Autor :
Jan B. Hurych
Název :
TRIALOGY
Kapitola:
TRIALOG O SPOKOJENOSTI <11>
TRIALOG O SPOKOJENOSTI.
MARTIN: "Někdo se spokojí s málem" - všichni známe tohle rčení, ale co myslíte, že to skutečně znamená?
HELENA: Že někdo nemusí mít všecko, co mají ti druzí?
DAVID: Ne, já myslím, že nechce mít všecko to, co mají ti druzí!
HELENA: Proč by to prosím tě nechtěl mít?
MARTIN: No já bych se spíše soustředil na slovo "spokojit se". Je to snad tím, že je někdo věčně nespokojený nebo že si klademe velké nároky na tu "spokojenost"? Že chceme čím dál víc a že nám prostě nikdy nic nestačí?
DAVID: No to je právě to, já mám takovou kamarádku -
HELENA:(skočí mu do řeči a směje se) Kamarádku, jo? A náročnou, jo?
DAVID: No kamarádku, ne to co ty si myslíš. Ona má svýho kluka a toho já teda lituju!
HELENA: Ale proč? Co je na tom špatného, chtít víc a nespokojit se s málem?
DAVID: No jo, ale ona chce od něho všecko, ale sama nic nepřispěje. To jen aby jí pořád dával dary, bral ji na večeře a nosil jí květiny.
MARTIN: V podstatě na tom není nic špatného, je to přece součást namlouvání, tak jak si to žádá naše tradice. V pravěku stačilo přitáhnout ženu za pačesy (zasměje se) - pardon, za vlasy - ale to bys přece nechtěl, to už jsme trochu dál, ne? Horší bude, když s tím nepřestane ani po svatbě. Osobně bych si rozmyslel vzít si takové děvče za manželku.
HELENA: (uznává to) No moc rozumná ta holka není - tím ho brzo ožebračí nebo alespoň otráví, já znám mužský!
DAVID: (ironicky) Jo? A kolik jsi jich už takhle unavila?
MARTIN: Nechte toho, Helena má pravdu, Davide. Jsou jisté meze, přes které by i ti nejnáročnější neměli jít. Prostě něco jiného je to, co chceme a to, co můžeme mít. V tom je ten vtip: nejde o to, kolik toho získáme, ale jak poznat svou limitu, abychom s tím byli spokojeni. Proto to přece děláme, že? Když chceme moc a nedosáhneme toho, tak spokojeni nebudeme a nesplní to svůj účel.
DAVID: No, jo, ale kolik je MÁLO, kolik je HODNĚ a hlavně kolik je MOC?
MARTIN: (směje se) Nu nám stačí vědět kolik je DOST. Ale nebereme to jen materiálně, ale hlavně citově. Tak například hodně lásky je pro někoho norkový kožich, pro jiného jen občasné pohlazení.
DAVID: Chceš říci "pro některou" a pro "jinou", haha. No jistě, ale muži se nemohou ženě věnovat pořád, mají také jiné zájmy, ne?
HELENA: Těmi jinými zájmy myslíš jako jiné ženské, že jo?
DAVID: Ty to vždycky překroutíš, víš dobře, co jsem myslel!
MARTIN: Ale nehádejte se zase. Někdy jsou naše požadavky nemírné a někdy dokonce neuskutečnitelné. Ale k tomu přísloví: nezdá se vám na něm něco divného?
DAVID: No mně to zní trochu jako urážka - jako kdyby mi někdo řekl, že mám malý plat, ale že mi to při mé naivitě stačí, že se stím spokojím.
HELENA: Já zase myslím, že ne, že to jen říká, že ke štěstí stačí vlastně docela málo.
MARTIN:Ano, někteří lidé jsou opravdu šťastní s tím, co mají. Někdy se nám to zdá málo, ale pro ně je to hodně. Většinou jsou to lidé, kteří už něco zažili.
DAVID: Jak to myslíš?!
MARTIN: Tak například když někdo má nevyléčitelnou nemoc a přeje si jen to, aby byl zdráv. Už sis někdy přál, abys byl jenom zdráv?
DAVID: Ne, ale jako kluk jsem si přál, abych byl tak nemocný, že bych nemusel alespoň měsíc do školy.
HELENA: Ale když jsme zdraví, tak si přece můžeme přát víc, než jen to zdraví, ne?
DAVID: A proč pořád chceš mít víc? Ty jsi nějaká nenormální, nebo co?
MARTIN: Tak dost, tady Heleně křivdíš. Samozřejmě si můžeme přát víc, to je jediná hybná síla pokroku. Ale nesmíme mít na mysli jen materiální uspokojení, úspěchy či slávu. Někdo chce třeba studovat, vědět víc. Jiný cestovat, poznávat svět. Pasák ovcí někde v horách si pěkně povečeří, zapíská na píšťalu a je spokojen. A někdo jiný zase pracuje jako vědec, hledá lék na nějakou nemoc, nejí a neodpočívá, pracuje ve dne v noci, až si zničí zdraví. Ale nebude spokojen, dokud ten lék nenajde. Jeden dělá vše pro sebe, nic pro druhé a druhý zase vše pro druhé a nic pro sebe.
DAVID: Jo tak ono jde o to, jestli to děláme pro nás, nebo pro společnost?
MARTIN: Ale, ne, ten vědec totiž dělá stejnou chybu, jako ten pasák! Musíme si totiž najít nějakou rovnováhu: něco pro sebe, něco pro ty druhé. Jde i o to, jak použijeme naše nadání a vzdělání. Spokojenost je prostě dost složitý stav a chceme-li ho dosáhnout, musíme nejdříve pracovat hodně na sobě.
HELENA: No a pak přijdou ještě ti, kteří jen kritizují, ale nic nedokáží, protože sami nic neumí vytvořit. Co s těmi?
MARTIN: Nu říci jim to přímo do očí. Ale zpátky k té spokojenosti: jde totiž o to být spokojen sám se sebou, teda ve smyslu "s tím, co dělám", a ne "s tím, co mám". Nikdo totiž není "dost bohatý", každý chce víc a víc. Chtít něco jen pro sebe, to je -
DAVID: (Skočí mu do řeči) - sobeckost!
MARTIN: Ale ne vždy: chtít být zdravý přece není sobeckost. Ale rozhodně to je, jak se říká na západě "tunelová vize" - prostě hrozně úzký pohled na svět.
DAVID: Takovejch je hodně!
MARTIN: Jiní dělají hodně pro druhé, ale zapomenou se jich zeptat, co si ti druzí o tom myslí. Měli jsme už hodně mravokárců či diktátorů, kteří to "mysleli dobře", lépe řečeno mysleli si, ve své ignoranci, že to myslí s těmi druhými dobře. Je třeba si přiznat, že nemůžeme za druhé rozhodovat, co je pro ně dobré, s čím mají být spokojeni. Takže se dostáváme zpět - máme vůbec právo říkat o někom, že se spokojí s málem? Co třeba já - mám se spokojit s málem?
HELENA: (vyhrkne, poněkud necitelně) Nu když jde jen o tebe, proč ne?
DAVID: Ale já myslím, že jde hlavně o ty druhé. (žertuje:) Já bych například klidně pozval Helenu na večeři, kdyby se spokojila s málem.
HELENA: Jo ty myslíš, jako abych moc nejedla? To by bylo lepší, abychom si také zaplatili každý sám za sebe, ne?
DAVID: (chytí se na to) No vidíš, to je ono! Co takhle dneska večer?
HELENA: Výborně - jo a ještě něco: každý si taky vybereme svou restauraci a své partnery. To víš, já se nerada spokojím s málem!