bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : TRIALOGY
Kapitola: "BÝT ČI MÍT?"   <10>




"BÝT ČI MÍT?"


MARTIN: Když se vás zeptám, zda je lepší "být či mít?", co byste mi na to řekli?
DAVID: Já bych bral obojí - no řekni Heleno, ty ne?
HELENA: No já myslím, že chceš Martine naznačit, že si máme vybrat, buď to či ono. Není to taková chytačka jako: co bylo dřív, jestli vejce nebo slepice?
MARTIN: Historicky se má za to, že lidé přišli na svět ještě před jejich majetkovými požadavky. Ale není to tak jisté: už můj pes má určitý vlastnický vztah. O obsah své misky se zásadně s nikým nerozdělí a když mu někdo ohrožuje jeho žrádlo, je snad ochoten za to obětovat i vlastní život. Také si chrání ten svůj koutek s koberečkem, kde spí, ale jinak po ničem netouží a nikdy nám nic neodcizil - je to prostě gentleman.

DAVID: (směje se) No to je vlastně víc než to. Znám gentlemany, kteří kradou a hodně.
HELENA: Já myslím, že u toho psa je to trochu jinak: žrádlo i ten jeho pelech jsou nutně potřebné k tomu, aby žil, teda BYL a ne aby MĚL.
DAVID: No u lidí taky, hromadu věcí přece potřebujeme k živobytí, ne?
MARTIN: Soukromé vlastnictví si u lidí bohužel takto jednoduše vykládat nemůžeme. Hromadu věcí totiž nepotřebujeme k životu a přesto na nich lpíme jako posedlí. Už malá děcka si berou určité věci za svůj majetek a mlátí sourozence, kteří se těch věcí jen dotknou, hned něčím těžkým po hlavě. U dospělých se tomu říká kapitalizmus. Jenže sourozenec se pak v noci připlíží a prostě mu tu věc mu ukradne. Tomu se zase říká komunizmus.

DAVID: Takže obojím jde vlastně jen o ten majetek, ne? Všichni přece něco vlastníme, musíme tedy něco mít. A když mít, tak další otázka: jak moc? A proč se nesnažit mít co nejvíc?
MARTIN: A co je to nejvíc: milion, bilion, trilion, kosmos? Nám tady nejde ani tak o kvantitu - ale o kvalitu. Jakou kvalitu najdeš v tom, že máš mnohem víc, než potřebuješ?
HELENA: To je pravda: nezdá se vám, že nám v té naší konzumní společnosti něco chybí?
DAVID:(směje se) No, například víc levnějšího zboží.

HELENA: Hele, nedělej, že ti jde jen o materiální blaho. Přece chceš od života víc, ne?
MARTIN: To víš, že jo, on jen žertuje. Ale dotkla ses tu zajímavého námětu: smyslu života. Ten má pochopitelně každý jiný, ale stejně si dříve či později musí zodpovědět tuhle naši otázku: čím chce být a co chce mít.
DAVID: Takže je obojí možné?
MARTIN: Pochopitelně! Jde jen o to, mít to dobře vybalancované. Všichni přece pracujeme, abychom něco měli, proto jsme za to přece placeni -
DAVID: (skočí mu do řeči) - i když často dost mizerně!
HELENA: (přidá se) A na druhé straně jsou lidí, kteří hrabou a hrabou.
DAVID: Ano, v podstatě jsme všichni jen hraboši, i když někteří jsou jen ti chudší, něco jako myš polní. Jiní, třeba továrníci, jsou hraboši ve velkém a v tom je ten problém. Odstraň továrníky a je po problému.

MARTIN: Tvé řešení není tak dobré, jak by se zdálo - odstranění pana továrníka Hraboše by zbavilo společnost nejen hraboše, ale i továrníka. Jinými slovy, jak se říká na západě, vylil bys s vaničkou i dítě. Pan továrník Hraboš měl totiž jednu dobrou vlastnost: on totiž nejen hrabal, ale také vyráběl a tím, jak se poněkud nepřesně říká, dával lidem práci. A protože mu ta fabrika patřila, tak se také staral, aby mu prosperovala, jinak by ztratil svoje zrní, pardon, fabriku. Jenže pak přišlo znárodnění -
HELENA: (pokračuje) - a po znárodnění přišel národní správce pan Hraboš Druhý, kterému nehrozila žádná ztráta zrní. Jak totiž znárodňovací hraboši vyrabovali jednu sýpku, vrhli se hned na další. Pak se ale pomalu ale jistě blížila katastrofa: vyhrabaných sýpek přibývalo a z biologie víme, že hraboši sami nikdy obilí nesázejí.
MARTIN: Ano, a tak jsme uprostřed začarovaného kruhu, ve kterém se už motáme pěkných pár tisíciletí: rozdělování hodnot. Lidstvo navíc totiž - jak známo - pořád ještě narůstá a tak také pracovní možnosti musí narůstat, protože by se ten nový přírůstek lidstva jinak neuživil. Z existence t.zv. třetího světa je vidět, že se nám to vůbec nedaří, zřejmě proto, že nestačí tam dávat jen nějaké podpory, ale hlavně jim tam postavit fabriky, aby se naučili nejenom narůstat, ale také sami se uživit.

DAVID: Vidím, že sem taháte politiku a já myslel, že tu diskutujeme filozofii.
MARTIN: Nu začal jsi s ní ty! Ty jsi říkal, že jsme všichni hraboši!
DAVID: A to je politika?
MARTIN: Jistě, většina věcí v politice se točí kolem toho, jak spravedlivě rozdělit zrní mezi všechny hraboše.
DAVID: A co touha po moci, na tu jsi zapomněl?
HELENA: No to je přece to "BÝTI", ty chytráku! Být někým znamená rozhodovat o tom, kdo dostane které zrní.

MARTIN: Helena má vcelku pravdu. A jak jsi už řekl, ty chceš mít obojí, ale pozor - ani jedno, ani druhé nemá limitu: budeš chtít víc: mít víc a být víc. To znamená, že tě nic neuspokojí.
DAVID: Takže podle vás je lepší nebýt nic a nechtít nic?
HELENA: Ale nesmysl. Martin už ti přece řekl, že to musíš mít vybalancované. Ale já myslím, že jsi tu otázku Martine položil špatně. Ta měla spíš znít zda "BRÁT" či "DÁVAT"?
MARTIN: Ale nepoložil, to by bylo zase trochu jiné téma k diskuzi.
DAVID: A jaká je teda odpověď na tu tvou původní otázku?

MARTIN: Ale vždyť my jsme se k tomu ani nedostali. "BÝT" má totiž i jiný význam: být dobrým učitelem, lékařem, dobrým otcem, nebo i jen prostě dobrým člověkem. Zrovna tak "MÍT" může znamenat leccos: mít radost, mít děti, mít přátele. Problém je v tom, že jsme předtím v obojím hledali jen to sobecké BÝT A MÍT.
DAVID: Ale to dneska dělá přece každý!
HELENA: (směje se) Ty myslíš "každý David", že jo?