Čekání na jaro.
Odešel, čekáš.
Slova význam ztrácí
a v samotě jsou vzdechy nadějí,
že minulost se přece někdy vrací
a možná dříve, nebo později -
Snad přichází . . .
Slyšíš už zas ten hlas,
cos poznávala kdysi na tři míle,
ten hlas, co vracíval se zas a zas
temnotou ticha zadržené chvíle.
Vrátí se, věříš.
Co jiného zbývá,
když listí podzimu už zaválo mu stopy
na cestě zpátky. Někde slavík zpívá,
zde ale deště pláčou do potopy.
Jakoby nestačil už samotný tvůj pláč . . .
|
 |