bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : TRIALOGY
Kapitola: TRIALOG O VDĚČNOSTI   <5>




TRIALOG O VDĚČNOSTI.


DAVID: Martine, mohl bys mě zítra odvézt do práce? Byl bych ti hrozně vděčný.
MARTIN: Jak hrozně?
DAVID: No já myslím - jako že bys mi tím udělal velkou laskavost. Moje auto je v opravně a jak víš, žádný autobus k nám tak brzo ráno nejede. . .
MARTIN: Samozřejmě. Ale co jsi vlastně myslel tím, že bys mi byl "vděčný"?
HELENA: (jde Davidovi na pomoc) On chtěl David říci, že by ti byl zavázán, že, Davide?
DAVID: No právě. Já tě za to taky někam odvezu.

MARTIN: No výborně, třeba do Vídně, já už tam dlouho nebyl . . .
DAVID: (v rozpacích) No to je trochu daleko, ne? Já jenom myslel, že až budeš potřebovat, tak bych -
MARTIN: Ale já nikam jinam nepotřebuju, jen do té Vídně. (vidí, že je z toho David celý pryč a rychle dodává:) Já jsem jen žertoval, to je přece maličkost, tu mi nemusíš oplácet!
HELENA: (chytí se hry) Ale to není správné! Proč bys mu měl dělat laskavost, když ti to David nemůže oplatit?
MARTIN: Třeba jen z radosti, že mu můžu pomoct. Ale je to škoda s tou Vídní, já tam mám tetu, tam bychom mohli přespat a pobýt tam můžeme i celý týden . . .

DAVID: Cože, ty tam máš tetu? No to je jiná, to by byl krásný výlet! Proč jsi to neřekl hned?
MARTIN: Protože jsem chtěl vědět, jak budeš reagovat. Lidé totiž leccos říkají a přitom to tak nemyslí. Jakápak ale vděčnost? Kdybych to udělal jen proto, abys mi to nějak vynahradil, tak už by to nebyla přátelská pomoc, ale šlo by jen o jakousi výměnu služeb.
HELENA: Nebo o politiku - to kdybys chtěl, aby ti byl David nějak zavázán. Ale řekneme-li, že jsme vděční, není to vlastně trochu takové poděkování?
MARTIN: Samozřejmě, jenže tady šlo o něco víc. Zase tak úplná maličkost to není, protože to by mi David řekl: ". . .a já ti za to hezky poděkuju". On chtěl naznačit, že stejnou službu udělá i on mě, když ho o to někdy požádám.

DAVID: Jasně, proto jsem řekl, že se ti za to chci revanšovat.
MARTIN: Ovšem jen úměrně, do Vídně bys mě asi nezavezl, kdybych tam neměl tu tetu (směje se). Ale vážně: proč bys také měl, ne?
HELENA: To je pravda, někdy to lidé s tím revanšováním přehánějí. Četla jsem jednu povídku, jak se navzájem předháněli v darech nějaký sedlák s mlynářem. Končila to tím, jak ten mlynář odkutálel k sedlákovi i mlýnské kolo, jen aby mu nezůstal nic dlužen.
DAVID: V tom je také kořen problému: my si myslíme, že bychom neměli dát jako revanš míň a tak dáváme víc, což je ovšem nelogické. Ale Helena tady mluvila jsi o darech. Musíme vůbec oplácet i dary?
MARTIN: To jsi se dotkl opravdu bolavého místa. Teoreticky vzato, dar se vlastně má dávat, aby způsobil radost nejen obdarovanému, ale hlavně dárci. Oplácení daru je z toho důvodu jaksi přebytečné - jako by to vlastně snižovalo cenu toho daru.

HELENA: To nechápu. Já bych řekla, že to je slušnost.
MARTIN: Ano, ale všimni si, že jsem říkal jen "teoreticky". Prakticky to kombinujeme s tím, že chceme dárci ukázat, jak si daru vážíme a chceme mu udělat svým darem také radost.
DAVID: (Směje se) To mi připomíná hlášku z jedné anglické knihy: "Bible nám říká, abychom odpouštěli našim nepřátelům rány, které nám zasadili - ale my jim přece také musíme nějaké ty rány dát, aby i oni nám měli co odpustit."
MARTIN: Výborně! Je to sice myšleno ironicky, ale jasně to ukazuje, kam to vede, když příliš používáme sofizmy.
HELENA: Sofi-co?
MARTIN: Sofizmy. To jsou zdánlivě - ale jen zdánlivě - pravdivá či správná tvrzení. Když se nad nimi opravdu zamyslíme, zjistíme, že je někde chyba v logice. Ale vraťme se k problémům vděčnosti. Už staří Vikingové měli přísloví, které jim radilo, aby kultivovali své přátele pomocí darů. Proč asi?

DAVID: Kultivovat ale znamená přeorávat, ne?
HELENA: No spíš obdělávat nebo vzdělávat. Zřejmě jim šlo o to, aby jejich přátelství bylo plodné )směje se).
DAVID: Takže oni už ani tehdy nedávali dary jen tak, z radosti?
MARTIN: Tam šlo o něco jiného, o projev toho, že si toho druhého váží - taková část kultury, řeklo by se. Byla to často vlastně nabídka přátelství. Proto také cestovatelé kdysi přinášeli dary domorodcům -
DAVID: - jako my nosíme panu řediteli, úředníkům nebo panu učiteli, aby nenechal kluka propadnout. Pěkně se nám to zvrhlo.
HELENA: To nemluvíš o darech, ale úplatcích. Dar se přece dává, i když víme, že nedostaneme nic náhradou. Jako třeba dar z lásky.

DAVID: Tak jak to vlastně je: když jdeme na návštěvu k Novákům, tak tam vždycky přineseme flašku a čekáme, že až oni přijdou k nám, že nám také nějakou přinesou. Takže oni tu flašku teda nemusí přinést?
MARTIN: Ale to zase není dar, to je jen výměna. Dar má druhému udělat radost, ne mu připomenout, že je nám zavázán. Největší odměna pro dárce je, když má obdarovaný z něho - myslím z toho daru - radost.
HELENA: Zase ovšem jen teoreticky, že ano. Při nejmenším očekáváme, že nám bude obdarovaný za dar alespoň vděčný.
MARTIN: No přesně řečeno nemusí, ale může - jako třeba David, který mi bude dokonce "hrozně" vděčný (směje se).

DAVID: Ale počkej, já přece od tebe nechci žádný dar, jenom službu!
MARTIN: Ale služba může být také darována, ne? Já zato žádnou protislužbu neočekávám! Jak už jsme si řekli, když za to očekáváme protislužbu, tak se z toho stává jen obyčejná transakce "něco za něco" - to už je spíš byznys než nějaký dar.
DAVID: (žertuje) A někteří si dokonce tu protislužbu přímo vyžádají, jako třeba tady Martin.
MARTIN: Ale kdepak, už jsem ti přece řekl, že jsem si dělal legraci a že za to nic nechci. A ani mi nemusíš být vděčný, mě stačí, když ti udělám radost. (žertuje:) Vystavuji se sice nebezpečí, že se třeba urazíš . . .
DAVID: Ale neurazím. Vždyť já jsem to s tou vděčností nemyslel tak moc vážně :-).
HELENA a MARTIN: (oba současně) To nám bylo od začátku jasné!