen psali a četli :-).

Po době opojení však příjde šedé ráno a stejně jako čerstvě vyvolaná fotografie rychle zčerná, i láska potřebuje ustalovač, aby ten její obraz zůstal i nadále krásný. První období zamilovanosti se vyznačuje zbožňováním milované bytosti, s pocity jako: "Ach, jak je krásná(ý) a co jsem proti tomu já - úplné nic!" A pokud není naše láska opětovaná, člověk se toho pocitu méněcennosti nezbaví, dokud si nenajde nějakou jinou osobu ke zbožňování, takovou, které zase zbožňuje jeho. Je-li pak naše láska opětována, přijde to druhé stadium: "Podívejte se, jak jsem šťastný(á), vždyť já jsem milován(a) - ach, já jsem snad nejšťastnější člověk na světě!" To "ach" je důležité, vzdychání je pro zamilované stejně důležité jako samo dýchání. Třetí období už záleží jen na nás - pokud se naše zbožňovaná osoba zase od-zamiluje, může se nám opět vrátit ten pocit méněcennosti, ale teď už daleko víc zdůvodněný :-). Nebo se od-zamilujeme my, přičemž až do dalšího zamilování tlučeme hlavou o zeď, kam že jsme to dali rozum ( ženy říkají "kam jsem to jen dala oči :-).

Pokud ale střízlivíme pomalu, v malých dávkách, může nám z toho opejení oběma přesto hodně zůstat a dokonce se přeměnit v tu lásku opravdovou, lásku jedinou. Tu, která umí odpouštět, která se umí obětovat, která umí vzdorovat nejen celému světu, ale hlavně i těm malým problémům všedního dne, které svým dlohodobým trváním dokáží rozežrat jako červotoč i ten nejlepší vztah. A když v životě potkáme takovou lásku, pak se jí držmě, protože to je něco jako elixír věčného mládí . . .