Autor :
Jan B. Hurych
Název :
TRIALOGY
Kapitola:
TRIALOG O VĚRNOSTI <8>
TRIALOG O VĚRNOSTI.
MARTIN: Zase jsem byl po dlouhé době na Prodané nevěstě a zaujalo mě tam, jak Jeník s Mařenkou zpívají: "Věrné naše milování". Co se vlastně myslí "věrností"?
DAVID: No přece být věrný národu, ne?
MARTIN: To snad myslíš ironicky, ne? Libretista této opery, Karel Sabina byl totiž špiónem pro rakouskou policii a když se to vlastenci dozvěděli, vypověděli ho tajným soudem ze země.
DAVID: No to jsem nevěděl. Ale "věrnost " přece není jen slovo, které si může vzít s odpuštěním do úst každý, ne?
MARTIN:(směje se) Samozřejmě že ne, proto se ptám.
HELENA: Já si myslím, že věrnost je dodržování jakéhosi příslibu -
DAVID: Jo? Takže když já ti slíbím kožich a pak ti ho nekoupím, tak
jsem ti nevěrnej, jo?
HELENA: No dobře, tak ne příslib, ale přísahu. Prostě něco velkého.
MARTIN: Částečně máš pravdu: vojáci přísahají věrnost své vlasti, stejně jako ženich a nevěsta jeden druhému.
DAVID: To je taky přísaha? To jsem nevěděl - to abych se nikdy neženil!
MARTIN: No nemusí se tomu zrovna říkat přísaha, ale vždycky se jedná o důvěru někoho, věnovanou tomu, kdo slibuje - důvěru, kde jde třeba i o život. Zrada je, když tu důvěru vědomě zklameme.
DAVID: No já myslím, že ta přísaha je tam proto, že se stát bojí, aby mu vojáci nezdrhli, zrovna jako ta nevěsta se bojí, že jí totéž udělá ten ženich.
MARTIN: No to víš, že se na nich chce, aby to vyslovili jasně a hlasitě a navíc to i podepsali - vždyť jim ta druhá strana dává nejen důvěru, ale i svůj osud do jejich rukou.
DAVID: No ta nevěsta přece také slibuje, ale tam se to tak moc nebere, ne?
HELENA: Jak to, že ne? Jistě, když s ní pak muž špatně zachází, tak má právo -
DAVID: (přeruší ji) - zradit ho, jo?
HELENA: A proč ne? Když nedodržuje jeho slib, nemusí ani ona.
DAVID: Ale něco jiného je, když se jí nevěnuje a něco jiného jde, když se
ona schází s jiným! To přece není totéž.
MARTIN: A už jste zase v sobě. Za prvé se tomu podle zákona neříká zrada, ta se vlastně dnes rezervuje jen pro zrazení vlasti , vyzrazování vojenských tajemství a podobně. Ale máš pravdu, Heleno, že když někdo poruší dohodu, ten druhý jí už také není vázán.
DAVID: No dobře, ale jak se pozná, kdo to porušil první?
HELENA: To už je pak jedno, majetek se stejně rozdělí napůl.
MARTIN: (směje se) Vidíš, Davide, jak to Helena ovládá. Máš pravdu, radši abys nepřísahal! Ale vážně, vraťme se od té věrnosti manželské k té věrnosti vlastenecké, tu jsem měl původně na mysli.
DAVID: No tady bych měl otázku: co když je ta přísaha vnucená? Co pak? Můžeme ji porušit a neříkat tomu zrada?
MARTIN: To je opravdu těžká otázka: ty bys to udělal?
DAVID: No neudělal, ale zajímalo by mě, jak to je.
HELENA: Můj strýček utekl po ruské invazi za hranice - byl jako skoro každý muž také voják v záloze a před lety přísahal - byla to tehdy od něj zrada?
MARTIN: Nebyla: především nepřísahal, že neodejde za hranice a proti vlastnímu národu stejně nebojoval. Nemohl prostě žít pod cizí okupací - to byste pak mohli nazvat české piloty, co bojovali v Anglii proti Němcům, za zrádce. Ne, zrada byla, když někdo tehdy pozval ruskou armádu do vlastní země.
HELENA: Ale přesto se na strýčka někteří lidé pořád dívají nějak divně.
MARTIN: Nu to je proto, že tomu nerozumí anebo se lehce nechají oblbnout bývalými kolaboranty, kteří tu pomluvu rozšiřují.
DAVID: (směje se) Zase je tady nějaký udavač, který má plnou hubu věrnosti!
HELENA: Takže věrnost a poslušnost není totéž?
MARTIN: Vůbec ne. Poslušnost bývá většinou vynucená, hlavně v diktaturách. To je zrovna tak je to s vynucenou přísahou. Přísahat mohu jen, když to tak cítím, když s tím stoprocentně souhlasím.
DAVID: To by většina lidí nemohla přísahat na nic.
HELENA: Ale to není pravda. Každý má přece alespoň něco rád: své rodiče nebo
děti.
MARTIN: Ano, kdysi se přísahalo na život syna, nebo matky a podobně. Dnes se u soudu přísahá na bibli nebo na vlastní čest. Tam ale jen přísaháte, že budete mluvit pravdu. Když vám dokážou, že lžete, jsou na to tvrdé tresty - ale (zasměje se) zrada se tomu neříká.
DAVID: Pak je ještě závazek bez přísahy. To, že jsem Čech, mě přece také zavazuje. Teď mě napadá, že kdyby se přísahy nevynucovaly, tak by to bylo lepší, ne?
MARTIN: No ono jde spíše o ten trest - víš, kolik lidí by u soudu lhalo a pak říkalo : "No jo, to já nevěděl, že se nesmí lhát." A kdyby všichni lhali, tak se nikdy soudy nedopátrají pravdy.
HELENA: Ale kolik nevinných lidí bylo odsouzeno jen díky falešnému svědectví? I když někdo falešně přísahal a nepřišlo se na to?
MARTIN: To máš pravdu - ale ukaž mi něco lepšího!
DAVID: No že by každý svědek byl přivázaný na detektoru lži, ten by zazvonil a hned by se vidělo, když někdo lže.
MARTIN: Už se našlo hodně lhářů, kteří oklamali i detektor lži. A navíc by přišli někteří koumáci na to, jak to našvindlovat a třeba dálkově ovládat i ten detektor.
DAVID: Ale dovedete si představit tu legraci třeba v parlamentu? Tam by se asi uzvonil!